Mezi boji LM/RW

7.Kapitola - kouzlo

Bylo ráno, druhý den. Lucius opatrně otevřel dveře do chlapcova pokoje. Pokoj dřív patřil Dracovi, ale ten tu už stejně nebude pobývat, má svůj pokoj v Malfoy Manor, ve Snapeově sídle i v domě, kde právě se Snapem byl, tak na co by mu byl další pokoj.

Malfoy nahlédl dovnitř, chlapec ležel na boku, na posteli, kolena přitažená k bradě, jako by se i ze snu bál, že mu někdo ublíží.

Přiblížil se k mladíkovi, nebyl si jist jestli ho má vzbudit, ale včera si ještě promluvil se Snapem a ten říkal, že by měl začít, co nejdřív s protikletbou, jinak to bude mít špatné následky na Ronovo zdraví.

Došel k chlapci, se zájmem si ho prohlížel, včera se sem, už nechtěl vracet, aby Rona neprobudil, ale nyní, měl konečně možnost, prohlídnout si ho, aniž by přitom musel poslouchat mladíkovo pubertální řeči. Musel uznat, že i přesto, co si o něm myslí Snape a jeho syn, měl vkus. Tenhle zrzavý, lehce v obličeji pihovatý mladík, měl v sobě dokonalé kouzlo. Povzdychl si, musel ho probudit.
Lehce jím zatřásl, doufal, že se moc nevyděsí, přece jen, co o kletbě slyšel, tak to asi pár dní nebude příjemné.

Přesněji, ještě včera dlouho do noci a dnes ráno si vyhledal všechny knihy o této kletbě, to, že jí na mladíka seslal, byla víceméně neuváženost. Kletba se dala vzít zpět, ale trvalo to většinou od několika dní, až po týdny, měsíce, roky. Byly dokonce známy případy, kdy se nepodařilo kletbu odvolat. Lucius si přesně nastudovat jak by měly, v normálním podání, přicházet po sobě jednotlivé fáze uzdravování. Nejdřív se Ronovi začnou objevovat poslední vzpomínky, upřímně, Lucius netušil, co můžou být poslední vzpomínky tohoto chlapce, když těsně před kletbou byl ještě potrestán za své chování. Věděl, že kdyby si mladík jako první vzpomněl na tohle, tak by jeho další pokusy mohly ztroskotat na hysterických výlevech puberťáka a jeho vlastní možnosti nesoustředění.

Zatřásl jím o něco silněji, musel ho probudit.
Ron otevřel oči, nejdřív jen tak slabě zamrkal, pak je opět zavřel a prudce otevřel, když zjistil, že na jeho posteli někdo sedí a ten někdo se ho snaží probudit.

„Jsi vzhůru?“ ujišťoval se Lucius, že mladík opět neusne a pro jistotu ho, možná trošku nešetrně vytáhl do sedu.
„Ehm…“ nedokázal se vyjádřit mladík, spíš ani nechtěl něco říct, ale aspoň se nebránil, když ho Malfoy chytil.
„Pamatuješ si na náš včerejší rozhovor?“ začal opatrně Lucius, protože si nebyl jistý, že ho mladík vnímá.
„Jo...“ zněla pouhá odpověď.
„Tak dobrá, takže si pamatuješ kdo jsi?“
„Ron a vy jste L-Lucius.“
„Ach chlapče, kolikrát ti to mám říkat, ne, ´vy jste´, ale ´ty jsi´, chápeš, takže já jsem Lucius, správně, ale tykej mi,“ povzdechl si aristokrat.
„Ano,“ sklopil Ron hlavu.
„Dobrá tedy, včera jsem ti zběžně říkal o té menší nehodě. Ta nehoda se sama nevyřeší, víš. Budeme tomu muset trošku pomoci, takže na tebe budu muset pravidelně sesílat pár kouzel, chápeš?“ ujišťoval se Lucius, že zrzek všemu rozumí.
„Kouzla?“
„Ano jistě, ehm... Počkej, víš o tom, že jsi čaroděj, že jo?“ zadoufal Malfoy a trochu vyjeveně na něj zíral.
„Jo, to vím, teda něco, něco se mi vybavuje… Třeba Lumos a Crucio… Ale nevím, co to přesně znamená,“ povzdychl si mladík.

Lucius se při zmínce o kletbě Crucius nepatrně zachvěl, ale chlapec očividně opravdu netušil o jaké kouzlo se jedná, jinak by ho přece nemohl říct s takovou volností, jakoby řekl třeba slovo květina…

„Je dobře, že aspoň tohle se ti vybavuje, nebude to tak těžký. Teď by ses měl jít asi nasnídat, abychom potom mohli začít s těmi kouzly.“
„Ale to bych se měl asi převléct, ale já... Netuším do čeho,“zoufalý pohled provázel Malfoye ke dveřím, za kterými chtěl na mladíka počkat. Zastavil se v půlce pohybu, otočil se a došel ke skříni, která dřív sloužila za šatní skříň Dracovi, doufaje, že tak ještě bude nějaké oblečení, ze kterého by mohl vyčarovat jiné. Nemýlil se, opravdu zde ještě pár věci zůstalo. Lucius vytáhl hůlku, pár jednoduchými kouzly přeměnil, už poněkud onošené hadry, na nové oblečení. Vytáhl černé kalhoty a bledě zelenou košili a podal to chlapci na posteli.
„Děkuju.“
„Není přece za co, tohle je tvůj pokoj a tvé oblečení,“ pousmál se Malfoy.
„Počkám na tebe venku,“ mávl neurčitě ke dveřím, za kterými za okamžik zmizel.

Po pár minutách se dveře otevřely a ven vyšel zrzavý, poněkud vyjukaně se tvářící, hoch.Malfoy ho dovedl do jídelny a přinesl mu s kuchyně nějaké jídlo, které byl nucen udělat. Ne, že by to nezvládl, pár základních kouzel a bylo to, jen byl zvyklý mít pro takovéhle práce po ruce skřítky. Tady si je, ale nemohl dovolit, ne jen proto, že by mohli něco vyzradit Ronovi, byť by to měli zakázáno, ale hlavně kazili by mu jeho reputaci a tu si on před mladíkem chtěl zachovat po, co možná nejdelší dobu, co nejčistší.

Počkal, až se Ron nají. Mezitím si bezmyšlenkovitě pohrával s hůlkou a sledoval jej.

„Myslíš, že můžeme začít s kouzly? Myslím, že by bylo vhodné začít co nejdříve, už takhle jsme ztratili příliš času,“ zeptal se, když viděl, že dojedl.
„Ano, tak asi ano...“ znělo to vystrašeně.
„Chlapče, copak to musím pořád opakovat, ze mě nemusíš mít strach, neublížím ti.“
Ron jen neurčitě pokrčil rameny.
„Pojď za mnou,“ vyzval ho starší kouzelník a vykročil do obývacího pokoje.
Kouzlem odsunul nábytek.
„Neboj se, no tak, pojď blíž.“
A Ron šel, sice se trochu třásl, ale šel.
„Stoupni si naproti mně.“

Mladík stál a nervózně čekal co přijde. Muž naproti němu vytáhl hůlku a pozvedl jí vysoko do vzduchu, začal mumlat složité zaklínadlo, kterému chlapec nerozuměl. S Luciusovi hůlky vytryskl purpurový proud světla, začal se točil kolem polekaného mladíka, celého jej jakoby uvěznil ve své spirále, které se pomalu začala přibližovat k Ronovu tělu. Netušil, co se stane, přes fialové světlo zahlédl Luciusovu vyděšenou tvář, nejspíš taky netušil, co se stane. Světlo se přiblížilo, pak prudce zrychlilo a vpilo se do mladíkova těla.

Hoch vykřikl bolestí a svezl se na zem, kde se třaslavě rozkřičel. Křik nabýval na intenzitě. Malfoy netušil, co má dělat, o tomhle autoři v knihách nemluvili, samozřejmě, nepopisovalo se tam vůbec, jak bude probíhat průběh kouzla, ale mohli ho upozornit. Rozběhl se ke křičícímu chlapci.

„No tak, ššš... Je to dobrý, no tak, broučku, ššš...“ snažil se zmítajícího mladíka uklidnit. Světlo, už dávno zmizelo, nebo spíš zůstalo uvnitř Ronova těla, kam se vsáklo.
Chytil chlapce do náruče, pevně ho objal, netušil, že si k někomu za tak krátkou dobu může vypěstovat nějaký vztah, ale k zrzavému chlapci cítil víc, než jen svou neutuchající touhu po mladících.
Přitáhl si Rona do sedu, pořád ho pevně držel, ale pozorně si ho prohlížel. Hoch již nekřičel, pouze se neovladatelně třásl. Měl zavřené oči a po tvářích mu stékalo pár slz. Malfoy mu je střel. Pozvedl ho do náruči stoupl si s ním a odnesl k němu do pokoje. Položil jej na postel, doufaje, že to nějakou chvíli vydrží sám, zatímco on bude u Snapea shánět nějaký lektvar na uklidnění. Jakmile, ale mladíka pustil, věděl, že udělal chybu. Ron se začal opět víc třást, něco zakňoural a po tvářích se mu začaly řinout další slzy.

Lucius si povzdychl, tohle bude složitější, než si myslel.

Zvedl tedy mladíka opět do náruče a konejšivě se ho snažil znovu zklidnit. Přešel i s chlapcem v náruči do místnosti s krbem.
Položil Rona na pohovku a doufaje, že tu vteřinu to opravdu vydrží. Musel zavolat toho Snapea. Vzdálil se, aby si nabral Letax. Ron začal opět trhavě vzlykat. Snažil se nevšímat si toho, Malfoyové přece nemůžou takhle propadat emocím, musel si udržet nějakou tvář. Vhodil do krbu Letax.

„Snape.“ Nikdo se neozval, počkal pár vteřin a vhodil do ohně novou dávku prášku.
„SNAPE!!!“ Tentokrát se vzápětí v krbu zazelenalo a ven vylezl poměrně naštvaný Snape.

„Co je? Neříkal jsi ještě včera jak to tu pěkně zvládneš?“ poškleboval se Severus.
„Severusi, víš, že tady nejde o mě. Zkoušel jsem to kouzlo, to z té knihy, kterou jsi mi půjčil a stalo se tohle,“ rukou ukázal na vzlykajícího Rona. Zdálo se, že si Snape opravdu až do teď nevšiml, že nejsou v místnosti sami. Teď přešel rychlým krokem k mladíkovi a pozorně si ho změřil pohledem. Potom se jej jemně dotkl. Mladík se stáhl ještě víc, přestal na chvíli křičet a zvedl zarudlé oči na profesora. Pak se náhle opět rozkřičel.

„Sakra... pšt... pane Weasley, slyšíte mě?“
„Rone... ššš... ššš... ššš,“ přiběhl k chlapci Lucius a opět ho vzal do náruče. Ron se postupně uklidňoval, ale pořád tiše vzlykal.

„Co to bylo za kouzlo, co?“ tázavě a zároveň poměrně varovně se na Snape zadíval.
„Bylo to kouzlo pro otevření pravdy, pan Weasley, teď nepochybně zažívá všechny své pravdivé pocity, které se dřív snažil potlačit, nebo úplně vystrnadit, mnoho s těchto pocitů si nejspíš ani on sám neuvědomoval. Jeho mysl se snaží s tímto faktem vyrovnat, proto ten řev.“
„Cože? Proč si mi neřekl dřív, co to kouzlo dělá, řekl jsi pouze, že bude stačit ono a pak ještě pár lektvarů a bude to účinnější a rychlejší, než obvyklá metoda odklívání,“ zamračil se Malfoy a bylo vidět, že kdyby zrovna neměl ruce kolem třesoucího se mladíka, by byl schopen Snape zaškrtit.
„Počkej, až se ztiší... Potom mě zavolej, pošlu ti sem ty lektvary,“ zamumlal Severus a odletaxoval se pryč.
Poslední komentáře
07.03.2007 21:29:56: Tuhle povídku jsem začala číst už před dost dlouhou dobou a pak jsem na ní zapoměla, ale je opravdu ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.