Mezi boji LM/RW

4.Kapitola - Copak, že by změna?

„Tak kocourku, za chvilku jsem tam,“ nesl se k vyděšenému Ronovi Malfoyův hlas.
Chlapec bezmocně zaškubal řetězy, jenž ho poutaly k dřevěným sloupkům. O řetězech bylo jisté, že se neuvolní, ale co kdyby náhodou povolilo staré dřevo postele…
Po chvilce se dveře koupelny otevřely, zevnitř se vyvalila kopule horké páry a v závěsu za ní vstoupila do místnosti mužská postava v tmavě zeleném županu.

Lucius Malfoy se ladnou chůzí blížil ke své dnešní oběti. I přes odpor, který měl k Potterovi a jeho blízkým, se mu tenhle ustrašenej chlapec líbil. Nechtěl ho příliš vyděsit, aspoň ne více, než bude nutné.
„Prosím...“ zavzlykal vyděšeně zrzek.
„Copak by si chtěl, já ti přece nechci ublížit,“ lehce se usmál Lucius.
Malfoy si přiklekl na postel vedle vzpouzejícího se hocha.
Lehce mu odhrnul rezavé vlasy s tváře, bledým ukazováčkem přejel po chlapcově pihaté tváři.
„Jsi krásný, víš to?“ téměř neslyšně vzdychl a přisunul se blíže k zrzkovi.
„Nechte mě jít, prosím,“ zaúpěl Ron.
„Jdi ty, přece bys neodešel teď, když jsi ještě nic nezažil?“ naklonil se k mladíkovým ústům a zlehka je políbil.
Vychutnával si polibek, jenž přetékal tolika emocema, strachem, zlobou, nenávistí.
Odtrhl se a pohlédl do vytřeštěných očí chlapce, kterého každý považuje jen za přívěsek k 'Chlapci, co přežil'.
Od chvíle, kdy přišli na Malfoy Manor si chlapce poprvé pozorně prohlédl. Ron na sobě měl starší odrbané džíny, hnědý rolák a staré mudlovské adidasky.

Lucius začal zvažovat další tah, kdyby se rozhodl postupovat jako u kteréhokoliv mudly, tak by chlapce už dávno znásilnil, ale ne, tohle teď nechtěl, přál si od rezavého hocha víc, přál si jeho obdiv, lásku a věděl jak jí získat, i když to možná bude chvíli trvat, koneckonců u vlastního syna mu to trvalo skoro šestnáct let a ani teď to od Draca zcela nezískal, musel se o něco tak drahoceného dělit se Severusem Snapem. Ale o Rona se dělit nebude, o toho už ne.

Pozvedl hůlku, okamžik se skoro až bavil vystrašeným výrazem v chlapcově očích, pak jen mávl hůlkou, tiše mumlaje příslušné kouzlo, Rolák, jenž měl Ron na sobě náhle zmizel. Weasley opět bezmocně zaškubal pouty a vyděšeně zvažoval, co s ním asi tak Malfoy zamýšlí.

„Neboj se, řekl jsem, že ti neublížim,“ lehce položil Lucius svojí dlaň na chlapcovo třesoucí se hruď.
„Nechtě mě jít,“ snažil se opět zaprosit Ron.
„Nechám tě jít, neboj, ale ještě ne. A přestaň mi vykat, jsem Lucius.“
„L-Lu-Luciusi, pro-prosím, nech, nech mě jít,“ zavzlykal chlapec.
„No tak, neboj se mě přece, do baru si šel dobrovolně, mohl si předpokládat, co tě čeká. Kdy bych tě nevzal sebou já, tak by to udělal někdo jiný, vzbudil si tam velký rozruch. A můžu tě ujistit, že ti ostatní by se chovali podstatně hůř, než já. Nebo by ti snad lépe vyhovovalo znásilnění?“ upřímně se podivil Malfoy.
„Ne, ne, já… Já nejsem, nejsem na kluky,“ snažil e o poslední záchranu Weasley.
„To říkáš teďko, kdoví, co budeš říkat třeba zítra, pozítří,“ zašvitořil Lucius znova se klaněje nad chlapcovi rty.
Spolu s dalším polibkem začal Malfoy lehce zkoumat mladičké tělo. Na okamžik přestal. Sedl si obkročmo na chlapcův hrudník a pokračoval ve vášnivém líbání, věda, že dřív nebo později se mladík přidá.
Netrvalo to ani minutu, kdy se Ron o něco uvolnil a o pár chvil později začal polibky opětovat.
Lucius se sám pro sebe usmál, teď už měl vyhráno, přemluvit chlapce čemukoliv, by teď neměl být žádný problém.

Malfoy levou rukou sáhl po hůlce, jediným švihem nechal zmizet řetězy, držící Rona na posteli. Weasley byl natolik ponořen do vášnivých polibků, že si volnosti svých rukou všiml až, když se Lucius začal zvedat z postele a jeho táhnul sebou.

„Kam jdeme?“ podivil se zrzek, když Malfoy otevřel doposud zavřené dveře a vedl jej dolů po schodech pod schody zahnul na opačnou stranu, než byly dveře na zahradu a tím i na Ronovu svobodu.
„Uvidíš. Víš, teď máš možnost odejít, nebo zůstat a pokračovat,“ zálibně si mladíka prohlídl.
„Zůstat?“ nechápal Ron možnost výběru.
„Ano, nebudu tě tady držet, rozhodni se sám. Chceš-li to ukončit a zalést ke svým přátelům do nudné kobky, tak můžeš, ale pokud hledáš to čeho sem ti dal krapet ochutnat tady, tak zůstaň,“ vysvětlil Malfoy.
„Ale já, nejsem gay,“ nenechal se odbít Ron.
„Já vím, že nejsi,“ něžně políbil mladíka na šíji Lucius.

„Dobře, zůstanu tady, ale jen na chvíli, budu moct kdykoliv odejít, ano?“ ujišťoval se zrzek.
„Ale jistě, nejsi můj vězeň, jsi tu dobrovolně.“
„Harry bude mít starost.“
„Proto jsme v této místnosti, je to jediná místnost v domě, která je napojena na Letaxovou síť, odsud můžeš své přátele kontaktovat a říct jim jen tolik kolik chceš,“ usmál se Malfoy.
„Dobře, ale nebylo by lepší se tam přemístit a vysvětlit jim to a pak letaxem zase zpátky?“
„Opravdu si myslíš, že by tě nechali jít?“ zeptal se Lucius, i když předem tušil odpověď.
„Ne, to asi nenechali,“ připustil mladík.
„Dobrá, nechám tě tady, pohovoř si s nima o samotě, radši jim, ale pro jejich vlastní dobro neříkej kde jsi, přece jen pořád jsem smrtijed,“ ušklíbl se Malfoy a vyplul dveřmi pryč.

Ron chvíli počkal, potom nabral do hrsti letaxový prášek a vhodil jej do plamenů ve velkém kamenném krbu.
Vykřikl adresu na Grimmauldově náměstí a vsunul hlavu do zelenkavých plamenů.
Za okamžik už koukal, na červotočem prolezlé, nohy od stolu v kuchyni, kde ještě před pár hodinami pobýval.

„Rone?!“ ozval se odněkud z výšky dívčí výkřik, v němž okamžitě rozpoznal Hermionu.
„Rone, kde sakra vězíš?“ to se ozval jeho druhý kamarád Harry.
Oba dva si přiklekli ke krbu, v němž plápolala Ronova hlava.
„Totiž já, chtěl jsem jen říct, že nevím, kdy přijdu,“ vyžblebtnul zrzek.
„Jak nevíš, kdy přijdeš, byla tu tvoje mamka a Lupin, dělají si starosti, když si nepřišel na večeři, takže doufám, že když si zmeškal večeři, tak na snídani už přijdeš,“ oznámila Hermiona.
„Já nevím, kdy přijdu, ale nějakou dobu teď ne, potřebuju, potřebuju oddech,“ sklopil zrak od kamarádky Ron.
„Jak to jako myslíš, 'potřebuju oddech'? Kde si ceýj večer byl? Nemyslíš, že to je trochu nefér, vůči mě a Harrymu, najednou se vypaříš, nikomu nic neřekneš a pak se tu objevíš v krbu a bez kapky jakéhokoliv vysvětlení nám oznámíš, že tě nějakou dobu neuvidíme?“ začala kázat Grangerová.
„Hermiono, mě to opravdu mrzí, ale jsou takový okolnosti,“ snažil se najít vhodnou výmluvu zrzek.
„A co když se ti něco stane, vždyť ani nevíme, kde jsi?“ pokračovala Hermiona.
„Hele, nech už toho, jo, tohle je moje rozhodnutí a moje věc, přišel sem vám z dobrý vůle říct, abyste se o mě nebáli, že sem v pohodě a ty mi hned začneš dělat kázání,“ vztekal se Ron.
„Rone, Hermiona má pravdu, co když tě najdou smrtijedi, něco se ti může stát, tak nedělej blbiny a vrať se promluvíme si o tom,“ připojil se k Hermioně i Harry.
„Takže teď si na dospělýho začínáš hrát i ty. Ne, ještě se nevrátím a o to jestli mě chytnou nebo ne, si nemusíte dělat starosti, neřeknu jim o tom, kde jste,“ ušklíbl se Weasley.
„O to přece nejde, Rone!“ domlouvala Hermiona.
„Víte co, nechte to aspoň jednou na mě, já přece všechno nepokazím,“ zesmutněl Ron.
„Fajn, ale budeš se každej den ozývat,“ změnil náhle stanovisko Harry.
„Super,“ zaradoval se Ron a vzápětí zmizel z krbu.

„Myslíš, že to je dobrej nápad? Znáš Rona, vždycky se do něčeho namočí,“ otočila se z obavami na Harryho Hermiona.
„Necháme ho pár dní v klidu, když se neozve tak ho necháme hledat,“ udělal celkem nesmyslný kompromis Harry.
Žádné komentáře
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.