Cual padre, cual infante

9.kapitola - Hledání důvěry

Pokud tu nebude aspoň deset komentářů od různých lidí, tak nebude další díl! Jinak v této kapitole je trocha té brutality, tak to berte nazřetel a pak si za případnou újmu nestěžujte!=)

 Obetovaná kapitola, za beta-read vděčím  Darkness de Stination!


Pán  Zla se přemístil spolu se synem, kterého měl v náručí, do svého sídla. Pravda, mohl se přesunout do Temného hradu, ale jelikož Smrtijedi ještě netušili, kdo je synem jejich Mistra, Voldemort nehodlal nic riskovat.

Vyšel z pracovny, z místnosti, ve které bylo jako jediné možné se přemístit. Rychlými kroky přešel k pokoji svého syna. Otevřel dveře. Opatrně položil chlapce na postel. Harry slabě zasténal. Pořád byl v bezvědomí, ale bolest očividně prostupovala až to jeho podvědomí.

Voldemort vrhl znepokojený pohled na zkrvaveného chlapec. Otočil se k odchodu, musel zavolat Malfoye a Snapea. Sice byl Pánem Zla, ale na uzdravování odborníkem nebyl. S povzdechem vyšel z místnosti. Za okamžik už stál před krbem a volal Malfoye. Mohl ho sice přivolat pomocí Znamení Zla, ale sídlo bylo obehnáno přílišným množstvím kouzel, než aby Malfoy zjistil, kam se má přemístit.

 

Za pár minut už ve Voldemortově pracovně stál Lucius Malfoy a s ním Severus Snape, který se nejistě rozhlížel kolem. Naposledy byl ve Voldemortově sídle při první válce. Od té doby se to tady hodně změnilo. Pán Zla se nepatrně ušklíbl nad těkajícím pohledem, teď už nejspíš bývalého, profesora lektvarů.

 

„Severusi, ošetříš Harryho,“ Voldemort se trochu zamračil, když sebou Snape při vyslovení svého jména trhl.

 

Uvidíme, jestli ses rozhodl pro mou stranu, nebo pořád budeš donášet Brumbálovi.

 

Pán Zla se otočil a vyšel z pracovny. Zamířil k pokoji svého syna. Otevřel dveře. Chlapec ležel na posteli, přesně tak, jak ho zanechal, jen povlečení bylo podstatně více nasáklé krví.

 

„Severusi!“ zavrčel Voldemort, když se Snape nějak neměl k tomu, aby vstoupil. Černovlasý Smrtijed hodil po svém Mistrovi nic neříkající pohled a vykročil k posteli.

Začal zjišťovat chlapcova zranění.

 

„Jak je na tom?“ Pán Zla už delší dobu seděl v křesle a čekal, až Snape skončí.

„Moc dobře ne. Bude potřebovat krvesytný a bezbolestný lektvar, zacelující lektvar a pak bude mít šanci, že se z toho dostane. Možná ještě mast proti infekci,“ zamyšleně se otočil na Mistra Snape.

„Luciusi, dones to,“ zavrčel Pán Zla na Malfoye, který se hned poslušně otočil a vyšel ze dveří kamsi do útrob domu.

 

Po dobu, než se Malfoy vrátil s lektvary, vládlo v pokoji tísnivé ticho. Pán Zla byl zahloubán ve svých myšlenkách a Snape, nejistě sledující mladíka na posteli, ve svých.

 

Plavovlasý aristokrat se vrátil. Postavil před Snape několik lektvarů a kelímek s poněkud nevábně vonící mastí. Černovlasý kouzelník se jen ušklíbl a lektvar po lektvaru začal vpravovat do chlapce. Pak se chopil masti. Nanesl ji na všechny otevřené rány. Teprve teď mohl otevřená zranění uzdravit a konečně zastavit tekoucí krev. Snape ještě mávl několikrát hůlkou a očistil Harryho tělo od krve a špíny.

 

„Hotovo?“ Pán Zla se zvedl a šel k posteli syna.

„Ano, ale netuším, za jak dlouho by se mohl probrat,“ tiše si povzdechl Snape.

„Dobrá. Luciusi, kam si odvedl toho bastarda?“ Voldemort se otočil na Malfoye.

„Do třetích cel na Temném hradě,“ pokorná odpověď.

Voldemort jen přikývl, vzal to na zřetel.

 

„Severusi, ty půjdeš se mnou a konečně ukážeš, na čí jsi straně. Zatím na mě počkej v pracovně,“ pokynul Snapeovi, který se okamžitě zvedl a odešel do určené místnosti.

„Pane?“ Malfoy se s otázkou podíval na svého Mistra.

„Ty tady zůstaneš, budeš dávat pozor na mého syna,“ odvětil Pán Zla.

„A Luciusi, jestli se mu ještě něco stane, tak si to odskáčeš,“ nebezpečně se zablýsklo v rudých očích.

„Ano Pane.“

 

Pán Zla došel k sobě do pracovny, kde už nejistě přecházel Snape.

„Nervózní?“ ušklíbl se Voldemort, když Smrtijeda chvíli pozoroval.

„Mistře,“ Snape se zastavil a otočil se na Voldemorta.

„Jdeme, na Temný hrad,“ zavrčel Pán Zla. Hned nato vhodil do plamenů v krbu letax, vstoupil a vyřkl známou adresu Temného hradu Smrtijedů. Snape jej vzápětí následoval.

 

Aspoň nemusím zase šlapat tu štreku. No jo, ale teď přijde zkouška a jestli neprojdu tak... Vždyť se rozhodl, tak proč bys neměl projít? Protože je to Pán Zla. Srabe!

 

Snape razantně utišil oba hlasy a vystoupil z krbu. Před ním se rozprostřela malá kruhová místnost, předsálí místnosti, kde se scházeli Smrtijedi.

Voldemort už na něj čekal v dveří. Jakmile Snape vykročil, Pán Zla vyšel ze dveří a zamířil rovnou ke sklepení.

Snape se lehce otřásl. Neměl sklepení rád. Jistě v Bradavicích ve sklepení žil, ale v Bradavicích to byl jen obyčejný sklep, kdežto tady. Tady to byl sklep plný úpění, bolesti, strachu a všeho, co kdy vězni vyřkli. I když teď tu bylo jen velmi málo vězňů, stejně se zde držel ten děsuplný náboj.

 

Snape nepatrně zrychlil, dost nerad by se tu ztratil. Přece jen,  přesný plán chodeb znal pouze Pán Zla. A Severus opravdu netoužil po tom, courat se tu několik dní, kolem krysami prolezlých kobek a tlejících mrtvol. Už vůbec se mu nechtělo procházet kolem cel, kde ještě někdo jakž-takž žil.

 

Pán zla se před jednou celou zastavil. Snape do něj skoro vrazil, jak byl zahloubán do svých myšlenkových pochodů. Voldemort ho obdařil nepěkný pohledem.

„Doufám, že mě přesvědčíš,“ zavrčel. Severus se zmohl jen na pouhé přikývnutí.

Vešli.

 

Ke zdi naproti dveřím byl připoutám kouzelník v odrbaných hadrech. Jakž-takž stál na jedné noze, jediné, kterou měl. Zvedl k příchozím pošramocený obličej. Snape si znechuceně všiml prázdného očního důlku -  kdysi v něm bylo kouzelné oko, ale teď... Teď to byla jen prázdná propadlina v rozpadajícím se obličeji.

Alastor Moody. Ano, to byl ten, který si zasloužil být živ na tak dlouho, dokud Pán Zla nebude spokojen s jeho trestem. Možná ho nechá jít. Jít, aby mohl všem ukázat své dílo. Přede všemi se pokochat jak zlomil obávaného bystrozora. A to vše jen díky tomu, že si ten bláhový bystrozor dovolil vztáhnout ruku na dítě. Kdyby na dítě. Dovolil si surově zbít jediného syna Pána Zla.

 

Voldemort přešel k Moodymu, ve tváři měl výraz největšího znechucení. Snape pomalu, nejistě postupoval za ním. Bystrozorův stav ukazoval, že si sním už nějaký Smrtijed pohrál.

 

„Severusi, pojď,“ vyzval ho Pán Zla a poodstoupil stranou. Chtěl si na tom drzém bystrozorovi vyzkoušet nějaké nové kletby, ale nejdřív musel Snape získat zpět ztracenou důvěru. Dokázat, že jeho přechod k Brumbálovi nic neznamenal a že konečně dospěl k tomu, kam opravdu patří.

Jistě, jiný Smrtijed už by nesnesitelně trpěl. Z největší pravděpodobností by visel na zdi vedle Moodyho. Ale Snape ne. Snape byl příliš cenný. A navíc, zachránil život Voldemortovu synovi. Ne, Snape zatím bude žít. Zatím...

 

Snape přešel k Voldemortovi. Stanul po jeho pravici a poněkud nervózně shlížel na připoutaného kouzelníka.

 

„Severusi,“ hlesl Moody, když si černovlasého smrtijeda všiml.

„Pomoz mi... Severusi...“

Snape jen zakroutil hlavou. Teprve teď si Moody všiml Pána Zla. Jeho jediné oko se rozšířilo hrůzou.

 

„Víš, co jsi provedl? Víš to?“ zavrčel Voldemort, mezi prsty si protáčel hůlku a znechuceně si prohlížel bystrozora.

„Nevíš, jistě, že nevíš. Skoro si zabil mého syna,“ v rudých očích se zajiskřilo vztekem.

„Syna..?“ oko těkalo z Pána Zla na Snapea.

„Harry Potter, tedy Raddle, je synem Temného pána,“ ušklíbl se Snape. Moody na něj jen nevěřícně zíral.

„Očividně ses mu do mysli nedostal, jinak bys to věděl,“ konstatoval Voldemort.

„Takže teď se tě zeptám, ví něco z toho Brumbál? A co má v plánu?!“ nebezpečně zamířil hůlkou na Moodyho. Bystrozor jen zíral na hůlku, pak krátce pohlédl na Snapea, očividně se mu snažil něco říct. K jeho smůle si toho Pán Zla všiml.

„Copak? Myslíš, že ti Severus pomůže. Myslíš, že přivede toho tvého Brumbála a zachrání tě? Tak to jsi na omylu. Nejen, že by tě Brumbál nikdy nešel zachránit. Ale Severus by pro něj ani nešel, on je totiž věrným Smrtijedem.“

Snape jen pohlédl na Voldemorta, v jeho očích bylo patrné, že teď má poslední možnost něco udělat. Nechal to tak...

 

„Ptám se tě naposled, co chystá Brumbál? Ví o Harrym?!“ zavrčel Voldemort. Moody neodpovídal

„Crucio!“

Kletba zasáhla zubožené tělo bystrozora. Křik se rozléhal po celém sklepení. Nikdo to nebral na zřetel. Bylo to tady příliš časté, příliš ´normální´.

„Co chystá?“ zopakoval Pán Zla. Moody jen vyčerpaně visel v okovech.

„Crucio!!“ další bolestivá kletba zasáhla bláhového bystrozora.

„Tak?“

„Neví... neví o Potterovi...“ ztěžka ze sebe vypravil Moody.

„No vidíš, jak to jde. Teď, co chystá?“

„Nevím.“

„Špatná odpověď. Crucio.“ už poněkud lenivě pronesl Voldemort.

 

Po pár další Cruciatech se Moody rozhodl promluvit.

„Tuší... tuší, že se něco děje... chce dostat Pottera a vzít mu moc... pak už ho nebude ptřebovat a může přemoci stranu Zla... být nejmocnější...“ hlesl Moody.

„Cože?!“

„Chce vzí...“

„Pán Zla ví, co jsi řekl,“ vyštěkl Snape, když se Moody snažil zopakovat, co řekl.

„Severusi, až s tímhle skončíme, zjistíš co nejvíc o tom jak to chce Brumbál udělat,“ zamračil se Voldemort.

„A teď k tobě,“ otočil se zpět na Moodyho.

„Mučil si dítě a to ti odolalo a ty jsi nezvládl pár kleteb cruciatus, ts..ts..ts,“ ironicky se usmál Lord Voldemort.

„Myslím, že ještě potřebuješ průpravu,“ rudé oči se zablýskly. Teď přišla řada na Snapea.

 

„Severusi, můžeš,“ pokynul černovlasému Smrtijedovi, který se doposud do mučení nijak nevměšoval.

„Ano, Mistře,“ Snape vytáhl hůlku.

„Severusi...“ tichý vzdech.

„Crucio!“ Snape lehce přivřel oči, přeci jen se s tímhle člověkem vídal poslední roky poměrně často. Věděl, že kdyby to neudělal, tak tu spolu s Moodym na zdi visí i on. Ještě si nebyl moc jistý, kam se přidat. Na jakou stranu jít. Ale pomalu, pomalu se rozhodoval, doufal, že správně.

 

Pán zla se začínal celkem nudit. Kletby, které sesílal Severus, nebyly tak účinné jako ty jeho.

 

„Co něco účinnějšího?“ zasáhl po několika další minutách a dalších várkách kleteb Crucio.

„Mistře?“ s otázkou se na něj Snape otočil.

„Nějakou jinou kletbu,“ zamračil se Voldemort.

„Jistě,“ Snape se zamyslel. Znal sice spousty kouzel a kleteb, které mohly člověku nesnesitelně ublížit, ale většinu z nich nikdy nepoužil, tak ani nevěděl, jak přesně působí. Namátkou jednu vybral.

„Cruor,“ lehce nejistý hlasem pronesl krvavou kletbu. Kouzlo se příliš nelišilo od  kouzla Sectusempra. Avšak, místo krvavých šrámů se v břiše bystrozora objevila jediná díra, která se pomalu zvětšovala a prohlubovala.

Krev stékala na podlahu. Nejdříve jen v malých pramíncích, pak však v souvislých provazcích. Moody tiše úpěl. Byl už zmožen Cruciaty, ale díra v břiše ho dokonale probrala.

Pán Zla se zaujetím sledoval Snapea. Nikdy by do něj neřekl, že si vybere zrovna tuhle kletbu. Dobře, původně chtěl sice Moodyho nechat tak- nějak žít, ale Snapeova volba kouzla jeho rozhodnutí změnila.

 

Díra se zvětšila na velikost dlaně dospělého člověka. Do hloubky byla až k vnitřnímu svalstvu. Na zemi se rozlévala bystrozorova krev. Moody kupodivu ještě žil.

 

„Tak co dál?“ Voldemort se vyčkávavě podíval na pobledlého Snapea. Severus pohlédl na svého Mistra.

„Zkus ´dilacero´,“ ušklíbl se Pán Zla. Snape se lehce zděšeně podíval na umírajícího Moodyho, pak  zpět na Temného pána. O téhle kletbě už slyšel, ale nikdy jí neprovedl, dokonce ani nikoho neviděl, jak by jí udělal.

„Di-dilacero,“ snažil se klidnit roztřesený hlas.

 Temně fialový paprsek narazil přesně do díry v bystrozorově břiše. Svalstvo držící Moodyho vnitřnosti zmizelo. Orgány spolu se střevy a směsicí různých šťáv ses nepěkným šplouchnutím rozvalily na podlaze. Moody zaskučel. Kouzlo ho ještě pořád udrželo naživu. Fialový paprsek prostupoval bystrozorovým tělem směrem k hlavě. Jediné Moodyho oko náhle explodovalo. Z očního důlku se začala řinout podivná našedlá směs. Stékala po bystrozorově obličeji a s tichým kapavým zvukem stékala na podlahu.

 

Snape odhodil hůlku. Bylo toho na něj moc. Odtrhl pohled od již mrtvého bytrozora. Otočil se, v koutě klesl na kolena. Snažil se zabránit dávivému reflexu.

 

„Skvělé,“ Voldemort přešel ke Snapeovi v koutě. Severus se zvedl. Nemohl se otočit na svého Mistra, nechtěl znovu vidět, co se stalo s Moodym. Co on udělal s Moodym.

„Nechceš něco připsat ke vzkazu, který pošleme Brumbálovi spolu s tělem... tedy s tím, co z něj zbylo,“ hrůzný smích Voldemorta se rozlehl, nyní tak tichým, sklepením.

„Samozřejmě, neopomeneme tvůj příděl a dáme Brumbálovi jasně vědět, kdo toho šmejda tak krásně potrestal,“ Pán Zla vykročil ke dveřím, ještě hodil Snapeovi jeho hůlku.

„Jdeš, nebo tu hodláš počkat na uklízecí četu?“ Voldemort vyšel ze dveří a zamířil pryč. Snape si vzal hůlku a urychleně ho následoval.

Nemohl si to odpustit. Na prahu se ještě jednou otočil. Rychle pohled odvrátil zpět. Mrtvé tělo začínalo nepatrně pulsovat, zdálo se, že každou chvíli exploduje a u toho Snape rozhodně nechtěl být.

Rychlými kroky došel Pána zla. Snažil se z hlavy vymazat obraz mrtvého Moodyho. Ale těžko mohl vymazat něco, co už se napořád usadilo v jeho mysli. Něco, co ho bude děsit do konce života.

 A nejen jeho...

 

Poslední komentáře
26.05.2007 19:37:42: nádherný pokračuj dále
26.05.2007 19:37:01: nádherný pokračuj dále
24.05.2007 19:14:38: Je to super. Už se nemohu dočkat další kapitoly!!!!!!!
24.05.2007 16:36:26: Je to naprosto skvělý. Už se těšim na další kapču.smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.