Cual padre, cual infante

5.Kapitola - Krev není voda 2/2

Komentáře povinné!!! Další kapitolu přidám ovšem nejdříve v sobotu!

Harry ležel v posteli. Probudily ho sluneční paprsky. Zmateně se posadil na posteli. Chvíli netušil, kde vlastně je. Najednou na něj dolehlo poznání. Jistě je u svého otce.

Otec... Chvíli převaloval to slovo na jazyku, ještě si netroufl říct to nahlas. Pořád si nebyl jistý.

Bylo ráno, to znamenalo, že...

 

Na dveře někdo zaklepal. Chlapce to trochu udivilo, Voldemort přece neklepá.

„Dále...“ trochu nejistě se podíval ke dveřím. Ty se otevřely, dovnitř vešel Lucius Malfoy.

„Pán zla mě pro tebe posílá. Máš se obléci a sejít dolů, provede tě po sídle,“ zachmuřený výraz ve tváři kouzelníka prozrazoval, že tohle ´poslání´ nekoná rád. Rozhodně netoužil po tom, dělat Pot... teda Raddleyovi chůvu.

Uklidni se Luciusi. Je to syn tvého Mistra. Nesmíš mu ublížit, prostě nesmíš!

„Oblečení máte ve skříni,“ kvapně za sebou zavřel dveře Malfoy, doufaje, že už nebude muset NIC vyřizovat.

 

Harry se ještě  lehce nechápavě podíval ke dveřím. Pak přešel ke skříni v rohu místnosti. Otevřel jí. Uvnitř našel vše, co měl u Dursleyů. Netušil, kde se to tu vzalo. Přece kdyby někdo šel do pokoje, tak by ho to vzbudilo. Ve skříni byly jeho knihy, školní hábity, hůlka... dokonce i Hedvičina klec, sova nikde. Zamračil se, na tohle se bude muset Voldemorta zeptat. Po mudlovském oblečení nebylo ani památky. S tichým povzdychem si oblékl černý hábit, hůlku zasunul za pásek. Vydal se ke dveřím. Otevřel. Vyšel na chodbu.

Wau...S podivem se rozhlédl kolem. Sídlo Temného pána si představoval trochu jinak. Hlavně, trošku tmavší, třeba Zmijozelské barvy. Dřív by troufl říct, že sídlo Pána zla musí být prosyceno černou magií, zlobou, temnotou. Ale teď tu stál na chodbě a nic z toho necítil. Vlastně, vypadalo to tu obdivuhodně. Krémově vybílená chodba s, nyní prázdnými, držáky na louče. Na podlaze byl chlupatý, světle zelený koberec.

 

Harry vykročil k místu, kde tušil schodiště. Opravdu. Velkolepé schodiště z černého mramoru. Mohutné dřevěné zábradlí a ten krásný zelený koberec na nich. Tohle určitě nezařizoval Voldemort.

Sešel dolů. Opatrně se přidržoval zábradlí, rozhlížel se kolem dokola. Nemohl se vynadívat na úchvatný  ´dům´ jeho otce. Pod schody se zastavil, netušil kam teď. Rozhlédl se kolem. Na zdi, hned naproti němu,  vysel obrovský obraz  s vzepjatým jednorožcem. Očividně to byl mudlovský výtvor, tvor na obrazu se nehýbal.

„Pěkný...“ tiše ocenil chlapec a chystal se jít blíž k obrazu, ujistit se, že se opravdu nepohne.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ ozval se hlas za ním. Harry se polekaně otočil. Opět hleděl do známých rudých očí, do očí svého otce.

„Dobré ráno...“ trochu nejistě.

„Dobré,“ kývl na něj Voldemort.

„Nečekal bych tady něco mudlovskýho,“ Harry se otočil zpět k obrazu.

„Opravdu? Tohle přitáhla Luciusova žena, tuším, že se jmenuje Narcissa. Ten obraz tu je už pár let,“ postavil se vedle svého syna a zamyšleně hleděl na jednorožce.

„Narcissa Malfoyová? Myslel jsem, že o sídle nikdo neví je...“ začal Harry.

„Jistě, teď o něm skoro nikdo neví, ale dřív nebylo třeba sídlo skrývat, nikdo se neodvážil se sem byť jen přiblížit,“ skočil mu do řeči zamračený Pán zla.

„Pak přišel Brumbál s tím svým řádem a já byl donucen k jistým... krokům,“ Voldemort přivřel oči, očividně se snažil uklidnit.

„Aha...“ chlapec netušil, co víc by měl říct.

 

„Měl by ses jít najíst, pak můžeme začít s prohlídkou sídla,“ promluvil po chvíli Voldemort.

„Jistě, ale...“ netušil, kde by se měl najíst.

„Pojď,“ otočil se, nehledě na to, jestli jej chlapec sleduje, vykročil k nejbližším dveřím. Prošel dovnitř. Harry ho následoval. Vešli do obrovské jídelny. Uprostřed místnosti stál velký mahagonový leštěný stůl. V každém čele byla jedna židle. Po stranách nyní nebyla žádná. Všechny, které tam patřily, byly seřazeny podél zdi nalevo. Harry to moc nechápal, ale jelikož nevyrůstal v bohaté rodině a neznal žádné snobské zvyky, jen nad tím mávl rukou.

Sedl si, Voldemort zaujmul druhou židli. Očividně ještě také nesnídal, čekal na Harryho.

Chlapce na okamžik napadlo, že by to mohl považovat za rodinné gesto, než mu došlo, že Voldemort prostě zachovává společenský postoj.

 

Lehce se zamračil. Netušil, jestli má očekávat skřítky, nenápadně se rozhlédl kolem. Nemohl si nevšimnout upřeného pohledu svého otce. Náhle se otevřely dveře napravo od Harryho. Dovnitř vešel sluha. Podle všeho mudla. Vyděšeně se podíval na Pána zla a urychleně podával snídani. Nejprve postavil podnos před Voldemorta, pak se přesunul k Harrymu. Vrhl na něj jeden rychlí, zvědavý pohled. S úklonou odešel z jídelny.

„Mudlové?“ nechápavě se podíval na otce Harry.

„Jistě, skřítkové jim pouze pomáhají s vařením a uklízejí komnaty. A kouzelníci by jako služebnictvo byli příliš drazí. Navíc u mudly mě opravdu nebude mrzet, když ho budu muset zabít,“ temný úšklebek.

 

Harry se pustil do snídaně, mezitím se opět ozvaly jeho dvě části. Dva různé názory.

A u kouzelníka by mu to snad vadilo? Jistě, je to přece taky člověk. To myslíš otce nebo kouzelníka? Otce... nemůžeš proti němu být pořád tak zaujatej. Nejsem zaujatej. Jistě... Nejsem! Proč si mu ještě neřekl ´otče´? On mi taky neřekl, že sem syn. Ale řekl. Ne, prohodil to mezi řečí. To se nepočítá. Když myslíš, podle mě by bylo jednodušší ten fakt přijmout, stejně s tím nic neuděláš. Já vím.. Nehodláš doufám, proti němu stát? Přece nezůstaneš u toho lháře Brumbála?! Uvidím... Cože?! Ještě uvidím, musím to promyslet. A cos dělal do teď? No přemýšlel... Jasně, chápu.

Ironický hlásek jeho nitra ztichl, když Voldemort dojedl a vyčkával na Harryho.

 

„Nejprve bych prošel dům a pak zahradu, teda jestli nemáš nic proti?“ otočil se  na něj jeho otec.

„Ne, nemám,“ souhlasil Harry.

Voldemort se pokynutím otočil a vešel do dveří po pravé ruce. Do těch, z nichž vyšel mudlovský sluha.

 

„Jistě poznáš, že tohle je kuchyně,“ poměrně rychle prošel místností, očividně mu nedělalo dobře být v přítomnosti služebnictva. Harry se rozhlédl kolem. Kuchyně byla bílá, skoro až sterilní místnost. U malého stolu seděli dva sluhové a tři dívky, nepochybně služebné. Zvedli se, jakmile Voldemort s Harrym vešli. Tom Raddle je bez povšimnutí minul. Služebnictvo stálo dál, očividně byli ´vypilovaní´ , aby v přítomnosti Pána domu stáli. V kuchyni pobíhalo pět skřítků, připravovali oběd.

 

Vyšli z kuchyně. Opět byli ve vstupní síni s obrazem jednorožce. Voldemort zahnul do třetích dveří. Kromě dveří vedoucích ven, to byly poslední, které vedly ze vstupní síně.

Teda...Vešli do obří knihovny s několika měkkými křesly, krbem a konferenčním stolkem. Co ovšem bylo ohromné, bylo množství titulů, které se v knihovně nacházely. Knihovna určitě mohla konkurovat i té v Bradavicích. Jen s tím rozdílem, že tady byla většina spisů o černé magii.

V knihovně nebyly žádné obrazy. Nepochybně by podle Lorda Voldemorta rušily. Nebylo zde ani okno. Což jak si Harry povšiml, nebylo nikde ve spodní části sídla. Světlo tu očividně bylo zajištěno jinak.

 

„Líbí?“

„Samozřejmě,“ užasle vydechl Harry, pořád zíral na knihovnu.

Tady by se Hermioně líbilo, ráj kmih. Lehce ho bodlo u srdce, scházeli mu přátelé. Trochu se zamračil.

„Děje se něco?“ otec si samozřejmě nemohl nevšimnout náhlé změny.

„Ne, nic,“ zakroutil hlavou chlapec.

„Nepůjdeme dál?“ doufal, že zamluví tu náhlou změnu. Pán zla si ho ještě chvíli prohlížel, pak jen nepatrně pokrčil rameny. Vyšel z knihovny a zamířil po schodech nahoru.

 

„Tvůj pokoj,“ ukázal na dveře, ze kterých před snídani Harry vyšel. Postupoval chodbou dál.

„Moje ložnice,“ dveře hned vedle Harryho pokoje.

„Pracovna,“ další dveře. Chlapce skoro nestíhal, Voldemort tu prohlídku teda nějak zrychlil.

„To je tak nějak všechno, pak je tu ještě sklepení, ale nemyslím si, že to by tě zajímalo,“ otočil se na lehce zadýchaného chlapce jeho otec.

„Super, to by mě asi vážně nezajímalo, zvlášť jestli... nezajímalo,“ opravil se rychle Harry.

 

„A co ta zahrada?“ se zájmem se zeptal Harry, na jeho vkus tu prohlídku domu prolítli nějak moc rychle, ale očividně ho Voldemort nechtěl tahat do svých soukromých pokojů.

„Tu si snad zvládneš projít sám, nebo ne?“ zamračil se Voldemort. Chlapec se na něj udiveně podíval. Nějak rychle změnil náladu. Netušil, co se děje, napadlo ho toho, ale hodně...

„Jistě,“ trochu zdráhavě odpověděl.

„Fajn,“ Pán zla se otočil a zamířil někam do spodní části domu. Vyjukaného mladíka nechal stát na chodbě.

 

Co to měla znamenat? Třeba se jim potřeboval někam odskočit. Jasně a mě tu nechá jen tak stát, mohl přece něco říct... Co když si to rozmyslel? Co když už nechce být můj otec. Před chvílí se nezdálo, že by ti vadilo, kdyby nebyl tvůj otec. Ale teď, když už to vím, nechci, aby mě zavrhl. Nechci, aby se to vrátilo do starých kolejí. Co tak najednou? Chci mít rodinu, i když to znamená Voldemorta...

 

Chlapec stál na chodbě, ani si neuvědomil, kdy mu po tvářích začaly stékat slzy. Jedním rázným pohybem je setřel. Rozešel... spíš rozběhl se k sobě do pokoje. Zavřel dveře. Sedl si na postel. Teď už tomu mohl nechat volný průchod. Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl. Vždyť on brečí kvůli tomu, že chce mít otce, že chce mít Voldemorta za otce. Lehce se tomu paradoxu usmál. Doufal, že Pána zla moc nenaštval.

 

Stejně je to blbost, nemůžeš najednou chtít, aby tě bral jako svého syna. Proč ne? Chtěli jste se přece zabít, to se jen tak neztratí... Ale já nevěděl, že... To je jedno!

 

Harry se tiše rozeštkal do polštáře.

 

Ani netušil, že někdo tiše stojí ve dveřích a zachmuřeně ho sleduje. Někdo, kdo celou dobu vnímal jeho myšlenky...

 

Poslední komentáře
12.05.2007 21:41:36: to je sssssssssssuper já vážně nemůžu je to skvělí promyšlený a prostě skvělí:-)
12.05.2007 02:48:15: pani cim dal tim hezcismiley${1}
11.05.2007 14:05:34: wow super bomba nádhera krásný zajímalo by mě kdo tam stál sice mám tip ale nevím no doufám že se br...
11.05.2007 14:01:33: nadhera...kedy bude dalsi??? pls dááááááááááál..
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.