Ego fero tui ritus HP/TRR

6.kapitola - Vždy, když je ti hrozně, může ti být ještě hůř...

...avšak, když je hrozně tak může být náhle líp

Dneska mám nějaký věnovací den. Tuhle kapitolu věnuji Mirce a Piper, protože oni mi ze začátku hodně pomohli, abych se na to nevykašlala a psala... Dřív jsem psala jen na fanweby, pak přišel blog (bohužel neúspěšný) a teď je tu web a já doufám, že úspěšný... Mirka a Piper jsou tu od samého začátku a tak si myslím, že si zaslouží nejen můj dík! =) Pro cucu, kapitola končí slovem 'sahat...' abys zase o kus nepřišla! =)

Za beta-read děkuji Darkness...



Lucius už v křesle pomalu usínal, když se chlapec na posteli pohnul.

Harry se lehce zavrtěl na posteli. Náhle se prudce posadil. Zděšeně se rozhlédl kolem, do jeho mysli se pomalu začaly dostávat vzpomínky na proběhlé události. Zrakem spočinul na sedícím Luciusovi, který si ho se zájmem prohlížel.

 

"Co... co tu chcete?" v hlase mladíka bylo patrné zděšení.

"Mám tě hlídat," Lucius opravdu neměl náladu zrovna Potterovi něco vysvětlovat.

"Proč?"

"Aby se sem nedostal další smrtijed," zamručel Malfoy.

"Myslel jsem, že je má Voldemort ochočený," Harry opět nabyl odvahu.

"Někomu by se rozkazy Pána Zla nemusely líbit," zavrčel Lucius, nevšímajíc si Harryho poznámky.

"Fajn, ale já chůvu nepotřebuju!" rozhořčený tón.

"Na to se tě nikdo neptá. Mám rozkaz tady zůstat a hlídat tě," zamračil se Malfoy, moc se mu nelíbilo se s chlapcem o něčem dohadovat.

"Jděte pryč!" strohý rozkazovačný tón.

"Snad si nemyslíš, že tě budu poslouchat," uchechtl se Malfoy.

"Prosím..." Harry se opět dostával do zoufalého stádia.

"Ne."

"Odejděte," vzlyknutí.

"Proč mě nemůžete nechat na pokoji?" obviňující tón hlasu Luciuse na okamžik zarazil.

"Nikdo ti nic nedělá. Pouze tu zůstanu, aby sem nepřišel další smrtijed," snažil se o vysvětlení.

"Ne. Jděte," zoufale.

"Mistr bude zuřit," namítl Malfoy, v duchu doufal, že ho sem Pán Zla znovu nepošle, vždyť hoch o něj očividně nestojí. Ono se taky není co divit potom včerejším humbuku.

"Vysvětlím mu to," zaševelil Harry.

Plavovlasý kouzelník se bez dalších slov zvedl a odešel s pokoje. V duchu si gratuloval. Jestli to takhle půjde pokaždé, bude mít celé dny volné.

 

Lucius přišel další den. Včera, když ho chlapce vyhodil ze svého pokoje, zašel za Mistrem. Doufal, že ho jeho úkolu zbaví, ale opak byl pravdou. Měl nařízeno se o chlapce starat kamkoliv se hne a nebrat zřetel na jeho námitky.

Zaklepal. Nečekal na vyzvání a vstoupil dovnitř. Nepohlédl na, zjevně naštvaného, chlapce stojícího u okna. Sedl si do křesla a čekal.

 

"Co tu zase chcete?!" zavrčel Harry. Od včerejška se jeho nálada prudce zhoršila.

"Mám rozkaz."

"O tom jsme už přece mluvili! Jděte pryč!"

"Nemůžu."

"Jistěže můžete, proč byste asi nemohl. Prostě jděte!" Harrymu pomalu povolovaly nervy.

"Ne."

"Ale ano!"

Než se stihl Malfoy vzpamatovat, mladík po něm hodil nejbližší možnou věc. Porcelánová lampa přeletěla místnost a jen těsně minula křeslo, na kterém Lucius seděl. Malfoy se v křesle vztyčil. Nebezpečně si chlapce měřil pohledem. Věděl, že mu nemůže ublížit, ale tohle si ten spratek nebude dovolovat.

 

"Jděte pryč," odhodlanost nahradila zoufalost. Harry si doopravdy nepřál, aby odešel, jen nemohl přenést přes srdce, že v pokoji s ním je Malfoy a ne...

"Mám rozkaz. A upřímně, z Mistra mám větší respekt, než z věcí, které po mě hodíš," zavrčel Malfoy.

"Respekt? Spíš strach ne?" slova vyšla na jazyk dřív, než si Harry stihl uvědomit, co říká.

"Pottere, to že si mazlíček Pána Zla, ještě neznamená, že se tak k tobě budou chovat všichni."

"Vždyť on se tak ke mně nechová," chlapec byl už opravdu zoufalý. Copak ho nikdo nechápe?

"Cože?" Malfoy byl zmatený, netušil o čem to ten hoch mluví.

"Nejsem jeho mazlíček! Nejsem jeho nic... Nezajímám ho..." Harry se svezl na zem u okna. Bylo toho na něj moc. Celou noc přemýšlel, ale nedošel k žádnému pořádnému závěru.

"Pottere," Lucius opatrně došel k chlapci na zemi.

"Co se děje?" věděl, že by se neměl ptát, Mistr by si to nepřál, ale zvědavost byla silnější.

"Proč jsem tady? Vždyť já ho nezajímám... Zajímá ho jen ta věštba, ostatně jako všechny..." Harry se tiše rozeštkal.

"Pottere, vážně si myslíš, že by se tu s tebou Pán Zla otravoval, kdyby mu na tobě nezáleželo?" Lucius netušil, proč se chlapce snaží utěšit.

"Já... já nevím. Já si to nepamatuji, nevím jak se choval... Ale jestli se choval jinak, tak proč se tak nechová teď? Proč mě teď ignoruje?" Harry se opět rozvzlykal.

"Neignoruje..." Malfoy netušil, co tím hoch myslí.

"Ale ano... Od včera nepřišel..."

"Pottere, přece si nemůžeš myslet, že na tebe Pán Zla bude mít pořád čas," Malfoy jen docílil toho, že se chlapec ještě víc rozplakal.

 

Paráda Luciusi, teď abys dělal utěšitele Mistrovu mazlíčkovi... Ještě řekni, že tě to netěší? NE!

 

"Harry, něco ti o Mistrovi povím..." Lucius si sedl vedle chlapce, sice chvíli uvažoval o nějakém pohodlnějším a hlavně čistějším místě, ale pochyboval, že by se Harry chtěl přesunout.

"Opravdu?" chlapec zvedl uslzené oči.

"Jistě," Lucius se pousmál. Sice teď bude muset vyzradit intimní tajemství Pána Zla, ale nepochyboval, že by to chlapec sám brzy zjistil. Vždyť je to citlivý Nebelvír...

 

 

Uběhlo pár dní. Dní, kdy si Lucius Malfoy získával Harryho důvěru...

 

Lord Voldemort se rozhodl zajít se podívat na Harryho. Moc nevěřil tomu, že je chlapce natolik v nepořádku, jak mu stále tvrdil Lucius. Dokonce smrtijeda podezříval  z toho, že si hocha usurpuje pro sebe. Bylo to už týden, co Harryho nechal v klidu, jen za stálého dozoru  Malfoye. Musel se přece přesvědčit, jestli se neděje to samé, co s Averym. Musel zjistit, jak na tom jeho miláček je.

 

Zastavil se před dveřmi vedoucími do mladíkova pokoje. Zaposlouchal se to hovoru, který za nimi probíhal. Nemohl je slyšet, ale podle tónu bylo více, než patrné, že se jedná o, skoro až, přátelský rozhovor. Voldemort se zamračil. Nechtěl přece, aby si Lucius chlapce získal. To jemu měl důvěřovat a ne smrtijedovi.

 

Otevřel dveře. Ne, opravu ho nepřekvapilo to, co viděl. Spíš ho to nevysloveně rozzuřilo.

Lucius Malfoy seděl v křesle u chlapcovi postele. Harry seděl na posteli jen v pár kouscích oblečení. O něčem zaujatě diskutovali. Lucius se při zaslechnutí dveří prudce otočil. Jakmile spatřil svého mistra vyskočil na nohy, stáhl se co nejdál od chlapce. Tušil, že se Pánovi Zla nelíbí, že si s Harrym povídá. Vždyť žárlivý Voldemort pod tím určitě vidí něco víc…

 

„Mistře,“ začal Malfoy, když nasupený Voldemort jen stál mezi dveřmi a oba si měřil nepříčetným pohledem.

„Jdi!“ pouhý rozkaz směřovaný Luciusovi.

„Ale Pane…“

„Ne, s tebou si to vyřídím potom! Teď jdi!“ v rudých očí se zablýsklo zlostí.

Lucius ještě hodil, lehce zoufalý, pohled na bledého Harryho. Viděl, že chlapec má strach. To, že si on, Lucius, získal jakž-takž jeho důvěru, ještě neznamenalo, že bude věřit i Voldemortovi. Sklopil hlavu, nemohl se podívat do zelených očí chlapce, kterému slíbil, že ho s Pánem Zla nenechá samotného. Jistě, byl to neuvážený slib, zvlášť, když věděl, jak Pán na Harryho trpí… Vyšel z pokoje. Dveře se za ním hned zabouchly. Zavřely tak v pokoji naštvaného Pána Zla s vyděšeným mladíkem.

 

„Vidím, že si s Luciusem rozumíš,“ začal Voldemort, snažíc se krotit svůj hněv.

„Jen jsme si povídali,“  tichá námitka.

„Jistě, povídali… Co ti napovídal?“ Pán Zla se rozhodl postupovat pomalu, věděl, že mu chlapce nevěří, ale nemohl přijít na to, proč Malfoyovi začal důvěřovat.

„Nic…“

„Něco ti říct musel, nebo jsi ho tak dlouho obdivoval, že ses rozhodl vstoupit mu do přízně? Malfoy není typ na pouhé povídání, takže. CO jsi s ním dělal?!“ ovládání Pána Zla bralo pomalu za své.

„Povídali jsme si,“ trval na svém Harry.

„Lžeš!“ tohle obvinění zasáhlo chlapce víc, než kdyby na něj Pán Zla křičel. Víc, než kdyby ho mučil….  Chlapec jen němě hleděl na člověka, kterého proti své vůli začal mít rád. Netušil proč. Možná to bylo tím, že si s Malfoyem povídal a zjistil tak i na Pána Zla spousty věcí. Zjistil, že i on je jen člověk. Ano, věděl, že Luciusovi nejspíš nešlo jen o povídání, ale zůstalo u něj. Měl šanci se přes Luciuse dostat blíž k Voldemortovi. Harry po něm toužil. Toužil po něm i přes to, že pro Pána Zla byl pouhou hračkou. Pouhou figurkou, stejně jako pro všechny okolo…

 

„Zachtělo se ti Luciuse, nebo je ti jedno s kým spíš?!“ zuřil dál Temný pán, nevnímajíc, že chlapce zraňuje.

„Třeba je mi to jedno,“ Harry se rozhodl zvolit jinou taktiku. Když nemohl mít Pána Zla po dobrým, tak aspoň tak, aby si myslel, že je to z jeho vůle. I s Voldemortem se dá manipulovat.

 

„Opravdu..?“ chlapcova odpověď Pána Zla na chvíli zarazila. Překonal několik kroků, které ho dělily od chlapce, jenž stále seděl na posteli a bez hnutí na něj hleděl. Ve tváři odevzdaný výraz, jen jeho oči prozrazovaly ,že pomalu dosahuje toho, o co mu doopravdy šlo. Ale o oči se Pán Zla nezajímal…

 

„Samozřejmě,“ Harry se tiše uchechtl, výraz Pána Zla byl k nezaplacení.  Opravdu neočekával, že si chlapce bude stále stát za svým.

 

Rudé oči se nebezpečně přivřely. Než stihl Harry jakkoliv reagovat, byl uvězněn v hrubém polibku. Za okamžik se studené rty Pána Zla oddálily. Rudé oči si chlapce prohlížely. Chtěl ho. Možná ho tím ještě víc ztratí, ale nemohl odolat. Prostě nemohl… Bylo až s podivem, že Lucius odolával tak dlouho, tady pokud odolal…

 

Voldemort mávl hůlkou. V okamžiku byl Harry zbaven svého titěrného oblečení. Pán Zla jen tiše, vzrušeně mlaskl. Zaujatě si prohlížel mladé tělo před sebou. Vzrušovalo ho. Chlapec možná ani nevěděl, jak moc…

 

Voldemort se, lehce neobratně, zbavil vlastních kalhot. Trochu ho udivilo, že za celou dobu na něj chlapec jen hledí, nic neudělá… Za normálních okolností by se nad tím pozastavil, ale teď byl zcela pohlcen svou touhou.

 

Přistoupil k Harrymu, který stále seděl na posteli, jako by si ani nepovšiml, že nemá oblečení. Opět chlapce hrubě políbil, neměl náladu zdržovat se zbytečně zdlouhavými předehrami. Chtěl ho, potřeboval ho…

 

Harry pootevřel rty, nechtěl déle čekat. Viděl na Voldemortovi, že ani on nemůže ztrácet čas. Vzrušení Pána Zla bylo víc, než patrné. Chlapce se pousmál. Má ho přesně tam kde chtěl, teď udělá cokoliv. Cokoliv, co si mladý kouzelník zamane.

 

Voldemort jednou rukou uchopil Harryho. Drsně jej přetočil na břicho. Chlapec tiše zaskučel. Ne snad, že by ho něco bolelo, jen věděl, jak  se před Pánem Zla chovat. Jistě, stále si nic nepamatoval, ale jeho instinkty, jeho tělo si pamatovalo…

 

Voldemort se dál nerozmýšlel, nebylo nad čím. Prudce do chlapce vstoupil. Nijak ho předem nepřipravil. Musel z toho mladík taky něco mít, když už ho takhle vyprovokoval. Chlapec pod ním zasténal. I přes mírnou bolest, kterou teď cítil, byl stále víc vzrušený. Pán Zla se začal pohybovat. Po několika rychlých  přírazech se dostavil orgasmus. Pán Zla vyvrcholil. Harry opět tiše zaskučel, nejen pro to, že to vzrušovalo Pána Zla, ale i pro to, že on byl stále neuspokojený.

 

Voldemort vyklouzl s chlapce. Dalším hrubým gestem ho otočil na záda. Hleděl do vzrušením zakalených, zelených očí. Naprosto se v nich ztrácel. I Pán Zla byl člověk, člověk s přirozenými pudy, ale i člověk s lidskými city…

 

Harry se trochu pousmál. Sice nebyl uspokojen, ale to teď bylo jedno. Dosáhl toho, co chtěl. Pán Zla se zvedl. Naposledy chlapce políbil, avšak o poznání jemněji, než předtím. Zlost z něj vyprchala. Věděl, že Harry patří jen jemu a je jedno s kolika muži bude spát. On má mladíkovu duši, jeho srdce…

 

Zamumlal čistící kouzlo. Vyšel z pokoje. Ještě než za sebou zavřel dveře, povšiml si na Harryho tváři výrazu, který tam tak dlouho chtěl najít. Jistě, Harry tenhle výraz měl často, ale to bylo ještě předtím, než na všechno zapomněl. Pán Zla se ušklíbl, byl lapen v pasti do které se měl původně chytit Harry… Byl beznadějně zamilován… A teď si půjde 'vysvětlit' Luciusovi, co je jeho a na co mu nikdo nebude sahat…

 

 

 

Poslední komentáře
23.07.2007 09:18:20: tohle je mučení! ministerstvo na tebe! rychle další jinak prasknu napnutím:-)
18.07.2007 14:22:50: je to super jen doufám že další bude co nejdřív:-)
13.07.2007 11:41:18: jo to pěkná povídka sice Slash neni nic čemu bych zrovna moc fandila ale je to pěkné
01.07.2007 17:42:58: smiley${1}dobry pis dal
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.