Ego fero tui ritus HP/TRR

22. kapitola - Nenávidím tě, lásko

Varování: 18+

Upozornění: násilí, krev, rape...


Trojice kouzelníků seděla v knihovně.

Lucius s Remusem se ustaraně dívali na mladíka, který se poněkud roztržitě rozhlíže kolem. Chtěl jim říct co se stalo, jenže jak začít. Povzdechl si.

Vlkodlak seděl klidně, uvnitř však zuřil. Nemohl nic udělat, nemohl Harrymu nijak pomoci. Dokonce jej teď nemohl ani obejmout bez toho, aby mu to předtím Luciuse dovolil. Mohl jen sedět a čekat...

 

Lucius Harryho jemně pohladil po tváři, zamračil se když sebou mladík lehce trhl. Plavovlasý kouzelník byl opravdu rád, že se Nebelvír aspoň trochu uklidnil. Netušil, co dělat v situaci, kdy mladík hystericky vzlykal a nikdo z nich nevěděl proč.

Opravdu ho zajímalo co mu Pán zla udělal, avšak příliš dobře znal Temného pána na to, aby měl z chlapcovy odpovědi strach.

 

*****

 

Černovlasý mladík seděl na posteli v ložnici. Lehce roztržitě se rozhlížel kolem, každým okamžikem očekával, že se Pán zla vrátí ať už doopravdy odešel kamkoliv.

 

"Řekl jsem, že máš zmizet!" naštvaný Voldemort prudce otevřel dveře. Byl si vědom toho, že tady Harry stále ještě je. Jeho přítomnost poznal na míle daleko.

Pán zla byl opravdu nahněvaný. Nejen na mladíka, který stále znova a znova neplnil jeho příkazy a stále znova a znova jej dokázal vytáčet na nejvyšší možnou míru, ale taky na nepříliš podařený zátah proti Bystrozorům, kteří nečekaně objevili jedno z jeho stanovišť. Tím se o dost zhoršila jeho pozice ve válce.

A teď Harry... Jasně mu přeci řekl, aby šel a už se nevracel, jak jej mohl opět neuposlechnout?!

 

"Já vím a já ti řekl, že zůstanu," jeho hlas se lehce třásl, i když se opravdu snažil o to udržet jej v klidu. Postavil se, nechtěl vypadat jakoby se bál čelit tomu, co by mělo přijít.

"Myslíš že tě nezabiju," ušklíbl se Pán zla.

"Jsem si jistý, že to uděláš, ale--"

"Ne, drahý, tebe nezabiju, nemohl bych si pak dostatečně vychutnat tvé ponížení," zlověstně se zablesklo v rudých očích.

"Opravdu a kam zmizelo tvé 'zabiju tě'," kousavě.

 

Harry si byl jistý, že je Pán zla naštvaný a věděl, že by jej neměl ještě více vytáčet a pokoušet jeho trpělivost, protože aŤ už se choval v posledních dnech jakkoliv mírně, stále to byl Pán zla, ten který bez mrknutí oka zabije každýho kdo se mu postaví do cesty, kdo se zprotiví jeho zájmům.

Proč mu to tedy tolik nedalo a musel jej provokovat. Možná jen doufal, že mu Voldemort dá byť jen náznak nějakého citu k němu, že udělá něco, co by jej mohlo přescědčit, že si to všechno jen nenalhává a že Lord Voldemort umí i milovat, nebo aspoň toužit.

Jenže co když ne, co když jej opravdu zabije. Nic s tím nenadělá, byl pevně přesvedčen nic neudělat, i když by se k němu měla blížit smrtonosná kletba, neudělá nic. Tak moc si přál, aby mu právě on, právě Pán zla, dokázal projevit lásku, cit... Tak moc věřil, že je to pravda, že není jen bláhovým Nebelvírem...

 

"Zemřeš tak jako tak, není důvod to uspěchat," přiblížil se k mladíkovi.

"Opravdu? A já už si začínal myslet, že si změknul, že už nedokážeš zabíjet," jedovatě, uvnitř se však třásl. Ne snad strachem ze smrti či bolesti, ale strachem ze zklamání.

Náhlá rána jej srazila k zemi. Prudce vydechl. Pán zla jej udeřil zcela nečekaně. Mladík čekal na to, že Voldemort sáhne po hůlce, že jej třeba prokleje, věděl, že svými slovy zachází za hranice přístupnosti, ale to že jej uhodil, to bylo něco nového, na Pána zla až příliš mudlovské.

 

"Pěkné projevy náklonosti," ušklíbl se Potter, zvedaje se ze země, rukou jemně stíraje krev z roztrženého rtu.

"Nemám potřebu projevovat ti náklonost, neznamenáš pro mě nic. Jsi jen položka, Pottere," vztekle.

"Ach, vážně? Proč jen ti to nevěřím. Už vím, možná proto, že ses tak nechoval, byl jsi milý, co se změnilo?" nebavilo ho čekat na nějaký důkaz, potřeboval to vědět a potřeboval to vědět teď.

"Co sis myslel, že k tobě snad něco cítím? Jak jsi ubohý. Každý se dá nahradit, obzvláště nepohodlní milenci."

"To jsem, nepohodlný milenec? Tak proč jsi mě tahal od Fénixova řádu? Proč jsi sem bral Remuse, proč to všechno?"

"Byla to jen hra, Pottere. Tohle všechno je hra, válka, všechno kolem, nic to neznamená."

"Co? Jak to můžeš říct? Vždyť umírají lidé, všude kolem!"

"Nic neznamenají."

"Já nic neznamenám? My nic neznamenáme? Myslel jsem, že--" po tváři mu steklo několik prvních slz.

"Co sis myslel, že bych tě snad mohl milovat, jak jsi naivní," ušklíbl se.

"Ano, myslel jsem si to," sklopil zrak k zemi.

"Já jsem Pán zla, Pottere, Pán zla nemiluje," zlomyslně.

"Tak to mě pak zabij..."

"Ale ne, Pottere, už jsem řekl, že pro tebe mám něco lepšího," přitáhl si k sobě mladíka.

 

"Pusť mě," zazmítal sebou, neblahá předtucha naplnila jeho mysl.

"Proč bych měl. Jsi můj, jenom můj. Moje malá hračka," hrubě jej políbil.

"Ne! Nejsem ničí, pusť mě!" prudce se mu vythl, skončil na zemi.

 

"Miloval jsem tě, víš. A ty co uděláš, jenom všechno dokážeš zničit," zoufale hleděl na rudookého muže.

"Nezáleží mi na tvých citech, Pottere, tak mi to přestaň říkat," opět jej vtáhl k sobě do náruče.

 

Vztek, zlost, nenávist, která naplňovala Voldemortovi mysl, nic z toho se nedalo ovládat. Potřeboval se vybít, potřeboval něco zničit, někoho zabít, zmučit. Potřeboval něco, co by mohlo odvést jeho myšlenky jinam, něco co by jej dokázalo uklidnit.

Harry měl jen smůlu, že tady zůstával, že byl tím prvním, kdo zkřížil Voldemortovu cestu v momentě jakým byl tento.

Pán zla mu nechtěl ublížit, ne doopravdy. Chtěl jej potrestat, ano, mladík si přeci nemohl dovolit chovat se k němu tak, jak se choval. Jak měl být autoritou pro ostatní, když jej jeho vlastní milenec nedokázal poslouchat? Musel s tím něco udělat.

 

***

 

"Prosím," Harry zoufale vzlykal.

 

Ležel nahý na zádech na posteli. Ruce měl bolestivě svázané za hlavou. Cítil krev jak mu z ran od provazů stíká po zápěstích a dopadá na bílé povlečení.

Z pusy mu líně vytékalo několik malých pramínků krve. Pán zla jej opět několikrát uděřil v momentě kdy se jej, v poslední zoufalé snaze o vysvobození, pokusil kousnout.

Potterovo oblečení leželo zapomenuto v rohu místnosti.

 

Temný pán se skláněl nad mladíkovým tělem. On sám byl nyní bez oblečení. Jeho mysl byla k uzoufání prázdná, jediné co jej nyní vedlo byla živočišná touha, jediný pud, který musel ukojit.

Neslyšel chlapcovi nářky, nevnímal jeho pláč. Jediné co chtěl bylo uspokojit svou potřebu.

 

"Prosím, ne..." další a další slzy se mísily s krví na Haryho tvářích. Věděl, že měl odejít, teď to již věděl. Jenže neudělal to a byl nucen nést svůj díl viny. Byl si jistý, že kdyby to mohl vrátit a neprokovat Pána zla, neudělal by to, reagoval by stejně, choval by se stejně. Třeba potom, někdy, se to změní a ještě budou mít nějakou šanci na nějaký vztah.

"Nedělej to..." zazmítal se na posteli. Nechtěl být pokořen takovým způsobem. Chtěl být mrtvý, chtěl aby ho zabil, aby udělal cokoliv jiného, ale ne tohle. Bylo to ponižující, pokořující, zoufalé...

 

Pár silných rukou jej přitlačil zpět k posteli.

Viděl šílenství v rudých očích. Matně vnímal že bylo jaho tělo nadzvedáváno, jen vzdáleně si uvědomoval, co se děje. Stále byl uchvácen pohledem těch očí.

Pak přišla bolest z násilného vniknutí.

Zaskučel, další slzy skrápěly jeho tvář.

 

***

 

Pán zla odpoutal mladíkovi ruce.

Nechal ho vzlykajícího na posteli a sám zamířil do koupelny. Potřeboval se uklidnit a promyslet co s mladíkem udělá dál.

 

Harry se zvedl z postele. Téměř jako robot zamířil ke svému oblečení.

Neuvědomoval si nebezpečí, které mu hrozí, když teď Pán zla vyjde z koupelny, ani to, co by se s ním mohlo stát, kdyby tady zůstal.

Zamířil pryč z hradu, pryč od toho, kdo mu ublížil a koho on i přesto nedokázal nenávidět.

 

*****

 

Plavovlasý muž seděl vedle tiše vzlykajícího mladíka. Očima vyhledával Lupina, doufal, že by mu mohl nějak pomoci, poradit, co dělat.

 

"Harry, no tak, to bude v pořádku," šeptal, mírně kolébaje plačícího Nebelvíra.

"Proč..."

"Je to Pán zla, on--"

"Nenávidí mě," zvedl k muži uslzené oči.

"To není pravda, je jen... Uhm... Neumí se chovat jinak. Je to Pán zla, nemůžeš po něm chtít, aby ti dával najevo projevy lásky," smířlivě.

"Nechci aby byl Pán zla. Nechci ho milovat," tichý vzlyk.

"To si nevybereš," s povzdychem se zadíval na vlkodalak, který seděl opodál, ve tváři skoro nezúčastněný výraz.

 

"Zjistil jsem to."

"Co..?" Luciuse se na Pottera zmateně zadíval. Byl ztracený v myšlenkách a nyní si nebyl jistý zda a o čem Harry mluvil.

"Zjistil jsem jak pomoc Remusovi, aby byl zasesám sebou," lehce se pousmál. Aspoň něco bylo na celé té situaci pozitivního.

"Ale jak jsi na to--"

"Byl jsem ve Voldemortově pracovně."

"Cože? Ale tam přeci nikdo nesmí," zhroženě.

"Hmm, stejně už mě chtěl zabít, tak co," pokrčil rameny.

"Dobře a... Co si zjistil?" opatrně.

"Můžeš si to přečíst sám," Potter začal šátrat po kapsách, na okamžik se lekl, že pergamen někde ztratil. Lehce si oddechl, když jej našel, naštěstí se mu nic nestalo ani potom, čím oblečení a jeho majitel prošli.

Podal list Luciusovi.

 

Plavovlasý kouzelník se lehce nedůvěřivě začetl do pergamenu, který nesl název 'Důvěra za důvěru'.

"Co to..?"

"Přečti si to."

 

Tvář aristokrata zbledla o několik odstínů, když se dostal na konec listu.

"Tohle ne," strčil pergamen zpět k mladíkovi.

"Ale Luciusi, je to jediná šance," zoufale.

"Ne, ne, ne, tohle neudělám," zamračeně.

"Už je mi jasné, proč Voldemort vybral tebe, musel vědět, že bys nikdy neudělal kroky nutné k vyvrácení," zamumlal Potter.

"Harry, tohle nejde, udělám cokoliv jiného, ale tohle ne."

"Možná by si to měl přečíst i Remus a říct k tomu své."

"Harry," lehce zoufale.

"Mohl bys nás tady chvíli nechat, rád bych znal Remusův názor bez toho, aby byl tebou ovlivněn," zamračil se Potter, když se plavovlasý kouzelník neměl k odchodu.

"Ale--"

"Luciusi."

"Fajn," naštvaně odešel z místnosti.

 

"Harry, jsi v pořádku?" vlkodlak se k mladíkovi vrhl v momentě, kdy se za plavovlasým kouzelníkem zavřely dveře.

"Jo... Ne," plaše se poumál. "Ale budu, časem. Jen... To je jedno, bude to v pořádku. Teď si to přečti," podával mu pergamen.

Jantarové oči se ještě na okamžik zastavily na černovlasém mladíkovi, než se začetl do listu.

 

"No," uchechtl se Lupin.

"No, co?"

"Nemyslím, že něco takovýho Malfoy udělá," ušklíbnutí.

"Udělá, je to jediná šance, abys byl zase ty," rozhodně.

"Harry, to je sice pěkné, ale co z toho bude mít on?"

"Remusi, já vím, že tomu asi nevěříš, ono se není čemu divit, je to Malfoy, ale on tě opravdu miluje, udělá to."

"No--"

"Věř tomu, teď se mu to nelíbí, ale udělá to," přesvědčivě.

"Nemyslím, že by s tím měl problém, kdyby to mělo být naopak, ale takhle..."

"Udělá to!"

"Dobře."

"Remusi, zkus věřit," stísněně.

"Já bych rád, opravdu. Už mě nebaví takhle žít, ale Malfoy. Neudělá nic z čeho by neměl nějaký prospěch a upřímně si nemyslím, že by měl prospěch z toho, že mi dovolí abych ho znásilnil."

"To není znásilnění!"

"Samozřejmě," smířlivě.

"Remusi, vidím, že jsi stejně jako Lucius omezen jen na to, abys viděl to co tam je napsaný."

"Co jiného bych měl vidět?" zmateně.

"Trávíš s Luciusem moc času," povzdechnutí.

 

"Proč je tam nadpis 'Důvěra za důvěru', to ses nezamyslel?"

"Uhm... No..." Lupin se zadíval do pergamenu, popravdě prvních několik řádků přeskočil jen aby se rychleji dostal k tomu, co tak pobouřilo Malfoye.

"Nejde tam o to, že budeš spát s Luciusem, ani to nějaký znásilňování, to rozhodně ne! Lucius má do tvých rukou vložit svojí důvěru, abys mu mohl začít věřit ty a tím se to zlomí."

"Ale proč zrovna takhle? Důvěra se dá projevit i jinak."

"No to jo, ale tak myslím, že je to proto, že ten lektvar byl založen na tom, že se s tebou vyspal on, tak zlomení může být opakem toho," pokrčil rameny.

 

"Kde se to vzalo," zeptal se po chvíli vlkodlak.

"Co?"

"Že jsi najednou tak chytrý, uvědomělý."

"He, měl jsem dost času, když jsem čekal na Voldemorta a tak no... Četl jsem to víckrát, tak jsem z toho už dost pochopil, navíc jsem si našel ještě další věci k tomu, ale  nechtělo se mi sem tahat nějaký knihy když tohle stačí a zbytek jsem vám mohl vysvětlit já."

"A proč jsi to tedy nevysvětlil?"

"Nedali jste mi šanci! Aspoň tedy Lucius ne, myslím, že si s ním o tom budu muset ještě promluvit," zamračeně.

"Stále si nemyslím, že s tím bude souhlasit."

"Miluje tě, bude.

"Když myslíš," nedůvěřivě.

 

Pozn.: Pokuste se Mistra brát jako Pána zla a ne jako nějakou romantickou postavu. I přesto, že má pletky s Potterem, je to stále temný kouzelník plný nenávisti a zloby. Těžko bude tolerovat neposlušnost.

Nechci, aby se s postavy Mistra stala infantilní figurka, chtěla bych mu zachovat aspoň trochu z jeho temnoty, takže musí trestat, zabíjet, ovšem kdyby Pottera zabil hned (samozřejmě ho nakonec zabít třeba ani nemusí), tak by povídka dost dobře nemohla pokračovat. Vím, že způsob potrestání Pottera je už ukoukaný, ale jeho postava k tomu prostě svádí...

Původně neměla být povídka delší než 25 kapitol, ale vztah Luciuse a Remuse to celé trošku zkomplikoval, tak je možné, že to bude o něco málo delší...

Oh, musím se s vámi podělit o mé nadšení, v neděli jsem dočetla povídku Nedobrovolně tvůj a jsem unešená tím koncem, i když jsem byla o nějaký ten zážitek ochuzená faktem, že to bylo v angličtině, ale i tak, je to rozkošné...

Poslední komentáře
11.08.2008 23:58:58: Mě se náhodou pán zla takle líbí. Všude jinde je úplně ooc, takže tohle je příjemná změna. Jo, a nec...
11.08.2008 22:23:40: Skvělá kapitola, jen tak dál.. Jsem rád, že se ti ten překlad z Aj vyplatil smiley${1}
11.08.2008 20:33:37: smiley${1}to je ono, perfektní kapitola, mocinky chválím smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.