Cual padre, cual infante

34.kapitola - Zapadlo slunce a vyšlo prokletí

Ano, ano, ano, jsem na něj zlá, ale je to nutný! Věřte tomu... =) Už pár lidí se mě ptalo na to, jak to skončí a zda třeba Harry přežije a tak. Jediný, co Vám k tomu mohu říct je, že přežít musí, protože už mám vymyšlené pokračování k této povídce... ;o) To ale nezahrnuje všechny postavy, že...
Varování: Někomu možná přijde depresivní (kecám) a brutální...
Jinak, v ději se kousek posuneme, už je škola, myslím tím to, že se už učí...
Krásný a spokojený Štědrý den dítka... =)
Skoro už svítalo, když se v Nebelvírské věži probudil černovlasý chlapec.
Trhavě oddechoval. Právě se probudil ze snu. Ne, nebyla to noční můra, tentokrát ne.

Rukou si otřel spocené čelo a z nepříjemným pocitem zjistil, že mu po tvářích tečou slzy. Slzy?!
Vzpomínal na sen. Nebyl špatný, ne, to nebyl, ale to uvědomění, ta náhlá krutá pravda, která jej probudila, to bylo něco strašného, něco, co jeho ještě skoro dětská mysl těžko nesla.

Krásný Vánoční stromek. Světýlka na něm září jako vzdálené hvězdy na obloze. Ozdoby se třpytí a lesknou. Ale není kýčovitý, jen slavnostní...
Kousek dál sedí u stolu spokojená a šťastná rodinka. Otec, matka, děti. Ve vzduchu je cítit radost, nadšení, láska. V krbu opodál spokojeně plápolá oheň.
Pod stromkem se krčí halda dárečků, směť barevných papírů, tvarů, barev, září. V dětských očích je vidět touha, nadšení, ale i netrpělivost. Tak rádi by šly a prozkoumaly dárečky, které dostaly, ale ještě nemohly, ještě ne. Musely vzorně sedět u stolu a čekat až jim jejich šťastný rodiče dovolí jít se podívat.
A pak..? Pak rychle pochvátají, aby se mohly radovat s dárků,které dostaly, ze snů, které se jim třeba splnily.
Rodiče pak budou stát opodál a spokojeně sledovat nadšení a úsměvy na dětských tvářích...
Večer bude končit a šťastná rodina půjde spát, každý jeden z nich bude spokojený, bude vědět, že je zde někdo pro něj. Někdo na koho se může spolehnout, kdo jej má rád, kdo mu věří a kdo jej neopustí...


Harry sedí na posteli. Po tvářích mu tečou další a další slzy. Před očima již nevidí svůj sen, ne, teď vidí realitu. Vidí sám sebe jak byl na Vánoce sám. Vidí sám sebe jak byl na Štědrý den nešťastný, jak strašně zoufale si přál, aby s ním byl jeho otec, aby nedal přednost smrtijedům a válce. Věděl, že kdyby tam tehdy jeho otec byl, kdyby pro něj byl důležitý, kdyby se s ním rozhodl trávit Vánoce, tak by z něj teď nebyl vlkodlak, nebyl by odkázán se každý úplněk měnit v krvelačnou zrůdu... Ne, nemohl vinit svého otce. Nemohl mu dávat vinu za to, jaký je...
Ach, tak moc se bál nadcházejícího úplňku...

Nevěděl kdy, ale ještě se mu podařilo usnout. Vlastně, podařilo... On se o to nesnažil, ale usnul. Najednu stranu by možná měl být rád. Už se mu nic nezdálo. Ale nadruhou... Nebylo bezpečné spát tady. V přítomnosti lidí, kteří jej nesnášejí....

Pohlédl na budíka. Zamračeně zjistil, že zaspal. Jistě. Jak ho vůbec mohlo napadnou, že zrovna on by přišel na první den, kdy je po dlouhé době ve škole, na vyučování včas.

Doběhl do učebny.
Zadýchaně se omluvil a zamířil do poslední lavice.

Lucius Malfoy si chlapce zvědavě prohlížel. Doufal, že jej přes noc Nebelvírští nechali na pokoji. Ale nebyl si tím jist, mladík nevypadal, že by se příliš vyspal. Ale spát přece musel, jak jinak si vysvětlit to zaspání..?
Ale teď to řešit nemohl, možná později. Začal vykládat látku dnešní hodiny. Nenápadně přitom sledoval Harryho. Něco se mu na něm nezdálo. Byl nějaký roztržitý...

"Harry," oslovil chlapce, který byl právě na odchodu. Několik Nebelvírských studentů po něm šlehlo nevraživým pohledem, avšak zdrželi se poznámek. Luciusovi bylo jesné, že ty řeknou až Harrymu, někde osamotě, kde nebude moci zasáhnout žádný z profesorů.

"Hmmm."
"Doufám, že ti dali v noci pokoj?" starostlivě.
"Jo."
Lucius se nepatrně zamračil. Mladý Raddle před ním stál a bylo víc, než jasné, že jej zcela nevnímá, myšlenkami byl jinde, ale kde..?

"Po vyučování se stav za Severusem."
"Proč?" zvedl zrak od podlahy a pátravě se zadíval na Malfoye.
"Pro vlkodlačí lektvar," šeptl Lucius, jakmile se rychlým pohledem ujistil, že nikdo není poblíž.
Harry o něco zbledl. Něco zamumlal a urychleně zmizel z učebny.

***

Harry seděl v Chroptící chýši.
Čekal na svůj první úplněk ve vlkodlačí podobě. Na první úplněk, kterého se bál...

Poctivě pil lektvary, které mu vařil Snape, pochyboval, že by to profesor lektvarů dělal sám od sebe. Takže buď to byla práce Mistra, nebo Luciuse... Harry by sázel na Luciuse.

Před tím, než zamířil sem, tak potkal Malfoye. Ten mu sice říkal, že může zůstat na hradě, že s lektvarem není nebezpečný. Ale Harry potřeboval mít jistotu, že nikomu nebude moci ublížit. Ne snad, že by nevěřil Snapeovu umu, ale přece jen... Rozhodl strávil úplněk zde, v Chroptící chýši.

Oknem sledoval temnou oblohu, čekal až vyjde měsíc. Čekal a přál si, aby měsíc nikdy nevyšel. Aby to všechno byl jen zlý sen... Věděl, že se to nestane, ale doufal, stále doufal...

Vyšel měsíc. Stříbná zářivá koule, která se pomalu vyštrachala na oblohu.

Harry přivřel oči. Náhlá bolest jej ochromila.
Kůže se mu začala napínat. Oblečení na něm praskalo. Kosti se měnili a v průběhu bolestvé fáze se přeskupovaly na jiné místo.
Stále ještě černé lidké oči z hrůzou zíraly na měnící se ruce. Na srst, která je pokryla.

Zakňučel bolestí. Lidský obličej se začal deformovat. Měnil se, protahoval, obrůstaly jej chlupy. Oči změnily barvu na zářivě jantarovou.

Nocí se ozvalo zoufalé zavytí. Pololidké polovlkodlačí.

Přeměna pokračovala. Bolest pomalu ustupovala. Až bylo dokonáno. V místnosti stál mladý vlkodlak. Krotký mladý vlkodlak, který se nejistě stavil na vratké nohy.

***

Bylo krásné ráno, právě vycházelo slunce a v domě naokraji Prasinek se pomalu probíral černovlasý mladík.

"Zrůdo!" rudovlasý mladík stál s napřaženou hůlkou nad nahým chlapcem, který se zmoženě zvedal ze země.
"Rone, nedělej to, jsme přece přátelé," zoufale.
"My nejsme přáteli, už jsem ti to říkal. Ty jsi zrůda!"
"Rone..."

Harrymu bylo jasné, že Ron není tak hloupý, aby mu nedošlo, proč strávil noc tady.

"Crucio!" na to, že kletbu použil poprvé měla víc, než efektní účinek.
Harry klesl k zemi. Ne, nekřičel, natolik kouzlo silné nebylo. Zmítal se bolestí, ale nekřičel. Stále ještě doufal, že se Ron vzpamatuje. Vždyť byli příteli, tak proč se to změnilo? Kvůli tomu, kdo je Harryho otec? Nebo snad kvůli tomu, co je teď Harry zač..?

Zrzavý mladík sklonil hůlku. S jakýmsi zvráceným uspokojením sledoval druhého chlapce, jak se trhavě staví na roztřesené nohy.

Harry se opřel o stěnu za sebou. Sledoval Rona a nechápal, kam se poděl ten mírný chlapec, se kterým se dřív přátelil.

"Na tebe nepotřebuju hůlku," ušklíbl se Weasley, zandavaje hůlku do kapsy u kalhot.

Černovlasý mladík stál zničeně u zdi. Po první ráně se skácel na zem. Zůstal ležet. Neměl moc sil na to, aby se brátil a už vůbec ne na to, aby rány vracel. Z úst mu vytékal pramínek krve. Oxinové oči hleděli na Weasleyho, který se napřáhl k další ráně.

Těšně předtím, než pěst dopadla, stačil Harry dát do její dráhy ruku. V té ho po dopadu Ronovi pěsti nepříjemně zabrnělo, ale lěpší, než mít obličej na maděru. Rozzuřený Ron sázel jednu ránu za druhou.

Raddlemu se podařilo zkopnout ze sebe tělo rozhořčeného spolužáka. Weasley se odkutálel o pár metrů dál. Hned se zvedal a hnal se zpět.
Harry si všiml něčeho, co mu vrátilo aspoň trochu sil. Kousek od něj ležela zapomenutá Ronova hůlka.

Zmocnil se jí těsně v okamžiku, kdy k němu doběhl její majitel.

"Relego!" Weasley odlétl několik metrů.

"Nech mě na pokoji," Harry klečel na zemi, hůlkou mířil na Rona, který se opět zvedal ze země. Vztek rudovlasého chlapce zcela zaslepil. Bezhlavě se hnal přímo k Harrymu, který v rukách svíral jeho hůlku a neváhal jí použít.

"NE!"

Ron skočil na černovlasého mladíka. Pěstí jej uzemnil. Snažil se mu vyrvat z rukou svojí hůlku.
"Vrať mi hůlku!"
"Ne..."
Harry se nemohl bránit, většinu sil mu vzala snaha udržet hůlku.

Zrzavý mladík se opět pokusil hůlku vyrvat z pevného sevřený.
"Zabiju tě," zavrčení.
"Rone..."
"Pusť jí!" příkaz.
"Ne..."

Hůlka občas zajiskřila a popálila toho, kdo jí zrovna držel.

Ron v představě, že se zmocnil hůlky zavrčel poslední možné kouzlo.
"Avada kedavra!"

Náhle ztichlou místností se nesl jen odraz klepnutí, to když hůlka dopadla na zem.

***

"Harry!" Lucius běžel k dvojici mladíků ležících na zemi.

"J-já ho zab-zabil," vzlykal Raddle.
"Byla to sebeobrana," snažil se jej utišit Lucius.
"Pojď," Lucius zabalil třesoucího se chlapce do svého hábitu, odkudsi přičaroval boty.

Cestou zpět do hradu nemluvili. Malfoy jemně vedl za ruku stále roztřeseného mladíka. Netušil, co se v Chroptící chýši stalo, ale jak za poslední dobu poznal Weasleyho, tak si začal. Ale nadruhou stranu, Harry ho zabil. To nepůjde jen tak ututlat. A až se to provalí na veřejnost, tak budou chtít chlapce zavířt, nehledě na to, kdo je jeho otec.
Harry se bude muset vrátit domů a to co nejdříve. Teď jen záleželo na tom, jak přesvědčit Mistra.



Pozn.: Nenadávat na Mistra! Pajuško, aspoň vidíš, že když je to nutné, tak i já jsem schopná Ronánka zabít... ;o) Jinak, to že byl Harry celou tu dobu bez oblečení, no neberte to nijak perverzně, jasný! Prostě v této povídce nejsou prvky slashe, tak se je nesnažte zbytečně hledat... ;o)
Poslední komentáře
27.12.2007 23:04:26: dobře Ronankovy tak měl přemyšlet co udělá než jednal a teď to má smiley${1}
27.12.2007 22:09:16: Svatý Voldemorte! To snad není možný! Takové hrubé chyby!! smiley Tak jo : Nemám ráda, ZBYTEK Nebelvír...
27.12.2007 22:04:50: Krásná kapitola. Tedy překvapila mě ta hrozná vlídnost od Luciuse, vlastně mi připadá že se k němu c...
26.12.2007 17:26:20: chvalim kapitolu pacila sa mi, sice ron nemusel zomriet... ale asi si to zasluzil. Osobne si namysla...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.