Cual padre, cual infante

12.kapitola - Očistec 1/2

Další kapitola bude nejspíše až někdy v příštím týdnu... Komentujte!

Kapitola je obetovaná, děkuji Darkness!=)



Je to jen sen, jen sen!

 

Harry se snažil uklidnit, ale tváří v tvář podivnému vrčícímu monstru, to dost dobře nešlo.

Tvor znovu temně zavrčel. Chlapec se už dál nerozmýšlel. Otočil se a dal se na zběsilý úprk po rozlehlé louce. Netušil, kam přesně běží. Sice to byl jeho sen, ale proč se mu zrovna teď zdálo o nekončící louce?

 

Běžel. Za sebou slyšel dunění, jak podivný tvor vyrazil za ním. Harry pokračoval v běhu. Věděl, že tohle nemá šanci dlouho vydržet. Zvláště ne na otevřeném prostranství, které nikde nekončilo.

Za běhu se otočil, trochu se tím zpomalil a to se mu stalo osudným.

 

Těžké pracky dopadly na chlapcova záda. Harry se tíhou zvířete svalil na zem. Tvor setrvačností ještě kousek odletěl. Avšak sotva se Harry stihl přetočit, už bylo zvíře zpět.

Harry ležel na zádech. Na hrudi mu stálo zvíře.

 

Je to jen sen. Chci se probudit... Probudit!

 

Harry hleděl do tlamy vrčícího zvířete. Snažil se vzpamatovat, snažil se živit vědomí snu. Ale něco, něco mu říkalo, že i když je tohle sen, to zvíře je skutečné.

 

„Ho-hodný... jdi-jdi pryč,“ naivně se pokusil zvíře odstrčit. Docílil jedině toho, že se tvor ještě víc naklonil. Vahou zvířete se mu zaryly jeho drápy do prsou. Zvíře zavrčelo chlapci přímo do obličeje.

Harry se o otřásl odporem. Od tlamy zvířete při každém hrozivějším zavrčení odletovaly chuchvalce slin přímo na chlapce.

 

  No fuj. Jak se ho zbavíme? Je to přece jen sen... No jo, ale nějak moc živej. Ne, je to jen sen. Dobře... Sen...

 

Chlapec do zvířete hrubě strčil. Tvor, který očividně nečekal jakýkoliv zvrat, o pár stop ustoupil. Opět temně zavrčel. Ale to už byl Harry na nohou. Rozběhl se pryč. Zmatené zvíře ho za okamžik následovalo.

 

Je to v pytli...

 

Harry ztěžka oddechoval. Snažil se nezpomalovat, ale moc mu to nešlo. Píchalo ho v boku. Po hrudníku mu stékaly malé pramínky krve v místech, kde se do něj zaryly drápy zvířete. Začal zpomalovat. Dusot tlap se přibližoval. Harry se zastavil, s odhodlaným výrazem se otočil. Měl v plánu pokusit se čelit ´snu´ čelem. Pokusit...

 

 

Lord Voldemort seděl v kruhové místnosti. Kolem postávali Smrtijedi. Čekali na návrat Severuse Snapea, který jim měl oznámit místo, na které budou útočit. Nikdo ze Smrtijedů přesně nevěděl, proč tak najednou. Vždycky měli jakýkoliv útok předem pečlivě promyšlen. Ale ten dnešní byl ráz na ráz. Smrtijedi byli před pár minutami vytaženi ze svých domovů, jen proto, aby tu stáli a čekali  na Snapea.

Po dalších pár minutách se několik Smrtijedů začalo netrpělivě ošívat. Ostatní se spoustou otázek v očích, hleděli na svého Mistra, který očividně skoro ani nevnímal, že tu nějací Smrtijedi jsou.

 

„Pane,“ odvážila se Bellatrix. Voldemort k ní zvedl zrak. Zamračil se. Jak si mohla dovolit ho rušit.

„Co chceš,“ rudé oči se dívali přímo na Smrtijedku.

„Mistře, na co tu čekáme? Jaké místo má zjistit Snape? Nezvládl by to lépe někdo z nás? Snape není spolehlivý...“ vyhrkla Bellatrix.

„Já určuji, kdo co dělá! Nebo si snad myslíš, že bys to zvládla líp?!“ Voldemort se hrozivě postavil. Měl zlost. Zlost sám na sebe. Nedokázal ochránit svého syna a teď ho skoro ani nedokáže najít a to mu to slíbil... Potřeboval si svůj vztek na někom vybít a Lestrangeová se sama přihlásila.

 

„Ne-ne Mistře, já jen...“ Smrtijedka neměla možnost myšlenku dokončit. Zakázaná kletba jí zasáhla zcela nečekaně.

Pán zla hleděl netečnýma, rudýma očima na svíjející se, vřískající Smrtijedku. Chladná maska na povrchu, přesně tak, jak to měli umět jeho věrní Smrtijedi. Uvnitř něj to, ale vřelo. Vybíjet si zlost na Bellatrix k ničemu nevedlo.

 

„Mistře,“ čísi hlas Voldemorta vyrušil. Navztekaně se otočil. Kdo si zase dovoluje ho otravovat, zvlášť, když trestá Bellatrix.

Před Pánem Zla stál Snape. Letmo pohlédl k zemi, kde tiše vzlykala Lestrangeová. Pak se opět zadíval na Mistra.

„Co je?! Našel si je?“ zablýsklo se v rudých očích.

„Ano Mistře.“

„Tak na co čekáš? Kde jsou?!“ Voldemort se stěží ovládal.

Snape vykouzlil několik přenášedel.

„Nejde se tam přemístit,“ odpověděl na Lordův udivený pohled. Voldemort jen kývl, otočil se k ostatním Smrtijedům.

 

„Co tu ještě děláte?! Chyťte se těch přenášedel a všechny lovce na místě zabijte! Zabít, všechny!“ zavrčel Pán Zla.

 

Čekal, dokud si Smrtijedi neporozdali přenášedla. Na jeho vkus si Smrtijedi počínali až příliš nešikovně. Jen si povzdechl a sám se chytl jednoho z přenášedel, které ještě pořád držel v rukách Severus.

 

 

Lucius přecházel po žaláři. Už před hodnou chvíli se rozhodl, že chlapce probudí. Teď jen uvažoval jak. Pokusil se s ním zatřást. Mluvil na něj. Nic nefungovalo.

 

Zastavil se. Znepokojeně chlapce sledoval. Něco se dělo.

 

Harry prudce oddechoval. Házel sebou na rozpadlé posteli. Náhle se mu zničeho-nic roztrhla košile. Na prsou se mu objevilo několik kapek krve, které se rychle rozrostly v pramínky stékající po hrudi do stran.

 

Malfoy přešel k chlapci. Netušil, co se děje. Co se mu stalo. Opět se ho pokusil probudit. Bezvýsledně.

Chlapcův dech se zhoršil. Trhavě se nadechoval, jakoby se příliš namáhal. Lucius netušil, co má dělat, jen klečel u postele. Připadal si trochu blbě, ale snažil se Harryho trochu konejšit.

 

Luciusi, takhle tě někdo vidět, tak si bude myslet, že ses úplně zbláznil.

 

Chlapec sebou prudce škubl. Vykřikl. Právě ten výkřik vrátil Malfoy zpět do reality. Lehce zděšeně na zmítajícího mladíka na posteli pohlédl. Harry pořád spal. To, ale nebyla jediná znepokojující věc. Po tváři se mu táhl dlouhý krvavý šlic, krev stékala přes lícní kost a skapávala na postel, kde se vpíjela do špinavé látky. Další, tentokrát tichý, výkřik plný hrůzy. Další krev. Tentokrát něco roztrhlo chlapcův ret. Harry ze spánku tiše zavzlykal.

 

Co se to sakra děje?!

 

Lucius začínal panikařit, nevěděl co má dělat. Věděl, že si Mistr přál, aby na chlapce dával pozor. Nejde o to, že zklamal doteď. Ale on selhává i nadále. Jak mu mohl pomoci, když nevěděl, co mu ubližuje?

 

„Harry!“ opět s chlapcem zatřásl.

 

 

Harry opět dopadl na zem. Opět zíral do tlamy plné zubů. Vyděšeně oddechoval. Bál se. Věděl, že to je sen, ale měl strach. Copak ve snu mohl tak intenzivně cítit bolest? Při druhém dopadu na zem měl pocit, jako by se mu zlomilo několik žeber. Stěží se mohl nadechnout, zvlášť když na něm ještě spočívalo těžké zvíře. Hrudník ho bolel čím dál tím víc, o neustálém píchání v boku nemluvě.

 

Tvor na něj s neustálým vrčením hleděl. Chlapec se pokusil o výpad. Stejný způsob ovšem neměl možnost vyjít. Sotva se Harrymu povedlo stoupnout na nohy. Už ho prudká rána srazila na zem. Vykřikl...

 

Zděšený chlapec zkoprněle zíral na zvíře, cítil jak mu něco stéká po tváři. Krev! Zvíře po něm opět šmáklo prackou. Další nemalý úder zasáhl chlapce, který se ani nestačil krýt. Spíš, než výkřiku se chlapcem vydaný zvuk podobal zoufalému skučení.

Z roztrženého rtu začala kapat krev.

 

Další máchnutí zvířecí tlapou už Harry vykryl rukou. Ostré drápy roztrhly kůži. Rozervaly maso. Pak se stáhly. Harry si nejistě odkryl obličej. Rozhlédl se kolem. Po podivném zvířeti nebylo nikde ani památky. Postavil se na roztřesené nohy. Po obličeji mu pořád stékala krev, ale na to nebral zřetel, nebylo to ani zdaleka tak hrozné, jako bolest v ruce. Sotva s ní mohl pohnout. Chtěl se rozejít zpět po louce, když se náhle v šoku zarazil.

 

„Harry, Harry. Opravdu sis myslel, že mi můžeš utéci.“

 

Chlapec se prudce otočil. Stál přímo před Albusem Brumbálem.

Poslední komentáře
30.05.2007 22:36:40: Mám dotaz.Co to znamení "šmakl" a "šlic"? To fakt slyším prvně.Pochopila jsem /snad správně?/,že to ...
30.05.2007 22:33:01: Kapitola je naprosto skvělá a ten konec no já šla do kolen. Ten Brumbál mě ani ve snu nenapadl.To je...
30.05.2007 20:36:41: oooooooooooooooooo čučím to jue napínavý jak kšandy
29.05.2007 21:02:23: pani mocky pekny =)grrr zas ten brumbal ze mu neda pokoj!!!!
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.