Cual padre, cual infante

36.kapitola - Těžký život lykantropa

Teď už toho moc neovlivníte, ale to nevadí, komentovat samozřejmě (doufám) budete dál.
Když jsem s touhle povídkou začínala, tak jsem měla představu něčeho podobnýho, čeho jsou na netu spousty, ale nějak se to zvrtlo, tak snad to moc nevadí, holt snaha být aspoň malilinkato originální, i když už to moc nejde... XD
Jinak, dost se tu rojí otázky na počet kapitol. Tak to opakuji naposledy. Cual padre, cual infante bude mít 40 kapitol, ale pak bude navazovat Cual 2!
Upozornění: morbidní scény, nevhodné pro slabé povahy.
NE! Jak to mohl udělat? Proč mě tady nechal? Proč? Vždyť jsem jeho syn, jeho jediný syn... A on mě tady nechal, jen tak a přitom to věděl! Zatraceně dobře věděl jak se ke mně budou chovat. Tak proč to udělal? Proč?

Pomalu se blížil další úplněk a čím byl blíž, tím byl černovlasý chlapec roztěkanější, nejistější, bojácnější.
Posledních několik dní se mu v celku zdařile podařilo nepřipouštět si různé věci. Nemyslel na to, jak se k němu chová jeho otec, ani na to, jak se zachoval Brumbál. Dokonce se mu podařilo zabránit narážkám svých spolužáků, aby mu pronikly do vědomí. Jistě, stále je slyšel, aby už mu to tolik nevadilo. Možná to bylo také tím, že s blížícím se úplňkem se útoky na Harryho přece jen o něco snižovaly. Že by se jej opravdu tolik báli? Ne, to si Harry nemyslel. Je... Možná je to přestalo bavit. Nebo jen čekali, až bude Harry nejzranitelnější, až bude po úplňku a oni budou moci vyrazit do útoku s novými zbraněmi.

Blížil se úplněk. Měsíc pomalu dorůstal, až se Harrymu zdálo, že se zvětšuje před očima. Bylo to deprimující, vědět, že každým novým ránem se víc a víc blíží ten den, ta noc, kdy se z něj stane krvelačná zrůda. Možná, možná by mu to tolik nevadilo, kdyby neměl tak příšerný strach z přeměny, z přeměny, která bude bez lketvaru nesnesitelnou mučivou lázní.

Docházel na vyučování. Spolužáci i profesoři jej ignorovali, takže se ani nemusel snažit něco při hodině dělat. Jen seděl v lavici, zíral z okna a přemýšlel o tom, co má dělat. Jak jít dál...

Docelal jej překvapilo, že se zatím neozval nikdo, kdo by jej předvolal k soudu. Zdálo se, že s případem vraždy v Bradavicích si nikdo nic nedělá. Zvláštní...
Cožpak se ani Ronovi rodiče nestarali o to, kdo jim zabil nejmladšího syna? Vždyť o fámách, které kolovaly po škole, již také museli slyšet. Ale nikdo se neozval a Harryho už začínalo unavovat přemýšlet nad tím.

S blížícím se úplňkem jej dokonce začínalo opouštět špatné svědomí vůči Ronovi. Ano, mrzelo ho jak se okolnosti vyvrbily, ale nemohl s tím nic dělat, teď už ne.
Navíc stále věřil tomu, že on nebyl ten kdo zabil. Vždyť kouzlo vyřkl Ron. Takže on v tom byl přece nevinně... Aspoň částečně... Pochyboval, že by mu to u soudu prošlo. Vždyť on byl synem Pána zla, navíc byl vlkodlak, ty nikdy nemělo ministerstvo v oblivě. Tak proč by se měl namáhat a snažit se sám před sebou očistit své svědomí, když by mu to u soudu neprošlo..?
Nestaral se o to. Teď už ne... Mysl mu zaplňovala jediná myšlenka a to na nadcházející úplněk.

***

Lucius seděl ve své pracovně v Malfoy Manor. Tiše mumlal zaklínadla a hůlkou přejížděl po zraněních, která měl na rukách.

Ano, opět se pokusil odporovat. Ovšem dnes Pán zla neměl tak dobrou náladu jako vždy. Spíš se zdálo, jako by jej něco trápilo. Každopádně Lucius byl za svou opovážlivost náležitě ztrestán.
Když se probral z bezvědomí, byl Snapeem ujištěn, že Mistrův hněv neschytal jenom on. Pán zla prostě zuřil a nikdo nevěděl proč.

Vlastně ano, Lucius tušil, proč se Mistrova nálada tak rapidně zhoršovala. Blížil se přece úplněk. A pokud Pán zla není až takový necita, nebo pokud mu až tak moc nezálěží na jediném synovi, tak to musel nějak pocítit.
Sice by to Mistrovi nikdy neřekl, ale tušil, že Pán zla není tak úplně lhostejný k tomu, co se děje kolem jeho syna. Chápal, ano, tak nějak chápal Mistrovo rozhodnutí nechat Harryho v Bradavicích, sice to nepokládal zrovna za nejlepší z rozhodnutích, ale tušil, co k tomu Pána zla vedlo. Ale teď. Teď, když se blížil úplněk, tak si nejspíš i Pán zla začal, aspoň trochu, vyčítat, že nechal syna ve škole. Muselo mu být přece jasné, jak kruté bude pro chlapce přetrpět přeměnu bez lektvaru...

Lucius zahojil poslední ránu, zvedl se a začal nervózně přecházet po pokoji.

Potřeboval vymyslet řešení. Nechtěl nechal chlapce, který mu za tu relativně krátkou chvíli přirostl k srdci víc, než si byl schopen připustit, v přítomnosti lidí, kteří jej nesnášeli a kteří jen hledali záminku, pod kterou by mu mohli ublížit.

Musel se tam dostat! Musel... Ale jak, když si to Mistr nepřál a přece jenom, jeho otcem byl Pán zla. Lucius do toho neměl právo zasahovat.

***

Seděl na schodech vedoucích od hlavní brány ven.
Pomalu se stmívalo. Ono, to bylo správné, on čekal na tmu. Čekal na chvíli, kdy se odhádlá vyrazit tam, kam měl.

Musel jít, to věděl. I kdyby zůstal tady, tak by si ho prokletí našlo a možná ještě dřív, než v polorozbořeném domku na úpatí Prasinek.

Zastmušile sledoval postupující temnotu. Proč? Stále ta samá otázka a stále na ní nedostal odpověď. Nebyl nikdo, kdo by mu na ní odpověděl.

Zvedl se. Nerozmýšlel se, to by nemělo cenu, stejně to musel podstoupit. Snad jen vědomí, že by to mohlo být brzo za ním, ho udrželo při zdravém rozumu. Zamířil k vrbě mlátičce. Věděl, že dřív, když na škole studoval Remus, tak ho na přeměnu i z Chroptící chýše doprovázela Madame Pomfreyová. On šel sám. Musel, nikdo by s ním nešel. Proč taky. Vždyť byl synem Pána zla, ten si musel umět poradit sám.

***

Seděl na špinavé podlaze Chroptící chýše. Po předešlé zkušenosti si sundal oblečení, přece jen se mu následující ráno nechtělo plahočit přes pozemky bez oblečení nebo jen s cárama, které by mu zbyly.

Seděl na zemi v boxerkách. V tmavnoucím šeru sledoval třesoucí se ruce. Měl strach, už zase. Věděl, že nebude trvat dlouho a první měsíční paprsky proniknou okny a s nimi přijde jeho prokletí.

Mdlým pohledem zíral do tmy kolem sebe. Občas pohlédl na okno, kde bylo ještě pár střepů z rozbitého skla. Čekal...

***

Pán zla seděl v knihovně. Přemýšlel. Udělal správně, když nechal Harryho ve škole? Určitě, vždyť mu nemohl stále zametat cestičku. Ale opravdu udělal dobře? Zvláštní, před tím o Harrym ani moc neuvažoval jako o svém synovi, ale teď, když si všiml, že k chlaci tíhne Lucius, měl tendenci svou pozici otce bránit.

Ale proč? Co mu vůbec bylo do 'Chlapce, který přežil'? Sakra! Je to jeho syn, ale je to i vlkodlak! Navíc bylo víc, než zřejmé, že Harry se k Temné straně hned tak nepřidá.

***

Bolest přišla náhle.
Pomalu pronikala celým tělem kousek po kousku si brala vše lidské...

Harry hlasitě vykřikl.
Části těla se mu začaly samovolně měnit.

Se štiplavou bolestí začaly ruce obrůstat srstí, stejně tak nohy a obličej.

Zoufalé zaúpění.
Kousti se začaly deformovat, měnit, rozrůstat. Bolest prostupovala vším, každým kousíčkem, svalem, kůstkou.
Vše se měnilo...

Další výkřik bolesti.
Harry v zoufalé snaze, snad zabránit tomu, co se děje, přitiskl měnící se ruce na obličej.
I ten se měnil. Srs pokryla celou chlapcovu tvář. Lebka se protahovala, měnila.

Harry se zasténáním dopadl na zem, nohy vypověděly službu. Ruce, o které se opíral se mu nepřetržitě třásly.
Tělo se protáhlo, zesílilo.

Noční ticho protrhl nelidský výkřik.
Vše utichlo.

***

Pár Bravických studentů sedělo u jezera.
Ano, věděli, že by tady v noci neměli nic dělat, ale zákazy jsou od toho, aby se porušovaly, tak je tedy porušovali. Vždyť, co by se jim tak mohlo stát?

Dva milenecké páry.

Tiché dívčí chichotání se rozbíhalo po klidné hladině jezera.
Chlapci je tišili, ale i oni byli nabití touhou, adrenalinem, vzrušením.
Vždyť tohle bylo něco zakázaného. Ale kdo by se o to staral, zvláště teď, když bylo tak benevolentní vedení..?
Nikdo.

Studenty ani nenapadlo dělat si hlavu s nějakým nebezpečím. Však taky proč? Co se jim mohlo na Bradavických pozemcích stát?

***

Páry tiše sedí u jezera. Objímají se, laskají se, chvilkami jen sledují vodní hladinu.

Kdesi zapraská větvička. Nikdo tomu nevěnuje pozornost.

Jedna z dívek se rozverně zachichotá, něco zaševelí příteli do ucha a pak zmizí v nedaleké vysoké trávě.
Chlapec jen protočí oči v sloup a s ušklebkem se zadívá na druhou dvojici.

Dívka projde trávou, jde dál. Nepotřebuje jít tak daleko, je jí jasné, že ani tady by jí nikdo neviděl, ale výchova udělala své a ona si hledá místo, kde by mohla vykonat potřebu.
Zaběhne za první strom, který stojí na zářátku Zapovězeného lesa.
Nejistě se rozhlédne kolem, přeci jen má strach.

Chlapec čeká, znuděně hází do jezera pár malých kamínků.

Náhle ticho protrhne výkřik.
Mladík i milenci nadskočí.
Chlapec se zděšeně otočí k lesu, do míst, kde tuší svojí přítelkyni. Rozběhne se tam. Dvojice za ním.

Doběhne do lesa. Rozhlíží se kolem. Volá. Všude je ticho.
Zmateně pobíhá kolem prvních stromů, nechce se mu dál, bojí se.

A náhle, náhle jí spatří. Leží kousek od něj. V měsíčním světle se třpytí její krev.
Popojde k ní. Tiše volá její jméno. Klesne na kolena. Jemně jí obejme a otočí.
Po tvářích mu stékají slzy, pohlédne jí do obličeje. Má co dělat, aby nezvracel.
Dívčin obličej je rozcupován. Rudé cáry vicí z dívčina obličeje, krev padá na zem i na mladíkovo oblečení. Nevadí mu to.
Zírá na dívku neschopen pohybu. Jeho mysl není schopná vztřebat, co se stalo...

Milenci stojí kus za ním, i oni se třesou strachem. Tuší, co se stalo, někde uvnitř to každý z nich tuší...

Náhle dívka vykřikne, strčí do svého přítele a zděšeně ukazuje před sebe, kamsi za chlapce a mrtvé tělo druhé dívky.

Ze tmy se vynoří obrys.
Temné zavrčení.

Chlapce zvedne zrak od mrtvé přítelkyně. Vyděšeným pohledem zírá na tvora před sebou.
V prchavé chvilce, která nastane, je mu jasné, že zemře. Zemře stejně jako zemřela ona.

Dívka se rozkřičí a rozběhne se z lesa, k hradu. Její přítel jí následuje, nepotřebuje tady být, až zemře další z nich.

Vlkodlak zírá na chlapce před sebou. Ne, nevidí ho. Vidí jen kořist. Jeho pudy jej zcela ovládly.

Chlapec zírá na mohutné tesáky, která se lesknou dívčinou krví. Náhle, snad z nějakého popudu bránit se, bráni jí. Vyskočí na nohy a vrhne se na vlkodlaka. Nemá šanci.

Výkřik plný bolesti, zoufalství, bezmoci, zazní krajinou.
Druhý pár ještě o něco zrychlí. Teď si to ještě nepřiznávají, ale je jim jasné, jak dopadl jejich přítel.

***

Harry se pomalu probouzí. Celé tělo má v jednom ohni.
Rozlámaně se postaví, ztěžka se opírá o chatrnou zeď za sebou.

Pohlédne na své ruce. Nechápe. Neví, co se stalo. Jeho ruce jsou celé od krve, on je celý od krve. Nepamatuje se, netuší...
Rozhodne se tím nezabívat, ne teď. Pomalu se obleče. Zamíří ven z Chroptící chýše.

Cesta je dlouhá a on je unaven. Pomalu postupuje krajinou, míří do hradu.

Ztěžka otevře bránu a vejde dovnitř.
Dveře se ještě ani pořádně nezavřou, když se náhle ozve čísi nenávistný výkřik.

Dívka, která byla v noci se svým přítelem venku stojí ve dveřích do Velké síně.
Cosi rozčileně vříská.

Harry jakoby zdálky slyší hluk.
Vidí dav, který se k němu hrne. Nechápe, neví, co se mohlo stát.

Kdosi jej srazí na zem. Nemůže se bránit, je jich na něj mnoho.
Všichni něco nenávistně vřískají.
Nerozumí těm slovům, jen jedno z nich, to, které tak dobře zná.

Zrůda!

Ano je zrůda, to on ví, ale co se stalo? Neví, možná radši, bylo by to lepší, kdyby se to ani nedozvěděl.

Kdosi mu strhne hábit. Ostatní zalapají po dechu. Teď vidí, že měli pravdu, i když oni to už věděli předtím, už dávno jej odsoudili.

Leží na zemi, vidí krev na svých rukách, ví, že není jeho. Prve se tím nezabíval, napadlo ho, že možná měl. Ale proč..? Co se mohlo stát? Jeho mysl byla příliš unavena, než aby se tím zabýval, než aby ho to mohlo napadnout.

Zasáhne jej sprška kleteb, to jak si na něm studenti vybíjejí svou zlost. Neměli by, ale kdo je zastaví, kdo?
Nikdo... Oni se musí pomstít, musí pomstít ty, o které je on připravil...

Harry leží v agónii na zemi, tiše přijímá další a další návaly bolesti, kterou na něj okolní dav uvaluje. Pomalu upadá do bezvědomí.
Náhle bolest ustane, netuší, co se stalo.

Poslední, co cítí předtím, než upadne do milosrdných mdlob, je čísi pevná náruč. Někdo jej odnáší pryč...



Pozn.: Vím, že tato kapitola trpí nedostatkem dialogů, ale nějak se mi tam nevešly... ;o)
Poslední komentáře
28.01.2008 17:31:20: Jinak, dodávám, že komentář od Aileen mi přišel na mail...smiley Tak já jí tak také odpovím, je toho t...
28.01.2008 17:30:41: Komentáře od Aileen: Kapitola se mi moc a moc líbí!!! NAprosto super... Jen (já musím mít nějakou vý...
10.01.2008 17:05:05: Mania: Vies, ze ja komentujem VSETKO co citam... takze dalsiu som este necitala. nejako nie je cas.....
10.01.2008 16:54:29: cuca: No tam mi pak povíš, třeba na ICQ, jaký máš představy. Jinak, moc ukončený si ten konec nepřed...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.