Ego fero tui ritus HP/TRR

11. kapitola - Já, věčný tvůj přítel

Dala sem si s touto kapitolou docela načas, původně měla být už na Štědrý den, no ale nestihla jsem to. Tak jí tady máte nyní... Snad to oceníte. Tahle povídka mě zmáhá čím dál tím víc, nějak se mi stále oddaluje dějová linie, kterou to mělo mít a to se mi nelíbí, pokusím se to tam nějak přistrčit, ale zdá se, že povídka se sama rozhodla jít jiným směrem a je čím dál tím zmatenější, apsoň mě to tak přijde, co vám..?
Upozornění: původní být mělo, ale rozmyslela jsem si to. Možná snad je, malilinkato brutální, ale nic moc...
Věnováno opět Pajušce
Harry seděl na posteli, očekával příchod Pána zla. Museli si promluvit. Takhle to dál nešlo.
Harry věděl, že je jen hračkou, která může brzo omrzet. Ale... Prostě to musel vědět na jisto, musel mít stoprocentní jistotu. A pak... Pak se rozhodne jak dál. Ještě stále se mohl vrátit na stranu Fénixova řádu, sice nepochyboval o tom, že již všichni vědí kde je. Ale třeba mu prominou, třeba to zvládne vysvětlit, třeba...
Ne, věděl, že Pán zla ho jen tak nepustí, ale mohl by utéct, ano, to by mohl. Ale jak?

Nezbývalo mu, než se pokusit přemluvit Pána zla, aby jej pustil. Vlastně si ani nebyl moc jistý, zda chce odejít. Přece jen k Temnému pánovi něco cítil. Ale teď, když mu zabil přátele, když si Harry uvědomil, že je stále zlý a bezcitný, teď tu přece již nemohl zůstávat.
Musel pryč.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Pán zla. Zamračeným pohledem si přeměřil chlapce sedícího na posteli. Viděl jeho výraz, došlo mu, co znamená.

"Tak, popřemýšlel jsi?"
"Já... Ano," vstal a popošel k Voldemortovi.
"A?"
"Chtěl bych odejíš," šeptl.
"Cože?" zavrčení.
"Chtěl bych se vrátit ke svým přátelům."
"Nemáš už žádné přátele, copak jsi na to zapomněl?"
"Tak proto si je zabil?" pozvedl oči z Voldemortovi.
"Zase tak důležitý nejsi, abych kvůli tobě vyvraždil polovinu Bradavic."
"Tak proč?"
"Už jsme o tom mluvili, ne?" zlověstně.
"Chci pryč," rozhodně.
"Ne."
"Nezůstanu tady!" vykročil ke dveřím.

"Mýlíš se, zůstaneš tady ať se ti to líbí, nebo ne."
"Nemůžeš mě tady držet!"
"Mohu cokoliv."

Odstrčil chlapce od dveří.

"Pusť mě," zoufale.
"Zapomínáš, že já jsem Pán zla, ty si jen Potter, co sis myslel, že si vzpomeneš a já tě nechám jen tak jít!"

Harry zděšeně odcouval od svého milence. Vlastně celou tu dobu nějak nepomyslel na to, že Voldemort je Pán zla. Jak na to mohl zapomenout?
Snadno... Vždyť k němu se choval tak hezky, mile a přívětivě. A teď... Mělo mu být jasné, že to nebude trvat věčně, že to byla jen přetvářka.
Proč na to jen nemyslel...

"Já..." Netušil, co má dělat. Pán zla se s nebezpečným výrazem přibližoval.
"Nech mě," skoro to znělo až jako vzlyknutí.

Pán zla jej hrubě chytl za ruku a přitáhl k sobě.
"Už s tebou ztrácím trpělivost," zasyčel.
"Nechtěl jsem tě naštvat, já..." Zoufalý pokus o vyproštění.

***

Černovlasý mladík ležel nahý na břiše na posteli. Ruce měl bolestivě připoutané k čelu postele. Po tvářích mu tekly slzy zoufalství.

Udělal chybu. Velkou chybu a teď za to měl zaplatit.
V momentě, kdy zjistil, že jej Pán zla nepustí tak se začal chovat hystericky. Dokonce se snížil i k urážkám. Věděl, že to přehla, věděl, že neměl nazvat Pána zla tím, čím ho nazval. Ale nemohl to zastavit. Byl příliš zoufalí, přilíš zaslepený touhou po svobodě. Měl se udržet, věděl to, teď už to věděl.
Čekal na trest, který musel přijít. Bál se. Ano, bál.
Nejvíc ho děsil fakt, že se vrací ta zlá, nebezpečná povaha Lorda Voldemorta. Že se jeho přítel, milenec, opět chová tak, jako dřív. Proč to jen nemohlo zůstat při starém? Nebo ještě tak, když se nesnášeli..? Ale teď, když Pána zla miluje, copak ho může opět nesnášet? Ne...

Náhle ucítil pálivou bolest na zádech.
Sykl. Ne bolestí, to ještě ne. Jen udivením. Nemyslel si, že ho Voldemort bude bít a už vůbec si nepomyslel, že to bude mudlovským způsobem.

Bič zasvištěl vzduchem. Dopadl.
Tentokrát již Harry tiše vykřikl. Cítil, jak se mu protrhla kůže na zádech a pár pramínků krve mu začalo stékat přes žebra na deku pod ním.

"Jsi zlobivý chlapec," zasyčel Pán zla a opět švihl bičem.

Další výkřik bolesti.

"Prosím, nech mě..." vzlyknutí.
"Jsi jen můj."
"Ano, ale prosím, nech... Nech mě jít," žadonil.
"Ne."

Další rána bičem.

Po několika další, je Harry přestal počítat. Bolest jej pomalu přemáhala. Již ani neměl sílu na to, aby křičel. Jen tiše sténal...

Náhle rány přestaly dopadat. Rozdrásaná záda ho nepříjemně, bolestivě pálila.

"Nemůžeš odejít, chápej," snad až konejšivě Harrymu zaševelil do ucha Pán zla.
"Nech mě..." zalykal se slzami Potter.

***

Pán zla vyšel z pokoje, zanechávaje za sebou zraněného chlapce.
Směřoval do prostor, kde by se měl nacházet jeden z jeho věrných smrtijedů. Jeden z těch, kterých se už měl dávno zbavit. Ale kdyby to je věděl dřív. Kdyby ho to jen napadlo.

Lucius Malfoy. Ano, plavovlasý aristokrat si dovoloval až příliš mnoho. Bylo třeba zakročit.
Na co vlastně potřeboval nějakou 'pravou ruku'. Na nic. Byl mu k ničemu. To, co Malfoy zvládne jakýkoliv jiný smrtijed. Tak proč by si měl dál držet namyšlenýho šlechtice? Zvláště poté, co si dovolil vetřít se do Harryho přízně.

Pán zla nepochyboval o tom, že to byl právě Lucius, kdo nechal jen tak povalovat se Denního věštce. Chtěl zničit v očích jeho milence. O tom byl Temný pán přesvědčen. Malfoy od začátku dělal co mohl, aby se Harry cítil dobře v jeho přítomnosti. A on, Pán zla, nedovolí nikomu, aby mu vzal to, co je jeho. A Potter patří jen jemu a nikdo nemá právo si myslet, že se snad bude dělit, nebo, že chlapce přenechá. Ne, dokud Harry bude jeho. Až ho omrzí, tak možná, ale teď ještě ne.

Došel do místnosti, kde se zdržoval Lucius.

"Mistře." Lucius se zvedl z křesla a uklonil se Voldemortovi.

"Lucius, Luciuse, myslel jsem, že jsi jeden z mých věrných."
"Ale pane, vždyť já..."
"Ovlivňuješ Harryho."
"Pane, ty noviny, já... Monu to vysvětlit," nešťastně se snažil obhajovat Luciuse.

"Zradil jsi mě! Crucio!"

Pán zla s podivným zadostiučiněním zíral na smrtijeda, který se v bolestivých křečích válel po zemi.

***

Harry mátožně došel k pokoji, odkud se ještě před chvílí ozýval křik.
Otevřel dveře. Zoufale se rozhlédl po místnosti, očima hledaje něčí tělo.

Zorničky se mu rozšířily zděšením.
Překlopítal přes polovinu místosti k postavě na zemi. Po tvářích se mu začaly řinout slzy. Poznal tu osobu, ani jí nemusel vidět tak zblízka. Ale doufal, že třeba ještě žije, že bude v pořádku...

Klesl na podlahu. Roztřesenýma rukama přetočil tělo na zemi.
"Ne..." zalapal po dechu. Ne, to nemohla být pravda. Proč on? Co udělal špatně?

"Luciusi..." zoufalé zašvelení.
"Nenamáhej se, ten už ti nic neřekne," ozval se za ním ledový hlas.

Harry se vystrašeně otočil.

"Proč?" Z očí mu dál a dál prchaly nové slzy.
"Nebyl důvěryhodný."
"Ale on... Proč?" zoufale opakoval otázku Harry.
"Co ti na něm má co záležet?!"
"Já přece... Je to přítel," chabé namítnutí, stále klečel u Luciuse s rukou na jeho plavých, nyní krví nasáklých, vlasech.
"Tak přítel jo," zavrčení.
"Ano, ale to..."

V rudých očích nebezpečně zaplálo, jak Pán zla opustil zeď, u které doteď stál a blížil se k chlapci.



Pozn.: Nezoufejte nad Luciusem, nikdo přece neřekl, že je mrtvý... ;o) Jinak, kapitola je zase o něco kratší, já vím, já vím, ale jak říkám, nějak si s touhle povídkou nevím poslední dobou rady. Vím, co bude v další, možná i další kapitole, ale jak dál, to je ve zvězdách. U ostatních povídek vím, jak skončí, u této jsem to taky věděla, ale nějak se to celé zvrtlo... ;o(
Poslední komentáře
28.01.2008 17:33:50: Komentář od Aileen, došel mi na mail: Hihi... Manželská hádka... A pak menší tyranie... Tak jak to m...
20.01.2008 21:25:24: tahle kapitola byla super hehe Voldík chytil rapl smiley a Potter dostal výprask jupí těším se co mu p...
18.01.2008 11:18:02: Skvělé!! Nádherná kapitola!! Těším se na další kapitolu!!
17.01.2008 16:53:14: jupí konečně moje velmi oblíbená povídka:) teda docela nemilé zakončení člověk je napnutý tak doufám...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.