Život/Smrt

Upálení


V jedné temné noci,
dveře se otřásly náporem.
Prej vinou mojí moci,
lidé se třesou odporem.
Nechápu to. Já nic neprovedla,
ale podle vás jsem zlá.
Vždyť jsem jen to dítě zvedla,
ona byla podle vás již mrtvá.
Nebyla. Mýlili jste se.
Teď mám trpět za vaši chybu?
Nebudu plakat, vidím, i starosta se dnes třese.
Měla jsem to dítě nechat, jak leklou rybu?
Ale proč, mohla jsem jí pomoc,
tak jsem to udělala.

Sedím v žaláři, posměch slyším,
nejsem čarodějka, jak vy mi říkáte.
Čekáte, že pravdu vykřičím,
odvahu postavit se, mě, dívce, nemáte.
Poslali jste pro něj, pro toho chlápka bez citu.
Poslali jste pro něj, pro člověka bez víry.
Proč jen jste mě nenechali, v mém bytu?
Proč jen jste museli mě na kolenou bíti?

Slyším kopyta koní,
mé oči již slzy roní.
Vím, co mě čeká, každý to zná.
Je to jen utrpení, bolest.
Tohle není cesta, kterou přála jsem si znát.
Tohle je to, po čem přijde už jen konec.
Tortura, mučení, tohle podle vás zasluhuji,
jen pro tu mojí záchranu, dívky nebohé.
Myslíte si, že po nocích s ďáblem obcuji.
Jste na omylu, svojí chybu poznáte.

Mě k doznání donutíte, mě i ty další,
nebo si myslíte, že tohle jemu bude stačit?
Nás všechny na hranicích upálíte,
myslíte si, že tímhle to mělo skončit.
Jste na omylu, jednou pravou chytnete,
pak začnou se dít věci,
spálíte jít, tak jak nás,
však pak přijdou ti, všeci.
Oni nenechají upálit svou milou,
vás krutá zhouba čeká.

Já budu se jen usmívat,
sic spálená, zmučená,
přec zachráněná, mohu si hrát.
Já vím, byla jsem jen zkoušená.
Jestli na to odvahu mám,
a jestli nezradím.

Otvíraj se dveře, kat pomalu přichází.
Slunce dnes naposled zachází.
Další již nespatřím,
to nevadí, já pořád vím,
kam patřím.
Tak teď, budu snít.

Na hranici, v plamenech,
s ustupující bolestí.
Měla bych cítit zlobu k vám,
již dávno jsem vám odpustila.
Omyly se stávaj, já nebyla bych jiná,
plameny mě olizují, přesto se usmívám.
S vašimi dušemi se setkám,
pak vyříkáme si dnešní viny,
vše co jinak mohlo být.
Dusím se kouřem, vás pomalu nevidím,
ale slyším jeho smích.

On kacířkou, čarodějnicí mě nazval,
já vidím pravou, ďábelskou tvář.
On, inkvizitor, nepečuje o lidi,
chybí mu ta andělská zář,
kterou vy jste mu přimalovali.
Setkáme se, i vás jednou upálí,
nekřičela jsem, ani teď nebudu,
to vědomí, že nejsem jediná,
mě dodává tu správnou svobodu.

Věřím. Zachránila jsem, vy upálili jste mě,
za pár dní i tu dívku nebohou.
Na prach spálili jste spolu se mnou ten váš strach,
nechali jste zrodit toho, před kým prosby nepomohou.
Neproste, já taky neprosila,
to však neznamená, že jsem se nemodlila…
Žádné komentáře
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.