Mezi boji LM/RW

8.Kapitola - Ztráta a pokus o nález důvěry

Mladík se pomalu uklidňoval, už nevzlykal, jen pár opožděných slz si našlo cestičku a stékalo po jeho tvářích. Seděl, opřený o Luciuse, oči pořád zavřené. Uběhla, už možná půl hodina, od doby, kdy tu byl Snape.

Ron zlehka otevřel oči, snažil se zklidnit svůj chvějící se dech, když zjistil o koho se opírá.
Pokusil se vymanit z jeho náruče. Malfoy jej na poslední chvíli chytl, aby nespadl na zem.

„No, tak, neblbni,“ tiše na něj promluvil.
„Nic se ti nestane, slibuji,“ opět promluvil Malfoy, když Ron nereagoval.
„Ale to jste říkal i předtím,“ slabě zafňukal chlapec.
„Já vím, před tím jsem nebyl plně obeznámen se všemi účinky,“ povzdychl si Lucius.
„A teď už jste?“
„Ano, více méně.“
„Zase na mě budete posílat kouzlo?“ zeptal se, s lehce vyděšeným výrazem, Ron.
„Ne, to už nebude nutné,“ usmál se plavovlasý muž a slabě si mladíka přitáhl blíž k sobě.

Pochvíli.

„Já, nevím, jestli tohle zvládnu….“
„Co jestli zvládneš?“ nechápal Lucius.
„Tohle,“ s trochou síly se vymanil s Malfoyovy náruče.
„Je to na mě asi trochu rychlé, totiž chci říct, že… Já nevím, jak se mám…“ snažil se vyjádřit Ron.
„Zvládneš, pomůžu ti, víš. Nepůjdu na tebe nijak rychle, neboj…“ pousmál se Lucius.
„Dobře.“
„Teď, myslíš, že už znovu nebudeš vyvá--, že budeš v pořádku? Potřeboval bych ještě něco zařídit.“
„Jistě, já…“ zarazil se na začátku věty.
„Copak?“ pozdvihl obočí Malfoy.
„Ale nic…“ zvedl se a mírně klopýtavě odešel k sobě do pokoje.
Lucius se jen usmál za odcházejícím chlapcem, přešel ke krbu a zavolal na Snape, aby mu poslal slíbené lektvary.

V krbu se zazelenaly plameny, vylezl Snape.

„Ten fialový mu musíš dát dnes večer, kdyby to nešlo jinak, tak mě zavolej. Červený každý den jeden, musí je brát celý týden,“ podával mu Snape lektvary a snažil se ujistit, že Lucius pochopil, jak je musí chlapci podávat.
„Jistě, hlavně už jdi, nechci, aby tě tu viděl.“

Snape se jen ušklíbl a s nevrlým mumláním se odletaxoval za Dracem.

Malfoy odnesl lektvary k sobě do ložnice. Potom vzal do ruky fialový, mírně čmoudící, lektvar, přelil jej do číše a vydal se za Ronem.
Zaklepal na dveře Ronova pokoje. Ozvalo se ostýchavé pozvání.

„Rone, tohle budeš muset vypít. Je to důležité, abys byl v pořádku,“ podával mu číši.

Chlapec se na něj nedůvěřivě podíval, pak sklopil oči k lektvaru. Lucius vyčkával.
Ron se napil, sotva se lektvar dotkl jeho jazyka ucítil hnusnou nahořklou pachuť, odporem se mu sevřelo hrdlo, vyprskal vše co měl v puse.

„No tak, musíš to vypít,“ chytl Rona za ruku, ve které měl číší s většinou lektvaru, Malfoy.
„Je to odporný,“ zašklebil se na něj mladík a chystal se číší postavit na stůl.
„Je mi to líto, ale tohle musím udělat,“ povzdechl si Lucius. Vzal do ruky číši a silnými pažemi chytl Rona. Lektvar mu násilím nalil do úst. Odhodil prázdnou číši a dal chlapci na ústa ruku, aby to zase nevyplival. Ron se vzpíral, přes Luciusovu ruku nemohl odporný lektvar dostat ven a byl nucen jej spolknout.

Malfoy odendal ruku, povolil sevření a sedl si vedle bledého Rona. Vzápětí se mladík vyřídil do koupelny, odporností lektvaru se mu zvedl žaludek. Lucius si povzdychl, slyšel jak Ron zvrací, to znamenalo, že musí jít říct Snapeovi o nový lektvar.
Zamračeně se zvedl a zamířil ke krbu.

Ron otevřel dveře koupelny, doufal, že už tam Lucius nebude. Jaké bylo jeho překvapení, když v jeho pokoji spolu s Malfoyem byl ještě nějaký černovlasý muž. Jakmile jej spatřili, tak se k němu oba vydali. Ron ještě zpozoroval, že mají další várku odpornýho lektvaru, instinktivně zabouchl dveře. Otočil klíčem v zámku, věděl, že to nemá smysl, jsou to kouzelníci, umí si odemknout. Sedl si před vanu naproti dveřím, opět se roztřásl. Ne, že by Luciusovi nevěřil, ale ten druhý mu naháněl hrůzu a navíc ten lektvar, když byl nucen ho spolknout, měl pocit, že mu zlikviduje všechny vnitřnosti.

Někdo zaklepal.
„Rone, stejně víš, že se dostaneme dovnitř, tak buď rozumný, ten lektvar ti neublíží,“ ozval se za dveřmi Lucius.
Ron schoval hlavu do dlaní, zavřel oči. Slyšel jak někdo prolomil dveře, dovnitř vpadli dva páry bot. Jedny se zastavily, ale druhé popošly k němu.
„No tak, boučku, je to jenom chvilka, vím, že Severus vaří hnusný lektvary, ale pomůže ti, uvidíš.“
Tak Severus, Ronovi to jméno nic neříkalo, i když tušil, že by mělo. Zvedl nepatrně hlavu a střetl se s temným pohledem druhého muže.
„Tak Luciusi, prostě ho přiveď, ten lektvar, už měl dávno vypít, takhle se to celý akorát zdržuje,“ zavrčel černovlasý kouzelník na Malfoye.
Luciuse přistoupil k Ronovi blíž, chytl jej za pas a vytáhl na nohy.
„Ne-e,“ vzlykl chlapec.
„Promiň,“ šeptl Malfoy tak, aby to slyšel pouze Ron.

Chytl ho za ruce a táhl vzpouzejícího se Rona do jeho pokoje. Svalil ho na postel, sedl si obkročmo na něj. Silnýma smrtijedskýma rukama čapl mladíkovi bránící se ruce a sevřel mu jej nad hlavou. Přistoupil Snape s lektvarem. Bez dalších debat ho nalil Ronovi do úst, na která vzápětí položil ruku, stejně jako prvně Lucius.
Ron se snažil vyprostit, v rukách Malfoye se nemohl ani hnout, natož setřást Snapeovu ruku. Polkl. Zaplavil jej hořký, spalující pocit. Po tvářích mu tekly slzy, zavřel oči, snažil se nevnímat pocit roztavování těla, věděl, že jde pouze o pocit, ale bylo to příliš nesnesitelné.

Snapeova ruky zmizela, Luciusova váha z jeho těla také. Stulil se do klubíčka a neslyšně vzlykal.
V povzdálí slyšel hovor, nedokázal určit o čem se ti dva muži baví, popravdě ho to ani nezajímalo.

Musel usnout, otevřel oči a roztěkaně se rozhlédl kolem. Pomalu si sedl, bolelo ho celé tělo. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Lucius Malfoy.

„Jak se cítíš?“

Ron neodpověděl, náhle se mu v mysli vybavily včerejší události. Lucius k němu popošel. Ron se urychleně zvedl, měl v plánu utéct co možná nejdál od Malfoye. Nohy ho neposlechly, udělal pár mátožných kroků a nebýt Luciuse, skončil by na zemi. Malfoy Rona zachytl a přenesl zpět na postel, sedl si vedle něj.

„Přece se mě zase nebudeš bát,“ zlehka se zamračil Malfoy.
„To s tím včerejškem mě mrzí, netušil jsem, co ten lektvar dělá, Snape…“ snažil se obhájit Lucius.
„Ty to ale nevíš nikdy, co? Vždycky něco uděláš, kouzlo, lektvar a nevíš, co to udělá mě…“ vzlykl Ron a odsedl si od Luciuse.
„Ano, já vím, už ti nebudu slibovat nic, čím si nebudu jist,“ povzdechl si.
„Dobře…“
„Ale musíš ještě vypít pár lektvarů, popravdě bys měl pít jeden lektvar každý ten, po celý týden.“
„Ale to snad ne, teď si řekl, že…“ vyděšený pohled.
„Rone, Severus mi jasně řekl, že ty ostatní lektvary nejsou jako ten včera,“ klidnil Rona Lucius.
Zrzavý mladík jen kývl hlavou, tvářil se stále nedůvěřivě.
Malfoy mu přinesl jeden červený lektvar. Podal mu jej. Ron se opatrně napil, Lucius měl pravdu, tenhle lektvar nebyl hnusný, byl spíš, no, spíš jako hořká čokoláda.
„Teda…“ vydechl, když dopil.
„No?“ zajímal se Malfoy.
„Jo, nebyl tak odpornej,“ zašklebil se mladík.

Uběhlo dalších čtrnáct dní. Lucius si pomalu, ale jistě opět získával důvěru a snad i srdce mladého muže. Lektvary od Snape zabraly, kletba byla sejmuta, ale přesto si Ron pamatoval pouze dobu strávenou s Malfoyem.

Lucius chtěl víc, nechtěl jen důvěru, potřeboval chlapcovu lásku, porozumění. Přesto všechno, co se o jejich rodině říkalo, potřeboval, aby ho měl někdo rád.
Už po dni v letním sídle, se pokoušel mladíka políbit. Zprvu se Ron bránil, často se nekontrolovatelně roztřásl, ale již po týdnu s tím přestal. A teď, po čtrnácti dnech v péči Luciuse Malfoye, byl schopný sám přijít. Ne snad, že by sám přišel a Luciuse políbil, ale přišel, popovídat si, nebo jen tak vyhledat Luciusovu přítomnost. A Malfoy se k němu snažil chovat pěkně, nekřičel na něj, nevyhrožoval, prostě nedělal nic, s čeho by mohl Ron usuzovat, že byl někdy zlý a krutý.
Byl pátek, chvíle po snídani. Ron byl začetlí v nějaké knize, kterou našel ve svém pokoji, nepochybně byla o černé magii, ale to chlapce nechávalo chladným, netušil nic o době, která byla před jeho příchodem do letního sídla, netušil nic o válce, o Voldemortovi, prostě o ničem, co by ho mohlo zbytečně znepokojovat a připomenout mu jeho přátele, obzvláště Harryho Pottera.

Lucius seděl u stolu a chlapce pozoroval. V tom se ozvalo jeho Znamení zla, jeho pán ho volal. Nechal ho přes dva týdny si vyřizovat osobní záležitosti, ale víc od Pána zla Lucius žádat nemohl. Malfoy vrhl znepokojený pohled na mladíka, ještě nikdy ho tu nenechal samotného, netušil jak bude reagovat.
Zvedl se a popošel k Ronovi blíž.

„Musím na chvíli odejít, doufám, že si schopný to tu sám zvládnout?“ mluvil klidně, i když uvnitř se klepal strachy. Ne o to, že by to tu zrzavý mladík nepřežil, ale co když jej bude chtít Pán zla?
„Kam půjdeš?“ zdvihly se, k němu, hnědé oči mladíka.
„Potřebuji si něco zařídit, zvládneš to tu sám?“ zeptal se, teď, už mírněji Lucius.
„Jistě,“ oči se opět sklopily ke knize. Malfoy se povzdychl a vydal se ke krbu.

Pán zla poslal své smrtijedy do Příčné ulice. Prý, aby ukázali, že ještě jsou, či co, prostě je tam poslal s neurčitým úkolem. Jen jim řekl, aby si pohráli.

Malfoy stál uprostřed ulice, byl dostatečně daleko od bystrozorů i od lidí s Řádu. Když se náhle předním objevil ten mizerný Potter s mudlovskou šmejdkou Grangerovou.

„Kde je Ron?!“ rozkřikl se Harry na Malfoye, sotva jej spatřil.
„Do toho ti nic není!“ odsekl a seslal na Pottera rudý omračující paprsek. Minul. Ovšem Potterovo kouzlo ho naproti tomu skoro zasáhlo, uhnul na poslední chvíli. Cítil, jak mu po tváři stéká krev v místě, kde o něj kouzlo zavadilo.
„Harry, ne! Musíme zjistit, kde má Rona, jako mrtvý nám nic neřekne,“ snažila se Pottera klidnit Hermiona, když viděla, že další kouzlo, které by nejspíš použil, by byla Avada kedavra.
„Kde je Ron?!“ vřískal na něj stále dokola Potter a sesílal na Malfoye jedno kouzlo za druhým. Ten, už byl lépe připraven a úspěšně se kryl štítovým kouzlem.
„Opakuji, Pottere, do toho tobě NIC není!“ odsekával Lucius a s narůstajícím znepokojením sledoval, jak je sleduje a poslouchá stále více lidí kolem.
Členové řádu se shlukli za Harryho. Smrtijedi byli za Malfoyem, stáli proti sobě, dvě skupinky lidí odhodlaných bránit svojí věc.
„Ale ale, Pottere, snad si nemyslíte, že je váš kamarádíček ještě naživu,“ uchechtl se Avery stojící po Luciusově levé ruce. Malfoy se nepatrně zamračil, naštěstí přes jeho smrtijedskou masku nebylo nic poznat.
„Jistě Pottere, proč si myslíte, že je Weasley ještě živ?“ zlověstně se zablesklo v očích čarodějky stojící za Averym. Jistě Lestrangerová, prolétlo Luciusovi hlavou a než stihl jakkoliv dál zakročit, chopil se slova opět Avery.
„On se Lucius s nikým moc dlouho nepáře, ten tvůj zrzavej blbeček, už nejspíš čichá ke kytkám ze zdola.“
Malfoyem to trhlo, ruka pevněji sevřela hůlku, až bude s Averym sám, tak za toho ´zrzavýho blbečka´, jak nazval Rona zaplatí a to hodně bolestivě.
Avery si očividně všiml náhlého napětí, podiveně se na Luciuse ohlédl. Radši, už se dál o Ronovi nezmiňoval. Místo toho se chystal zaútočit. Malfoyovo Znamení zla zahořelo, Pán zla je volal zpět.
Všichni smrtijedi se v mžiku přemístili, zanechali za sebou pár mrtvých, mnoho zraněných a ještě víc udivených bystrozorů a členů Řádu.

Do letního sídla se Lucius dostal až pozdě v noci. Musel si vyslechnout přednášku od Voldemorta o kolektivním jednání, popravdě Lucius opravdu netušil jak to Voldemort myslí. Potom si na chodbě Voldemortova sídla vyhlédl Averyho a chystal se s ním vyřítit tu věc ohledně 'zrzavého blbečka', ale nějakým záhadným způsobem se mu povedlo zmizet.

Malfoy prošel místností s krbem, nejdřív se chystal rovnou zabočit do své ložnice, přece jen byl po dnešku poměrně unavený. Pán zla nedělá kázaní bez použití patřičných kouzel. Pak ho ale napadlo, že by se měl jí podívat na Rona, jestli je v pořádku a tak.

Zabočil do Ronova pokoje, chystal se zaklepal, napadlo ho ale, že mladík již nejspíš bude spát. Otevřel dveře. Jaké bylo jeho překvapená, když v pokoji nikdo nebyl. První co ho napadlo bylo, že sem někdo přišel a chlapce odvedl, ale nikdo přece o tomhle domě nevěděl, žádný smrtijed a už vůbec ne někdo od Brumbála. Snažil se uklidnit, prošel dalších pár místností, až dorazil do obývacího pokoje. Jistě, mělo ho to napadnout hned, než aby začal dělat ukvapené závěry. Chlapec ležel na gauči, na hrudi otevřenou knihu, klidně oddechoval, spal. Malfoy k němu popošel, zlehka se pousmál. Zbožňoval ho, ano opravdu zrzavého mladíka zbožňoval, nepřežil by, kdyby mu jej někdo jen tak vzal.

Klekl si vedle Rona, opatrně zdvihl knihu, už už jí chtěl položit na stůl, ale napadlo ho, že se konečně podívá, co mladík celý den tak pilně studuje.

„Černá magie od začátku do konce,“ odfrkl si Malfoy, nad titulem knihy, ale na druhou stranu ho velmi potěšilo zjištění o jaký druh knih se Ron zajímá.

Položil knihu na stůl a jemně vzal chlapce, svého mladého chlapce, do náruče. Zlehka jej odnesl do jeho pokoje a položil na postel. Sedl si vedle něj, kochal se mladíkovou krásou, zranitelností…

Ani nevěděl jak se to stalo, někdo do něj jemně strčil, zdvihl hlavu a udiveně se rozhlédl kolem. Vedle něj se ozvalo odkašlání, jak jej na sebe chtěl mladík upozornit. Malfoy mu pohlédl do tváře, až teď si totiž uvědomil, kde je. Usnul, on prostě usnul, na Ronově posteli.

Tiše zasténal a sklopil hlavu do dlaní, tohle neměl, chtěl jít na chlapce pomalu, opatrně a teď, teď se tu najednou vzbudí.
Ozvalo se tiché uchechtnutí. Tázavě zvedl hlavu, opět se střetl s mladíkovo pohledem. Tentokrát ani jeden neuhnul.

„Promiň,“ začal Lucius.
„Za co?“
„Že jsme tady… Usnul.“
„Ale to přece nevadí…“ lehce růžový nádech pokryl chlapcovi tváře.
„Nevadí?“ podivil se Malfoy.
"Ne..." zaševelil.

Lucius si chvíli zvídavě prohlížel rdícího se mladíka. Pak jemně vzal jeho tvář do rukou a pozdvihl je, opět si hleděli do očí.
„Já... Já...“ Ron opět marně hledal slova.
Lucius jej umlčel jediným pohledem. Přiblížil se k němu, na okamžik se zastavil, čekal zde chlapec neuhne. Nestalo se tak.

Lucius políbil mladíkovy horké rty, vyžíval se v tom polibku, tentokrát konečně pravém. Ano, dřív Rona také líbal, ale byly to spíš je zběžné pusy, nechtěl na něj tlačit.
Ron polibek opětoval. V polibku byla síla, vášeň.
Malfoy se skoro přestal ovládat, ale věděl, že na chlapce musí pomalu.
Opatrně začal zbavovat Rona košile, pod stálými vášnivými polibky mu to chlapec dovolil. Malfoy pomalu putoval rty po chlapcově krku, zanechávaje za sebou rudou pokožku. Rty putovaly dál po obnaženém hrudníku. Dostal se k Ronovým bradavkám, cítil mladíkovo vzrušení. Pousmál se. Opět své rty přesunul k mladíkovým.
Líbali se, ano, mazlili se, ale víc tu pomyslnou hranici nepřekročili, ještě ne. Lucius si nemyslel, že by byl mladík připraven a on si potřeboval být naprosto jist, nechtěl ho ztratit, teď už ne.
Poslední komentáře
26.03.2007 18:38:28: Tahle povídka se mi líbí čím dál víc smiley${1} Už se hooodně těším na pokračování
11.03.2007 19:21:34: Vypadá to zajímave... jsem zvědavá, jak se to vyvine
11.03.2007 16:20:25: nádhera už aby byla další kapitola smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.