Láska

Jednou své sny člověk přestane snít, co bude pak? Pak ten člověk přestane žít…


Věřila jsem tomu,

nebo věřit jsem chtěla,

Věděla jsem, že všechno,

 co dělám se někde projeví.

Možnost rozhodnutí,

 to poslední, co jsem měla,

Nedělala bych to,

mít jiné znamení.

 

Nemohu svádět na druhé

Co sama nejsem ochotná řešit,

Nemohu však hledat podruhé,

Ty, které nechtěli předtím hřešit.

 

Sny se mohou vyplnit,

Jen stačí trošku chtít.

Jenže proč snít a něčem,

Co stejně nemůžeme mít?

 

Snila jsem o lásce

a hledala jsem všude,

snila jsem o krásce,

která jednou moje bude.

Snila jsem o citu,

Který nemám šanci znát.

A víš proč?

Neb já neumím lásku dát.

 

Sny jsou od toho,

Aby se snili.

Nechci žít něco,

Co nemůže nikdo jiný.

Chci mít dál své sny,

Avšak žít jenom z nich?

Nejde, vím

Přesto o té možnosti často sním.

 

Ublížím ti už jenom tím,

Že neřekla jsem, o čem sním.

Neřekla jsem, že cosi mě trápí,

Neřekla jsem, že můj život -

Tvůj sen mi hatí.

 

Nejsem schopná dělat rozhodnutí,

Nemám sílu na činy.

Vím, já tebe semnou žít nutím,

Avšak společný život –

Proč dělat další zločiny?

 

Nemohu říct, proč taková jsem

Mohu jen snít, že jednou nadejde den,

Kdy budu moci vyjít na světlo, ven,

 A všem říct, „No a co? Taková jsem…“

 

Odpustíš? Nemožné,

Za své činy jsme všechny něco světu dlužné.

Nechci odejít, nechci o tom ani snít,

Jenže… Co nadělám?

Nemůžu takhle žít

A víš proč?

Vždyť já ani nevím s kým.

 

Odejdu, jednou, ty víš,

Tak proč stejně tu představu -

O lásce, o štěstí -

Živíš?

 

Vadí ti můj svět,

 vadí ti jak bych chtěla žít,

Ale vážně si myslíš,

Že mohu ještě i jinak snít?

 

Nejsem tolerantní,

Nejsem schopná akceptovat zradu.

Vím, mé přečiny jsou markantní,

Snažím se říci ti pravdu.

Bohužel neumím žít pro druhé,

Pro druhé, hmm,

Já neumím s nimi žít!

Nemohu přemýšlet, nemohu prostě být…

 

Má slova nedávají smysl,

Mé činy jsou bez rozmyslů.

Netuším proč dělám něco,

Co druhé tak bolí.

Nevím, proč konám to,

Co zdraví rozum svět stojí.

 

Nechci se rozcházet,

Avšak já vlastně nevím co chci.

Chtěla bych sama se procházet

 A vědět, že mám ještě sny.

Chtěla bych vnímat světlo,

Chtěla bych cítit mlhavý lesk,

Chtěla bych prostě být, zemřít –

Je jedno kdy, třeba dnes.

 

Víš, co bych moc chtěla?

Chtěla bych, aby budoucnost nějaká byla.

Chtěla bych v ní vidět sebe,

Po svém boku třeba tebe.

Jenže…

Není možná být ve snu,

který se snažíme žít.

 Není možné cítit,

Není možné snít.

Tohle má být budoucnost?

To radši zase jít.

 

Ne. Já vím jak to zní.

Jsem pesimitka, vím.

Ale co ty? Co vidíš?

Nebo ještě stále jenom sníš?

 

Vím, jsem jenom mezník,

Jenže i tak mi to nedá.

Nechci ti ublížit,

Avšak budoucnost zdává se bledá.

 

Možná chce to jen čas,

Snad měla bych zjistit co chci.

Vím jak dopadne to zas,

Prázdný dům a žádný cit.

 

Třeba nekladu ty správné otázky,

Třeba jsem slepá a nevidím jasný cíl.

Vím, budoucnost – nejasné obrázky,

Přesto bych ráda okamžik, několik chvil –

Kdy budu moc přemýšlet

Udělat jasno sama v sobě.

Nechci už nikomu ublížit,

Tím méně pak tobě.

 


 

Poslední komentáře
17.03.2009 21:59:50: Hezká básnička, snad to není z tvého života. No hlavně ať se ti daří.
12.03.2009 19:00:37: Tvoje básnické střevo se mi zalíbilo smiley Báseň to byla hezká, leč smutná. Občas však ze sebe potřeb...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.