Cual padre, cual infante 2

9.kapitola - Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika. Josif Vissarionovič Džugašvili 1/2

Další kapitolu jste si vyhlasovali, tak snad budete spokojení. Možná se vám nebude zdát Harryho chování, tak je možné, že se někdy dokopu k tomu to vysvětlit, ale spíš až někdy na konci povídky, kdy ještě něco nebude sedět. Měla bych na vás prosbu, pamatujete si někdo zda jsem se v této povídku už nějak zmínila o Bellatrix?
Draco Malfoy zuřil.
Naštvaně přecházel po svém pokoji na Malfoy Manor. Čekal až Potter, Raddle, s úšklebkem se opravil, odejde a on bude moci jít ke svému otci. Nevěděl, co se přesně stalo, jen to málo, co mu řekl Snape. Jeho otec byl otráven nějakým druhem mudlovského plynu.
To by Draco ještě dokázal zkousnout, jeho otec si často zahrával s věcma, které později nedokázal zvládnout. Ale tohle byla očivnidně práce toho zatracenýho Nebelvíra.

Draco, ač poznamenán výchovou své matky, byl stále ještě i synem Luciuse a to, že jeho otec bezvládně ležel v posteli mu rozhodně po chuti nebylo.
Navíc k němu ani nemohl, pokud by se tedy právě nechtěl potkat s údajným synem Pána zla.

Mladý aristokrat tomu prostě nemohl uvěřit. Ne! Nebelvír, zatracený Potter... Nemohl být synem obávaného Lorda Voldemorta. Prostě nemohl. Ať si jeho otec i Snape a ostatní smrtijedi věří čemu chtějí, on ale ví své.
Vždyť Pottera zná déle, než oni! Jeho nemůže jen tak přesvědčit. Je to nějaká léčka, něco co vymyslel Brumbál a Potter neváhal a uskutečnil to.

Teď mu skoro zabil otce, co přijde pak? Bude se zbavovat postupně jednoho smrtijeda za druhým? V cestě mu nikdo stát nebude. Smrtijedi věří, že je synem Pána zla a ministerstvo, Brumbál? Ty jen potěší nějaký ten úbytek přisluhovačů temnoty.

Draco věřil tomu, že v tomhle okamžiku je jediný, kdo věří tomu, že Potter, Raddle, nebo jak mu právě teď říkají, není tím, za koho se vydává. Trochu mu nešlo na rozum, že se takový Snape nechal přesvědčit. Ale tak ten byl zvrácený odjakživa, kdoví proč se paktuje s Nebelvírem.

Konečně mladý Malfoy slyšel klapnutí dveří. Mohlo to znamena jediné. Nebelvír konečně odešel z pokoje Dracova otce.
Plavovlasý mladík zamířil na jeho místo.
Potichu otevřel dveře, vklouzl dovnitř.

Zamračeně pohlédl do bledé, skoro až mrtvé tváře svého otce. Od chvíle když jej sem přinesli jej neviděl, přeci jen tady stále byl Raddle.
Nyní měl konečně možnost si otce pořádně prohlédnout.
Kdyby se mu slabě nezvedal hrudní, Draco by opravdu uvěřil tomu, že je plavovlasý kouzelník mrtvý. Možná ještě hořečný pot, který se třpytil na obličeji, vypovídal o tom, že jeho majitel žije...

Netušil, jak dlouho stál u otcovy postele, jak dlouho sledoval nehybnou tvář.
To, že se otevřely dveře postřehl až o něco později. To už ten, který vcházel byl skoro u něj.

Otočil se.
Tváří v tvář se ocitl své můře posledních dní.

Harry si Draca také všiml až teď. Vlastně ani neměl důvod předpokládat, že by tady mladý dědic měl být.
Přeci jen se nedávno s Luciusem dost pohádali a Draco se zdál být příliš rozezlený, než aby snad jen uvažoval o tom, že by za Luciusem přišel. Ale vědomí toho, že jeho otec mohl být mrtvý, mu nejspíš trochu rozšířilo obzory.
Harry ani netušil, že Draco čekal nedaleko, jen aby mohl jít do pokoje svého otce bez toho, aby jej musel potkat. Možná kdyby se zajímal, kdyby se třeba zeptal Snapea, tak by se to dověděl. Ale proč by to dělal?
Jemu vlastně vyhovovalo, když tady Draco nebyl. Nemusel se skrývat, nemusel se cítit tak osamělý. Měl Luciuse jen pro sebe a nemusel se o něj dělit s jeho synem.

Raddle se zarazil někde v místech mezi dveřmi ven z místnosti a bodem, kde stál mladý Malfoy. Na okamžik jej napadlo, jestli by třeba neměl odejít. Nechat Luciuse se svým synem osamotě. Pak však tuhle myšlenku zavrhl. Co kdyby Draco svému otci něco udělal? Lucius se teď přeci neměl jak bránit.

„Co tady děláš?“ vyjel na něj Draco, když se vzpamatoval z toho, že se přes všechno co se snažil dělat proti tomu, musel s Nebelvírem potkat.
„Na to samé se mohu ptát já tebe,“ ušklíbl se Harry.
„Je to můj otec!“
„Nevšiml jsem si, že by ses k němu před pár dny tak choval,“ uštěpačně. Raddle ani nevěděl, proč se snaží Draca schazovat, proč se mu snaží, byť jen slovně ublížit. Možná jen chtěl, aby se mladý aristokrat urazil, aby odešel, aby...

„Cože?!“
„Nařknul si přeci Luciuse, že--“
„Do toho tobě nic není!“
„Ale samozřejmě, že je, když v tom figuruji!“
„Copak, Nebelvír se snaží chránit svou čest?“ uchechtl se Malfoy.
„Na to už je ovšem pozdě, stejně tě teď mají všichni za vraha. Ale oni to ještě neví, že?“
„O čem to mluvíš?“ znejistěl. Nechápal, jak to, že se najednou Malfoyova nálada tak prudce změnila.
„Už vidím ty titulky: 'Harry Potter', pardon, Raddle,“ ironické ušklíbnutí. „Otcovrah!“

Černooký mladík o pár kroků poodstoupil. S neuvěřením se na Malfoye zadíval. Co to mělo znamenat. Proč to najednou vytáhl. Věděl, že Draco ví, nebo možná jen tuší, třeba jen někde něco zaslechl a dal si do souvislostí, co se stalo s Harryho otcem. Ale mohl to přeci vytáhnout již dávno. Kdyby chtěl, tak by jistě už šel a všem oznámil, kdo byl tím, jenž zabil Pána zla.
Ovšem to neudělal, tak co to mělo nyní znamenat.

„Budeš se držet od mého otce dál,“ klidný, výhružný tón.
„Co?“ Raddle nechápal.
Budeš se držet dál od mého otce, nebo--“
„Nebo co?“
„Nebo se svět dozví, cos udělal,“ nonšalantně se opřel o rám Luciusovi postele.
„Myslíš, že svět bude zajímat, že nový Pán zla zabil toho starého?“ zamračeně.
„Ne, svět možná ne. Ale smrtijedy ano,“ spokojeně se usmál, když viděl, jak Raddlemu dochází všechny souvislosti.

Draco to měl promyšlené.
Co na tom, že jeho otec z nějakého podivného zvráceného důvodu o Pottera stál. On mu v tom už zabrání.
Když se Nebelvír bude držet daleko, nebude mít jeho otec proč se o něj starat a proč zanedbávat svou vlastní rodinu.
Možná že se mu podaří i nějak otce dohnat k tomu, aby se omluvil jeho matce a tak se pak vrátí. Třeba se ani nebude muset omlouvat, stačí když zmizí Potter. Jeho matka si pak bude myslet, že vyhrála a vrátí se sama.
To bylo vlastně jediné, na čem právě nyní Dracovi záleželo. Chtěl mít svou rodinu pěkně pohromadě.
Nechtěl aby mezi nima stál nějak přivandrovalec a rozhodně ne Nebelvír, který má tu nestoudnou drzost vydávat se za Pána zla. Za syna Lorda Voldemorta.
Potter... Potter, právě Potter nesměl mít tu možnost, rozvrátit mu rodinu. Vzít mu všechno, co kdy měl, na čem mu opravdu záleželo. Jak to, že ho Potter vždycky ve všem předejde? Jak to, že právě on nad ním vždycky vyhraje? Nechápal to.
Ale teď mu už nedá šanci. Teď bude on tím, který se bude smát na posled. Zničí ho, i kdyby to mělo být to poslední co by měl udělat.

Harry mladíka před sebou zamračeně pozoroval. Nechápal jeho záměry, ale rozhodně se nechtěl jen tak vzdát, přeci jen Lucius byl pro něj jako otec, zvláště v posledních několika měsících. V době, kdy přiněm nikdo nestál tak to byl právě Lucius, komu na něm záleželo. Tak proč by se teď na něj měl jen tak vykašlat a jít někam pryč.
Ne. Draco byl Luciusův syn, to mu ještě ale nedávalo právo k tomu, aby rozhodoval o tom kdo se s jeho otcem bude stýkat a kdo ne.

„Ne.“
„Ne..? Co ne?“ Nyní to byl Draco kdo nechápal.
„Nikam nepůjdu,“ odhodlaně.
„To teda půjdeš!“
„Ne...“
„Pottere!“
„Už dávno nejsem Potter,“ ušklíbnutí.
„Vypadni!“ rázně do něj strčil.
„Ne,“ zavrčení.

Draco vytáhl hůlku.
Bylo mu jasné, že v přímém boji prohraje, slyšel od smrtijedů dost o Potterově boji, než aby si dělal nějaké naděje. Mohl jen doufat, že třeba... Co třeba? Třeba Nebelvíra zastraší? To těžko. Už to dávno nebyl ustrašený chlapeček, který se skrýval za Brumbála, to Draco věděl.
Přesto však nyní stál a hůlkou mířil na chladně se tvářícího černovlasého mladíka. On sám se lehce třásl. Z části vztekem, rozrušením. Z části i strachem, že tady stojí a vyhrožuje někomu, koho svět považuje za Pána zla.

Harryho ruka sjela do míst, kde i on měl hůlku.
Nechtěl však Dracovi ublížit. Ač mladého aristokrata nemohl ani vystát, tak to stále byl Luciusův syn a Harry si dokázal živě představit jak by plavovlasý kouzelník reagoval, kdyby mu nedej-merlin zabil syna.

„Co uděláš, zabiješ mě?“ provokoval Raddle.
Dracova ruka s hůlkou se zatřásla. Bledé rty mladého Zmijozela se stáhly. Uvažoval, co by měl udělat.
„Mohl bych--“
„Samozřejmě, já zapomněl. Když mě nedokázal zabít ani můj otec, ani Brumbál, tak to jistě dokážeš ty. A co když se nedám.“ Vytáhl hůlku. Neměl v úmyslu jí použít, snad jenom... Možná malinko. To by mu Lucius snad mohl odpustit.

Mladý Malfoy o několik kroků popostoupil blíž k černovlasému mladíkovi. Raddle pozvedl hůlku.
„Ava--“

„Co to tady děláte?!“ Prudce se otevřely dveře.
Severus Snape vpochodoval do místnosti.
„Draco! Raddle!“
„My--“ Malfoy se pokusil zachránit situaci.
„Mě to nezajímá,“ vzteklé zavrčení.
„Ale--“
„Ne!“
„Co vám na tom tak vadí, že bych vám zabil studentíka?“ ušklíbl se Harry.
„Co mi vadí? Co mi vadí?! Je mi fuk, že se chcete pozabíjet, to si pro-mě za-mě klidně udělejte, ale jinde! Lucius potřebuje klid a ne vaše hadrkování!“
„Ale--“
„Ven a oba!“
„Co--“
„VEN!“

Dveře se s prásknutím zavřely. Harry i Draco zůstali stát na chodbě, před dveřmi do Luciusova pokoje.

Plavovlasý mladík se s ušklíbnutím upravil. Pohrdavě se podíval na Harryho, jen se ušklíbl. Otočil se na patě a odešel do svého pokoje.

Raddle na chodbě osaměl.
Stále zamračeně zíral na zavřené dveře. Věděl, že Snape má pravdu. Lucius potřeboval klid a co udělali oni? Jen tak se tam chádali, jakoby on v horečkách neležel jen pár metrů od nich.
Opravdu byli tak sobečtí? Vždyť celá ta jejich šarvátka vznikla vlastně kvůli němu.
Jak děti, které se přou o to, koho z nich má rodič raději. Až na to, že Harry nebyl Luciusův syn...

Vztekle praštil do protější zdi.
Emoce v něm kulminovaly. Potřeboval si vybít vztek. Na Draca, na Snapea. Ale hlavně na sebe.

Odpochodoval druhým směrem, než kterým odešel mladý Malfoy.
Letaxem se přenesl na Temný hrad.

Prošel sklepením, neobtěžoval se s tím někomu něco říkat, někoho brát sebou. Na to měl momentálně příliš rozpolcené emoce. Nevěřil si, netušil, co může udělat. Poslední dobou jakoby se neznal. Jakoby to ani nebyl on. Nebo právě tohle byl on?
Ze Snapeovy laboratoře si vzal pár nádobek s čerstvě vyrobeným plynem, který měl Snape za úkol smíchat ze dvou mudlovkých bojových látek.
Harry sice nevěděl, zda jsou tyhle, které teprve nedávno dovyrobil, ještě stále nebyl s jejich výrobou hotov, stejně účinné, jako ten, který mu onehdy ukazoval na mudlovy. Ale musel v to doufat.
Vlastně teď mu to bylo jedno. Klidně by mohl jen tak jít a vyhodit několik ulic do povětří. Možná by to i bylo lepší. Jenže on chtěl dát o sobě najevo nějak jinak. Chtěl, když už, tak to dělat pořádně. Aby se ho snad více báli, než jeho otce...

Ne, ještě nechtěl plánovat pořádný útok, na to byl ještě čas. Navíc tdo toho bude muset zatáhnout aspoň pár smrtijedů. To bude jistější až bude Lucius zase v pořádku. Až Snape bude plně k dispozici.
Ale teď... Temně se pousmál.

Vyšel z brány. Ještě stále zde byly patrné nějaké následky po bitvě, která se zde, vlastně teprve nedávno, udála. Teď nad tím jen pokrčil rameny, už se ho to netýkalo. Nějak, pro tento okamžik, to šlo kolem něj.
Právě teď jím zmítaly daleko silnější emoce, než nějaký cit. Nenávist, žárlivost, závist, dalo se to nazvat mnoha slovy. Bylo to ale tak nové.
Něco, co zatím Nebelvír jen málokdy měl možnost poznat. Většinou se tyto emoce dříve vztahovaly právě na jeho otce, na Lorda Voldemorta.
Teď byl však ve středu jeho zájmu Draco Malfoy.

Nemohl ho zabít. Nemohl se mstít na něm. Ne, věděl, že to nemůže. Něco mu v tom bránilo, snad ještě něco, co zbylo z dřívějšího Harryho. Z Harryho Pottera.

Přemístil se do středu Londýna.
Nadělá zde velké škody. Třeba si to ministerstvo kouzel ani nespojí s ním, se smrtijedy. Ale to nevadilo. Teď ještě ne.

Prošel tichou ulicí. Věděl, že ve dne se to zde hemží lidmi, kteří spěchají všemi směry. Nikdo by si jej zde nevšiml ani v té době, kdy je zde největší schon. To nyní zde byl nápadnější. Jediný člověk procházející se po široké třídě, podivně se rozhlížející kolem, jakoby něco hledal.

Konečně se zastavil. Nikým nepozorován. Všemi zapomenut. Ne však na dlouho.
Ulice byla lemovaná domy. Několik-apatrové budovy, za jejiž zdmi seděli poklidní mudlové, sledovali večerní zpravodajství a ani netušili, že se blíží jejich konec.

Po Harryho tváři se opět rozlil ten úsměv. Spokojený, zároveň však nenávistný, zvrácený, zkažený, zlý...

Jednu z nádobek s plynem umístil nedaleko vchodu do obzvláště velké a mudly napěchované budovy. Další putovala přímo do středu ulice.
Nezáleželo na tom, jak velké škody budou nadělány. Hlavně, aby byly. Aby se něco stalo. Aby on nějak umocnil své emoce. Dal průchod pocitům...

Čas prošel kolem něj.
Nevnímal jej. Stál stále na stejném místě uprostřed ulice. Černýma oči sledoval prostor před sebou. Neviděl co tam opravdu je. Byl ztracen ve své mysli.

Uběhla celá noc a on to nezaznamenal. Stále stál na tom samém místě. Mírně se usmíval. Zlost, která v něm před tím byla jakoby se ukryla pod povrchl, ale tam dál ve vlnách lehce probíhala.

Konečně, konečně začínalo svítat. Mudlové se ve svých domovech probouzeli do nového dne, do prozatím krásného jitra.

Slunce už celé vylezlo na obzor, když se nehybná postava konečně pohnula. Po noci stání byl prokřehlý, skoro nehybný. Přesto však své tělo donutil k pohybu.
Jediný letmý pohyb a vše začalo být jinak.

Harry mávl hůlkou. Odkryl tak víko z obou nádobek, do kterých Snape umístil svou variantu plynů.
Vteřinu na to se ulicí ozvalo prásknutí, to se mladý Pána zla přemístil zpět na svůj hrad.
Nikdo netušil, že ve svých domech, v těch útulných teplých domovech pomalu umírají desítky, stovky mudlů. Stovky nevinných...



Pozn.: Včas mě zaražte, kdyby se povídka začala příliš morbidně vyvíjet...
Poslední komentáře
08.12.2008 17:49:01: Malika: No jo, Potter/Raddle rozhodně neplýtvá časem. smiley Ale ne, já ho nechci úplně zhoršit, to by...
07.12.2008 19:54:18: tak se nám to docela rozjelo.v kapitole co jsem četla naposledy se chystali ty plyny testovat a teď?...
29.11.2008 16:05:07: waw to je teda nieco...naozaj skvele...rychlo prosim dodaj dalsi diel!!!
28.11.2008 10:11:56: Sarbonne, MIssDarkness: No já na tě taky nebudu navazovat a Mistra už bohužel opravdu vrátit nejde. ...
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.