Ego fero tui ritus HP/TRR

2.kapitola - Polibek

 

Lord Voldemort seděl na svém trůnu, uprostřed kruhové místnosti, té, ve které se pravidelně scházejí Smrtijedi. Zamyšleně hleděl před sebe. Přemýšlel o včerejšku. O tom, co mohl Brumbál udělat? Co znamenak chlapcův kolaps?

„Ehm..." tiché zakašlání vyrušilo Pána zla  z úvah.

„Luciusi?" podivil se, když spatřil původce vyrušení. Netušil, proč ho věrný smrtijed ruší. Dal přece jasný rozkaz, že si nepřeje být NIKÝM rušet.

„Mistře," uklonil se Malfoy. "Potter se probudil," oznámil.

„Opravdu? Jak mu je?" zájem Pána zla byl více, než patrný.

„Mistře... myslím, že máme problém..." začal opatrně Lucius.

„Jaký?!"

„Nic si nepamatuje, teda pamatuje si začátek prázdnin a pak už nic," povzdechl si Malfoy s očekáváním zloby svého Mistra.

„Cože?! Jak je to možné? Mluvil si s ním?" zajímal se lehce zděšeně Voldemort.

„Ano pane... byl dost v šoku, nemyslím si, že mi uvěřil," skoro až šeptal.

„Zavolej Snapea, řekni mu o tom, ať přinese nějaký lektvar, nebo cokoliv..." propustil ho Voldemort.

 

Tak můj malý chlapeček si nic nepamatuje? Co si to provedl Brumbále, co si to ZATRACENĚ zase provedl?! Opravdu co myslíš, že mi ho můžeš sebrat, že mi vezmeš mojí hračku? To v žádným případě...

 

Pán zla se zvedl ze svého křesla. Měl v plánu navštívit Harryho. Musel se přesvědčit, jak vážná to ztráta paměti je.

 

 

Harry seděl na posteli. Přesně v tak jak ho tu Lucius Malfoy zanechal.

 

Nemůže to být pravda. Určitě to je jen další podlej tah Voldemorta. Brumbál mě odsud dostane, zachrání mě... Určitě...

 

Někde uvnitř tušil, že to není pravda. Jeho podvědomí vědělo, že všechno, co řekl Malfoy se přesně tak stalo. Věděl, že Brumbál ani nikdo jiný nepřijde, aby mu pomohl. Protože on pomoc nepotřeboval. Ale to bohužel Harry netušil, nechtěl si to připustit.

 

Někdo zaklepal. Skleslý chlapec na posteli, jako by to ani neslyšel. Byl příliš ponořen do svých myšlenek. Zaklepání bylo intenzivnější.

Prásk

Dveře se rozlédly, někdo za nimi to očividně nevydržel. Chlapec pozvedl uslzenou tvář, jen aby udivený výraz vystřídal výraz největšího zděšení.

Ve dveřích stál Lord Voldemort. Rudé oči přejížděl přes místnost, než se zastavily na uplakaném mladíkovi.

 

„Harry..?" došel ke chlapci. Ten jen zděšeně zíral, nebyl schopen jakéhokoliv pohybu.

„Vnímáš mě?" lehce s ním zatřásl Pán zla.  Pláčem zarudlé oči chlapce se pomalu stočily na Voldemorta. Zděšený výraz se prohloubil o bolestivý.

„Co se děje? Byl za mnou Lucius... pamatuješ si něco?" nikdo, kdo znal Pána zla, by nikdy neuvěřil, že je schopen mluvit starostlivě, zvlášť k ´chlapci, který přežil´.

„Já... já... nevím..." víc ze sebe nebyl schopen vypravit.

„Co si pamatuješ naposled?" zajímal se Voldemort.

„Šel jsem spát... před tím sem sekal zahra-zahradu...“ Harry netušil čím to je, jako by ho něco ovládalo a nutilo odpovídat. Přitom on sám byl hrůzou bez sebe. Jenže ten pocit uvnitř, pocit,že tohle je pravda, byl tak intenzivní... Tak skutečný.

„Harry, to bylo před týdnem. Tu noc jsme pro tebe přišli,“ lehce se zamračil Voldemrot.

 

Luciuse měl očividně pravdu. Ale co s tím? Co mohl ten egoistickej ředitel mudlomilský školy udělat? (prostě Brumbál=)) Co provedl jeho mazlíčkovi?

 

Rudýma očima projel záblesk zloby. Chlapec na posteli si toho očividně všiml. Zděšeně se odtáhl na druhý konec postele.

 

"Harry... neboj se mě," snažil se ho uklidnit Voldemort. Sedl si na postel, znepokojeně sledoval vyděšeného mladíka. S povzdychem se pro něj natáhl. Tušil, že tohle bude nadlouho, než se mu zase podaří získat chlapcovu důvěru.

„Ne-nechte mě,“ vzlykl Harry, když se ruce Temného pána přiblížily k němu.

„Harry, uklidni se,“ silné ruce chytly chlapce a nekompromisně si ho přitáhly.

„Ne-e...“ chlapec se pokusil vyprostit. Byl však příliš vyděšen, než aby byl opravdu schopen se dostat z pevného sevření.

„Neboj, neublížím ti...“ šeptl do rozčepířených černých vlasů Voldemort. Přitáhl si zmítajícího chlapce blíž.

„Neboj...“ ruce objaly Harryho.

„Já... ne-nechci“ zavzlykal chlapec.

„Co nechceš?“ letmý úsměv přeběhl před tvář Pána zla.

„Ne-nechci ta-tady být. Ne-nechci s vámi... ne-nechci spá...nic mít,“ vypravil ze sebe roztřesený mladík.

„Ale, ale,“ úsmál se Voldemort.

„Řekl jsem, že ti neublížím,“ šeptl, přitáhl si chlapce. Pozorně se mu zahleděl do uslzených očí.

 

Přece bych neublížil svojí hračce. Zvlášť tak cenné hračce...

 

Harry jen vytřeštěně sledoval blížící se tvář. Voldemort mu něco říkal, ale on nevnímal. Byl příliš paralizován. Rty dospělého kouzelníka se přiblížily. Nebylo kam uniknout. Pevný stisk dvou paží nepovoloval.

Ne-e...“ hlesl tiše mladík. Na blížících se ústech se usídlil úsměv.

A pak byl náhle lapen. Lapen v polibku od obávaného Pána zla. Pokusil se ještě naposledy vytrhnout. Avšak neměl šanci. Pokusil se něco namítnout.

Ale jen co pootevřel rty, Voldemort toho využil. Jazykem začal prozkoumávat chlapcova ústa.

 

Netrvalo dlouho, cítil jak se mladík pomalu uvolnil. Jistě, klidně mohl ztratit pamět, ale nemohl ztratit svou přirozenost. Prohloubil polibek. Po chvíli přestal, trochu se od mladíka odtáhl, aby viděl jeho reakci.

 

Rudé oči se hleděli na chlapce, který trhavě oddechoval se zavřenýma očima. Voldemort se usmál. Možná to půjde snadněji, než se zdálo.

Zvedl se, potřeboval ještě sehnat Snapea kvůli tomu lektvaru. Ode dveří se otočil na chlapce, který měl pořád ještě zavřené oči, avšak již byl poměrně v klidu.

 

Příště Harry. Příště ti ukážu, co Brumbál nemůže zničit. Již příště Harry si tě vezmu zpět...

 

Zavřel dveře.

Poslední komentáře
08.03.2011 23:55:30: trochu rýchle :D Nevadí, idem ďalej.Načo sa babrať s nejakým pomalým balením, keď sa to dá aj zrýchl...
15.01.2008 19:48:19: No to je síla.. Paráda !!!!!!smiley${1}
16.05.2007 18:09:12: Tý vado...no, to je nářez. Moc zajímavý a líbí se mi to.smiley${1}
14.05.2007 18:04:28: skvělé ssssssssuper úžasné nenahraditelné geniální inspirující prostě a jednoduše bomba:-) začínám m...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.