Ego fero tui ritus HP/TRR

4.kapitola - Oko za oko, zub za zub 1/2

Obetovaná kapitola, za beta-ready děkuji Darkness de Stination!


Avery se přiblížil až k posteli, na které Harry ležel. Chlapec si ho zatím ještě nevšiml.

Stál tam, prohlížel si ´Chlapce, který přežil´. Usmál se. Za všechny ty roky, za všechnu tu špínu, ve které byl nucen kvůli tomuhle chlapci být, za to všechno dnes zaplatí. Posledních čtrnáct dní, kdy si Pán zla chlapce vydržoval, si k němu málokdo dovolil jen přiblížit. Vědomí kletby Cruciatus bylo příliš intenzivní. Ale teď, když si Potter nic nepamatoval, teď měl šanci se pomstít. Pochyboval, že by to chlapec Voldemortovi řekl, vždyť mu zase nevěřil.

 

Harry sebou trhl, trochu se už uklidnil, ale náhle ho přepadl pocit, že v místnosti není sám. Prudce se otočil. Zůstal zírat do nebezpečného úšklebku šíleného smrtijeda.

 

„Ale ale, Potříku, snad jsi na mě nezapomněl?“ úšklebek se rozšířil.

Harry jen vyděšeně pozoroval smrtijeda. Copak se dnes všichni zbláznili?!

„Dneska budeme účtovat,“ Smrtijed popošel blíž k Harrymu. Rozhlédl se kolem, doufal, že to tu Pán zla nijak nezabezpečil.

„Cože?!“ Harry netušil, co tím myslí.

„Ale přece jsi nezapomněl... I pár dní v Azkabanu udělá s člověkem své. Ty, Pottere, zaplatíš, za mojí potupu,“ pár rychlými kroky přešel přes prostor, který ho dělil od chlapce.

„Ne...“ hlesl chlapec a začal se přesouvat na druhou stranu postele.

 

Avery se ušklíbl, tak rád by už viděl Pottera poníženého.

Silnými pažemi si jej hrubě přitáhl. Jeho úšklebek se ještě víc rozšířil, když si uvědomil, že je chlapec nahý. Harry si to nepochybně uvědomil také, protože nejen, že lehce zčervenal, ale o to intenzivněji se snažil z rukou smrtijeda vyprostit.

 

„Pusťte mě!“ vykřikl, snažíc se nakopnout Smrtijeda.

„Nebraň se, o to to bude horší,“ Avery držel mladíka lehce od sebe, aby na něj Harry nedosáhl. Věděl, že si musí pospíšit. Třeba tu příště  bude moci být déle, ale dnes... Přece jen, co kdyby si to Pán Zla rozmyslel? Kdyby tu Averyho našel, jak zneužívá jeho hračku, bez mrknutí oka by Smrtijeda zabil.

 

Brutálně mladíka shodil na postel, tak, aby ležel na břiše.

„Ne...“ plačtivý tón vzrušoval Smrtijeda víc, než kdyby mu chlapec nadával.

Pevně sevřel, jednou rukou, Harryho ruce nad jeho hlavou. Druhou rukou si, poněkud nemotorně, sundával vlastní kalhoty. To, že byl mladík doposud neoblečený, mu práci poměrně usnadnilo.

 

Sundal si kalhoty. Harry sebou začal škubat. Věděl, co Avery zamýšlí a nechtěl to dopustit. Přece není žádná hračka, aby si sním užíval kdejaký Smrtijed. Jak jen se mýlil...

 

Vzrušený Smrtijed nedbal na Harryho snahu se osvobodit. Prudce do chlapce vstoupil. Harryho bolestivý výkřik jen umocnil Averyho touhu. Začal přirážet. Chlapec pod ním bolestivě sténal.

 

Uspokojený Smrtijed vytáhl z chlapce svůj penis. Vyndal hůlku, očistil sebe od zbytků spermatu a kapiček chlapcovy krve. Oblékl se. Ještě neměl v úmyslu mladíka opustit. Sice ho ponížil, ale on chtěl víc. Chtěl, aby chlapec trpěl. Aspoň na tu chvíli, na ten kratičký okamžik, kdy se o něj nikdo nestará.

 

Zlověstně se mu zablýsklo v očích. S mírným odporem si prohlížel vzlykajícího chlapce, stočeného do klubíčka. Očividně měl strach, strach z něj, z Averyho. To Smrtijeda potěšilo.  Schoval hůlku do kapsy. Teď jí ještě nebude potřebovat.

 

Chytl Harryho za ramena. Hrubě ho postavil vedle postele. Chlapec se chvěl. Spíš, než zimou, to bylo zděšením. Smrtijed se ušklíbl, jak lehké bylo vyděsit ´Chlapce, který přežil´. Zajímalo ho, co by teď dělal Brumbál, kdyby viděl, jak se z jeho zlatého chlapce stává troska.

 

Zvedl ruku, potěšilo ho, když v zelených očích chlapce spatřil strach. Prudce Harryho odhodil. Ten klesl na kolena, z úst mu vytekla trocha krve z prokousnutého jazyka. Ještě se ani nestačil vzpamatovat, když ho Avery znovu vytáhl na nohy.

Smrtijed si ho s pohledem naprostého šílence prohlížel.

 

Avery vytáhl hůlku, sice se chtěl zezačátku pobavit ručně, ale rychle ho to omrzelo.

 

„Crucio,“ zamířil na roztřeseného chlapce.

 

Harry se svezl zpět na podlahu. Křik se rozléhal ponurou místností. Náhle ustal.

Chlapec se třásl na podlaze, bolest pomalu doznívala. Smrtijed se nad ním sklonil.

 

„Copak, copak, Pottere, nejsi snad zvyklý?“ zavrčel mu do obličeje.

 

Averyho noha, obutá v těžké smrtijedí botě, zasáhla chlapcovo břicho. Harry se stočil do klubíčka. Bolestivě zasténal. Měl strach, za dnešek toho prožil víc, než mohl snést. Jeho psychika byla značně pošramocená.

 

„Crucio!“

 

Další bolestivá kletba zasáhla Harryho zcela nepřipraveného. Bolest mu pulzovala celým tělem. Křičel, dokud ještě mohl. Nezdálo se, že by smrtijed hodlal s kletbou někdy přestat. Harry pomalu přestával křičet. Ne, že by bolest polevovala, ale on už prostě nemohl. Neměl sílu.

 

„Pottere, to kvůli tobě nás Pán Zla potrestal. To kvůli tobě jsme byli v Azkabanu. A teď? Klidně si nalezeš až do postele Pána Zla a myslíš si, že když sis omotal kolem prstu jeho, tak si omotáš i nás?!“ vztekle, mezi jednotlivými kletbami, hulákal Avery.

„To jsi teda na omylu,“ další kletba zasáhla zmučené, nahé tělo černovlasého chlapce.

 

 

Šílený smích zvráceného Smrtijeda se rozlehl po pokoji, po tom samém, kde ještě před chvílí zněl bolestivý křik. Ale chlapec již nekřičel. Ležel na podlaze, snažíc se nějak vzpamatovat z prožitých kleteb. Po obličeji mu stékaly pramínky krve. Cítil krev i v puse, ale nemohl se hnout, aby zjistil v jakém množství. Ztěžka oddechoval, nejspíš měl zlomená nějaká žebra, od občasných kopanců Averyho.

 

„Tak co Pottere, skončíme to? Pán Zla nikdy nezjistí, kdo tě zabil,“ zablýsklo se v šílených očí.

Harry se jen mátožně na Smrtijeda podíval.

 

„Avada ke...“ nestihl doříct. Rudý paprsek odhodil Averyho na protější stěnu. Někdo vkročil do místnosti. Zlobně si prohlédl bezvědomé tělo Averyho. Pak se otočil k Harrymu.

 

„Harry...“ druhý Smrtijed zamířil k chlapci. Kápě mu pomalu sjela z hlavy, jak se sehnul k podlaze a opatrně mladíka nadzvedl. Harry zaskučel. Bolest se mu s každým pohybem opět rozeběhla do celého těla.

„Pro někoho dojdu...“ Smrtijed položil chlapce na postel. Harry se na něj podíval. S úžasem zjistil, že nekouká do tváře nikomu jinému, než Luciusi Malfoyovi. Ten se jen slabě pousmál a zamířil ven z místnosti. Cestou ještě zajistil Averyho, kdyby se náhodou probral.

Poslední komentáře
09.06.2007 18:29:14: huuustýýý , tak tahle povdka je dost dobrá , zajímalo by mě , co pak udělá Voldy až se to dozví :-D...
05.06.2007 21:02:28: Mě se tvoje povídky mooooc líbi, jen jsem někdy prostě líná psát komentáře...A doufám, že nikoho neu...
05.06.2007 20:24:20: smiley Přečetla jsem to jedním dechem (za ustálého křičení rodičů, že už mám jít od toho počítače pryč...
22.05.2007 01:11:33: Naprosto skvělá kapitola.Je to skutečně perfektní a byla by pěkná psina,kdyby se Harry přimkl k Luci...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.