Ego fero tui ritus HP/TRR

25.kapitola - Strpení, lásko 2/2

Tak nakonec jsme to dotáhla na docela pěkný číslo. Teď si dáme tak 14 dní od LM/RL pauzu a pak začnu navazovat další povídkou. Ještě bych chtěla v září trošku pár věcí předělat a přesunout, taky trochu pohnout s ostatními povídkami, tak uvidíme...

 

 

 

Další nový den.

Plavovlasý kouzelník zachmuřeně zamířil do spodního patra domu. Byl rozmrzelý, nevyspalý. V noci přemýšlel o věcech, které už chtěl nechat být, bohužel se k tomu v mysli stále musel vracet.

 

Bylo již pozdní ráno, Luciuse, který byl zvyklý vstávat brzo, to ještě víc rozhodilo.

Měl v plánu ráno vstát , udělat snídani, dřív, než se tam objeví Remus, a třeba nějak zkusit zavést rozhovor na ně dva.

Teď se mu tenhle plán poněkud zkomplikoval.

 

Zarazil se ve dveřích do jídelny. Remus tam již seděl, před sebou hrnek s kávou, na talíři pár sendvičů a opodál rozevřeného Denního Věštce.

Pán domu s tichým povzdechem vešel do místnosti.

 

Vlkodlak o něj ani koutkem oka nezavadil, dál se věnoval novinám a snídani.

Plavovlasý muž si vzal kávu, zamyšleně hleděl na svého tichého společníka. Proč y měl předpokládat, že se něco změní, že se Remus z ničeho nic bude chovat jinak?

Věděl, že je včera poslouchal. Nebyl si jistý, kolik toho sice slyšel, ale minimálně část jeho rozhovoru s Harrym určitě ano. Aspoň Harry to tak říkal těšně před tím, než šli spát.

 

Harry... Kde vlastně byl, už bylo dost pozdě na to, aby teprve nyní vstával, pokud tedy neměl podobnou noc jako Lucius.

 

„Ehm... Kde je Harry?“ nejistěji, než měl v úmyslu se zeptal toho jediného, koho mohl.

Remus zvedl zrak od novin. Rozhlédl se kolem, pak se zaměřil na Lucius, jakoby si nebyl jistý, zda mu má odpovídat, zda za odpověď stojí.

„Ve svém pokoji.“ Vlastně to nevěděl. Netušil, kde jinde by Harry mohl být a předpokládal, že má zase jednu ze svým nálad a prostě se s nima nechce vidět. Dál se věnoval snídani.

„Nepřijde se najíst?“ Lucius byl znepokojený. I přes své vlastní problémy si nemohl nevšimnout, jak na tom mladík v spoledních dnech je. Když se vrátil podruhé od Pána zla, tak to bylo špatné, ale zdálo se, že se t očím dál tím více horší. Harry nad celou tou věcí jistě musel často přemýšlet a určitě nedospěl k ničemu pro něj příjemnému, jak jinak si vysvětlit jeho zachmuřenou náladu. Malfoy mladého Nebelvíra viděl často i plakat, nebyl to žádný hysterický pláč, jen tiché slzy, o to to bylo depresivnější, Harry si je nejspíš ani neuvědomoval. Co se jen chlapci mohlo honit hlavou, Lucius nevěděl. Tak rád by mu pomohl, za tu chvíli, co se lépe poznali mu přirostl k srdci.

 

Zadíval se na Lupina.

On znal Harryho déle, musel tedy lépe vědět, co jej trápí, proč mu tedy nepomohl?

 

„Nevím,“ Remus opět odložil noviny. Nechtěl se zabývat tím, co se s Harrym děje, ani proč se nepřichází najíst. Věděl, že má za chlapce nějakou tu zodpovědnost, ale nedokázal se o něj postarat, nemohl, nezvládal se postarat o sebe, nechtěl mít zodpovědnost ještě za někoho. Proto se taky snažil od Harryho držet dál, když na něj některá z jeho nálad přišla. Věděl, že tady je Lucius a ač mu v mnohém nevěřil, tak tohle byla věc, kterou mu byl ochotný svěřit, uklidňovaní Harryho.

 

„Možná bychom se za ním měli jít podívat.“

„Jo, to měli,“ Remus se lehce kousl do rtu, nechtěl, aby jej Malfoy považoval za zbabělce, že se nechce jít přesvědčit. Ale on opravdu nemohl. Harry by začal s tím, jak miluje Pána zla, pak by přešel na vztah jeho a Malfoye, i když to žádný vztah nebyl. Nemohl jej poslouchat, nemohl vědět, že má mladík v lecčem pravdu. To ať jej Malfoy klidně považuje za sobce, bude to tak lepší, než aby jej viděl zoufalého, nebo aby se nechal přesvědčit a řekl své, snad city. Ne, byl vlkodlak, vlkodlak nemůže milovat, nemůže si to dovolit! Nikdo nemůže milovat vlkodlaka...

 

„Mám jít já?“ povzdechl si. Věděl, že se tam Remusovi nechce, ale nevěděl proč, vždyť s Harrym přeci vycházeli dobře.

„Já... Ano,“ sklopil zrak.

Plavovlasý kouzelník dopil kávu a zamířil do patra, probudit černovlasého chlapce, nebo aspoň zjistit, co se děje, že je opět zavřený u sebe. Přeci jen, i když mu nebylo zrovna dobře, trávil většinu času v knihovně a teď nic.

 

***

 

Harry seděl v ložnici.

Lehce zamlženým pohledem se rozhlížel kolem. Na sobě měl pomačkaný hábit, nepochybně v něm usnul. Ale co bylo předtím?

Matně si vzpomínal, že se rozhodl odejít od Luciuse a Remuse a jít sem, k Voldemortovi.

Přemístil se sem, ano, to udělal. A pak...

Zamračil se. Co bylo pak?

 

Pán zla tady nebyl, nebo snad ano? Ne, to by se teď cítil daleko hůř. Musel sem tedy dojít sám, ale proč má v hlavě tak vymazáno, tak skličujíce prázdno?

 

„Jsem rád, že jsi se už probudil,“ ozval se hlas ode dveří.

„Pojď sem,“ nebyl to příkaz, černovlasý mladík se přesto postavil a zamířil k Voldemortovi, který tam stál oblečen jen v černých kožených kalhotách.

 

Harry došel k Voldemortovi, poslušně se nechal obejmout. Bez jakýchkoliv námitek nechal Voldemorta, aby jej políbil.

Uvnitř sebe však křičel, hystericky křičel. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl pochopit, jak to mohl dopustit, jak mohl být tak hloupý, tak naivní.

 

Bylo mu jasné, co Voldemort udělal. Vždyť toho o tom teď tolik věděl, tolik si toho přečetl, když chtěl pomoci Remusovi.

Věděl také, že jemu nikdo nepomůže. Bude vězněm ve svém vlastním těle. Ale proč? Proč to Pán zla udělal? Proč jen chtěl, aby byl obyčejnou figurkou, loutkou, se kterou si může hrát, která pro něj ochotně cokoliv udělá? Vždyť takových měl spousty, tak proč teď a jeho?

 

Mohl přeci použít Imperio, mohl jej znásilnit, mohl... Ne snad, že by to bylo lepší, ale měl by sebe, mohl by věřit v nějakou naději, v záchranu, ale takhle? Co mu zbylo? Jen hledět z povzdálí, snažit se necítit své tělo, nevidět co dělá na příkaz Pána zla....

 

Neměl sem chodit, neměl.

V hlavě si pomalu rovnal, co o lektvaru ví, co všechno si přečetl, co zjistil. Byl dlouho s Remusem, věděl tedy, že když nablízku nebude Pán zla, tak bude opět sám sebou, opět normálním. Ovšem jak udělat, aby byl Voldemort pryč, aby jej všude netahal sebou.

Ještěže měl Lucius dům pod kouzlem, jinak by jej Voldemort určitě donutil, aby mu řekl, kde se skrývají.

 

***

 

„Harry?“

„Harry!“

 

Remus zvedl zrak od novin, zadíval se do chodby, slyšel Luciuse, jak volá Harryho, ale netušil proč.

Zamířil do patra, ještě na schodech se ale skoro srazil s pánem domu, který běžel do knihovny. Chvíli ho sledoval, co se dělo?

 

„Luciusi?“ opatrně ho oslovil. Zarazil se, když si uvědomil, že Malfoyovi řekl jménem, potřásl hlavou, to teď nebylo důležité.

„Co se děje?“

„Kde je?“

„Kdo?“

„Harry!“

„On... On není nahoře?“ nejistě.

„Ne a jinde v domě taky není!“ Lucius byl vynervovaný, co se mohlo stát, proč by Harry odcházel a kam by šel?

 

„Luciusi..?“

„Co?“ Plavovlasý muž seděl v křesle, hlavu složenou v dlaních, zoufale se snažil vymyslet scénář, který se mohl odehrát.

„Nechal tu vzkaz,“ Lupin rozevřel malý pergamen, na kterém byla vedle sebe jejich jména. Ušklíbl se. Opravdu bylo možné, že i v momentě, kdy se mladý Nebelvír chystal odejít, myslel na to, co se tak dlouho snažil řešit, na vztah, který si vysnil, mezi jím a Luciusem?

 

Zamračeně si to přečetl, podal pergamen Malfoyovi.

„Salazare,“ vydechl plavovlasý muž, když dočetl.

 

Vlkodlak hleděl do země, nemohl uvěřit tomu, co Harry napsal. Nemohl uvěřit tomu, že to udělal!

Lucius se podíval na hodiny. Spočítal si jak dlouho je chlapec asi už pryč. Povzdechl si. S největší pravděpodobností je už mrtvý. Jak mohl být tak zatraceně Nebelvírský a myslet si, že může něco změnit, že může změnit Temného Pána?

Musel být zoufalý, nebo bláznivě zamilovaný, že se zničehonic rozhodl jít a zkusit to. Copak mu nebylo jasné, že jej Pán zla zabije, že mu neodpustí to, že ho zradil, že odešel, že pochyboval?

 

Možná, že se Voldemort Harryho přítomností trochu změnil, ale nikdo a nic nemůže změnit to co je v něm, tu temnou podstatu.

 

„Co budeme dělat?“

„Nic.“

„Ach, jistě. Ptám se Malfoy co chce udělat proti svému Pánovi, hloupé,“ naštvaně se ušklíbl Lupin.

„Není to můj pán,“ rozhořčeně.

„Jistě.“

„Harry je právě teď buď mrtvý, nebo špatně rozhodnutý pomáhat Temnému pánovi a jelikož tady zatím nevidím nikoho, kdo by nás chtěl zabít, tak bych to spíš tipoval na to, že je po smrti.“

„Ne! To ne! Harry nemůže být mrtvý!“

„Možná ano, možná ne, těžko se o tom přesvědčíš,“ zavrčel.

 

Lupin udělal jediné, co považoval za správné, odešel z místnosti. Došel do svého pokoje.

S povzdychem se posadil na postel. Nechápal to. Jak to Harry mohl udělat. Jak se mohl vědomě vystavit takovému riziku.

Opravdu miloval? Miloval toho, který mu zabil rodiče, který mu zničil dětství, život. To přeci...

 

Zamyslel se. Proč to od nedokáže? Lucius mu přeci nic neudělal, tedy když pomineme těch pár věcí v posledních letech. Ale před tím, vlastně si ho nevšímal. V bitvách se nikdy nepotkali, neměl tedy nic, co by mohl považovat za přímí útok Malfoye proti němu. A přesto se nedokázal zachovat jako Harry. Nedokázal být Nebelvírsky čestný.

 

Možná by se o to měl pokusit. Měl by aristokratovi dát šanci. Třeba ho opravdu miluje, nebo k němu aspoň něco málo cítí, už to přeci stojí za snahu. Pokud Harry byl schopný jít a bojovat za svou lásku tam, kde bylo jasné, že musí prohrát.

 

Rozhodnutě zamířil do knihovny, do místnosti, kde zanechal Luciuse.

Věděl, že řekl, že zde zůstává jen kvůli Harrymu. Nebyl natolik do sebe zahleděný, aby neviděl, že tím prve Luciusovi ublížil. Tak teď tedy půjde, nejspíš to neřekne přesně, ale naznačí, to musí stačit. Dá mu naději, pokud o ní bude stát a pak, pak už se zase bude muset snažit on.

Zůstane, aspoň na nějaký čas.

 

***

 

Pán zla si spokojeně mnul ruce.

Jeho plán vyšel, tedy, první polovina plánu. Harry byl jeho. Sice jen tělem, ale duše se časem poddá.

Tak rád někoho ovládal, někým manipuloval. Teď má tedy Chlapce, který přežil. Ano, měl ho i předtím a Harry s tím dokonce souhlasil, ale odmítal se angažovat ve válce a to si Pán zla nemohl dovolit.

 

Teď má tedy milence, který až předstoupí před ministerstvo, před Brumbála, bude tím pravým, spolu mohou ovládnout svět. A on, má svojí malou loutkou jen pro sebe, nikdo nebude vědět, že mladíka ovládá, každý si bude myslet, že to dělá sám od sebe, kvůli němu...

Prostě dokonalé...

 

Zamířil za Harrym, za svým věrným milence, nemohl ho přeci nechat čekat.

Každý si přijde na své. Potter sice nemůže ovládat své tělo, ale jeho Nebelvírská mysl mu určitě dříve či později ukáže to co tím získal.

Kdo by si nepřál mít za milence Pána zla a Pán zla byl pro svého mladého přítele ochoten udělat skoro cokoliv, i přesto, že se nemusel snažit, aby si ho udržel.

 

Časem se Pottera zbaví, ale nad tím teď neuvažoval. Zatím ho potřeboval jak ve válce, tak v soukromí, ale časem...

Temný pán se zlověstně usmál, otevřel dveře do ložnice a vešel za chlapcem, kterého měl plně ve své moci.

 

*** Konec ***

 

 

Autorská poznámka: Když jsem s touhle povídkou začínala, tak to bylo spíš z hecu, netušila jsem co bude dál, jak to bude pokračovat, jak to dopadne, což u ostatních vím. No, ale psala jsem jí a s další a další kapitolou jsem se s tím strašně mořila, hlavně prvních deset kapitol jsem se pokaždé musela přemlouvat a něco napsat, myslím, že to je v ději i celkem vidět. Posledních pět, šest kapitol už to má nějaký směr, což je dobře, aspoň povídka, která bude navazovat nebude stejně pitomá jako tahle. I tak jsem ráda, že si tahle povídka a pár HP/TRR našla ty, kteří jí četli a snad i měli rádi. Sama pár HP/TRR čtu a mám dost ráda, ale někdy mi docela vadí, když se tam Mistr chová příliš OOC. Tedy, mě nevadí OOC postavy, sama jich mám víc, než dost, ale Mistr musí být Mistr, krutý, zlý, bez citů, nebo je aspoň nedávat najevo. Vím, že to končí poněkud neukončeně, hlavně vztah Harry/Mistr, ale zjistíte, co se s nima stalo, mám v plán to trošku vložit někam do povídky, která bude navazovat, ač už nebude o nich.

Co víc dodat, pokud byly v povídce nějaké nesrovnalosti, tak se ptejte v komentářích, i když nevím nakolik budu vědět odpověď, přeci jen dost často si povídka jela svým vlastním, mě neznámým, směrem. Děkuji, že jste dočetli až sem a děkuji vše, kteří povídku četli a komentovali... Hej a komentáře potěší i nyní. ;o)

 

 

Poslední komentáře
30.12.2014 13:54:19: naprosto super povídka :D ....jak to vypadá s pokračováním??? smiley${1}
30.12.2014 13:53:40: er
21.11.2010 23:49:13: krasa.. tom bol uplne uzasny.. a ten zaver bol bzsky.. tu to poviedku som si nadherne uzla.. velmi p...
25.09.2008 13:12:14: To je jasný, taky se snažím dopsat prve kapitolovky, které mám a až pak načnout nové :) Každopádně ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.