Cual padre, cual infante

7.kapitola - Zapíra, zapíra, zapírat

Harry se rozhlédl kolem. Po ulici chodili sem a tak zástupy lidí, nikdo mu nevěnoval pozornost.

S povzdychem popadl kufr a zamířil k nejbližšímu obchodu. Musel si stihnout nakoupit, než přijde řád a udělá tu zmatek. Naštěstí měl peníze, což mu ušetřilo cestu do banky. Peníze mu dal jeho otec, s tím, že si nepřeje, aby Harry měl něco od Jamese Pottera. Harry tehdy jen duofal, že nepřijde na neviditelný plášť a Pobertův plánek.

 

Došel ke knihkupectví, netušil co si má koupit za učebnice. Vždyť mu ani nedošly výsledky NKÚ.  Vstoupil, doufal, že ho hned někdo nepozná. Jak tak procházel odděleními s různými knihami, uvažoval, jestli si nemá koupit něco o černé magii, ani ne proto, že by ho to snad zajímalo, jako spíš proto, aby potěšil svého otce.

Nabral si učebnice, které by mohl potřebovat na předměty na které měl v plánu se přihlásit. Jen doufal, že jich nebude muset moc vracet. Prodavač mu vše zabalil, ani se nepodíval, kdo nakupuje. Očividně byl dneska už pořádně unaven.

 

Harry vyšel z obchodu. Rozhlédl se, kam půjde teď. Hábit i přísady do lektvarů ještě měl. Stejně netušil, jestli se na pokročilé lektvary dostane. Došel k zmrzlinářství, s úsměvem si objednal pohár.

 

Tak co teď? Mám udělat nějakej zmatek, aby se tu objevil někdo z řádu, nebo mám prostě čekat? Čekat? Taky se tu nemusí objevit dlouhou dobu. Já bych byl pro zmatek. No jo, ale jakej. Vždyť si mě za celou dobu,co tu sem, nikdo nevšiml. A nemyslíš, že to bude tím, jak vypadáš? Cože? No tvůj vzhled. Už nevypadáš jako Harry Potter. Vždyť to není zas tak velká změna. Opravdu? A jak jim tu ´malou´ změnu chceš vysvětlit? Hmm... nevím.Takže se asi zvedneme a půjdeme do hlavního štábu sami. Vždyť ani nevím, kde to přesně je. Copak jsem řekl, že máš jít pěšky?! Ne, tak... Záchraný autobus! No vidíš jak ti to pálí.

 

Harry dojedl, zaplatil se vydal se na cestu k Děravému kotli. Přes lokál prošel bez vzbuzení jakékoliv pozornosti. Zastavil se venku. Vytáhl hůlku. Mávl a čekal.

 

Co když mě v řádu nebudou věřit.  Proč by ti asi tak nevěřili. No, že se mi povedlo utéct od Pána zla. Vždyť ty nemáš říkat, že jsi utekl, nemáš přece říkat nic. Brumbálovi to bude jasný. Prdlajs mu bude jasný. Prostě dělej, že o ničem nevíš. Myslíš, že si nevšimnou těch očí? Vlasy by se ještě možná daly vysvětlit, ale že mi najednou zčernaly oči? Tomu těžko uvěří. Prostě to zkus, utéct můžeš kdykoliv. Nemyslím, že by se otci líbilo, kdych utekl. Tak ho mohlo taky napadnout, že tě nepoznají. Třeba jo. Uvidí se...

 

Před chlapce zastavil zářivě červený autobus. Z předních dveří vyskočil Stan Silnička.

„Vítejte na palubě Záchraného autobusu. Dovezeme Vás kamkoliv si budete přát,“ začal obvyklé uvítání stevart.

„Jo, jo dobrý. Chci na Grimmauldovo náměstí,“ přerušil ho Harry.

„To bude za deset srpců,“ zamračil se Stan.

„Ale ten kousek sis mohl dojít pěšky,“ prohodil ještě, když zvedal Harryho kufr a nakládal ho do autobusu.

Harry ho ignorival, jen mo podal peníze, sedl si na vratkou židli a čekal až dorazí ma místo.

 

„Grimmauldovo náměstí,“ oznámil lehce uštěpačně Stan. Vytáhl Harryho kufr zase ven, počkal až chlapce vystoupí a vzápětí i s autobusem zmizel.

Harry se rozešel k domům. Poměrně rychle našel domy 11 a 13. Povzdechl si.

 

Tak a je to tady. No tak, to chce klid. Třeba budou rádi, že tě vidí. Myslíš? No, tak třeba ne.  Cože?! Jistě že budou rádi, že mají zase svýho ´Chlapce, který přežil´. Nepoznají mě. Poznají. Neuvěří. Ale ano...

 

Harry se zamyslel, představoval si dům s číslem 12. Za okamžik se už začaly objevovat dveře. Chlapec se pousmál a vykročil k nim. Vzal za kliku. Bylo zamčeno. Lehce se zamračil. Nejdřív měl v plánu nepozorovaně proklouznout dovnitř. Ale zamčené dveře mu to zhatily. Byl nucen zaklepat.

Zabušil se dveře, zvuk se nepříjmně rozléhal neuvěřitelně tichou ulicí. Uvnitř domu se něco pohnulo.

Najednou se dveře prudce otevřely a něčí ruce hrubě vtáhly Harryho dovnitř.

„Hej!“

Nestihl nic říct a byl mrštěn a podlahu, mířilo na něj několik hůlek.

„Kdo si a co tu chceš?“ zavrčel hlas, nepříjemně připomínající Moddyho.

„Co bych tu asi tak mohl chtít,“ zamračil se černovlasý chlapec.

„Ha-Harry?“ nejistě se ozval Lupin, jedna hůlka se sklopila.

„Remusi, co to povídáš, to není Potter,“ ozval se kouzelník napravo od Lupina.

„Jistě že to je Harry,“ sehnul se k chlapci vlkodlak a pomohl mu na nohy.

„Jsi v pořádku?“ prohlížel si ho. Někdo rozsvítil světlo.

„Měli bysme jít jinam,“ ozvala se nějaká žena a ukazovala na dosud zakrytý obraz paní Blackové.

„Och... ano,“ Lupin chytl Harryho za ruku a táhl ho do kuchyně.

 

„Zavolejte někdo Brumbála, řekněte mu, že se objevil Potter,“ oznamoval právě nekomu Moddy.

„Tak Harry, povídej, co se stalo? A jakto vypadáš?“vyptával se Remus.

„Já nevím.“

„Nevíš? Jak to myslíš, že nevíš? Pottere, spousta lidí vás celej měsíc hledá, tak nám tu teď netvrďte, že nevíte, co ste dělal,“ zavrčel Alastor.

„Já to N-E-V-Í-M,“ rozartikuloval mu slovo Harry.

„Pottere!“ zavrčel opět Moddy a přibližoval se k chlapci.

„Alastore, co se to tady děje,“ to s krbu vystoupil Albus Brumbál.

„Harry, rád vidím že jsi v pořádku,“ usmál se na chlapce, sjel pohledem k jeho vlasům a  poměrně dlouho mu hleděl do černýho očí.

„Prozradíš nám, co se stalo?“ Brumbál se sedl za stůl a hleděl na mladíka zkrs půlměsíčkové brýle.

„To jsme se ho už taky ptali, tvrdí, že to neví,“ posměšně se ušklíbl nějaký bystrozor.

„Můžete nás tady nechat, Moddy, Remusi, vy zůstaňte,“ vyhnal přebytečné lidi Brumbál.

„Tak Harry, řekni, co se stalo. Tady se ti nic nestane,“ zkusil to opět ředitel.

„Ale já... Nesmíš nic říct...Nevím,“ prohlásil a opětoval Brumbálův pohled.

„Harry, kdo ti to udělal,“ Remus si všiml nemalého škrábance o Malfoye.

„To? Křoví...“ neznělo to příliš jistě.

„Harry, chlapče, když nám to neřekneš, tak nebudeme mít jinou možost, než to zjistit jinak,“ povzdychl si Brumbál, i když na něm bylo vidět, jak málo mu tahle možnost vadí.

Ředitel se zvedl a došel ke krbu.

„Severusi, mohl bys přijít.“

Za okamžik už na stejném místě stál Severus Snape. Rozhlédl se po místnosti, pohledem ulpěl na Harrym.

„Brumbále?“ otočil se na ředitele Bradavic, netušíc, co po něm chce.

„Severusi, přinesl bys prosím Veritasérum,“ pokynul mu.

„Lektvar pravdy... na co?“ opět střelil pohledem po Harrym, neušla mu změna, kterou ten chlapec prošel.

„Potřebujeme zjistit, kde Harry byl celý měsíc a on sám nám to nechce říct,“ bez úsměvu pohlédl na chlapce Brumbál.

„Nebyl by jednodušší Nitrozpyt?“ z nějakého důvodu Snape nechtěl přinést lektvar pravdy. Přál si, aby nejdřív on věděl, co s Potterem dělo, pak když na tom bude Brumbál trvat mu lektvar klidně dá.

„Nitrozpyt... dobře. Severusi, mohl bys,“ ustoupil profesorovi lektvarů ředitel z cesty. Snape jen pohlédl na Brumbála. Otočil se  k Potterovi.

„Legilimens,“ paprsek narazil do udivenýho mladíka.

 

Poslední komentáře
21.05.2007 20:19:02: super kapča těším se na další:)
19.05.2007 15:29:54: super kdy bude další???smiley${1}
16.05.2007 23:26:37: jeje to bylo kratoucky =(jsem to mela hnedle precteny a nevim cim to je bud to to bylo kratky nebo h...
16.05.2007 21:25:01: Moc podařená kapitola,ale mám problém, nutně potřebuji další a další a víc.... . Tak vzniká závislos...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.