Ego fero tui ritus HP/TRR

19.kapitola - Smysl pro krásno 2/2

Je zajímavé, že v anketě byla tahle povídka na druhém místě a přitom tomu ani zdaleka neodpovídá počet komentářů…


Plavovlasý kouzelník ležel na posteli. Se zasněným výrazem sledoval druhého muže.

Vlkodlak. Ano, jeho vlkodlak.

Remus Lupin.

 

Lucius si vzpomínal na dobu, kdy toho muže nemohl ani vystát. Ale teď. Vlastě mu stále trochu lezl na nervy, jen bylo v tom cosi. Cosi škádlivého.

Párkrát ho napadla možnost, že i na ně Pán zla použil nějaký druh lektvaru či kouzla, jak jinak si měl vysvětlit svůj nynější postoj. Jenže Pán zla by těžko stál o to, aby se některý z jeho smrtijedů zakoukal do nepřítele, i když by to měl být pouze akt pomsty.

Ne, bylo v tom něco jiného.

 

Malfoy stále tápal. Nerozuměl přesně svým pocitům a vlastně věci, činy, které dělal, bylo to všechno jen impulzivní.

 

Jemně pohladil Lupina po tváři, pousmál se. Vlkodlak byl tak rozkošný, když spal. Tak kouzelně klidný. Bylo to o tolik jiné, než když se vztekal, když mlátil věcmi kolem, když nadával. Nebo když byl falešně láskyplný vlivem lektvaru.

 

Malfoy si chvílemi přál, aby měl možnost lektvar nějak zrušit. Ale nebyl si jistý, co za lektvar to bylo a nevěděl o nikom, kdo by mu v tomto ohledu mohl pomoci.

Jistě, Pán zla, ale ten těžko bude rozdávat rady, zvláště jemu. Vždyť on je nyní zrádce.

Zradil svého Pána, svého Mistra.

A proč? Jen kvůli krásně tvářičce rozkošného vlkodlaka. Jen kvůli muži, které jej nesnáší.

 

Teď už to nemůže vrátit, ale i kdyby mohl ,nebyl si jist, zda by reagoval jinak. To jak se Lupin choval, bylo v tom něco extrémně přitažlivého, co Luciuse nutilo myslet si, že možná, za jiných okolností, by o něm vlkodlak mohl mít zájem.

Byl přeci Malfoy. Měl jméno, majetek, zázemí, vkus… A věděl o tom, že i mladší generace se leckdy mohou přetrhnout, jen aby jim daroval jediný pohled. Proč by zrovna vlkodlak měl být jiný.

 

Sám sebe se snažil přesvědčit, že to není jen lektvarem. Že by se Lupin sám od sebe o něj zajímal a že třeba, až lektvar vyprchá, nebo až najde něco, čím jej zrušit, mohl by…

Kdo ví. Třeba.

 

***

 

Harry Potter.

Již nějako dobu to jméno nic neznamenalo. Vlastně ano, ale na rozdíl od toho, co představovalo předtím, když to bylo jméno zachránce, jméno naděje, šance, nyní to byl zrádce. Ten který přešel na stranu zla.

Ano, moc lidí o tom nemluvilo. Možná o tom doopravdy ani nikdo nevěděl. Ale leccos se šuškalo a lidé začali hodně věcem věřit.

Vždyť jak jinak by bylo možné, aby Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, měl u sebe mladíka, který jej měl zbavit vlády, který jej měl zabít?

 

Harry si to uvědomoval. Nemusel být venku, aby věděl, co si lidé myslí. Nemusel číst noviny, aby mu bylo jasné, co si o něm píší. Příliš dobře znal povrchnost všech těch, kteří mu vyvolávali slávu a pak jej zatracovali. Jejich myšlení bylo příliš ovlivnitelné.

Nedalo se říct, že by mu to nevadilo. Poslední dny začínal o svém postu uvažovat stále víc.

Bylo to hlavně vinou Luciuse. On byl nyní ve Voldemortových očích veden jako zrádce. Harry byl veden jako zrádce v očích společnosti.

Možná to byl ten důvod, proč se rozhodl Malfoyovi pomoc. Najít ho a nějak, jakkoliv bude moc, mu pomoc.

 

Možná měl Pán zla pravdu a dělal to jenom kvůli tomu, aby pomohl Lupinovi, ale... Bylo v tom něco víc. Pokud byla pravda, co Voldemort říkal a Lucius věřil tomu, že jej Remus miluje, bylo to kouzelné.

Harry si připadal poněkud infantilně, když nad uprchlou dvojicí takto uvažoval, ale nemohl si pomoci. Oni, ať byli jakkoliv rozdílní, tak možná našli to, co on tak moc hledal, po čem on sám tak toužil.

 

Chtěl je najít a pomoci. Musel něco dělat, když už se Voldemort rozhodl opět zabíjet, opět se naplno vrhnout do války. Nemohl tady jen sedět a čekat až někdo vyhraje.

 

***

 

„Lup-Remusi?“ plavovlasý muž stál mezi dveřmi, sledoval probouzejícího se vlkodlaka.

Hnědovlasý muž na něj zaměřil pozornost. Lucius mohl na kratičký okamžik spatřit jasně jantarové oči, než se přes ně opět přelila mlha, než vlkodlakova mysl byla opět ovlivněna.

 

„Máš hlad?“ v duchu zaklel, na hloupější otázku se snad ani zeptat nemohl.

Muž s úsměvem přikývl, oči se radostně rozzářily. Malfoy si neslyšně povzdechl, bylo by tak krásné, kdyby to všechno bylo doopravdy.

 

„Dobře, tak co kdyby ses oblékl a přišel do jídelny?“

Vlkodlak ihned vstal z postele a začal se oblékat. Lucius přejel pohledem přes kouzelníkovo tělo, přivřel oči, otočil se a vyšel z místnosti, bylo to příliš lákavé.

 

Seděli u velkého jídelního stolu. Lupin opatrně jedl, plníc tak příkaz toho, kterého musel poslouchat. V duchu byl však jinde. Uvažoval, opět, nedokázal pochopit, co to mělo znamenat. Proč je tady a co po něm Malfoy chce?

Nevnímal co jí.

Snažil se přijít na způsob jak z toho ven. Nějaká cesta přeci jen. Musí to nějak jít. Možná kdyby se objevila vhodná příležitost, tak... Pak by odsud odešel. Zbavil by se Malfoye. Ale chtěl to vůbec? Nebyl si jist. Poslední dobou si přestával být jistý vším. Dával to za vinu lektvaru, co jiného by to taky mohlo být.

 

Plavovlasý kouzelník sedící naproti němu jej sledoval, snažil se nenápadně, ale pochvíli už svůj pohled nedokázal stočit jinam. Uvědomoval si vlkodlak jak byl rozkošný? Jak smyslně se choval, jak...

Lucius si o sobě nikdy nemyslel, že by byl romantický, že by dokázal na někoho myslet jako na rozkošného, smyslného, něžného... Ale Lupin, obyčejný kouzelník, vlkodlak, lůza... Bylo v něm něco, něco neuchopitelně krásného.

 

Povzdechl si. Nedokázal své chování, své city, nijak vysvětlit. Mátlo ho to.

 

Z rozjímaní jej vytrhl rána. Někdo se přemístil. Někdo se přemístil zatraceně blízko.

Lupin sebou trhla. Nemohl se rozhlížet kolem, nebyl to rozkaz, stále jedl, ale myslí byl u nezvaného návštěvníka.

Kdo to mohl být? Záchrana? Možná, ale jak by se dozvěděli o tom, že je tady. Nebo někdo nečekaný, někdo kdo o nich ani nevěděl.

Nebo Voldemort. Malfoy přeci utekl, byl to tedy zrádce. Možná to byl Voldemort a za ním přijdou jeho poskoci. Pak by je zabili. To by nevadilo. Možná i to bylo lepší, než plnit Malfoyovy příkazy.

 

Lucius vyskočil ze židle. Věděl, že se sem nemůže nikdo dostat, nikdo nemůže dům vidět, ale stejně, co když... Pán zla, ten by jistě našel způsob jak kouzlo obejít, pokud by se dostatečně snažil. Malfoy vsázel na to, že tak moc by mu za to nestál, aby na něj plýtval více energie...

 

Kouzelník, který se přemístil, nyní chodil kolem domu. Neviděl jej, ale věděl, že tam je. Dozvěděl se to chvíli před tím, než se sem přemístil.

Již pár dnů hledal místo, kde by dvojice kouzelníků mohla být. Místo, kde by Malfoy měl dostatek pohodlí a kde by mohl nerušeně čekat až válka skončí.

Věděl o to, že Malfoy má mnoho domů, sídel, pozemků. Někde ale být musel. Před tím, než se přemístil se, byl ještě na dvou místech. Oba dva domy viděl, nebyly chránění kouzly, jeden měl jakousi kouzelnickou obdobu poplašného zařízení, ale tu rychle zničil. PK domy rychle prošel, co kdyby se tam ukrývali, i když tomu nevěřil, na to to bylo příliš nechráněné.

A teď byl tady.

V momentě kdy se sem přemístil si nebyl jistý, zda je zde správně, nebylo zde nic. Nic, co by naznačovalo přítomnost člověka.

Písečná pláž, moře, několik keřů, louka a za ní les. Ale žádné stavení.

Rozhlédl se kolem. Místo bylo dokonale ukryté. Nedostal se sem žádný mudla, žádný nechtěný čumil. Dokonce ani kouzelník by sem nezavítal, kdyby to nebyl cíl jeho cesty a kdo by chtěl někam, kde nic nebylo?

 

Lucius si jej prohlížel. Neviděl mu do obličeje, ale něco mu na něm přišlo povědomé. Možná držení těla, možná štíhlá postava, kterou ještě zvýrazňoval plášť lepicí se na tělo podle toho jak zavanul vítr.

 

Mohl to být smrtijed. Ale co když ne. Jenže mohl si dovolit otevřít dveře a pozvat neznámého dovnitř? Co když to zničí vše na čem dělal, co když mu neznámý odvede Lupina...

Ne, nebude riskovat.

 

Chtěl se vrátit k jídlu, zapomenout na to, že je někdo venku. Ale nedalo mu to, musel nad tím přemýšlet.

Mohl tam jít, otevřít a s hůlkou namířenou na nezvaného hosta zjistit o koho jde a co tady chce. Je přeci smrtijed, může ho zabít během pár vteřin, tak čeho se obával?

 

Vstal. Rychle pohlédl na Remuse, ten stále ještě dojídal snídani.

Dobře, aspoň se nebude muset starat ještě o to, zda jej neznámí náhodou neviděl.

 

Otevřel dveře. Spolu se zvukem se na něj postava kouzelníka otočila.

Lucius už už chtěl dotyčného zaklít, když spatřil známý úsměv, rozzářené zelené oči.

 

„Harry?“ nejistě.

„Ne, Voldemort, asi,“ přetočil oči v sloup.

„Co?“

„Jsem to já,“ úsměv.

 

„Nepozveš mě dál,“ když už ticho začínalo být poněkud trapné.

„Jistě...“

„Luciusi, musíš mi říct adresu,“ shovívavě. Stále ještě viděl jenom Malfoye, chvílemi to vypadalo jako y stál ve vzduchu, občas zahlédl dveře, ale to bylo vše, zbytek domu měl nadále skrytý.

 

Malfoy odkudsi vytáhl pergamen s napsanou adresou. Mohl mu to říct, ale neměl jistotu, že to nebyl někdo další, že nejsou posloucháni.

 

Potter vstoupil do domu. Rozhlédl se kolem. Pousmál se, přesně jak předpokládal, Lucius bude ukrytý v něčem podobně luxusním.

 

„Co tady děláš?“

„Jsem na prázdninách,“ usmál se Potter.

„Na prázninách? A Pán zla o tom ví?“ nedůvěřivě.

„Ne...“ pokrčení rameny.

„Co? Musíš se vrátit.“

„Proč?“

„Proč?! Bude tě hledat!“

„Možná...“

„Harry, já už mám takhle dost problémů, nemůžu ještě...“

„Myslíš, že by ho napadlo, že jsem tedy?“

„A ne?“

„No... Vlastně ho to už napadlo. Docela zuřil, když si zmizel. Myslí si, že seš pomatenej,“ ušklíbnutí.

„Harry, prosím, nemůžeš--“

„Ale mohu. Sám si říkal, že bych s ním neměl být, navíc ty mě tady potřebuješ.“

„Co..?“

„Voldemort mi řekl o Remusovi, vím o co ti jde. Můžu ti pomoc.“

„Jak?“

„No... Když ti pomůžu, tak tady pak zůstanu, ano?“ ujišťoval se.

„Proč tady chceš být?“ zoufale. Opravdu nechtěl, aby si Pán zla myslel, že mu unesl milence.

„Abych ho naštval,“ zlomyslně.

„Harry, tohle není hra. Víš vůbec co bude dělat až zjistí, že si pryč. Bude tě hledat a přitom budou umírat lidé, nevinní lidí, Harry.“

„Jako by tobě někdy na nevinných záleželo.“

„Ale tobě ano.“

„Časy se mění,“ zamračeně.

„Takže tohle všechno děláš jen abys ho naštval?“

„Aby si uvědomil co má a co může ztratit.“

„Chováš se jak žárlivá ženská,“ povzdechnutí.

„Já? To on si myslí, že ho s každým podvádím!“

„Dobře, asi jsme začali špatně. Můžeš sem chodit, stejně bys to dělal a jinde by pro tebe být bylo nebezpečné. Ale Pán zla se o tom nesmí dozvědět. Pokud zjistí, že někam chodíš, tak budeš lhát, nesmí nás najít.“

„Jistě. Ale chtěl jsem tady zůstat--“

„Ne! Můžeš sem chodit, to je všechno. Ještě bys mohl od Pána zla zjistit jak obejít ten lektvar co dal Lupinovi.“

„Jistě, to bude velmi nenápadné a co z toho budu mít?“

„Dobrý pocit?“

„Co?“

„Jsi Nebelvír, co já vím, co ti potřebují.“

„Dobře. Kde je Remus?“

„V kuchyni...“

 

Vlkodlak seděl u stolu. Netušil, kdo přišel. Slyšel Malfoye jak se s někým baví. Chvílemi to znělo skoro jako hádka. Kdo to jen mohl být a představoval nebezpečí?

 

„Reme...“ mladík vběhl do místnosti.

„Harry..?“ udiveně zvedl hlavu. Zmateně zjistil, že na něj najednou lektvar nepůsobí. Rozhlédl se po místnosti, ano Malfoy tady nebyl. Že by lektvar působil jen v jeho přítomnosti? Bylo by to logické, přeci jen plavovlasý kouzelník s ním sále byl, nebo mu dal jasný příkaz co má dělat. Teď ne, byla zde tedy možnost, že nebyl pod jeho vlivem.

 

„Harry, co tady děláš? Musíš pryč!“ starostlivě jej sevřel v náručí.

„Ne. Nebuď jak Malfoy. Přeci vás tady nenechám samotný,“ úsměv.

„Harry, já...“

„Nic neříkej, vím o tom. Nesmíš to dávat za vinu Luciusovi,“ smířlivě. Ani nevěděl, proč Malfoye obhajuje, možná jen chtěl, aby měl nějakou šanci, aby i Remus zjistil, že by ho na plavovlasém aristokratovi mohlo něco přitahovat.

 

Poslední komentáře
17.07.2008 14:08:56: Vrrr, to poslední je ode mě, akorát jsem se zapomněla podespat :-/ smiley${1}smiley${1}
17.07.2008 14:08:15: Áááá, Potter rádoby rebel :-D aby mu Tomík nezlomil hůlčičku :-) jako iks lidí předtím, chválím pěkn...
16.07.2008 20:42:50: Jantar: asi bude něco špatně, ale nevím co... no to budou, ale třeba se Mistr nechá nějak ukecat. P...
16.07.2008 01:10:12: No vida. Tak nám Harry převzal otěže a ukazuje, že to není jenom roztomilé koťátko smiley. A Lucius s ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.