Zrada?!

12.kapitola - Kletba, která se nepromíjí

Tuto kapitolu obetovala Darkness, děkuji...

Zahřmělo. Blesk proťal oblohu. Ovzduší zhoustlo. Dvě skupiny kouzelníků stály prosti sobě, ve tvářích napjaté výrazy. Čekali.

 

Tmavě oblečení smrtijedi se nenápadně seskupovali do bojových formací. Všechno stálo při nich. Bylo jich víc. Měli lepší vedení i morálku. Oproti tomu Fénixův řád nebyl s bystrozory a lidmi z ministerstva ani trochu sehraný. Navíc měli proti sobě Voldemorta s Potterem po boku. Dva mocné kouzelníky na straně zla. Kdežto oni měli jen Brumbála, o němž minimálně polovina lidí pochybovala, že bude schopen zaútočit na ´Chlapce, který přežil´.

 

 

Harry se usmál. Sice něco nešlo přesně tak, jak chtěl on, ale většina se dařila. Už ho unavovalo, jak musel i před smrtijedy hrát divadélko, že je na straně zla, jen kvůli dohodě s Pánem Zla. On tu byl opravdu dobrovolně a dnes, dnes se to svět konečně dozví. I když přece jen, pravdu..?

 

„Avada kedavra,“ chlapec začal bitvu.

Jím vyslaný zelený paprsek těsně minul Brumbála, proplul davem až narazil do bystrozorky, která se vzápětí zhroutila na zem.

„Conjunctivitus,“ někdo z řádu vyslal obratem kouzlo.

„Crucio,“ další kletba z temné strany.

„Expeliarmus,“ bránili se bystrozoři.

„Imperius,“ smrtijedi obstoupili Brumbálovy lidi.

„Avada kedavra,“ Harry seslal další zabíjející kletbu. Neminul.

„Diffindo.“

„Crucio,“ Pán Zla se zapojil do boje.

„Impedimenta!“

 

Netrvalo dlouho a skupiny se promísily.

 

 

Harry se přes několik bystrozorů, které bez skrupulí zabil, dostal až k Siriusovi Blackovi.

 

„Harry, jak si mohl,“ Black na kmotřence namířil hůlkou.

„Půjdeš do Azkabanu,“ zavrčel Sirius, když chlapec neodpovídal, jen se s mírným úsměvem přibližoval.

„Expeliarmus,“ kouzlo jen těsně minulo blížícího se chlapce.

„Copak, nemáš odvahu na silnější kouzlo,“ uchechtl se Harry.

„Harry, ty přece nejsi zlý. Proč tohle děláš?“ nechápal Black.

„Jak víš, co jsem a co nejsem? Neznáš mě,“ zavrčel chlapec, už se neusmíval.

„Crucio,“ kouzlo se vpilo do Siriusova narychlo vytvořeného štítu.

„Znám tě. Nejsi.“

„To si myslel i Lupin a jak dopad,“ na mladíkově tváři se opět objevil úsměv.

„Zabil jsi ho... proč? Impedimenta,“ seslal Sirius na Harryho další kouzlo.

Potter mávl ledabyle rukou, paprsek změnil směr. Zasáhl opodál bojujícího bystrozora, ten se zakymácel a dřív, než stihl cokoliv dalšího udělat, smrtijed se  kterým bojoval ho zabil.

„NE!“ Black se vyděšeně podíval na mrtvého bystrozora.

„Byl to jen bystrozor,“ chlapcův tón dával jasně  najevo, co si o nich myslí.

„Byl to Pastorek!“ rozzuřeně se na Harryho otočil Black.

„No a?“

„Expeliarmus.“

„Incendio,“ Harryho kouzlo zasáhlo Blacka. Hábit na něm začal hořet. Kouzelník ho urychleně uhasil, ale to už se k němu blížila další kletba.

Zasáhla ho. V bolestivých křečích se svezl se na zem. Křik zanikl v dalším burácení hromu.

 

Černovlasý chlapec sklopil hůlku, o něco se přiblížil ke kouzelníkovi, těžce oddechujícímu na zemi.

„Máš dost, srágoro?“ tón tak nepodobný tomu, dříve tak milému, chlapci.

„Ne!“ zavrčel Black, obratem seslal na chlapce kouzlo. Mladík se jen tak, tak vyhnul.

„Ale Siriusi, přece bys mi neublížil, jsem tvůj kmotřenec, to bys neudělal,“ posmíval se Potter.

„Ne, ty nejsi Harry. Nebo možná si, ale... Ne, nevěřím tomu,“ Black byl zmaten.

„Možná bys tomu konečně uvěřit měl. Jsem Harry Potter, jsem chlapec, který přežil. Jsem zhouba. Jsem nenávist a jsem tvoje smrt,“ temný smích se rozlil náhle ztichlou krajinou.

„Ne...“ hlesl zvěromág.

„Ale ano,“ úsměv.

„Opravdu si myslíš, že bych někdy byl na straně Brumbála? Na straně, kterou tak nenávidím, na straně, která mi sebrala domov? Na straně, která mě poslala do Azkabanu?“ mladíkovy oči potemněly.

„Harry... Co to říkáš, tys přece nebyl v Azkabanu, pokud teda..?“ Blackovi začalo svítat.

„Copak Siriusi, přece bys mi neublížil,“ konstatoval Potter, sledujíc Blacka zvedajícího hůlku.

„Avad...“

„Crucio!“ dřív, než Black vyslal kouzlo, zasáhla ho další mučivá kletba.

 

Nikdy si nevšímal bojující dvojice. Černovlasého chlapce, který začal dnešní boj, ani zvěromága, který toho tolik ztratil, přesto nebyl ochoten přiznat porážku.

Každý měl dost práce sám se sebou, se svým údělem. Každý se snažil zachránit svůj vlastní život. Nikdo neměl důvod, starat se o něco tak přízemního, jako byla další bojující dvojice. Vždyť, všude bylo bojujících postav spousty...

 

„Pořád máš šanci přejít na stranu zla. Ale pokud jde o mě, nejradši bych tě zabil už dávno,“ zavrčel Harry. Pořád mířil na čaroděje, který už nebyl schopen ani křičet. Stále dál a dál sesílal na polozemdlelého kouzelníka jednu kletbu za druhou.

„Ano, zabít tě. To je to jediné, co si zasloužíš...“

 

 

Na opačné straně ulice, která se tak rychle proměnila v bojiště, na sebe posílali kletby Pán Zla a ředitel Bradavic, Albus Brumbál.

„Vzdej to Brumbále. Je nás víc, nemáš šanci,“ posmíval se Voldemort.

„Jsi na omylu Tome. Zvítězíme, možná ne dnes, ale Harry se k nám vrátí a společně tě přemůžeme,“ Brumbál se skryl za štít.

„Jist, jen si dál věř v toho svého chlapečka, věř si i přesto, co dnes udělal,“ ironicky se usmíval Pán zla.

„Držíš ho pod kletbou,“ znělo to spíš jako přání, zoufalá touha.

„Věříš tomu? Mluvil jsi s ním, moc dobře víš, že to není pravda,“ Voldemort seslal na ředitele další kouzlo.

 

 

Chlapec zastavil kouzlo. Sklopil hůlku. S odporem si prohlížel slabě sténajícího kouzelníka.

„Slabochu, hraješ si na hrdinu, že jsi přežil Azkaban, že jsi sám utekl, ale jsi nula. Jsi nikdo!“ s odporem flusl na ležícího kouzelníka černovlasý mladík.

Black se pomalu opřel o roztřesené ruce. Netušil, jak je možné, že se tohle stalo. Vždyť on mu věřil. Věřil, že Harry je ten poslední člověk, který by se přidal na stranu zla. Tak co se to stalo? Jak se to mohlo takhle zvrtnout?

 

Postavil se. Sice se stále, jakoby zimničně, třásl. Ale aspoň stál na nohách. Stál a byl připraven přijmout ortel, který pro něj přichystal jeho kmotřenec.

„Nevěřím, že bys to udělal,“ nakřáplým hlasem promluvil.

„Neměl bys mě podceňovat, to už udělal Lupin.“

 

Jistě, Remus...

 

Sirius naprázdno polkl. Jak mohl zapomenout, že před pár okamžiky ten chlapec bez jediného mrknutí zabil několik lidí. Zabil svého přítele, zabil ty nebohé dívenky, zabil...

Proč si jen myslel, že nebude schopen zabíjet dál. Ale on se bude muset bránit. Bude ho muset zabít? Ne! Vždyť je to jeho kmotřenec, jeho Harry...

 

 

Brumbál sesílal na Pána Zla jedno mocné kouzlo za druhým. Netrvalo dlouho a zkušenější kouzelník byl ve výhodě. Před dalším kouzlem se Voldemort náhle přemístil. Jen tak, prostě zmizel.

Lehce udivený ředitel se rozhlédl kolem. Pohledem přejížděl po bojujících dvojicích. Zastavil se na černovlasém mladíkovi. Viděl jak pozvedá hůlku, zamířil, ale na koho..? Rychle pohlédl na druhého bojujícího, rozpoznal Blacka...

 

 

„Harry, nedělej to, nechci ti ublížit,“ zkusil to ještě jednou Black. Zlověstný úšklebek mu byl odpovědí.

 

„Avada kedavra!“

„Avada kedavra!“

 

Dvě mocné kletby, dva zelené paprsky, letěly proti sobě. Minuly se a pokračovaly dál. Black jen z hrůzou hleděl na přibližující se zelený paprsek, věděl, co přijde, chystal se na smrt. Zavřel oči. Čekal na náraz, na cokoliv. Nic se nestalo. Otevřel oči. Kletba zasáhla cíl, ale ne jeho. Zasáhla někoho jiného, někoho, kdo před něj na poslední chvíli skočil.

Albus Brumbál dopadl mrtev k zemi. Půlměsíčkové brýle se odkutálely o několik stop dál, zde se o volně ležící kámen rozbily. Black s děsem pohlédl na ředitele, jeho mysli stále ještě nedocházelo, co se stalo.

 

Zvedl zrak, přece jen měl obavu, co uvidí. Zorničky se rozšířily hrůzou.

Jeho kletba ještě nenašla svůj cíl. Blížila se ke ´chlapci, který přežil´.

„NE!“

 

Zelený paprsek zasáhl svůj cíl. Černovlasý mladík klesl k zemi. Ve tváři měl skoro až spokojený výraz. Dopadl na mokrou zem. Chlapcovo oblečení se ihned promočilo.

 

Na rozdíl od těla Albuse Brumbála se ještě něco dělo. Chlapcovo tělo slabě zazářilo. Záře jakoby se vpila do mrtvého těla. Bezduché torzo se začalo rozpadat, než se kdokoliv na cokoliv zmohl, tělo Harryho Pottera se změnilo v prach.

 

Prach jsi a v prach se obrátíš....

 

„Ne...“ zoufalý vzlyk. Black klesl na kolena. Nemohl tomu uvěřit, ještě před pár dny měl vše. Měl přátele, měl kmotřence, měl...

A teď? Teď neměl nic. Brumbála zabil Harry, Harryho zabil on... Jaký to paradox...

„Harry,“ tiché zaševelení nebylo přes stále ještě probíhající boj slyšet.

 

 

O několik mil dál, v tmavé kobce se s hrůzným výkřikem probral černovlasý chlapec. Chlapec s jizvou na čele. S jizvou ve tvaru blesku...

 

 

 

Poslední komentáře
08.10.2007 18:41:10: Ty vole! Promiňte mi ten výraz, ale je to fakt hustý!
12.06.2007 20:18:16: "pane joooooo" výkřik proťal stichlou kancelář lestrielčiního otce tohle nečekala Myslí jí proběhl...
12.06.2007 20:11:18: Bomba!!!!!! už se těším na další!!!!!!!!
12.06.2007 20:06:51: "pane joooooo" výkřik proťal stichlou kancelář lestrielčiního otce tohle nečekala Myslí jí proběhl...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.