Život/Smrt

Moje rozloučení

Je to o dívce (možná mě), která vypráví zpětně svůj příběh (tak nějak shrnutě), kurzívou jsou napsány myšlenky dívky, normálně její slova.

 

Ptáš se na má přání,

ale pravdu nechceš znát.

Máš ty vůbec zdání,

jak těžké je srdce dát?

Nevíš, nebo nechceš vědět,

radši budeš v světle stát.

Já musím pořád ve tmě sedět,

na city tobě však nechci hrát.

 

Dala jsem srdce jednomu z mnoha,

ale on zklamal víru mou.

Nyní mi nezbývá, než brečet dál,

a navěky hrát, ty hru svou.

Vím, že jsem proradná, ale co s tím?

Já nejsem svobodná, teď, už to vím.

Jsem svázaná touhou a zoufalstvím,

(jsme svázána tím, že přeji si milovat)

nemám, už naději. Krásu nevidím.

 

Pomůžeš mi? Já sama nevím co s tím.

Ovšem, jsem si jistá, co pomoci by mohlo,

jenže nemám sílu, provést úděl svůj.

Ráda smrti bych se dotkla,

tak přestaň křičet, to, stůj!

(neměl si šanci tomu zabránit)

Už dávno ti to mohlo dojít,

že tímhle mě nezastavíš.

Chci se jen naposled, po mostě projít,

no tak přestaň, proč se mračíš?

 

Je to tak lepší, nyní musí to tak být,

v očích lásku ti vidím,

tvé srdce pro jinou dnes hodlá znít.

Chtěla bych říci co cítím,

tohle je poslední možnost, kterou mám,

ale moc se, tak moc se stydím.

Tvojí milou brzo poznám,

pak změním život v smrt,

propadnu v beznaděj,

milovala jsem tě víš?

(ne, nemilovala, ale miluji)

 

Dlouho jsem váhala,

ty mezitím sis našel jinou,

kterés svojí duši dal.

(srdce patří pouze mě)

věříš, že s ní zůstaneš,

i přestože, mě ses vzdal.

Doufala jsem, ty najdeš sílu,

tak proč si se více nesnažil?

Já řekla jsem, co pro mě znamenáš,

ty oznámil, že jinou dnes máš.

 

Nechci tvůj vztah rozvracet,

miluješ jí, já to vidím.

(avšak jako mě?)

Už nebudu se do minulosti vracet,

opět se před tebou v noci stydím.

Toužila jsem překonat,

ten cit, tu svou touhu.

Proto mohu nyní jen skonat,

na tváří stíráš mi krvavou šmouhu.

 

Já toužila jsme se zabít,

nechtěla jsem zůstat, vidět tě s ní.

Dlouhou dobu s to nechápal,

pak přišels, viděl mojí krev.

V temnotě po mé duši zatápal,

mě pokoušel ses vrátit zpět.

(ale k čemu to?)

 

 

Ležím v tvé náruči.

Lapám po dechu, po rukách mi stéká krev.

Byli jste lidé, k mým prosbám hluší,

zacpěte si uši, ať neslyšíte, ten můj řev.

Něco mi šeptáš, marně hledám smysl,

slova se zdají konejšivá být.

Probouzíš mojí ochablou mysl,

můj křik začíná krajinou znít.

(bolest duše a srdce je horší, ach o tolik horší, než fyzická… „bolest“)

 

Snažíš se utišit, můj zoufalý vzlykot,

konečně chápeš, já do větru nemluvila.

moje srdce přechází v neslyšný tikot,

Se smrtí konec jsem si smluvila.

Upadám do říše bez barev,

 tvůj hlas přestává mi v uších znít.

Tady v temnotě jsou mrtvoly larev,

a vlci začínaj, za námi, v lese výt.

 

Cítím na tvářích tvé horké slzy,

proč pláčeš drahý, vždyť jinou přece máš.

Nech mě jít, setkáme se brzy.

Teď, už moje přání znáš.

Prosit tě nemohu, již nemám sil,

vidím ti na očích, ty rád bys šel.

Odejdi, tam, kde rád bys byl.

Nechápeš? Tohles neměl.

 

Neměl si vidět můj blížící se skon,

toužila jsem jen po tobě,

(pak už skoro po nikom)

Ale tys uspořádal hon.

Nevěřil jsi, čeho všeho jsem schopna,

Myslel sis, že toužím po pozornosti,

ale já vím, nebyla sem jí hodna.

 

Ležím ti v náruči, ty nade mnou vzlykáš.

Cítím ty otřesy, i to jak dýcháš.

Ostatní přibíhaj, snaží se pomoct,

ty je odháníš, chceš sám zvládnout, tu mojí „nemoc“.

Chceš, abych ti věřila,

ale já ztrácím sílu.

Přeješ si, abych s tím přestala,

(neřekl jsi jak?)

ale neoživíš mojí víru.

 

Miluješ jí, mě jsi měl pouze rád,

(nechci tomu věřil, ale bohužel to tak je)

tak přestaň se starat, co budu dělat dál.

Přestaň si hrát, na to, že jsi král.

Žij, dokud můžeš, dokud jsi ještě mlád.

Vrať se za ní, za svou krásnou slečnou,

(nezaslouží si, abys jí ublížil)

chtěl bys mě vzít sebou, ale já vím kam patřím.

Vrať se, jdi tou cestou věčnou.

(podívej je rozkvetlá-růže a květy lásky)

já radějc Smrt dnes přes krev spatřím.

 

Nepřej si příliš, nebo jak já skončíš,

chtěla jsem to, co bylo v nenávratnu.

Nemysli si, že teď pouze spíš,

tohle je pravda, já na zemi chladnu.

Z rukou mi vytéká krev, na horách taje poslední sníh.

(další již nespatřím)

tvůj obličej se opět rozmazává,

přestávám vnímat zimu kolem.

Včera naposledy, možná, že bohužel, zazněl můj smích.

(nikdo ho neměl rád, tak zanech sentimentalit)

Cítím slzy, své, pláč nerozeznávám.

Ježiši, no tak, odejdi, honem.

(šiš- ty víš proč tobě to patří)

 

Tohle je zbytečné, ale ty to víš,

 já zachráněna nemám být.

Pořád budu doufat, že o mě sníš.

Ač přála bych si tebe mít,

Nemohu, odolám pokušení, touze…

(nevyšlo by to, na to mám příliš špatnou pověst)

tak teď to přání, možná bude hloupě znít.

Prosím, polib mě, byť jenom z nouze.

(tak vidíš, přece prosím…nikdy neprosím o něco co nemohu mít, ale u tebe…udělám výjimku…možná)

 

odcházíš, snad myslíš,

že nevidím tvou bolest, tvůj smutek?

Skrýváš slzy, ale to nemusíš.

Dřív si mě nebral, tak jako teď,

To nevadí, smířila jsem se s tím.

Však nejsi jediný, i když dřív sis to přál.

(jak může jedno přání být malicherné a hloupé viď…)

Ne, ještě jeden s mým srdcem si hrál.

 

Dlouho skrývala jsem zoufalství,

prosím, poslední pohled mi dej.

(už zase prosím, vidíš co děláš?)

proč dal jsi mi jen přátelství?

Už mou lásku nehledej.

Jeho miluji, tebe však déle,

oba jste takový, zacházíte s pocity směle.

Bohužel jen s mými, neb to vám nedojde,

já nejsem ta, která nevinně dnes pojde.

 

Milovala jsem tebe, pak důvěru vložila v něj,

chtěla jsem tvou lásku, jeho přátelství,

tak proč byl na mě tak zlej?

Já ztratila jsem vše, zbylo jen zoufalství.

(proč tyhle slova, zoufalství – přátelství, proč mají k sobě tak zatraceně daleko, ale i blízko?)

 

Odešels za tou, která má právo tě mít,

odešels, možná jednou budeš o mě snít.

V poslední chvíli sis uvědomil svou chybu,

pro něj nejsem nic, nikdy jsem nebyla,

a bohužel, už ani nebudu,

tohle je můj konec, tak nemysli na to, čí je to chyba.

(tvoje není, jen snad minimálně – věř)

 

Možná tvoje, stejně tak jeho,

co na tom záleží v temném dni?

Nemysli na to, jdi, spokojeně žít,

máš na to právo, jen prosím o mě někdy sni.

(a je to tu zase, opět prosím, že by zlozvyk, co myslíš?)

 

Konec, je konec a všichni to ví,

ale komu by záleželo na dívčím srdci.

Tohle je přání, tohle je doznání.

(za moje činy, ty temné činy)

už žít, takhle zmatená, to opravdu nechci.

 

Možná, že jej někdy potkáš,

ale o jeho podílu na mém konci mu neříkej.

Tak jdi už, nechci slyšet jak vzlykáš,

jdi pryč, pospíchej…

Tohle není přesně to, co jsem chtěla,

proč ani na chvíli jsem vaše srdce neměla?

Loučím se, už vidím světlo…a konec …

 

 

Poznámka závěrem: kdokoliv, kdo mě zná možná vytuší o koho se jedná, protože všichni kdo mě znají, znají i minimálně jednoho s těchto dvou chlapců (ano, oni jsou skuteční), tak jen, i kdyby vás to opravdu nudilo, neříkejte jim o tom…miluji je oba a vím, že oni to vědí… ale jak, už ví oni i já, nic nejde tak, jak si lidé přej ( už zase začínám básnit..?)Prostě, tohle je moje, zatím nejdelší básnička (hodiny ekonomiky a dalších poměrně nudných předmětů mají tentokrát můj dík), tak doufám, že i váš. Snad se básnička líbí a pokud jste se dostali, až sem, tak je to zázrak a není úplně na odpis, jinak by vás jistě omrzela už dávno… a jistě byste nečetli nic, co by vás nebavilo, aspoň já to tak většinou dělám!=)

Krásný den Mania

 

Poslední komentáře
08.03.2007 17:20:03: Tahle básnička mě hrozně moc dojala! Když jsem jí četla srdce se mi svíralo bolestí jako bych jí pro...
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.