Jednorázovky

Dala matka, dala synu sebe, a co za to? Vždyť nechtěla nebe...

Obsah: Vzpomínky na dřívější dobu, protínají se s přítomností
Hlavní postavy: Molly Weasleyová, Percy Weasley
Varování: není
Upozornění: není
Na motivy: báseň Victora Dyka - Země mluví
Autor: Nějak jsem si to nemohla odpustit, tahle povídka mě napadla, když jsme tuhle báseň četli ve škole, takže jsem jí napsala, protože jsem nemohla psát nic jiného dokud mi ležela v hlavě... No snad se bude líbit a i kdyby ne, tak je to jedno, musela jsem se jí 'zbavit'.
Povídka je obetovaná
Stará rudovlasá žena stojí na palouku, kousek od svého domku. Od domu, který je poslední roky tak chladný, tak opuštěný. A možná ne ten dům, možná ta žena. To ona se cítí sama. I když nemá proč. Má děti, má rodinu.
Jenže něco jí schází. Ne, není to láska muže, který jí opustil v kruté válce. Není to nic z malicherných starostí všedního dne. Ona se už starat nemusí. Nemusí hlídat děti, aby si neublížily, nemusí obskakovat početnou rodinu.

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly po prvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.


Po tvářích té ženy tiše stékají slzy. Jedna za druhou si pomalu probíjejí cestičku po vrásčité tváří. Není to věk, co jí tolik poznanemalo, je to láska. Láska a starost o své blízké. Tolik jich ztratila, tolik ještě ztratí... Ale ne, ne, to jí nebolí. Ví, že válka přináší své oběti. Ví, že v té válce nebude vítězů. Ví, že i ona bude patřit mezi ty poražené. Ale to jí nevadí.
Nevadí, že ve válce přišla o milovaného muže, s tím se přeci smířila již dávno. Počítala s tím, že ona nebo on jednou odejdou a ten druhý bude muset žít sám. To bylo přirozené.
Jenže s něčím nepočítala. Ne. Ona nechtěla, nechtěla, aby se stala ta krutá věc, která jí postihla.

Na nás oba padl těžký stín.
Matka tvrdá jsem byla a ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z mých úst zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své!


Dřív. Dřív, když ještě měla všechny své blízké u sebe. Dřív, když ještě milovala, když ještě jako matka něco zmohla, když ještě viděla své děti, jak se radují. Byla šťastná. Neuvědomila si to, ale ano, byla. Neměli peníze. Neměli nic. Ale měli sebe a to bylo to největší štěstí, které si mohli přát. Jak byli bláhoví, když o tom pochybovali. Jak malicherní, když lépe si žít přáli.
Žena přemýšlí, tak jako poslední dobou stále. Možná ještě včera, možná ještě dnes, mohla něco změnit. Teď už je pozdě. Teď už nemůže vrátit to, o co tak bláhově přišla. A přitom jí to bylo nejdražší!

Těžké břímě nosím.
Přichází radost anebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistala.


Vzpomíná. I ve vzpomínkách slyší jak dítě pláče. Jenže teď nemůže. Nemůže se mu věnovat. Vždyť ona se musí starat i o ostatní. Nemůže se stále věnovat jednomu dítěti. Teď, po letech, ví, že to byla chyba. Ví, že právě jemu se měla věnovat více. Měla dávat najevo svojí lásku k němu. Jenže to už ona prostě nezvládala. Nezvládala starat se o mladší děti, poslouchat vyprávění těch starších a ještě dávat najevo lásku tobě... Proč? Proč ti to jen jedenkrát neřekla? Třeba by to pomohlo. Třeba to tak nemuselo skončit...

Neoslyš slova varující:
neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat,
a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?


Zemřel. Zemřel a ona jej již nikdy nespatří. Ani jeho tělo jim nevydali. Prý zradil. Ale ona ví, že to není pravda. Její syn by to neudělal. Její syn jí miloval, i když ona svou lásku k němu nedávala najevo. Byl přece tolik jiný. O tolik tišší, než jeho bratři. Možná kdyby byl problémovější, možná kdyby o lásku stál, tak by si jej všimla a zabránila by tomu. Včas by svého syna zadržela. Nenechala by jej, aby se přidal k Temné straně. Ale ona nemohla. Tak moc by si to teď přála změnit.

Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh'. Ale své potomky?
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá; braň si mne synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš.


Žena se vrátila domů. Slzy pomalu usychaly, vzpomínky se zamlžovaly. Vždyť má ještě děti, má ty, kteří jí pochopí. Ale stačí to? Vždyť chybí on! Chybí dítě, kterému tolik křivdila...
Mohou si říkat co chtějí, ale ona ví, že jí miloval, že by neodešel, kdyby se mu více věnovala. Stále by tu byl. A ona? Nebyla by zde sama, neutápěla by se v lítostivých vzpomínkách a snad by ještě trochu žila.



Pozn.: Nesnažte se báseň od Dycka brát tak, jak jí napsal, anarchismus a vlastenectví zcela vypusťte, to pro ní teď není důležité... ;o)
Poslední komentáře
23.06.2008 21:11:05: HanisShka: Víš, já nepotřebuji své jednorázovky zviditelnit, myslím, že jsou zviditelněné dost, vzhl...
23.06.2008 19:24:59: AHOJKY....mám pro tebe skvělou zprávu jak zviditelnit tvoje jednorázovky...musim říct...že seš supr ...
06.02.2008 19:47:37: Já… já absolutně netuším, co ti na to říct. Jak vyjádřit ten pocit, který ve mně za jednorázovka zan...
06.02.2008 19:37:21: Já… já absolutně netuším, co ti na to říct. Jak vyjádřit ten pocit, který ve mně za jednorázovka zan...
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.