Cual padre, cual infante 2

20.kapitola - Epilog - Jen mrtví viděli konec války; jen mrtví vědí co to znamená žít. Platón

Poslední kapitola, vím, že sotva se v nějaké povídce trochu rozjedu, tak už je konec.Upřímně jsem ráda, že jsem to už konečně dopsala. Překlad začnu, jak jsem slíbila, ale ještě jsem nedočetla všechny povídka slashe HP/LM, které jsem chtěla a ty, co jsem přečetla, tak mezi nima nebyla žádná, která by mě zaujala natolik, abych se s ní mořila ještě u překladu.

Varování: Tahle kapitola je fuj a naprosto zbytečná. Ale nějak to ukončit musím.

Lucius stál u okna na Malfoy Manor. Zamračeně se díval z okna. Venku pršelo, ale to nevadilo. Dnes již nikam nemusel. Mohl si užít teplo domova. Bylo po válce, konečně.

Plavovlasý kouzelník byl na jednu stranu nadšený, že už je po všem, že se nemusí bát o život svůj ani svého syna. Ale na druhou stranu se cítil jaksi prázdný, něco mu chybělo. Neměl co dělat. Neměl jak se zabavit. Nejspíš ten adrenalin k život potřeboval.

To nevadilo, věřil, že si zvykne na život v klidu.


Ještě si ani nestihl promluvit s Dracem. To jej trochu mrzelo. Ale zase syna dokázal pochopit. Chtěl teď být s matkou. Navíc ještě stále nevěděl, co pro jeho dědice chystá Harry, takže bylo lepší, když byl mimo scénu.


Harry sám mu taky dělal starosti. Chvílemi to vypadalo, jako by ani nechtěl, aby bylo po válce. Jistě, tohle byl jeho osud. Už léta byl připravován na poslední bitvu, ať už z jedné či druhé strany. Těžko si teď někdo měl představit, že bude umět dělat něco jiného.

Jenže svět ještě stále byl příliš rozbořený na to, aby si kdokoliv z nich mohl jen tak v klidu sednout. Muselo se dát příliš věcí do pořádku.

O to se ovšem mladý Pán zla nestaral. Nejspíš ani nezamýšlel, že válku přežije, takže neměl vymyšlený scénář na tuhel možnost. Nejspíš o to méně ještě na možnost, že vyhraje strana zla.


Naštěstí pro ně nebyl Lucius jediný ze smrtijedů, který měl politické ambice. Spolu dokáží dát kouzelnickou společnost zase pomalu dohromady. I když se o to Raddle nehodlá starat.

Lucius vlastně ani netušil, zda by Lord Voldemort, kdyby vykhrál válku,byl ochotný vést kouzelnický svět. Spíš by jej přenechal nějakému ze svých následovníků a sám byj enstál v pozadí. Nebo by šel a našel jiný svět, který může kolonizovat. No, ale jeho syn podobné ambice neměl. Poslední dny, dny po válce, jen seděl zavřený u sebe v pokoji buď na Malfoy Manor nebo v sídle Pána zla.

Malfoy neměl tušení, co tam může dělat.

Ze začátku si myslel, že se jen zotavuje z boje, i když se mu vcelku vzato nic moc nestalo. Ale tak mohl mít psychickou újmu. Jenže poslední dobou už to začínalo být podezřelý.


Dle Snapea, který se svým názorem rozhodně netajil. By mladík měl aspoň symbolicky předat vládu do rukou někoho koho zvolí. Společnost by to uklidnilo. Takhle nejen, že si lidí museli zvykat na moc v rukách strany, které většina právě dvakrát nefandila. Ještě si ani nemohou být jistí, zda tahle nová vláda dokáže být stabilní.


***


Harry seděl v pracovně svého otce. Poslední dobou tady nebýval moc často. Jistě, když plánoval útoky, tk tady trávil dost času. Ale dneska tady byl ze sentimentálnějšího důvodu. Přemýšlel. Poslední dobou až příliš často.

Bylo mu jasné že věci, kterýma se jeho mysl zabývala by neměl brát úvahu. Neměl by na ně myslet, protože tím celou tu záležitost dělal akorát těžší. Jenže on si nemohl pomoc.


Věděl, že je po válce. Také věděl, že tím celá ta věc pro něj jakožto Pána zla ještě neskončila. Ale nemohl se odhodlat jít ven a něco dělat. Nemohl jít na ministerstvo. Nemohl mluvit se smrtijedy.

Příliš mnoho lidí zemřelo kvůli němu. Nemohl jen tak začít znova žít, ne tady a ne takhle.


Snažil se nemyslet na smrtijedy. Měl za ně zodpovědnost a přesto jich tolik ztratil. Matně si byl vědom toho, že Snape s Luciusem za něj vyřizují záležitosti s rodinami padlých. Měl to udělat sám, chtěl to udělat sám, ale nemohl. Něco se v něm proti tomu vzpříčilo.


Tak seděl tady, sám. Nechtěl kolem sebe lidi.

Možná, kdyby svět teď nechal. Tak by se o sebe opět postaral.

Nejhorší na tom bylo, že nevěděl, co přesně by chtěl. Měl být Pánem zla a měl svět naučit znovu žít. Měl kouzelnickou společnost postavit na nohy. Jenže... Všechno to bylo tak špatně. Tak jinak od toho, co jej učili.


Zastánci Brumbála a jeho strany skončili v Azkabanu, stejně jako všichni přeživší z Fénixova řádu.

To bylo podle Lucisue dobře. Jistě, jak jinak, vždyť to byl právě plavovlasý kouzelník, který Harryho k tomuto kroku přemluvil.

Harry tomu příliš nerozumněl. Podle něj bylo zbytečné je zavírat. Ovšem Lucius mu vysvětlil, že musí světu ukázat, co udělají s těmi, kteří budou stát proti nim.

No, možná to tak bylo v pořádku. Každá moc přeci stojí na kostech té předešlé.

Jen on prostě nechtěl být v podvědomí lidí jako ten zlý, špatný. Bohužel s tím už těžko něco mohl udělat. Byl Pán zla. Možná za pár generací jej tak přestanou brát.


Teď si ale připadal příliš osamělý.

V myšlenkách se vracel k lidem, které zná. Vlastně ani netušil, co se přesně stalo s jeho někdejšími přáteli. Co se stalo s Weasleyovými, s jeho spolužáky.

Rudovlasá rodina nejspíš skončila vAzkabanu. Mohl by se na ně zeptat Luciuse, ale k čemu by to bylo.


Povzdechl si. Bylo na čase začít něco dělat. Nemohl tady jen tak sedět. Dřív nebo později si někdo uvědomí kde je a pak sem přijde. Nechtěl tady čekat. Nesnesl by vidět se s někým, mluvit s někým, poslouchat... Co?

Jistě, bylo jen málo lidí, kteří by za ním nyní bylo ochotní a schopní jít.

Snape by mu vyčetl, že se nestará. Nejspíš by se mu vysmál, urážel by ho. Lucius by na něj vrhal vyčítavé pohledy, snad by byl i soucitný. Z nějakého pro něj neznámého důvodu se o něj plavovlasý kouzelník opravdu starat. Jenže měl vlastní rodinu a Harry byl přeci jen Pán zla. Nemohl se chovat jako dítě, které potřebuje... Co vlastně? Nebyl si jistý. Snad jen obejmout, utěšit...

Nikdo další by nepřišel. Pro smrtijedy byl Pán zla, nestaraly se o jeho osobu.


Přešel ke stolu. Ještě než si sbalí, než se přesně rozhodne jak dál, musel něco zařídit.

Lucius byl jediný, který pro něj byl blízký jako rodina. Jistě si nezaslouží, aby zmizel a nezanechal po sobě jedinou zprávu, i když to měl původně v úmyslu.


Ze stolu vytáhl čistý list pergamentu.

Chvíli na něj jen hleděl. Nebyl si jistý, co napsat. Lucius byl pro něj jako otec. Právě proto se od něj poslední dobou snažil odpoutat. Nechtěl, aby kdyby se něco stalo, přišel o dalšího otce. Ještě stále jej příliš bolela ztráta vlastního. Vlastně... Spíš jej bolelo, že neměl možnost jej poznat. Vždyť on jej znal jenom jako Lorda Voldemorta, krvelačného dobyvatele.


Věděl, že se od Luciuse vzdálil, ale to neměnilo nic na tom, co k němu cítil. Byl tady, když jej potřeboval, to se nedá jen tak přehlédnout.

Cítil, že mu za to dluží aspoň to málo, co ještě může nabídnout.


Namočil brk do inkoustu. Začal psát.


***


Několik týdnů po válce měl Lucius konečně chvíli volna.

Veškerý čas trávil na ministerstvu, snažili se dát dohromady zmatek, který v kouzelnické společnosti nastal. Všechno se konečně začalo aspoň minimálně vracet k normálu. Obchody byly opět otevřené. Školy fungovaly. Lidé se vraceli k rutinám.


To bylo v pořádku.

Na ministerstvu se začaly zaplňovat pozice. Z počátku jen následovníky Pána zla a jeho přívrženci. Ale nyní se už svět natolik uklidnil, že se mohlo pokročit dál.


Plavovlasý kouzelník si taky uvědomil, co bylo špatně. Za celou tu dobu si na to párkrát vzpomenul, ale byl přílši vytížený, než aby to nějak víc řešil. Řekl o tom sice Severusovi, ale ten měl vlastních starostí víc než dost. I když mu slíbil, že s tím něco udělá. Těžko by mu mohl vyčítat, kdyby se na to vykašlal.


Rozhodl se vyřídit to nyní. Snad aspoň k něčemu jeho volno bude. Zítra se opět musel vrátit na ministerstvo. Bylo na čase zvolit nového ministra.

Možná i proto se rozhodl jít navštívit Harryho. Byl až přílši dlouho zavřený sám na hradě Temného pána. Navíc jakožto Pána zla měl hlavní slovo v tom, koho zvolí do čela ministerstva. Přeci jen měl být tím, kdo bude stále tahat za nitky. I když Luciuse věděl, že tohle Harry neměl rád.


Navíc to byla jen zástěrka, aby na hrad šel. Opravdu si o mladíka dělal starosti. Nikdo jej už několik týdnů neviděl. Lucius na to nechtěl příliš upozorňovat. Mohlo by to vyvolat minimálně nepříjemné otázky. Nyní se ale věci začaly srovnávat, tak bylo na čase, aby se Harry rozhodl co dál.


O chvíli později nejistě procházel hradem. Něco se mu nezdálo. Bylo tady příliš velké ticho. Jistě, Harry tady byl sám, ale stejně... Jako by to místo postrádalo jakoukoliv přítomnost magie. Jako by tady nikdo nebyl.


Najednou jej pohltil strach. Vyběhl do Harryho pokoje. Rozrazil dveře.

Povzdechl si. Ani nečekal, že něco najde. Jen... Napadlo jej, jeslti třeba neudělal nějakou hloupost. Kdo ví v jakém byl rozpoložení. Navíc byl tady sám, mohly se mu hlavou nést jakékoliv myšlenky.

Lucius ani nevěděl, zda by raději mladíka našel. Kdo ví zda by byl v pořádku...


Prošel patro. Konečně mu zbývaly jediné dveře. Chvějícíma rukama je otevřel. Měl obavu, co za nimi najde. Byly to dveře vedoucí do pracovny Lorda Voldemorta.


Místnost byla prázdná, stejně jako ty ostaní. Jen, tady jako by byla stále přítomnost magie, jako by tady část něčeho, někoho, zůstávala.


Až po chvíli si Lucius všiml, že na stole leží list papíru. Zamračeně k němu přešel. Nechtěl to číst. Pak by se všechno stalo přílši definitivní.

Zvedl jej. Očima přejel popsané řádky.


„Ale, Harry, to si přeci nemusel...“ povzdechl si. Měl ještě příliš právě na ministerstvu, na světu, než aby šel mladíka hledat. Jedna jeho část si navíc s uspokojením uvědomila, že se tak vyřešila záležitost s Dracem. Už se o něj nemusel obávat. Ale... Možná by měl nechat chlapci čas a třeba se vrátí sám, pokud to tedy ještě bude možné...

Ne. Zahnal vtíravou myšlenku, že třeba ten dopis byl na konečnou rozloučenou.


Zastrčil dopis do kapsy. S posledním pohledem vyšel z místnosti. Musel se jít připravit na zítra, na volbu ministra. Možná by nakonec mohl kandidovat i on. Předtím to nechtěl, ale teď. Teď, když sje svět opět bez Pána zla, tak tady musí být někdo zodpovědný, kdo na to dá pozor.



Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě...“ Erich Maria Remarque



Pozn.: Nesnáším tuhle kapitolu. Připadá mi ještě víc braková než celá povídka. Nejspíš jsem to měla ukončit už u té minulé a tohle si odpustit. To, co Harry napsal Luciusovi tam není záměrně. Každý ať si domyslí, co mohl napsat, co udělat. Já být Potterem/Raddlem, tak začnu někde jinde znova. No, ale Potter je Nebelvír, takže mohl klidně udělat i větší hloupost. ;o)

Pokud jste se dostali až sem, tak děkuji za přečtení. Pochopitelně vaše komentáře mě velmi potěší.


Poslední komentáře
30.01.2013 16:17:06: speisy: Tak jsem ti sem před pár dny opovídala na komentáře a koukám, že se mi to nikde neobjevilo, ...
07.01.2013 09:05:35: Musím napsat komentář, snad pro další lidi, co by jej mohli někdy číst, snad pro alespoň nějak vyslo...
28.06.2012 17:24:53: Pěkná povídka smiley${1}
24.09.2009 09:53:00: tak kdyby se nějaká objevila a ty měla náladu informovat mě, můžeš tak udělat na www.sarbone.blog.cz...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.