Mezi boji LM/RW

5.Kapitola - Další slet událostí

Ron vytáhl hlavu s krbu, postavil se a mírně zmateně se rozhlížel kolem sebe. Od posledního vnuceného polibku od Malfoye si nic nepamatoval, jako by jeho myšlenky byly zahalené hustou mlhou.

„Tak, už sis popovídal, dostal jsi svolení?“ ozval se ode dveří hlas Malfoye.
„Co..?“ otočil se na muže zmatený chlapec, lehce se zamračil, snaže si vzpomenout na předchozích pár minut.
„No dobrá, přiznám se ti, použil jsem na tebe kletbu Imperio. Pochybuji, že bys tu zůstal dobrovolně a dobrovolně to oznámil Potterovi,“ zářivě se na něj usmál Lucius, jako by mu právě oznámil úžasnou novinku.
„Jak to myslíte? Já tady nezůstanu!“ začal se rozčilovat Ron.
„Ale ano, zůstaneš, aspoň na pár dní, než si zvykneš a oblíbíš si to tady. Pak si klidně odejdi, až budu mít jistotu, že se vrátíš a nikomu nic neřekneš,“ dál se na chlapce zubil plavovlasý čaroděj.

„Slíbil jste ale, že můžu jít, že tu nejsem vězněn.“
„Ty tu nejsi vězněn, můžeš se volně pohybovat po celém domě a po zahradě, ale to je vše. To kdy tě pustím, záleží na mě.“
„Harry mě bude hledat,“ vyhrkl Ron.
„Ne, nebude. Myslím, že i on si oddechne, mít tě na pár dní s krku.“
„Co tím chcete říct?“
„Tak za prvé, myslel jsem, že už jsme si ujasnili, že mi budeš tykat a za druhé, ten tón by sis taky mohl odpustit, nejsem žádný Lord Voldemort, abys se mnou jednal, jak s něčím prašivým.“
Ron na Malfoye jen němě zíral, tohle že řekl o svém pánovi jeho nejvěrnější smrtijed?
„A teď k tématu Potter. Určitě si oddechne, on i ta mudlovská holka. Nebo si opravdu myslíš, že je pořád baví hlídat tě až vyvedeš nějaký karambol. Draco mi povídal, že jdeš s maléru do maléru a upřímně pochybuju, že to je jen kvůli tomu, že kamarádíš s tím zatraceným Potterem.“
Mezi tím, co Malfoy mluvil se pomalu přesouval přes rozlehlou místnost směrem k Ronovi.
„Harry mě tady nenechá, já vám nevěřím.“
„Opravdu, tak uvidíme za pár dní,“ usmál se Lucius a rychlým pohybem byl u mladíka.
„Co po mě vůbec chcete?“ vzlykl Ron a snažil se poodejít o pár metrů dál.
„Ale ale, nepovídej, že ti to ještě nedošlo, je to celkem jednoduché. Chci SEX.“ Po vyslovené pouhých třech písmenek se v místnosti rozhostilo hrobové ticho.

„Co?“ udiveně pohlížel na Malfoye zrzek.
„Jak co? Ty snad nevíš, co to je sex? Na to, že ti je sedmnáct jsi teda dost nezkušený,“ ušklíbl se Malfoy.
„Samozřejmě, že vím, co je to sex, ale proč jste si vybral mě?“ roztřeseně pohlížel na smrtijeda.
„Pro tvojí nevinnost, možná. Nebo pro tvojí sličnost, spíš. A co třeba pro tvojí postavu, hmm... Určitě. Nebo proto, že hledám něco, co zatím žádný chlapec, či muž, nedokázal splnit.“
„Nechte mě odejít, prosím,“ zaškemral znovu Ron.
„Ne, teď ne. Uvidíš, bude se ti to líbit, nebuď tak nesmělý. Za pár let si na to možná ani nevzpomeneš, ještě se ti to bude hodit ve vztazích s dívkami.“
„Já s vámi nechci spát, ani provozovat cokoliv jinýho!“ vybuchl zrzek.
„Kdo řekl, že se tě budu ptát?!“ přestával se pomalu ovládat Lucius, tohle věčné dohadování mu začínalo lést na nervy. S nikým jiným takový problémy neměl, vždycky si vzal to, co chtěl a nikoho se na to neptal, tak proč teď začíná, změknul snad?

Ron se pomalu vzpamatovával z šoku a faktu, že ho Malfoy nejspíš chce znásilnit. Rozhlížel se po místnosti, kam by tak šlo utéct. Lucius se zdál být zcela ponořen do svých myšlenek. Teď kdyby se nenápadně vypařil, tak by to Malfoy možná ani nezjistil.
Tiše se rozešel k jediným dveřím v místnosti. Už je měl skoro na dosah, když se prudce zavřely a jeho chytl za zápěstí ocelový stisk Malfoyových prstů.
„Kampak sis myslel, že zase jdeš?“ změřil si chlapce ledovým pohledem a i přes dřívější předsevzetí, že tohoto mladíka získá celého jen pro sebe a to nenásilnou cestou se právě rozhodl, že za několikátý pokus o útěk chlapec zaplatí.

Jediným pohybem hůlky je přenesl do ložnice, odkud předtím odešli. Dalším přesným pohybem zavřel a zamkl dveře. Pohlédl na chvějícího se Rona.
„Myslel jsem, že jsi rozumnější, ale to jak se zdá za vás obstarává ta mudlovská šmejdka,“ zasyčel chlapci do ucha.

Prudce srazil Rona na stále rozestlanou postel, dalším ladným pohybem hůlky vyčaroval řetězy, jenž předtím nechal zmizet a připoutal mladíkovi končetiny.
„Nemusíš se bát, nechci tě znásilnit, jen si myslím, že trocha bolesti ti neublíží, ale znásilnit, to ne s tebou mám jiné plány,“ usmál se Lucius.
Odněkud vytáhl černý sametový šátek a s Malfoyovskou surovostí jej chlapci vecpal do úst.
„Víš, nejde o to, že by tě někdo slyšel, ale pro nás oba bude lepší, když tvůj křik neuslyším ani já, mohlo by to citově narušit naše další záležitosti.“
„Nemysli si o mě, že jsem nějaký necita, já tě vážně mám rád, ale utíkat, to nejde. Tohle tě naučí brát má slova aspoň trochu vážně,“ vedl dál nesmyslný monolog Malfoy.

Malfoy se na okamžik zamyslel, nechtěl chlapci nijak ublížit, hlavně ho nechtěl zabít, ale potřeboval mu způsobit zranění, které ho bude bolet a bude ho bolet, i když se vyléčí. Potřeboval něco, co bude definitivně moci vyléčit jen on. Rozhodl se, že bude prostě namátkově zkoušet kouzla a třeba na nějaké přijde.
„Crucio,“ téměř šeptl Lucius, ale na síle kouzla to neubralo, na mladíka měl opravdovou zlost za jeho opovážlivost.
Ronovým tělem probíhaly vlny bolesti, podle toho s jakým důrazem Malfoy kouzlo seslal. Kvůli šátku v ústech nemohl křičet a kvůli řetězům se sotva mohl pohnout. Mohl jen ležet a utápět se v bolestivé agónii, doufaje, že už to brzo skončí.
„Sectumsempra,“ vyslal na Ronovo tělo kouzlo vytvořené Severusem Snapem. V pravidelných intervalech švihal hůlkou, na chlapcově hrudi se objevovaly nové a nové krvavé šrámy.
„Myslíš si snad, že mě to baví, ne nebaví, ale nějak tě naučit musím, kdo je tady pán,“ zašeptal Ronovi do ucha a seslal na něj novou vlnu kouzel.

Po době, jenž se mladíkovi zdála nesnesitelnou, náhle kletby ustaly. Unaveně zvedl oči k Malfoyovi, jehož znepokojiví zrak si s nechutí prohlížel pravé zápěstí.
„Musím na chvíli odejít. Neodcházej, jestli zmizíš, tak se stejně nebudeš mít kde schovat, najdu si tě všude,“ s tím se Malfoy otočil, mávnutím nechal zmizet okovy držící Rona na posteli.
„Odpočiň si, až se vrátím, budeme pokračovat,“ zlehka jej naposled políbil na rty a vyplul odemčenými dveřmi ven. Na prahu se ještě zastavil, mírně se zamračil, otočil se a vyslal na Rona neznámě kouzlo, pak se zářivým úsměvem opustil sídlo.

Ron ležel nehnutě na posteli snaže se zklidnit svůj roztřesený dech. Všechno mu splívalo do jednoho obrazce. Nevěděl, jak se mu povedlo dojít přes polovinu Malfoy Manor až k jedinému krbu napojenému na Letaxovou síť, stěží si vybavil, jak prošel dveřmi, jenž Malfoy zapomněl, či nechtěl, zamknout. Teď byl tady, ve velké místnosti u krbu s práškem Letaxem v hrsti. Vhodil jej do věčně plápolajícího ohně a vbelhal se dovnitř, naposledy zahlédl místnost z níž se právě přenášel. Na zemi se ode dveří, jimiž přišel, až ke krbu táhl temně rudý pruh krve.
Hlava se mu nesnesitelně točila, bolelo ho celé tělo. Byl od krve, jenž mu stále vytékala z ran. S vypětím posledních sil hlesl adresu na Grimmauldovo náměstí. Nevěděl ani, proč se snaží odsud odejít, jen jedna jeho vzdalující se část mu napovídala, že je to dobré.

Dopadl s krbu na tvrdou kamennou zem. Zůstal ležet, neměl už ani sílu se jakkoliv pohnout.
Za pár okamžiků se k němu někdo přihnal, jakoby z dálky slyšel, jak ten člověk volá někoho dalšího. Stěží si uvědomil, že jej někdo nakládá na nosítka, někdo na něj mluvil, nerozuměl slovům, ale pochopil, že je v bezpečí, aspoň na chvíli.

„Rone? Rone!“ někdo jej jemně pleskal po tvářích. Otevřel oči, několikrát zamrkal, jak se snažil přivyknout náhlému světlu.
„Slyšíš mě?“ zeptala se Hermiona sedící po jeho pravici.
Zrzek lehce kývl hlavou, hlava ho třeštila, tělo jako by ho bolelo ještě víc, než předtím. Pokusil se pohnout, šlo to ztuha a bolestivě. Zanaříkal.
„Radši se moc nehejbej, nevíme jaký máš všechny zranění,“ ozval se chlapecký hlas po Ronově druhé ruce.
„Nic to není,“ zaprotestoval téměř šeptem zrzek.
Opět se pokusil bezúspěšně posadit. Po několikátém zopakování pokusu si Harry povzdechl a pomohl kamarádovi do sedu.

„Můžeš nám prosím tě říct, co si vyváděl? Před pár hodinami jsi nám oznámil, že někde zůstáváš a teď tady vypadneš s krbu celej od krve a v bezvědomí,“ vyptával se Harry.
„Rány ti ošetřil Lupin, tvoje mamka dost zuří, až zjistí, že jsi vzhůru, tak můžeš počítat s tím, že se tě bude vyptávat, tak to radši řekni nejdřív nám, třeba s tím něco půjde ještě udělat,“ vzala si slovo Hermiona.
„Já… Já na vás mluvil s krbu? Kdo vůbec jste?“ zeptal se mírně udiveně Ron.
Harry se zamračil se pohlédl na Hermionu, tak jen mírně zakroutila hlavou. „Ty si nic nepamatuješ?“ trošku nedůvěřivě se zeptala dívka.
„Kdo jste,“ zopakoval zrzek na posteli trochu důrazněji.
„Hermiona Grangerová a Harry Potter, jsme tvoji přátelé.“
„To sotva,“ vydechl Ron a s vytřeštěnýma očima se rychle přesunul na nejvzdálenější konec postele.
„Ale Rone, my jsme tvoji přátelé, musíš nám věřit, přijdeme na to, co se ti stalo a paměť ti vrátíme,“ snažila se roztřeseného chlapce uklidnit Hermiona.
„Nechte mě b-být, já ne-nevím kdo jste.Vy-vy mě chcete za-zabít?!“ hystericky přeskakoval mladíkův hlas.
„Nechceme, no tak, Rone, uklidni se prosím.“
Do dveří náhle vtrhl Lupin s paní Weasleyovou v patách.
„Co se děje, už se probral, fajn, bude toho muset hodně vysvětlit,“ pohlédl Remus na vyděšeného hocha.
„Rone,“ přibližovala se ke svému synovi paní Weasleyová.
„Nechte mě být!“ vykřikl hystericky Ron a i přes stále silnější bolest hlavy se prudce zvedl a hnal se na druhý konec místnosti.
„Rone?“ nechápala jeho matka a udiveně pohlédla na Harryho s Hermionou.
„On si nic nepamatuje, neví kdo jsme, prostě nic,“ vzdychla Hermiona.
Paní Weasleyová se otočila na Lupina, který stále sledoval chlapce krčícího se v rohu místnosti.

„Nechtě nás tady,“ řekl náhle a otočil se na mlčenlivou trojici.
„Ale proč?“ nechápala paní Weasleyová.
„No tak, Molly, pokusím se zjisti kdo mu to udělal, ale vy raději počkejte dole.“
Paní Weasleyová se neochotně otočila a za doprovodu Harryho a Hermiony odešla do přízemí, do kuchyně.

Lupin se přiblížil k vyděšenému chlapci, tušil kdo mu změnil paměť, věděl to, protože jemu se na škole stalo něco podobného.
„Rone,“ promluvil na mladíka a stále se k němu přibližoval.
Když byl skoro u něj vztáhl k němu ruku, chlapec ucukl. Remus si povzdechl, vytáhl hůlku a i přes morální zábrany vyslovil kouzlo, jenž mu dovolí nahlédnout dál, než jen do mladíkovi paměti, dohlédnout tak, kde jsou zabarikádované myšlenky. Mohl to udělat i před Molly, Harrym a Hermionu, ale nepochyboval, že minimálně jeden z nich by poznal, že se jedná o kouzlo s černé magie.

Obrazy, jenž viděl mu moc nedávaly smysl, ale hlavní podstatu pochopil, Lucius Malfoy z nějakého důvodu stojí o tohoto chlapce a očividně si pro něj přijde, jinak by mu nezměnil paměť složitým kouzlem, jenž může zrušit pouze on.
Sklopil hůlku, pohlédl na chlapce, jenž si ho prohlížel matnýma černýma očima bez kapky života, ne tyhle oči rozhodně nepatřili veselému Ronaldu Weasleymu.

Odešel z místnosti, zamykaje za sebou dveře, pochyboval, že vystrašený mladík se pokusí odejít z místnosti, ale proč riskovat.

V kuchyni už na něj kromě Harryho s Hermionou a paní Weasleyový čekali i další Weasleovic potomci, Ginny, Fred a George. Lupin netušil, jak se o situaci mohli tak rychle dozvědět, když i on se o tom dověděl zcela náhodou.

„Tak co, zjistil si něco?“
„Bude v pořádku?“
„Kdo mu to provedl?“
Otázky se na něj sesypaly moc rychle, než aby stihl na každou zvlášť odpovědět.
Sedl si na volnou židli a s povzdechem začal vysvětlovat situaci.

Vysvětlil jim, že kouzlo mimo jiné i kletby které ho zranili na něj vyslal Lucius Malfoy. Prozatím se vyhnul vysvětlování, proč to asi udělal. Dále jim vysvětlil, že kouzlo může zrušit také jediné Malfoy a taky jim byl nucen říct důležitou součást kouzla a to, že Rona do osmačtyřiceti hodin zabije, pokud nebude zrušeno.
„Zabije ho to, že si nic nepamatuje?“ nechápal Fred.
„Ne, ztráta paměti je jen první příznak.“
„Jak ale donutíme Malfoye, aby to kouzlo zrušil?“ nechápal Harry.
„My ho nutit nebudem, totiž Ron toho měl v hlavě víc, všechno vám říkat nebudu, ale Lucius o Rona stojí, nenechá ho umřít, přijde si pro něj,“ povzdechl si Remus.
„Jak o něj stojí?“ nechápala paní Weasleyová, zatímco skoro všichni v místnosti zrudli.
„Totiž, mami, myslím, že Remus chtěl říct, že se mu líbí,“ ušklíbl se George.
„Přesně tak, Lucius Malfoy má zvláštní zálibu v mladících a zdá se, že si vyhlédl tvého syna, Molly.“
„Ale…“ chtěla něco namítnout paní Weasleyová, když domem otřásla silná exploze.
„Co to bylo?“ vyděšeně se zeptala Ginny.
„Malfoy.“
„Ale jak by se dozvěděl o tom, kde dům stojí?“ nechápal Harry.
„Neříkali jste náhodou, že s vámi Ron mluvil přes krb, to by to vysvětlovalo,“ zamračil se Lupin.
„Takže on dům vidí?“ zeptal se Fred.
„Myslím, že ano.“
„Co budeme dělat?“
„Chce Rona, možná by bylo moudřejší mu ho vydat,“ prohlásil Lupin.
„Cože? Přece tý zrůdě nevydám svýho syna, aby s nim dělal bůhvíco!“ bránila se Molly.
„Jiná možnost není, my mu pomoci nemůžeme, od Malfoye ho později můžeme dostat, ale teď nemáme na výběr a Malfoy to ví.“

Další mírnější výbuch roztřásl okna, sklenky vypadaly ze skříněk a roztříštily se o podlahu.
„Co uděláme?“ podíval se po Lupinovi Fred.
„Počkáme,“ povzdychl si vlkodlak s pohledem upřeným na paní Weasleyovou.
Mezitím se George nahrnul spolu s Ginny k slídivému kukátku, aby shlédl situaci venku.
„Teda, nechci strašit, ale je jich tam docela přesila,“ zavolal na ostatní od kukátka.
Remus pohlédl na paní Weasleyovou, přešel ke kukátku. Stačil jediný pohled, aby jeho tvář ztratila i poslední zbytky barvy. Otočil se na všechny v místnosti.
„Harry, Hermiono, Ginny, bylo by lepší kdybyste se přesunuli pryč, dokaď to ještě jde,“oznámil.
„My zůstaneme s Ronem,“ prohlásil Harry, Hermiona ze jeho zády pouze roztřeseně přikyvovala.

„Ginny, Frede, Georgi, vy jděte, nemusíte tady být,“ otočila se na své tři děti paní Weasleyová.
„Ale mami…“ snažily se něco namítnout Ginny.
„Ne, prostě jděte, HNED!“ přikázala, popadla dceru za ruku a odtáhla jí ke krbu.
„No tak jděte, tady nám stejně nepomůžete,“ přemlouval Lupin ještě Hermionu s Harrym.
Hermiona nakonec přece jen uznala, že bude lepší, když půjdou a i přes Harryho protesty jej dotáhla do krbu a odletaxovala je pryč.

„Přivolejte z Bradavic pomoc,“ stihl ještě říct Remus, než se i poslední z dvojčat odletaxovalo pryč.

„Molly, musíte mu Rona dát, sami na takovou přesilu nemáme šanci a navíc Ronovi nepomůžeme,“ zkusil ještě naposledy přesvědčit rozlícenou ženu.
„Ne,“ zazněla strohá odpověď.
„Dobrá, jak myslíš, jdu se na něj podívat, než se jim podaří probourat se dovnitř,“ povzdechl si a odešel po schodech za nejmladším zrzavým chlapcem.
Přede dveřmi se zarazil, vevnitř bylo až nezvyklé ticho. Opatrně otevřel dveře. Zrzek ležel v rohu místnosti na zemi. Jeho tělo se mírně chvělo, jinak nejevil moc známek života.
Došel k chlapci právě v okamžiku, kdy nahoru přiběhla paní Weasleyová.
„Už jsou dole, chvíli jim potrvá, než se dostanou až sem, musíme pryč, vezmi Rona,“ pohlédla na chlapce a zarazila se.
„Co je mu?“ vrhla se k synovi.
„Říkal jsem, že nemá moc velkou naději na přežití, ne s náma, musíme nechat Malfoye, aby mu pomohl,“ snažil se uklidnit Molly a zároveň ostražitě naslouchal zvukům ze zdola.

Na schodech se ozval dusot kroků. Někdo se hnal nahoru.
Dveře se rozletěly a na jejich prahu stálo několik smrtijedů. Dřív, než se stačili Remus s Molly vzpamatovat, přišli o své hůlky.

Smrtijedi se právě chystali oba dva zabít, když dovnitř vtrhl Lucius Malfoy.
„Jděte,“ přikázal smrtijedům. Ti se za nespokojeného mumlání vzdálili a nechali Malfoye spolu s Averym, který se přihnal hned za Luciusem v místnosti.

„Víte proč jsem tady, nezabiju vás, ne teď,“ ušklíbl se Malfoy a vykročil jejich směrem.
Paní Weasleyová se chtěla vrhnout před bezvládné tělo svého syna, ale pohled na Averyho se zdviženou hůlkou a Lupinovo sevření jí v tom zabránilo.

Lucius se mezitím sklonil k ležícímu chlapci, jednu ruku mu vsunul za záda, druhou pod kolena a lehce jej nadzvihl
Se zrzkem v náručí se otočil a vyrazil ke dveřím, na prahu se otočil.
„Se mnou mu bude líp, než s vámi, dám mu to, co vy byste nikdy nemohli,“ poté jim zmizel z dohledu. Slyšeli pouze jeho dusající kroky, jak směřují po schodech dolů.

„Nejsem tak velkorysej jako Malfoy, být to na mě, tak už jste oba dva mrtví. Ale Malfoy si u Pána zla vytvořil určitá privilegia. Třeba toho kluka, nebo spíš, jen do té doby, než po něm zatouží Pán zla,“ zlověstně se ušklíbl Avery, vyšel ze dveří a jediným kouzlem je zapečetil, když už je nesměl zabít, tak proč jim neznemožnit brzký odchod.

Po době, která se Lupinovi zdála až neskutečně dlouhá se na chodbě ozvaly čísi kroky. Někdo se pokusil otevřít dveře. Zjevně mu to ovšem nešlo, protože bylo slyšet dohadující se hlasy.

Dveře se konečně se zaskřípěním otevřely, za nimi stáli s napřaženými hůlkami, Harry, Hermiona, Ginny, dvojčata, profesorka McGonagallová, Moddy, Tonksová, Bill a ještě pár neznámých bystrozorů.
„Nestalo se nikomu nic?“ strachovala se McGonagallová.
„Dům vypadá jak po výbuchu, všechno je na maděru,“ oznámila Tonksová.

„Mají Rona,“ vzlykla náhle paní Weasleyová.
„Cože? Kdo má Rona?“ nechápal Bill, který stejně jako ostatní, kteří přišli z Bradavic, neměl o událostech ani potuchy.
„Lucius Malfoy,“ špitla Molly a hlasitě se rozeštkala.
„To nechápu, proč Rona?“ podivila se Tonks.

Lupin všem rychle shrnul nastalou situaci, vynechal jen podrobnosti, které by Ronovu matku ještě více zneklidnily.
„Ale jak to? Kde mohl na Rona narazit?“ nechápal Bill.
„Totiž, Ron včera večer někam odešel, pak se náhle objevil v krbu a oznámil nám, že někde delší dobu zůstane, netušili jsme, že to znamená u Malfoye,“ vyhrkla Hermiona. „Kam mohl, ale Ron jít, kde se mohli potkat?“ nechápal dál Bill.
„No, potkat se mohli skoro kdekoliv, takže na to asi nepřijdeme, ale není to moc důležitý, hlavně bysme měli přemýšlet, jak ho tam odsud dostaneme.“
„Tak bysme měli začít, ne?!“ zeptal se ostře Harry.
„Totiž, není to tak jednoduchý, musíme počkat, než z Rona sejme to kouzlo a to může trvat i několik dní, je to hodně starý, mocný kouzlo. Malfoy bude potřebovat čas na to, aby Rona kompletně uzdravil,“ chopil se řeči opět Lupin.
„Takže, kdy začneme? Nejspíš budou, ale na Malfoy Manor, ne?“ řekl Bill.

„Kdo bude na Malfoy Manor? A co se to tady stalo?“ nechápal pan Weasley, který se právě vrátil z práce.
Trvalo delší chvíli, než i jemu bylo vše náležitě vysvětleno.
„Ale na Manor být nemůžou,“ oznámil, když se konečně probral z šoku.
„Proč by nemohli?“ nechápal Fred.
„Malfoy Manor jsme před hodinou prohledali, kvůli věcem z černý magie, celý dům obsadili bystrozorové, tam určitě nebudou.“
„Takže kde potom tedy?“
Poslední komentáře
02.03.2007 15:26:21: tato povioedka je super moc sa mi paci a aj tvoje stranocky uz sa tesim na dalsie pokracovanie je to...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.