Jednorázovky - slash

Zůstaň, dokud neusnu...

Obsah: V co všechno může přejít obyčejná zvědavost o studenta, kterému se zdají noční můry?
Hlavní postavy: Draco Malfoy, Severus Snape
Varování: slash, sex, depresivní, tragické
Upozornění: časový sled je poněkud narušen, tak se v tom snažte zorientovat
Na motivy: není
Autor: Další z mých zamilovaných párů, snad se už brzo dostanu ke kapitolovce na ně... ;o)
Povídka je obetovaná
Postel se zelenými nebesy vévodila pokoji. Na posteli ležel plavovlasý mladík. Spal. Nic nemohlo narušit jeho poklidný, zasloužený spánek. Nic nemohlo překazit tu chvíli, kdy se konečně zdál být tak uvolněný.
Vše se na první pohled zdálo být mile infantilní. Za okny, s polozataženými závěsy, svítil dorůstající měsíc, kolem něj kupa stříbřitých hvězdiček. Ve tmě pokoje byly vidět obrysy nábytku, decentně rozestavěného podél stěn. Ve stříbrném světle, jenž vnikalo do pokoje, byla pořádně vidět, právě jen zelená postel s mladíkem zachumlaným v pokrývkách.

Chlapec, spíš už mladý muž, spal. Snil sen o všem, co by si přát mít, co by přál dělat, ale nikdy se mu to nemohlo splnit. Sny by měly zůstat sny a pokud si je tak moc přejeme, měli bysme je přestat snít. Pak by nás příliš mrzelo, až bychom o ně přišli...
Plavovlasý aristokrat, poklidně ležící na posteli, snil. Snil, i když nejeden sen se mu již splnil. A pak tak rychle zmizel...

Nebývá to vždycky tak. Někdy místo krásný snů, které bysme tak rádi žili, přijde cosi temného. Zlá noční můra, nehezký sen zkazí naše snění. To, čeho se tolik obáváme, se nám ve snech objeví.

Co se stane, když se plavovlasý mladík probudí právě z takového snu? Co se stane, když se,zoufale lapajíc po dechu, bude vyplašeně rozhlížet do tmy kolem. Co se stane... Otevřou se dveře a blonďatého prince přijde uklidnit jeho sen...

***

Začalo to před necelým rokem. Před tím to byl obyčejný vztah student/učitel. Ale tehdy se něco změnilo. Tehdy se plavovlasému mladíkovi zdál prvně natolik zlý sen, že svým křikem probudil všechny, kteří si postele nezabezpečili kouzlem. Dracovi spolunocležníci byli již zvyklý, že se mu občas nějaký ten zlý sen zdál a tak si své postele včas zabezpečili. Ale ne všichni ve Zmijozeli tohle předpokládali...
Bylo to noc poté, co mladý Draco Malfoy přijmul Znamení zla. Noc poté, co byl přinucen přijmout černou lebku se zlověstným hadem. Noc poté, co Pán zla před očima mladého aristokrata krutě mučil skupinu mudlů spolu s jejich malými dětmi. Dětmi, ach ano... Dětmi, které byl Draco donucen zabít.

Severus Snape tehdy nebyl přítomen. Moc dobře věděl, co se na schůzce smrtijedů bude dít. Věděl i o tom, že právě dnes Draca jeho otec donutí přijmout Znamená zla. Upřímně se Severus dost divil, že mladého prince Lucius k něčemu takovému nutí. Vždycky si myslel, že Draco je pro své rodiče jen zářivá porcelánová hračka, na kterou musí dávat přehnaný pozor. A teď? Teď jej donutí slíbit poslušnost 'člověku', který nezdar krutě trestá. Jak dlouho bude trvat, než se pod vlivem bolestivé kletby z křehkého zmijozela stane nelítostný a hrubý smrtijed? Severus nevěděl. A v té dobé mu to bylo celkem jedno. Jistě, znal se s Dracovým otcem, ale proč by se měl starat ještě o jeho syna? Vždyť s ním nemá nic společného, ať se o svého malého zmijozela stará jeho otec, vždyť on má na starosti kupu další neposlušných zmijozelských děcek.

Ale ta noc. Ten křik... Severus jej nemohl slyšet. Nemohl vědět, co se právě odehrává v ložnici 'jeho' zmijozelských studentů. Ani by se to nikdy nedozvěděl, kdyby na jeho dveře nepřišla pozdě v noci zaklepat vystrašená prvačka. Severus se jí tehdy snažil zastrašit a poslat zpět do postele s tím, že on s něčím takovým nemá nic společného a ať se ona stará sama o sebe. Nepochodil. Dívka byla víc vystrašená z žalostného křiku, než z obávaného profesora. Snape byl tedy donucen opustit vyhřátou postel, své útulné hnízdečko a vydat se po ztemnělých chodbách sklepení do Zmijozelu.

Prvačku poslal spát a kupodivu jej poslechla, ale až poté, co se několikrát ujistila, že se o to profesor postará. Snape tedy vešel do ložnice mladých zmijozelů. Docela jej udivilo, že jej nepřišel vzbudit některý z nich.Vždyť křik, který slyšel již od společenské místnosti, je musel minimálně aspoň rušit. Ale byli to zmijozelové, co od nich mohl očekávat... Přešel k posteli na níž ten kdosi křičel. Snape jediným trhnutím roztáhl závěsy kolem mladíkovi postele. Jaké bylo jeho překvapení, když oním studentem byl právě Draco Malfoy. Chlapec, o kterém si i on, Severus, myslel, že je jen 'studený čumák', hračka svého otce, věc bez citů. A teď tu křičí, zachvácen noční můrou.

Lehce chlapcem zatřásl. Nejistě se rozhlédl kolem. Zajímalo by ho, jestli ostatní v pokoji použili kolem své postele kouzlo, aby jekot neslyšeli, nebo jsou zvyklí..?
Opět plavovlasým chlapcem zatřásl.

Křik utichl, jak se chlapce začal probouzet.
Draco pomalu otevřel oči. Roztěkaně se rozhlédl kolem sebe. Pak mu zrak padl na obávaného profesora. Nejistě si ho prohlíží. Co ten tu dělá?

"Jste v pořádku, pane Malfoy," lehce se zamračí Snape.
"Jo... Byl to jen... Sen," hlesne mladík.
"Jistě, to je mi jasné, ale ten váš sen vzbudil polovinu koleje," zavrčel profesor.
"Hmm," tak je to tedy, žádná jeho přehnaná starostlivost, někdo ho přišel vzbudit, proto tu teď je.
"Nezdá se, že by byli vzhůru," Draco mávl rukou k zataženým postelím spolubydlících.
"Ne všichni v této koleji ovládají tišící kouzla," odsekl Snape.
"Hmm," opět žádná odpověď.
"Pokud se to bude opakovat, bylo by lepší kdybyste si přišel pro lektvar," zavrčel profesor, než se otočil a odešel z místnosti. Draco Malfoy za ním ještě chvíli nechápavě zíral.

Proč mě teda budil? Ne, že bych za to nebyl snad rád, ten sen byl strašný...

Mladík se otřásl jen, když si na něj vzpomněl. Ale proč to udělal? Zrovna Snape...

***

Hodina lektvarů. Vše bylo při starém. Tedy, skoro vše. Plavovlasý mladík seděl nezvykle tiše, připravoval svůj lektvar a občas se plaše rozhlédl kolem. Nikdo by si tohohle, pro Zmijozelského prince nezvyklého, chování normálně nevšiml. Nikdo neměl proč si ho všímat. Ale teď tu někdo byl.

Severus Snape si svého studenta zaujatě prohlížel. Po včerejším vyrušení ze spánku již nešel do postele, sedl si do křesla ke krbu a uvažoval. Opravdu je možné, že by mladý Malfoy nebyl jako jeho otec? Těžko. Jedna noční můra ho přece nemůže změnit. Ale, co když ano. Co, když to není jen noční můrou. Něco jí přece muselo způsobit. Ale co... A co když to nebyla první noční můra? Co když jich bylo víc a zrovna tahle byla natolik živá, že donutila chlapce křičet tak nahlas?

Severus si po chvíli uvědomil, že zírá do šedých očí Draca Malfoye. Trochu se zarazil. Opravdu v těch očích viděl strach, nebo si to jen namlouvá? Možná příliš chce, aby Draco nebyl jako jeho otec. Aby malý chlapec nebyl krutý, panovačný, zlý... Ale až do včerejší noci Severus nepochyboval, že Draco takový je. Tak jak je možné, že jej jedna noc, jedna ukázka chlapcovy lidské tváře, dokázala přesvědčit, aby pochyboval?

***

Přešel víkend. Severus Snape se zrovna chystal do koupelny, když jej vyrušilo nesmělé zaklepání na dveře. Hodil na sebe hábit a šel otevřít. Cestou nasadil svůj obvyklý nevrlý výraz. Nepochyboval, že je to nějaký vyděšený prvák, který zabloudil cestou na kolej.

Otevřel dveře. Zůstal zírat do prázdné chodby. Navztekaně se otočil, zabouchl za sebou dveře. V tu chvíli nepochyboval, že si z něj někdo udělal 'dobrý den'.

Příští den na vyučování sledoval každou podezřelou tvář. Strhl několik desítek bodů. Ale nepřišel na to, kdo se jej večer opovážil rušit.

Při poslední hodině opět sledoval všechny přítomné. Pohled mu občas sám od sebe zabloudil k plavovlasému tichému chlapci v první lavici. Mohl to snad být on, kdo včera klepal na jeho dveře? Opakovala se chlapcova noční můra a on se rozhodl nedbat na svou Malfoyovskou pověst a přijít si pro pomoc? Tak proč potom nevytrval? Třeba se zalekl... Ale ne, Draco Malfoy by nikdy nepřišel a nezaklepal na jeho dveře v očekávání pomoci...

***

Uběhl další týden. Byla sobota, pozdě v noci, když Snape zavřel objemnou knihu s tím, že se vydá do postele.
Neušel ani pár kroků, když se ozvalo zaklepání na dveře. Severus se zastavil. Rozhodně neměl v úmyslu otevírat. Ne, pokud by tím měl udělat radost některému vtipálkovi. Klepání se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji. Profesor si povzdychl a vydal se ke dveřím. Otevřel.

Naskytl se mu pohled na bledého, přerývavě dýchajícího, Draca Malfoye. Udiveně se podíval chlapci do očí. Viděl v nich jen strach, čirý děs. Strach? Malfoy a strach, nebyli dvě věci, který by měli jít dohromady. Tak jej aspoň vždycky poučoval Lucius. Jak je tedy možný, že Malfoyův vlastní syn má pohled plný hrůzy?

"Pane Malfoy, děje se něco?"
"Já... Vy... Říkal jste, že mám přijít. Ale nebyl jste tu a já..." zmateně vysvětloval plavovlasý mladík.
"Pane Malfoy, uklidněte se..." začal Snape. Chlapci se však mezitím podlomila kolena a klesl k zemi. Profesor tiše zaklel.
Se sebezapřením vzal mladíka do náruče a odnesl jej na pohovku.

"Pane Malfoy, slyšíte mě?" lehce mladíka popleskal po tváři. Nic. Došel pro lektvar. Trochu jej chlapci nalil do úst, donutil jej to spolknout.
"Malfoy?" zkusil to znova.
Opět žádná odezva.

Snape si jen povzdech. Rozhodl se chlapec nechat tady, než zjistí, co se stalo. Jistě, mohl by jej dopravit na ošetřovnu, ale tam by mu madame Pomfreyová zabránila v přístupu, pokud by se zdálo, že to Malfoyovi vadí. A navíc by se o tom dozvěděl Dracův otec a Severus si nebyl jistý, nakolik by to bylo bezpečné..

***

Plavovlasý mladík se nejistě posadil na posteli. Udiveně se rozhlédl kolem. Netušil, kde je.
"Pane Malfoy."

Chlapec sebou vystrašeně trhl, když se za ním ozval čísi hlas.

"Cítíte se lépe?"

Draco se otočil. V křesle na druhé straně místnosti seděl Severus Snape a bedlivě jej pozoroval.

"Já... Ano..." mladíkovi se pomalu začaly vybavovat události včerejšího dne.
"Dobře, tak mi snad vysvětlíte, co to mělo znamenat?"

Šedé oči se sklopí k pokrývce. Bledá tvář lehce zrůžový studem, s očí pomalu kanou slzy. Mladík odvrátí tvář. Má obavu z toho, co přijde. Vždycky byl veden k tomu, že slzy jsou špatné. Že nejsou hodny Malfoye...

V černých očích staršího kouzelníka svitne poznání. Uvědomí si, že i on může za to, co se z mladíka stává. I on je toho vinen. Mohl zabránit tomu, aby se Draco dal ke smrtijedům. Mohl mu pomoci. Mohl zastavit ty noční můry. Mohl... A stále ještě může.

Zvedl se z křesla a přešel k Dracovi.

Nejistě chlapce objal. Netušil, co přesně chce. Jestli utišit chlapce, který potichu vzlykal, nebo odlehčit svému svědomí... Ale to nebylo důležité. Ne teď...

***

"Severusi," plavovlasý mladík se vrhl staršímu kouzelníkovi do náruče.
"Draco..." hlesne a pevně si k sobě chlapce přivine.
"Tolik jsem se bál, myslel jsem, že už tě neu-neuvidím," mladík se zalyká slzami.
"Hloupoučký," Severus políbí plavovlasého mladíka.
"Miluji tě..." zaševelí chlapce a opět se přitiskne k mistrovi lektvarů.
"Já vím, Draco, já vím," v černých očí je jasně čitelná bolest. Ví, že jednou chlapci ublíží, ale nemůže si pomoct. Nemůže ho nechat jít. Ještě ne... Na to ho příliš potřebuje.

***

"Zůstaň, dokud neusnu," téměř ze spánku zašeptá plavovlasý mladík a pevně chytne za ruku muže vstávajícího s postele.
"Ale no tak, nejsi přece malý," namítl Severus.
"Prosím," tichá prosba.
"Draco, kdyby mě tady objevil tvůj otec, tak nás oba zabije."
"Zůstaň..." slabé vzlyknutí.
"Dobře," kouzelník si opět lehce vedle mladíka.

Draco pokojně oddechuje. Ze spánku se nepatrně usmívá. Z postele se zvedá černovlasý kouzelník. Tiše, aby chlapce neprobudil, vychází ze dveří. Míři po schodišti dolů, do haly, kde se koná jedna s četných oslav Luciuse Malfoy.

***

"Draco! Co se stalo?" Severus podpírá zakrváceného mladíka. Rychle se rozhlédne po chodbě, zda je někdo nevidí. Opatrně pomůže chlapci do svých komnat. Pečlivě zajistí dveře.
Položí chlapce na postel. Zjišťuje rozsah jeho zranění.
"Severusi..." tichý, bolestivý sten.
"Nemluv, neunavuje se. Budeš v pořádku, jen buď v klidu," Snape hůlkou zastavuje krvácení s četných ran. Odkudsi vyndavá lektvar. Lehce roztřesenou rukou jej chlapci vlévá do úst.

***

"Draco, dnes je další schůze," černovlasý kouzelník k sobě přivine chlapce. Ví, co bude následovat. I on má ještě v živé paměti, co se dělo po minulém střetnutí smrtijedů. Tehdy tam nemohl být, ale Dracův návrat byl více, než hrozivý.
Trvalo týden, než byl chlapec schopen vstát s postele. Týden, kdy se Severus obával o mladíkův život. Do teď vlastně pořádně nevěděl, co se tehdy stalo. Draco si to nechával pro sebe a nikdo jiný nepovažoval za důležitý mu to oznámit.

"Ne..."
"Draco, víš, že tam musíme jít."
"Ne... Severusi, prosím... Nic se přece nestane, když tam nepůjdeme," namítl třesoucí se chlapec.
"Ale ano Draco, stane. Neboj, ochráním tě..." lípne mladíka do plavých vlasů.

***

"Draco, pojď. Musíme jít ještě za Brumbálem. No tak Draco. Už je to jenom kousek," Severus se snaží podpírat mladíka, i když sám už nemá moc sil.
"Ne..."
"Draco, pojď. Řád potřebuje vědět, co se na schůzi dělo," přesvědčuje chlapce.
"Proč?"
"Aby se mohli účinně bránit."
"Proč my... Proč nemůžeme žít normálně?" mladík opět poklesne k zemi. Snape sjede na podlahu vedle něj.
"Draco, to, co děláme je důležité. Může to zachránit spousty lidí," trpělivě vysvětluje. Přitáhne si chlapce blíž k sobě a konejšivě jím pohupuje.
"Nechci se tam vrátit," zavzlyká Malfoy.
"Já vím. Já vím. Pojď půjdeme, k Brumbálovi můžeme jít zítra," z posledních sil se zvedá a bere mladíka do náruče.

Pokládá jej na postel. Chlapec již skoro spí. On sám se zvedá a míří za Brumbálem. Ve dveřích ho zastavuje Dracův naléhavý hlas.
"Severusi... Zůstaň, dokud neusnu... Prosím," pár šedých očí se na něj naléhavě upírá. Nemůže odolat. Vrací se zpět k chlapci. Ke svému chlapci. Ke svému malému princi.

***

"Severusi," slastné zavrnění.
Snape si se zalíbením prohlíží mladé nahé tělo pod sebou. Nechápe, jak je možné, že jej získal právě on. Ale nechce nad tím přemýšlet. Možná to ani nechce vědět.

Draco sebou trochu trhne, když do něj starší kouzelník vstoupí. Severus jej jemně políbí mezi lopatky. Chvíli počká, chce, aby si chlapec zvykl. Mladík tiše vydechne. Snape začal v pravidelných intervalech přirážet. Draco občas cosi slastně zavrní, když se Severusův penis dotkne jeho prostaty.

Mladý Malfoy zabořil hlavu do polštáře. Nemohl si dovolit sténat nahlas. Severus naposledy přirazil.

Vytáhl penis s Dracova těla. Znaveně dopadl vedle chlapce. Z prokousnutého rtu mu odkapávaly kapičky krve.

Někdo zabušil na dveře. Draco vyděšeně zvedl hlavu a zadíval se směrem ke dveřím. Jen doufal, že ať je to kdokoliv, nevstoupí dovnitř.
Severus se mezitím poměrně rychle oblékl a i přes velké sebezapření vlezl do skříně. Před tím si ještě změřil Draca nepěkným pohledem. Bylo pod jeho úroveň skrývat se ve skříních...

"Draco, otevři ty dveře!" ozval se z chodby rozzuřený hlas Lusiuse Malfoye.

Mladý kouzelník na sebe rychle naházel oblečení a jal se otevřít dveře. Ani si neuvědomil, že je předtím zavřel. Trochu ho tím pádem udivilo, že je Lucius hned nevyrazil. S jeho averzí vůči zamčeným dveřím...

"Otče," začal, když otevřel dveře a stanul tváří v tvář zuřícímu Luciusovi.
"Proč bylo zamčeno?!"
Draco nevěděl, co říct. Jeho otec hlavně nesměl objevit Severuse...
"Otče, já... Neuvědomil jsem si..." neměl šanci doříct. Trvdá pěst dospělého kouzelníka jej srazila k zemi.
"Už nikdy se to nestane, rozumněl jsi?!" zavrčel na svého syna Lucius Malfoy. Otočil se na podpatku a zabouchl za sebou dveře.

Draco se nejistě zvedal ze země. Po tváří po stékal pramínek krve. Ani si neuvědomil, že mu někdo pomáhá na nohy. Že jej někdo bere do náruče a přenáší se s ním pryč, natolik byl v šoku.

***

Severus seděl u své postele, na které spal plavovlasý chlapec. Snape sám sobě nadával. Dovolil to. Opět dopustil, aby se Lucius na svém synovi vyřádil. Opět nechal ostatní, aby Dracovi ublížili. A nic neudělal. Ne snad, že by nechtěl. On nemohl. Nemohl jen tak napochodovat před Pána zla a oznámit mu, aby přestal Draca trestat...

A tak mu nezbývalo nic jiného, než Draca ochraňovat, tam kde mohl, než se mu co nejvíce snažit ulehčit tíživou situaci.

***

Plavovlasý rozjařený mladík vběhl do Severusových komnat. Dnes měl neobyčejně dobrou náladu. Konečně bylo po zkouškách. Konečně přestává být žákem této školy. Konečně může svůj vztah se Severusem dát najevo.

Se širokým úsměvem vpadl černovlasému muži do náruče. Vychutnával si tuhle chvíli. Byla to jedna z těch šťastných.

***

"Draco, to nemůžeme."
"Proč?" mladík potlačil vzlyknutí.
"Pán zla se nesmí dozvědět, že spolu něco máme."
"A-ale proč?" teď už vzlyknutí potlačit nedokázal.
"Draco, kdyby zjistil, že to já jsem ten zrádce, kterého hledá, zabil by i tebe a to nemohu dopustit," sám Severus má co dělat, aby se mu hlas nechvěl. I on by si přál, aby mohli konečně býti šťastní. Tak moc by si to přál.

***

Smrtijedi stáli v kruhu, na ponuré louce, před Lordem Voldemortem, před mocným kouzelníkem, který pomalu, ale jistě začal ovládat svět. Seskupením občas proběhla vlna děsu, to jak všichni očekávali, koho z nich si jejich Mistr vybere. Dnes jim bylo oznámeno, že bude zabit zrádce. Nikdo ze smrtijedů netušil o koho jde. Pánův pohled mohl padnout na kohokoliv z nich. Pak už by jim nebylo pomoci, zemřeli by krutou smrtí za zradu, kterou třeba ani nespáchali. Jen dva kouzelníci v této mase lidí se nechvěli strachem. Lehce se chvěli, to ano, ale strach neměli. Bylo to očekávání, co rozechvívalo jejich ztuhlá těla. Očekávání věcí příštích. Dnes se mělo rozhodnout. Dnes buď vyhraje Pán zla a svět se ponoří do temnoty, nebo zvítězí mladý brýlatý chlapec a svět procitne. Tito dva kouzelníci jako jediní na této planině věděli, že dnes se rozhodne. Ano, věděl to i Pán zla, potrestání zrádce byla jen záminka. Ale proč nespojit příjemné zabití Pottera s užitečným odhalením a zneškodněním zrádce?

"Severusi," Pán zla vyzval jednoho ze smrtijedů. Mladík v kápy vedle smrtijeda, kterého Voldemort vyzval sebou trhnl.
"Vím, že jsi mi dobře sloužil." Mladík se trochu uklidní, ale jen do chvíle, než Pán zla pokračuje.
"Proto pro mě bylo nanejvýš překvapující, když jsem zjistil, že zrovna ty jsi zrádcem."

Severus Snape došel ke svému Mistrovi, věděl, co jej čeká, byl s tím smířený. Pán zla mu jediným pohybem strhl smrtijedí masku, zavrčel při tom cosi o tom, že jako zrádce na ní nemá nárok.

Kdesi v dálce zahřmí, pomalu se spouští déšť. Černovlasý kouzelník stojí proti svému Mistrovi. Čeká. Nemůže nic udělat. Ne teď. Ne, když nechce prozradit chlapce, který se v kruhu smrtijedů třese strachem. Bude tu stát, bude čekat na smrt. Jen, aby Dracovi zachránil život. Aby Pán zla nezjistil, že má ve svých řádách zrádců víc.

"Crucio!" Pán zla vyslal na smrtijeda kletbu. Paloukem se roznesel bolestivý křik. Mladík v kápy sebou opět trhl, třásl se, uvnitř pociťoval stejnou bolest, jakou musel Severus vytrpět.

Trvá to již několik minut. Pán zla vyzkoušel několik mučících kouzel. Spíš to vypadalo, jako by si tím jen krátil čas. Kouzelník u jeho nohou se již nebyl schopen postavit, natož se nějak bránit. Jen ležel na zemi, tiše sténal, snaže se nevnímat bolest, která mu proudila tělem. Smrtijedi v kruhu na něj apaticky zírali, nikdo se neopovážil ani pohnout, nikdo nechtěl být na jeho místě.

Mladičký plavovlasý smrtijed s hrůzou sledoval krev, která se řinula ze Severusova těla. Nemohl nic udělat, věděl to. Musel stát a nechat Pána zla, aby mu zabil to jediné, co jej drželo při životě. Ale on, Draco, nemohl nic udělat, ne teď. Ne, když se tu ještě neobjevil nikdo z Řádu. Ani ten zpropadený Potter. Co jim tak trvá? Už tu měli dávno být. Kdyby teď přišli, ještě by byla šance Severuse zachránit...

Další zahřmění. Déšť zhoustl. Náhlé ticho protrhne několik hlasitých prásknutí. Někdo se na palouk přemístil. Ve stejném okamžiku Pán zla pronesl dvě slova, která zpečetila osud zmučeného kouzelníka.

Draco oněmněle sleduje zelený paprsek kletby, jenž vyšla z Voldemortovi hůlky. Rozeběhne se, ale ví, že už je pozdě. Kouzlo zasáhlo cíl.
Pán zla se s úšklebkem pustí do boje. Zrádcova těla si jíž dál nevšímá.
Zoufalý mladík se sehne k zemi...

Zuří bouře. Všichni bojují. Kletba stíhá kletbu. Kouzla létají vzduchem. Každou chvíli se odněkud ozývá něčí výkřik. Občas se stane, že něčí bolestivý jekot naplní planinu, ale přes bouřku jej slyší jen ti, kteří jsou zrovna poblíž a ani ti nemají čas zasáhnout, musí se sami krýt, aby neschytali některou ze zakázaných kleteb. Všichni jsou zcela pohrouženi do právě probíhajícího boje, že si nikdo ani nevšimne plavovlasého chlapce klečícího v blátě.
Nikdo si ani nevšimne, jak se mu na špinavé tváři mísí slzy s kapkami deště. Nebe pláče s ním, ono jediné mělo čas si povšimnout bolesti v mladých očích. Bolesti nad ztrátou milovanýho. Bolesti, která nezmizí.

Po chvíli se plavovlasý mladík zhroutí k zemi, plně mu dojde ta krutá skutečnost. Objímá zkrvavené tělo pod sebou. Objímá jej a doufá, že člověk, kterého nadevše miluje, opět procitne. Draco lehce nadzvedne hlavu, podívá se do obličeje milovaného. Vypadá jakoby jen spal. Naposledy políbí ledové mrtvé rty, naposledy zadoufá.
"Severusi..." mladíkovi rty chabě zaševelí. Opět propukne v pláč. Boje kolem si nevšímá, už to není jeho boj, on již nemá za co bojovat...

***

Dnes, opět jako všechny ty dny, Draco křičí. Křičí ze spánku. Křičí zoufalstvím, zcela ponořen do děsivé noční můry. Možná se otevřou dveře a možná přijde ten, který jediný uměl ty zlé sny zahnat. Možná se opět sen stane skutečností a dovolí mladíkovi procitnout do nového dne a být milován...

A možná, že ne. Možná už navěky mladík zůstane sám v temné noci, křičíc z noční můry, marné čekajíc a doufaje pomoc...
Poslední komentáře
28.01.2009 17:53:17: Poněkud opožděné odpovědi... Fleur: děkuji Radši nikdo: protože je? smiley Niki: více lásky a víc...
24.01.2009 17:18:10: smiley${1} Krásné :)
23.11.2008 15:34:44: Nevím proč ale Lucius mi občas v tvých povídkách připadá poněkud labilní smiley${1}
18.06.2008 11:58:22: Kvááásné!Ale možná by to chtělo ještě více lásky a mnohem více sexu!smiley${1}smiley${1}smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.