Ego fero tui ritus HP/TRR

17.kapitola - Bezděky

Dle ankety jste zvolili tuto povídku. Doufám, že aspoň komentářů zde bude stejně jako hlasů v anketě…


 

 

„Jak je na tom nás host?“ Voldemort procházel po trůním sále. Občas zavadil pohledem o Luciuse, který se před chvílí vrátil od vlkodlaka.

„Dobře.“

„Luciusi!“

„Myslím, že vás plán vyjde.“

„Samozřejmě, že vyjde, tys o tom snad pochyboval?“ Nebezpečný pohled.

„Ne, Mistře, nepochyboval.“ Sklopil zrak k zemi.

„Dobrá, přiveď ho.“

„Mistře..?“ nejistě.

„Slyšels?!“

„Ano, Mistře, já jen… Myslel jsem, že je ještě moc brzo, než abychom…“

„Jdi!“

 

Lucius poslušně vyšel z místnosti, spěchal do pokoje, kde zanechal Lupina. Voldemortův plán se mu nelíbil. Ne snad, že by nechtěl, aby byl Harry tady, něco na tom chlapci jej nutilo vzbuzovat v něm ochranářské sklony. Navíc, když Mistr bude mít mladíka u sebe, nebude tak krutý, bude myslet na jiné věci, vybíjet přílišnou energii na Harrym…

 

Pán zla se pousmál. Lucius splnil svůj úkol, to bylo to nejlepší, co a poslední dobu udělal. Možná mu bude moci i odpustit to, co dělal s Harrym, ať už to bylo cokoliv. Ne, nemyslel si, že by mu Nebelvír lhal, jen… Nedůvěřoval mu.

Proč by taky měl. On lhal jemu, co mu zaručovalo, že to nebude naopak. Navíc ten Harryho nápad, že se chce vrátit do Bradavic. Myslel si, že mu tím jednou pro vždy zabrání, když zabije jeho přátele. Ale zdálo se, že to jej od jeho plánu neodvrátilo. Co ho na škole mohlo tak lákat?

Ne, Pán zla nevěřil, že by Harry zůstal na jeho straně, pokud by mu dovolil vrátit se pod vliv Fénixova řádu.

Ovšem, byl chlapec vůbec na jeho straně..? O tom se přeci nikdy nebavili, i když Voldemort v to předpokládal.

 

Zeptá se na to. Ne, on jej přesvědčí i kdyby chlapec měl jiný názor.

Teď jen Lupin musel splnit svůj úkol.

 

***

 

Harry seděl na posteli. Po kolikáté již toho dne? Po kolikáté za ten čas, který tady strávil přemýšlel o jediné věci, o jediném člověku, o tom, kterého nesměl milovat, ale…

Nemohl si pomoc. Věděl, že Remus má pravdu. Měl by jít a bojovat proti Voldemortovi, ale copak to šlo?

 

Sklesle zíral na dveře od místnosti. Trochu jej udivilo, že se zde Remus ani nikdo jiný z Řádu již takovou dobu neukázal. Byl zvědavý, zda je nějaká akce, zda se něco děje. Třeba Voldemort někoho zabíjí, mučí a jen kvůli němu… Nemohl tomu zabránit ani kdyby to byla pravda, jen by byl rád informovaný.

 

Na schodišti se ozval dusot nohou, někdo pospíchal nahoru.

 

Dveře se otevřely. Stál v nich udýchaný vlkodlak.

 

„Remusi..?“ Harry na něj nevěřícně zíral. Jak to vypadal, co se stalo?

„Pojď.“

„Cože?“ Na okamžik zapomněl na vlastní slabost, zvedl se a došel ke kouzelníkovi, který vypadal, že se každým okamžikem zhroutí k zemi.

 

„Co se děje?“

„Musíme jít.“ Otočil se a klopýtavě vyšel ze dveří.

Potter jej nejistě následoval. Skoro jej nepoznával. Možná by si i myslel, že to není Remus, kdyby ovšem nevěděl, že sídlo Fénixova řádu je chráněno proti tomu, aby sem vešel někdo jiný.

 

Černovlasý mladík kráčel za starším kouzelníkem. Netušil, co se děje. Lupin se mu neobtěžoval cokoliv říct.

Mlčky prošli domem. Sice se zdálo, že Lupin každým okamžikem zkolabuje, natolik vypadal otřeseně, vystrašeně a vyčerpaně.

 Potter by mu rád pomohl, to by ovšem musel vědět, co se děje.

 

Několikrát se pokusil navázat rozhovor. Vlkodlak však zachovával mlčení.

 

„Fajn, dokud mi neřekneš, kam jdeme, nebo co se děje, nehnu se odsud.“ Trucovitě usedl na poslední schod, naštvaně hleděl na muže, který se zastavil kousek ode dveří.

 

Remus se otočil. Jantarové oči se na chvíli pročistily, rázem je však opět zahalila mlha.

Potter jej stále nejistě sledoval, vztek zmizel. Začal se bát. Co se stalo..? Remus se takhle přeci nikdy nechoval.

 

„Pojď!“ Vrátil se k němu.

„Ne!“

„Harry!“

„Ne…“ Jistota se vytratila.

 

Lupin jej bez dalších slov chytl za ruku a táhl ke dveřím.

„Co to děláš? Pusť mě!“ Snažil se mu vytrhnout, marně.

 

Vlkodlak nereagoval, stále jej vláčel ke dveřím, aniž by se na něj byť jen otočil, či jej ujistil, že to co dělá je správné. Ani nemohl ,on sám v to nevěřil. Ale musel to udělat. Jeho vlastní vědomí bylo kamsi zasunuto. Před očima viděl jen Luciuse, jeho krásnou tvář. Měl jedinou touhu, splnit Luciusovi přání a pokud bylo jeho přáním, aby on přivedl Harryho, musel jej vyplnit.

 

Věděl, že by neměl. Věděl to. Nemohl s tím bojovat. Nebylo to jako imperio, tohle bylo jiné, silnější. Byly v tom jeho city a on věřil, doufal, že i city Luciuse Malfoye. Udělal by cokoliv, co by si plavovlasý zmijozel vzpomenul, cokoliv, co by se jen jako přání mihlo na jeho překrásné tváři.

 

Okouzleně hleděl před sebe. Skoro ani nevnímal křik a nářky chlapce za sebou. Neuvědomoval si, že mladíkovi drtí ruku v pevném sevření.

 

Vyšli před dveře. Venku se smrákalo.

 

„Remusi, prosím…“ Harry učinil další z marných pokusů o osvobození.

Lupin zavřel oči, soustředil se na jediné místo, na místo, kam se musel přemístit.

Poslední co matně zaznamenal byl chlapcův zoufalý výkřik.

 

***

 

Jakmile přistáli, mladík od Lupina urychleně poodstoupil.

Mnul si bolavé zápěstí, na vlkodlaka hodil nevraživý pohled, rozhlédl se kolem.

 

Stáli v trůní místnosti.

Harry nevěřícně sledoval místnost. Ani ve snu by jej nenapadlo, že jej Remus dovede zrovna sem. Vždyť tak moc jej o to prosil, aby ho pustil, aby se mohl vrátit a Lupin tak dlouho odmítal.

Co se tedy stalo? A jak je možné, že věděl, kde se nachází hrad Pána zla?

 

 

„Remusi..?“ Otočil se k němu, shledal, že nikdo jiný v sále není, proto žádal o vysvětlení jediného dospělého.

„Uteč.“

„Co..?“ zmateně.

„Harry, uteč.“

„Remusi, co se to děje? Proč si mě sem bral, když teď--“

Pak si všiml, ten lesk, ten nevysvětlitelný lesk v jantarových očích zmizel. Byl snad Remus pod nějakým kouzlem.

„Reme…“

„Prosím, uteč…“ zoufale.

 

Potter se opět rozhlédl kolem. Proč by měl utíkat. Vždyť přeci, byl tu už tak dlouho, před tím, že si mohl být skoro jist, že mu nic nehrozí. Nebo snad byl až tak naivní?

 

„Harry…“ Klesl na kolena.

„Reme!“ Dříve, než se mohl pokusit k němu dostat, než mu mohl nějak pomoci, otevřely se dveře. Dovnitř vešel Pán zla.

 

Rudé oči si spokojeně přeměřily chlapce před sebou.

 

„Jsem rád, že jsi zpět.“ Došel k němu.

„Já-- Já taky,“ nejistě.

 

Voldemort se ušklíbl. Přitáhl si k sobě mladé tělo. Poněkud hrubě jej políbil.

„Počkej..!“ Zlehka jej odstrčil.

„Co?!“

„Musíme mu pomoc. Přece ho nemůžeme nechat. Nevidíš, že mu něco je?“ Vystrašeně gestikuloval k vlkodlakovi, který kleče na zemi ztěžka dýchal.

 

Voldemort se zamračil.

„Máš pravdu. Luciusi!“

 

Plavovlasý kouzelník vešel do místnosti. Udiveně přejel pohledem z Harryho k Lupinovi. Pak se tázavě zadíval na svého Mistra.

„Odveď ho.“

„Ano, Mistře.“ Popošel k Remusovi.

 

Potter si znepokojeně všiml, že sotva se Lucius dotkl vlkodlakovy kůže, jantarové oči se opět zalily podivnou mlhou.

Malfoy cosi zaševelil, pomohl druhému muži aby se postavil a společně opustili místnost.

 

„Co to bylo?“

„Nic, co by tě muselo znepokojovat.“

„Ale já--“

„Ty by ses měl předně najíst. Pak mi dlužíš čas, kdy jsi tady nebyl.“ Nebezpečný pohled.

Černovlasý mladík zmlkl, bylo mu jasné, že odporováním by ničeho nedosáhl. Možná by bylo lepší, kdyby poslechl Remuse.

Zarazil své myšlenky. Ne. Takhle nesměl uvažovat…

 

Miloval Voldemort. Ano, to si byl schopný přiznat. Možná jeho láska nebyla opětovaná, ale to nevadí. Stačí co má, zatím…

Bylo mu jasné, že to nebude dlouho trvat a přijde čas, kdy se bude muset rozhodnout co dál…

 

„Pojď.“ Voldemort je vedl pryč s místnosti.

„Kam..?“ Pomalu jej začala zmáhat únava. Přeci jen toho opravdu za těch několik posledních dní moc nesnědl, navíc na něj špatně působilo přemisťování.

Bezmyšlenkovitě si promnul zápěstí.

Pán zla se zamračil.

„Co se ti stalo?“

„Co..? Nic..“ Pohlédl na ruku.

„Ukaž mi to.“ Nečekal na reakci, popadl mladíkovu ruku.

„Lupin,“ zavrčení.

„Ne to…“

„Nelži mi.“

„Nebylo to schválně. Já-- Co s Remusem bude?“

„Uvidíme,“ zlověstný úsměv.

„Prosím, neubližuj mu.“

„Jdi se najíst.“ Nasměroval jej ke dveřím do jídelny.

 

***

 

Plavovlasý kouzelník stál v pokoji, který byl Lupinovi stále ještě přidělený.

Sledoval tvář spícího kouzelníka. Byl tak klidný, tak mírumilovný. Bylo to něco jiného. Nebyl tam vztek, nenávist ani zášť, jako kdy když byl vlkodlak při sobě. Nebyla tam ani falešná láska vyvolaná lektvarem.

 

Lucius nevěděl, co má dělat. Bylo mu jasné, že Pán zla nyní vlkodlaka zabije. Proč taky ne. Vždyť on mohl za to, že Harry zmizel, tak proč mu udělovat milost. Vlastně, bylo dost pravděpodobné, že dá za úkol jemu, Luciusovi, aby jej zabil. Ale… Malfoy si nebyl jistý, zda by to mohl udělat. Mohl jen tak zabít někoho, kdo jej miloval, ač ne z vlastní vůle?

 

Ne, Lucius by jej nemohl zabít. Nepochybně by na sebe tím seslal další zlobu Pána zla. Jenže. Nemohl by, nemohl. Lupin jej miloval, i když byl Malfoy smrtijed a podle všech bezcitný, tohle pro něj přeci jen něco znamenalo.

Ta oddanost, kterou viděl kdykoliv se do jantarových očí zadíval, kdykoliv se Remus podíval na něj, to bylo něco nového, něco nečekaného.

Nemohl dopustit, aby se mu něco stalo. Ne kvůli němu, ne kvůli tomu, co z něj udělal…

 

V hlavě se mu pomalu formoval plán…

Rukou jemně přejel po tváři spícího kouzelníka, pousmál se, když se k jeho dlani vlkodlak přitiskl. Vtiskl mu letmý polibek na líčka. Musel na chvíli odejít, uskutečnit svůj plán…

 

 

Poslední komentáře
04.07.2008 21:11:16: Prava.smrt: Děkuji... smiley${1}
04.07.2008 16:44:58: jsem to přečetl celý a no nevím co na to jiného říct, než, že je to úžasné smiley${1}
19.06.2008 20:55:45: Kačulda469: Kapitola bude, nejdříve pokud jí odhlasujete a nejpozději bych jí měla stihnout v červen...
19.06.2008 20:42:02: Mno tak přidej konečně kapitolu plsky *smutný voči* ... Já nemám co číst a z kama brát inspiraci =DD...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.