Cual padre, cual infante

8.Kapitola - Zrádce..?

Malilinko brutální!

Již obetovaná kapitola, za beta-read moc a moc děkuji Darkness de Stination!


„Legillimens,“ paprsek narazil do udiveného mladíka.

 

Harrry se snažil si uzavřít mysl, ale proti Snapeovi neměl ani tu nejmenší šanci. Profesor se mu dostával do hlavy. Procházel jednu myšlenku za druhou. Harryho mysl se snažila co nejvíc upoutat Snapeovu pozornost jinam. Ale Snape šel neomylně. Rychle se proboural až k poslednímu měsíci prázdnin, k měsíci, který Harry trávil u svého otce. Snape i přes chabý odpor chlapcovi mysli viděl vše. Viděl Harryho proměnu. Viděl Voldemorta a jeho otcovskou péči. Viděl i Malfoye, který by nikdy nebral Pottera jako syna Pána Zla, pokud by to nebyla stoprocentní pravda.

 

Severus sklopil hůlku, už viděl dost. Lehce udiveně zíral na Pottera, snažícího se zvednout ze země. Pár kroky k němu popošel, zvedl ho za loket a vytáhl na nohy.

 

Opravdu je synem Pána Zla? Proč mi to nikdo neřekl? Ví to Brumbál?

 

Otočil se od Pottera k řediteli.

 

„Severusi? Co jsi viděl?“ z jindy tak klidného Brumbála vyzařovala nedočkavost. Kdyby tu neměl svědky, nepochybně by už z chlapce doloval informace o hodně krutějším způsobem.

„Nic, neví to,“ černé oči profesora se na prchavý okamžik střetly s unavenýma očima černovlasého chlapce.  Profesor nepatrně kývl. Harry pochopil, Snape ho kryje, ale na jak dlouho.

 

„To je blbost, musí to vědět!“ ozval se naštvaný Moody.

„Nic neví,“ zavrčel Snape a otočil se k Moodymu.

„Kryješ ho!“ nepodložené, avšak tolik pravdivé obvinění.

„Proč bych to dělal? Je to Potter,“ zablýsklo se v očích obávaného profesora.

„Dobře, Severusi, můžeš jít,“ vložil se do toho Brumbál.

„Brumbále..?“ s nevyřčenou otázkou se na něj Snape otočil.

„Jistě, jen jdi. My už si poradíme,“ tón jakým to řekl nesnesl žádný odpor.

Snape se naposledy otočil na chlapce, v jeho nyní jasně černých očí byla jasně patrná hrůza.

 

Už byl v krbu, nemohl nic dělat, jen se odletaxovat pryč. Za sebou ještě slyšel, jak Brumbál poněkud neurvalým způsobem vyhazuje z kuchyně Lupina.

 

Jistě, vždyť Lupin by Pottera bránil. S nepatrným úšklebkem zmizel v plamenech.

 

Snape vylezl z krbu ve své pracovně. Chvíli uvažoval, co by měl dělat. Když tam Pottera nechá, Pán Zla ho zabije. Jistě mu dojde, že je zrádce. Když půjde za Voldemortem, dojde Brumbálovi, že je zrádce. Proč zrovna kvůli chlapci, který ho nesnášel, musel rozhodnout o své budoucnosti? Ale přece jen u Brumbála se vymluví jistěji, než u Pána zla. Brumbál přijde jen o ´Chlapce, který přežil´, Pán zla by přišel o syna.

Snape se rozhodl.

 

Vyšel z Bradavic, doufaje, že ho nikdo neviděl a vydal se za hranice pozemků. Přemístil se před pozemky Temného hradu. Doufal, že narazí na Malfoye, protože jenom on měl přístup do sídla Pána Zla. Upřímně, Snape nikdy moc nechápal, proč Voldemort musí mít dva hrady, vždyť mohl klidně žít v Temném hradě. Ale ne, on si místo toho užíval pohodlí jinde a sem chodil jen na schůze Smrtijedů, kteří tu v hojném počtu pobývali, obzvláště ti hledaní.

 

Přešel rozlehlé pozemky. Další věc, kterou měl Voldemort a Brumbál stejnou, vybírali si hrady s obřími pozemky a co možná nejdelší trasou k nejbližší možnosti přemístění.

 

Snape došel k dobové bráně. Hlasitě zabušil. Uvnitř se ozvalo několik hlasů, očividně nikoho nečekali. Brána se otevřela. Za ní stálo několik kouzelníků v černých pláštích. Smrtijedi.

„Snape!“ poznal ho někdo vzadu. Ostatní sklonili doposud namířené hůlky.

„Co tu děláš? Nemáš být náhodou u toho šmejdomila?“ ozvala se Bellatrix.

„Do toho tobě nic není,“ zavrčel Snape.

„Kde je Malfoy?“ hned se začal shánět po plavovlasém aristokratovi. Věděl, že pokud chtějí Pottera zachránit z rukou šíleného Brumbála, musí si pospíšit.

 

„Najdi si ho,“ posměšný hlas Bellatrix. Snape se k ní s nebezpečným výrazem otočil.

„Ptám se tě naposled, kde je?!“

„V knihovně,“ tentokrát se ozval Lestrange a vzápětí si odvedl svojí ženu do dostatečné vzdálenosti.

 

Severus pokračoval rychlými kroky do knihovny. Stanul na prahu.

„Luciusi?“ nejistě se rozhlédl kolem. Knihovna byla poměrně veliká a on opravdu neměl čas na to, hledat mezi zaprášenými policemi Malfoye.

„Co je?!“ zprava se k němu blížila postava aristokrata.

„Potřebuji mluvit s Mistrem.“

„Počkej si na schůzi,“ odvětil Malfoy a chystal se odejít.

„Cože?! To ne, na schůzi to nevydrží. Zavolej ho! Je to důležité!“ Snape zastoupil Luciusovi cestu, pomalu začínal zuřit, on se tady snaží zachránit Potterovi krk a Malfoy ho naprosto ignoruje.

„Co je tak důležité, že to nepočká do večera?“ zamračil se Lucius.

Snape si povzdychl, nechtěl všechno říkat Malfoyovi, ale v Harryho hlavě přece bylo, že Malfoy všechno ví. Rozhodl se to risknout.

 

„Brumbál Pot-Harrymu nevěří,“ rozhodl se pro jméno, přece jen, teď už Potter není Potter.

„Cože? O čem to mluvíš, co je mi do toho, že Brumbál nevěří Potterovi?“ zavrčel Malfoy, ale v jeho tónu bylo znát i něco jiného.

„Nech té komedie. Vím, že to je Mistrův syn,“ naštvaně odfrkl Snape.

„Brumbál se to dřív nebo později dozví také! Nebo to ví už teď a tím pádem to s Pot-Harrym nedopadne dobře.“

„Zůstaň tu, přivedu Mistra,“ Malfoy byl v momentě pryč.

Snape si sedl do nejbližšího křesla.

 

 

 

Mezitím v sídle Fénixova řádu:

 

„Harry, my ti přece chceme pomoc,“ úsměv na Brumbálově tváři vypadal až příliš lacině.

„Pomoc? Já ale nepotřebuji pomoc,“ Harry couval ke zdi ve stejném tempu, v jakém se ředitel s Moodym přibližovali.

„Ale jistě že potřebuješ. Co se ti stalo? Nemyslíš, že bychom to měli vědět?“ s rádoby laskavým tónem se Brumbál přiblížil o dalších několik kroků.

„Nechte mě,“ vyděšený pohled chlapce nesvedl nic, dvojice kouzelníků se opět  přiblížila.

„Pottere, přestaňte dělat drahoty. Snape vás nepochybně kryje a my zjistíme proč. Jestli jste zradil, tak za to zaplatíte,“ zavrčel Moody.

„Alastore, Harry by nás přece nezradil, že?“ pohled, který Brumbál hodil po chlapci vypovídal, že i on si myslí to, co bystrozor.

„Já jsem přece...“ začal Harry.

„Nelžete nám tu Pottere. To si vážně myslíš, že jsme tak blbí? Nikdo by u Voldemorta nepřežil měsíc! Přidal ses k němu!“ Moody přešel na tykání.

 

„Nic jsem neudělal,“ slabě zavzlykal chlapec, těchto dvou se opravdu bál.

„Tak nám řekni, kde si byl!“ už ani Brumbál se nesnažil o klidný tón.

„Já ne...“

„Lžeš! Zradil jsi, všichni v tebe věřili a tys nás zradil. Přidal ses na stranu zla!“ jak ta obvinění padala z Moodyho úst, Harrymu se rozjasňovalo.

 

Proč jsem vlastně pořád na straně dobra, vždyť oni mi nevěří. Tak jdi ke svému otci. On ti věří. Nevěří, jak by mohl. Pomůže ti. Ale tady mám přátele. Tam máš rodinu. To není to samý. Dobře, takže přátelé... a kde jsou teď, když je potřebuješ. Nevědí o tom. Jistě. Chci se vrátit do školy. Myslíš, že tě Brumbál nechá? Co se to s ním stalo? Nikdy nebyl takový. Byl, jen tys to neviděl. Brumbál přece není zlý... Opravdu?

 

„Harry, řekni nám to. Máš poslední šanci, stejně se to dozvíme, ať po dobrém, nebo po zlém,“ nebezpečně se zajiskřilo v ředitelových očí.

„Ale já...“ na další slova se nezmohl. Rudý paprsek ho odhodil na protější zeď.

„Alastore, třeba nám to Harry řekne po dobrém,“ chabý pokus bystrozora zadržet, spíš to vypadalo, jako kdyby se jen chlapci posmívat. On souhlasil s tím, dostat z Harryho pravdu všemi způsoby.

 

Harry se lehce malátně zvedl ze země, na kterou po pádu sjel. Jediným pohledem zjistil, že nemá hůlku. Doteď se měl šanci aspoň bránit. Rozhlédl se, jeho hůlka spočívala v rukách bystrozora.

 

„Takže Harry, poslední možnost.“

Chlapec jen ztěžka zakroutil hlavou, netušil, co přesně po něm chtějí.

„Jak myslíš. Musím už sice jít, ale Alastor mi poví vše, co mu řekneš,“ Brumbál věnoval chlapci poslední zlomyslný pohled a hned nato se odletaxoval pryč.

 

„Pottere,“ s vražedným výrazem se k mátožnému chlapci přibližoval bystrozor.

„Nechte mě,“ vyděšený pohled.

„Tady ti nikdo nepomůže,“ zavrčel Moody. Mávl hůlkou, chlapec opět narazil do zdi za ním. Dopadl na zem, z úst mu vytekl pramínek krve. Pozvedl vyděšené oči k blížícímu se Moodymu.

Viděl, jak bystrozor odložil obě hůlky na stůl. Teď, kdyby mohl, tak by byla nejlepší příležitost dostat se ke své hůlce. Ale to Harry nestihl.

 

Zvedl se na nohy. Moody k němu došel. S úšklebkem si chlapce změřil.

„Tak co, Pottere, povíš mi kde jsi byl?“ zdálo se, že bystrozor už má celkem jasno, kde mladík byl.

„Já ale...“ ani tentokrát nemohl doříct. Pevná pěst bystrozora ho zasáhla do spánku. Zhroutil se na zem. Před očima mu vyskočily jiskřičky. Další pěst dopadla na Harryho tvář. Bolest hlavy se stupňovala s každou další ránou.

 

Ležel na zemi, po obličeji mu tekla krev. Moody ho s nevrlým zabručením vytáhl na nohy.

„Copak Pottere, ty ´Chlapec, který přežil´ a nevydržíš pár ran?“ i přes oteklé oči a ztrátu brýlí, které mu rozbila asi třetí Moodyho rána, viděl potěšený výraz v bystrozorově obličeji.

 

Další rána. Harry opět spadl na zem, už prostě neměl sílu se udržet na nohou. Moody něco znechuceně zavrčel. Kopl chlapce do břicha. Harry se instinktivně stulil do klubíčka. Bystrozor na to nedbal, dál kopal do ležícího zkrvaveného těla mladého kouzelníka.

Harry si jen stěží uvědomovat, že mu tvářích spolu s krví tečou i slzy bolesti.

 

Moodyho, jakoby to náhle přestalo bavit, vzal si do ruky hůlku.

„Na tohle si Pottere jistě zvyklý. Crucio,“ vyslal Moody zakázanou kletbu.

 Harry neměl sílu mluvit, natož křičet, jen se pod náhlou prudkou bolestí roztřásl, další proud slz mu stékal po tvářích. Další množství krve mizelo z jeho těla a pomalu se roztékalo po podlaze kuchyně.

 

 

 

Temný hrad:

 

Snapeovi tu přišlo jako celá věčnost, než se na chodbě ozvaly kroky a do knihovny vešel Pán Zla s Malfoyem v závěsu.

 

„Co se děje?!“ zavrčel Voldemort na Snapea, který se urychleně zvedl z křesla,

„Pane, Brumbál má Harryho, nemyslím, že ho nechá jen tak jít. Chce od něj vědět, kde byl,“ vychrlil rychle Snape.

Pán Zla se s otázkou v očích otočil na Luciuse.

„Mistře, Severus to ví. Zjistil to od Harryho,“ honem ujistil Voldemorta Malfoy.

„Dobře. Kde jsou?“ otočil se zpět na Snapea.

„V sídle Fénixova řádu.“

„Jak se tam dostaneme? Pokud vím, je chráněn Fiddeliho zaklínadlem,“ tázavý pohled na Snapea.

„Ano Mistře, to je. Myslím, že o to bych se mohl postarat. V sídle je několik pergamenů s napsanou adresou od Brumbála, takže když vám je dám, uvidíte dům,“ začal profesor.

„Dobře, jak dlouho to bude trvat?“

„Pokud mě nikdo neuvidí, tak jen chvíli. Můžete zatím počkat v ulici.“

Voldemort jen slabě přikývl, moc se mu nezdálo, že mu Snape najednou radí, co má dělat, ale pokud tam odtud dostane Harryho, tak mu to možná i odpustí.

 

„Jdeme!“ Pán zla se otočil, ani nepočkal, zda ho Malfoy a Snape následují.

Smrtijedi se s lehce udiveným výrazem shlukli v síni. Nervózně se dívali jeden na druhého -  na dnes nabyla naplánovaná žádná akce. Muselo se jednat o něco mimořádného.

 

„Luciusi, rozdej rozkazy a přemístěte se na náměstí. Já se Severusem tak už budeme, snad s adresou,“ zavrčel Voldemort a sjel Snapea nebezpečným pohledem.

„Ano Mistře,“ Malfoy se obrátil na shromážděné Smrtijedy a začal vysvětlovat situaci.

Pán Zla se Snapeem se mezitím přemístili na Grimmauldovo náměstí. (Z Temného hradu se lze přemístit, do něj ne!)

 

Pán zla zůstal stát ve stínu, čekal na své věrné. Snape přešel přes náměstí k domu, který zatím viděl jen on sám. Vzápětí vešel dovnitř a tím zmizel z obezřetných očí Pána Zla.

Snape vešel do domu, zamířil rovnou do místnosti s gobelínem rodu Blacků. Věděl kam Brumbál dal pergameny s adresami, on sám nechápal, proč je ředitel psal dopředu, ale budiž, je to jeho problém. V době, kdy je schovával, ale určitě netušil, že ho někdo sleduje...

 

Vytáhl štos pergamenů. Zběžně je prolistoval, aby se přesvědčil, že se jedná o Brumbálovo písmo a o správnou adresu, přece jen, kdo by věřil Brumbálovi, vždycky dělal něco, o čem ostatní nevěděli.

Vzal štos a zamířil ke dveřím hlavního vchodu. U dveří do kuchyně se na okamžik zarazil, ven nebylo nic slyšet, nepochybně bylo použito tišící kouzlo. Pravda, Snape mohl vejít dovnitř a zkusit pomoci Harrymu sám, ale pokud tam byl Brumbál, tak neměl šanci.

 

Vyšel ven. V ulici se už kupila horda Smrtijedů.

Snape přešel ke svému Mistrovi. Předal mu pergameny s adresou. Voldemort je od něj s letmým úšklebkem přijal. Nechal si ten navrchu a zbytek předal Malfoyovi k rozdání mezi Smrtijedy.

Po pár minutách už všichni s nepěkným úsměvem hleděli na zchátralou trosku domu, který Brumbál použil jako sídlo Fénixova řádu.

 

„Tak jděte,“ klidným, avšak nebezpečným tónem pokynul Voldemort Smrtijedům, kteří se ihned vydali k domu.

 

Dveře vyrazili s pantů. Obyvatelé domu se prudce probudili. Smrtijedi se nahrnuli do domu. Postupovali patro za patrem, zabíjeli kohokoliv, kdo se jim dostal do cesty. Za chvíli se k sídlu začali přemisťovat další posily řádu.

Na to Voldemort nedbal, věděl, že si s nimi jeho věrní poradí.

 

„Kde je?“ zavrčel na Snapea.

„V kuchyni,“ Severus ukázal ne blízké dveře.

Voldemort s Malfoye a trochu nejistým Snapeem vyrazili ke dveřím. Dveře se rozlétly. Pán Zla stanul na prahu, rychle přijel pohledem situaci. Nenávistným pohledem si změřil Moodyho, který teď vyděšeně třeštil oči na Temného pána.

Jediným pohybem odhodil bystrozora od svého syna.

 

„Luciusi, odveď ho na hrad, zavři do žaláře, ale nezabíjej, to si vychutnám sám,“ přikázal Malfoyovi, který vzápětí zmizel i s Moodym.

 

Pán zla přešel ke zkrvavenému chlapci ležícímu na zemi.

„Harry,“ sklonil se k synovi.

„Tati...“ hlesl Harry, než ho opět obestřela temnota.

Něčí ruce ho popadly a sevřely v náručí. Vzápětí se s ním někdo přemístil.

 

Poslední komentáře
21.03.2008 01:41:39: jsou tu jistý chybky(např. nevim kolik kouzelníků by někoho mučili mudlovským způsobe-vždyť Alastor ...
08.06.2007 12:38:09: Akoze WOW. Toto je vazne ze fest vydarena kapitola...
23.05.2007 13:28:50: wow super chudák Harry
22.05.2007 22:55:50: tak tak at taky vsude neni brumbal za hodnyho dedecka nekde to sedi ale sem bych si hodnyho Brumbika...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.