Mezi boji LM/RW

9.kapitola - Přátelé/nepřátelé

Týden po střetu smrtijedů s bystrozorama, v Příčné ulici, si Pán zla opět zavolal své věrné.

„Zítra provedeme útok na Ministerstvo,“ chladně oznámil Voldemort.
„Mistře, má tenhle útok nějaký bližší cíl?“ dovolil se zeptat jeden z nových smrtijedů.
„Jistě, zabít ministra kouzel,“ zablýsklo se v rudých očích.
Smrtijedi mlčeli, nemělo cenu odporovat. Zítra půjdou a pokusí se zabít Ministra kouzel. Budou doufat, že se jim pokus zdaří, další nepovedený úkol, by jim již Pán zla nemusel strpět.



Lucius se, jak jen to nejdřív šlo, přenesl zpět do letního sídla. Bylo už skoro ráno. Malfoy si sedl k jídelnímu stolu, čekal až se chlapec probudí. Nemusel čekat nijak dlouho, za necelou půl hodinu bouchly dveře a do jídelny vešel Ron.

„Dobré ráno,“ usmál se mladík.
„Dobré…“ něco z jeho obav se Luciusovi muselo zračit ve tváři.
„Děje se něco?“ úsměv lehce povadl.
„Na pár dní budu muset odjet,“ začal Malfoy.
„Odjet? Kam? Proč?“ úsměv vystřídal zoufalý pohled.
„Rone, je to jenom na pár dnů. Musím taky pracovat,“ Lucius se pokusil o konverzační tón.
„To tady budu… Sám?“ udiveně.
„Věřím, že těch pár dní to nějak zvládneš.“
„Kdy odjíždíš?“ sklesle.
„Dnes…“
„Ale to… Proč jsi mi to neřekl dřív?“ podivil se Ron.
„Dozvěděl jsem se to až v noci.“
„A až se vrátíš, tak už mi prozradíš, co děláš?“ zadoufal mladík.
„Nemyslím si, že bys to potřeboval vědět. Ale ano, pokud potom budeš i nadále toužit, tak ti to povím,“ usmál se Lucius.
Ron se dál nevyptával, začal se věnovat snídani.

„Četl jsem jednu knihu,“ začal chlapec jakoby nic a zvedal se od stolu.
„Knihu, která tě zaujala?“
„Knihu, která mě znepokojila…“ Ron odchází z jídelny.

Lucius se po chvíli zvedá za ním. Vejde do obývací místnosti, mladíka najde sedět na gauči. Už zase je začetlí do jedné z mnoha knih.
„Tak, která kniha tě znepokojila?“ zvědavě si sedne vedle Rona. Chlapec mu bezeslova podá objemnou bílou knihu. Lucius se podívá na titulek: Rody a jejich významy.
„V čem tě tahle kniha znepokojila?“ nechápe Malfoy. Ron si od něj knihu vzal a nalistoval určitou stranu, pak zase podal knihu zpět.

„Jsem Weasley?“ zeptá se chlapec po chvíli.
„Jistě,“ až teď si Lucius uvědomí, že mladíkovi neřekl jeho příjmení.
„Ty jsi Malfoy…“ teď to není jako otázka, spíš prosté konstatování.
„Rone… Tohle přece,“ začal Lucius.
„Vadí ti to?“
„Cože?“ nechápe starší kouzelník.
„Vadí ti, že jsem Weasley? Že jsme lůza?“ odvrátí mladík pohled.
„Co to povídáš? Rone, tohle je pitomost,“ Lucius jen nechápavě zírá.
„V té knížce píšou, že Weasleyovi jsou póvl… A-a já jsme Weasley…“ špitne hoch.
„Dobře, pokud bysme to brali podle téhle knihy, tak Malfoyové jsou přece ti, kteří se s lůzou nebaví. Přijde ti, že bych se s tebou nebavil?“ dochází Luciusovi trpělivost. Kde jen vzal tuhle pitomou knihu?
„Bavíš… Ale já…“
„Rone, podívej se na mě,“ chytne mladíka za bradu a otočí jej k sobě.
„Nemůžeš brát vážně všechno, co napíšou v nějaké knize, rozumíš?“ vysvětluje, jak malému dítěti.
„Ano… Nechci, abys odešel!“ vzlykne náhle mladík a chytne se Luciuse kolem krku.
„Ale… No tak,“ nechápe náhlou změnu Malfoy.

„Poslouchej, je to jenom na dnešek, maximálně na zítra. Pak se vrátím, ano?“ netuší, zda víc přesvědčuje hocha, nebo sebe.
„Nechci tu být sám…“ vzlyká dál mladík.
„Rone, poslyš, je to jenom na chvíli. Zvládneš to,“ usměje se Lucius. Ticho. Malfoy vyčkává, zda chlapec něco řekne.
„Dobře, pokusím se,“ ozve se po chvíli Ron. Ještě nějakou dobu tam seděli, pak se Lucius podíval na hodiny nad krbem.
„Budu muset jít.“
Ron se od něj odtáhl, podíval se mu do očí: „Pořád tady nechci zůstat.“
„Já vím,“ Lucius se usměje.
„Rone, kdyby se něco dělo, tak odejdi letaxem na tuhle adresu,“ podá chlapci lístek s adresou.
„Co to je?“
„Tam je Severus.“
„Ten s těma černýma vlasama a křivým nosem,“ slabé uchichtnutí.
„Jo, přesně ten. Jdi tam pouze v nejnutnějších případech,“ pohladí mladíka po rudých vlasech.
„Tam se nemusíš ničeho bát, chrání to tam Fideliovo zaklínadlo," usmál se Lucius.
„Jasně.“
„Brzo se vrátím,“ přitáhne si Lucius chlapce.
„Budu ti věřit…“
Lucius se pousměje, políbí mladíka na horké rty. Zvedne se k odchodu, mezi dveřmi se otočí. Ron už je zase zabrán do nějaké knihy.



Lucius se přenesl do sídla Pána zla. Smrtijedi se už houfovali.
„Luciusi, zase pozdě, to už je po několikáté. Dřív jsi s tím problémy neměl,“ ozve se Avery. Malfoy se otočí.
„Nemyslím si, že by zrovna tobě bylo něco do toho, kdy a kam chodím,“ s odporem si změří Smrtijeda pohledem.
Smrtijedi se přemístili na ministerstvo kouzel. Bystrozoři zde už byli, jako by útok očekávali…
Malfoy bojoval s jedním mladým bystrozorem, když si uvědomil, že tu nikde nezahlédl nikoho z Fénixova řádu. V tu chvíli nemohl přemýšlet nad tím, co to znamená, později se o tom zmíní Mistrovi.



Ron seděl na křesle, zamyšleně hleděl do krbu, přemýšlel, kdy asi se Lucius vrátí.
Prásk
Někdo se přemístil do druhé místnosti. Chlapec udiveně pozvedl zrak ke dveřím. Lucius to být nemohl, vždyť odešel teprve před chvílí, tak kdo tam potom je?
Do místnosti vešli tři kouzelníci s napřaženýma hůlkama.
„Rone…“ vydechl jeden z nich, starší zrzavý kouzelník, pan Weasley. Obezřetně se přiblížil k vyděšenému mladíkovi.
„Je to v pořádku, už jsme tady. Je Malfoy pryč?“ zeptal se kouzelník po pravé ruce pana Weasleyho, hnědovlasý kouzelník se strhaným obličejem, v otrhaných hadrech, Remus Lupin.
„Rone…“ přiblížil se i ten třetí, černovlasý chlapec s brýlemi.
„Kdo jste? A co tady chcete?“ vyhrkl Ron, zvedl se z křesla, blížil se ke krbu.
„Rone, to jsme my, tvoji přátelé,“ opět promluvil černovlasý chlapec.
„Jo, jasně,“ ironický úšklebek zrzavého mladíka.
„Rone, pojď s náma. Vrátíme ti paměť,“ sklopil hůlku ten v ošoupaném hábitu.
„Kdo jste?“ zopakoval lehce plačtivě Ron.
„Remus Lupin,“ povzdechl si hnědovlasý čaroděj, pak ukázal na ostatní.
„Harry Potter,“ představil černovlasého chlapce.
„A Artur Weasley, tvůj otec,“ ukázal Lupin rukou na zrzavého muže.
„Co tady chcete?“ pořád se od nich nedůvěřivě vzdaloval Ron.
„Přišli jsme tě zachránit,“ promluvil pan Weasley.
„Jak zachránit, já přece nepotřebuju zachránit. Před čím?“ nechápavě na ně zíral.
„Před Luciusem Malfoyem.“
„Před Luciusem přece nepotřebuju zachránit…“ udivený pohled.
„Rone, my jsme mysleli, že-že tě zabil...“ vydechl Potter.
„Pojď s náma, pomůžeme ti,“ chopil se přesvědčování pan Weasley.
„Já vás neznám, nikam s váma nepůjdu,“ začínal hysterčit Ron. V místnosti se objevil další kouzelník, nepřívětivě vyhlížející bystrozor s podivným okem, Moody.
„Ale půjdeš,“ pronesl rozhodně Moody, pozvedaje hůlku, očividně mu začínaly povolovat nervy. Nevydržel jen tak čekat vedle v místnosti, kdoví, kdy se tu objeví smrtijedi. Ron mezitím stihl nabrat hrst letaxu a vhodit jej do ohně. V okamžiku, kdy proti němu člen Řádu seslal kouzlo vyřkl adresu, kterou mu dal Lucius.
„Alastore, tohle jsi nemusel,“ slyšel ještě rozezlený hlas pana Weasleyho, pak se s ním svět zatočil a on vypadl na kamennou podlahu.
Zůstal ležet na zemi, ztěžka oddechoval, kouzlo ho sice nezasáhlo přímo, ale přesto dostal částečný zásah.



„Moody co si sakra myslíš, že děláš?“ přihnal se k bystrozorovi Lupin.
„Patří k nim. Určitě už je z něj smrtijed, věrný přisluhovač Pána zla,“ odfrkl si starý bystrozor.
„Co to meleš. Zapomněl's, co je primárním úkolem týhle akce? Je to ten chlapec!“ rozkřičel se na něj Remus.
„Ale no tak, Remusi. Opravdu věříš, že se mu ještě nevrátila paměť. Dělá tu Malfoyovi děvku a ty ho v tom chceš podporovat?!“
Lupin jen zalapal po dechu.
„Cože? Šli jsme sem proto, abychom Ronovi pomohli! A vy ho tu obviňujete z něčeho takovýho?!“ vložil se do začínající hádky Potter.
„Měli bychom jít a upozornit Řád na to, co se stalo,“ pronesl do nastalého ticha pan Weasley.
„Arture, Ty si doufám nemyslíš, že… Bože, vždyť je to tvůj syn!“ vykřikl Lupin, když viděl výraz pana Weasleyho.
„Remusi, já opravdu netuším, co si mám myslet. Ty sám si říkal, že až sem přijdeme, tak už bude mít paměť zpět,“ povzdychl si.
„Jistě, to jsem říkal. Ale copak si neuvědomujete, že mu za tu dobu mohl Malfoy cokoliv udělat. Ten chlapec přece neudělal nic špatného,“ nevěřícně přejížděl pohledem z Moodyho na pana Weasleyho.
„Přišli jsme sem Rona zachránit a vy se tu teď hádáte, jestli náhodou není na druhý straně? Neměli jsme si tenhle rozhovor odbýt, než jsme se šli?!“ zamračil se Potter. „Harry, tohle není tak snadný. Myslíš, že nechci pomoct vlastnímu synovi? Sakra, já chci, aby se vrátil, ale ne za cenu, že ho přitom někdo zmrzačí,“ nasupeně pohlédl na bystrozora.

„Když už jsem tady, mohli bysme se podívat, co v tomhle hnízdečku Malfoy schovává,“ ušklíbl se Moody a hned se hnal k nejbližší skříni.
Po hodině, kdy se rozjařený Moody, nevrlý pan Weasley a naštvaný Lupin, snažili najít cokoliv o smrtijedech a jejich plánech, to byli nuceni vzdát. Po domě bylo sice spoustu knih a předmětů souvisejících s černou magií, ale nic, co by jim jakkoliv mohlo pomoci v pronásledování smrtijedů.
„Co takhle tady počkat, až se Malfoy vrátí a jednoduše ho chytit?“ napadlo Pottera, který se po dobu marného hledání válel na pohovce a lehce pobaveně je sledoval.
„Nemyslím, že by to byl nejlepší nápad,“ pronesl Lupin.
„Nevíme, kdy se vrátí, ani zda se vrátí sám. Taky mohl mít na domě alarm a už ví, že tu jsme. Takže, pokud chceme Malfoye dostat, budeme to muset udělat na nějaké akci, kde budou ostatní smrtijedi zabaveni. I když je celkem možný, že Malfoye chytí dneska na ministerstvu,“ řekl pan Weasley.
„Na ministerstvu? To těžko, s těma neschopnýma polenama, kteří to tam teď hlídaj,“ ušklíbl se Moddy.
„Takže, můžeme jít?“
„Jistě. Těžko můžeme počítat s tím, že v nejbližší době potkáme Rona. Nejspíš je už někde, kam se nedostaneme, teda v případě, že ho nedostalo do Alastorovo kouzlo,“ opět se zamračil Lupin.
„Stejně nevěřím tomu, že by se Ron přidal na stranu zla,“ prohlásil Potter.
„Jistě, tomu nevěří nikdo, i přesto, že někteří se snaží dělat, že ano,“ hleděl Remus na Moodyho.
Čtveřice kouzelníků se přenesla s Malfoyova letního sídla zpět do Fénixova řádu.

„Weasley?“ ozval se nad ním něčí hlas. Ron pomalu otevřel znavené oči. Nad ním stál chlapec, přibližně jeho věku, s platinovými vlasy a s udiveným výrazem, který se však rychle změnil v opovrhlivý.
„Co tady chceš?!“
„Já…“ ztěžka se pokusil posadit chlapec
„Je ti něco?“ bledolící chlapec se sklonil k zvedajícímu se mladíkovi, náhle měl ve tváři ustaraný výraz.
„Ne…“ vydechl zrzek, avšak znovu poklesl na zem.
„Severusi!“ vykřikl Draco směrem ke dveřím. Z druhé místnosti se po chvilce přihnal černovlasý muž. Zběžně obhlédl situaci a sehnul se k mladíkovi na zemi.
„Co se stalo?“ otočil se na Draca.
„Netuším, před chvíli vypadl z letaxu. To už vypadal takhle,“ ukazoval na zrzka.
Snape se otočil k chlapci na zemi.
„Weasley.“ Nedočkal se žádné reakce.
„Rone,“ zkusil to znova. Odpovědí mu bylo jen slabé zasténání. Snape si trochu oddechl, netušil, co se stalo, ale zrzavý mladík na tom nebyl zrovna nejlíp. V poslední době na něj bylo použito až příliš mocných kouzel, než aby to jeho tělo mohlo zvládnout.
„Vnímáš mě? Co se stalo?“ naléhal Severus.
„Přišli tam…Oni…“trhavě se rozkašlal. Snape Rona popadl do náruče, hbitým krokem přešel do nejbližšího pokoje. Tady jej položil na postel. Neurčitě se rozhlédl po místnosti, netušil, co se mladíkovi stalo a tím pádem nevěděl, jak mu co nejúčinněji pomoci.
„Co je mu?“ zeptal se Draco, nahlížeje Severusovi přes rameno.
„Netuším, vypadá to na nějaké omračovací kouzlo, které ovšem pozměnilo svojí formu. Nebo ho vyslal někdo, kdo toužil víc po něčem mocnějším. Spíš to jsou dvě kouzla dohromady,“ pokrčil rameny Snape.
„Co budeš dělat? Otec bude zuřit, až se tohle dozví…“ prohodil mladý Malfoy.
„Já vím… Netuším, jak mu pomoci… Počkáme…“ rozhodl bezradně černovlasý kouzelník. Stočil pohled k chlapci na posteli. Ron byl bledý, roztřeseně oddychoval, zdál se být v polovědomí. Občas otevřel oči, jakoby se pokoušel probudit s nepříjemnýho snu, avšak něco mu to nedovolilo.

„Začíná mít horečku,“ povzdychl si Snape. Seděl u mladíka už dvě hodiny, od doby, kdy jej přenesl do tohoto pokoje. Draco občas přišel, obhlídnout situaci, jak tomu říkal. „Nelepší se to, co?“
„Ne, spíš je to každou chvíli horší, jestli to takhle půjde dál, bude potřebovat odborného léčitele,“ odpověděl Severus, nervózně pozoroval, teď už bezvědomého, zrzavého chlapce.
„Otec se ještě v letním sídle neobjevil, koukal jsem se,“ řekl náhle Draco. Snape se na něj udiveně ohlédl.
„Dobře,“ rozhodl se to nekomentovat.



Smrtijedi se vraceli s další nezdařené akce. Ministr kouzel byl očividně předem varován a stihl zmizet. Na ministerstvu bylo hodně mrtvých bystrozorů, pár raněných a opravdu jen málo těch, kteří byli v pořádku.
Lucius stál v kruhu smrtijedů, napůl ucha poslouchal kázání Pána zla. Věděl, že tohle zase nezvládli, to jim nemusel Voldemort opakovat, jako už tolikrát. Přesto, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát bylo jasné, že o nich na ministerstvu věděli. Jistě, bylo hodně mrtvých, ale hlavní cíl nedostali, o to přece bystrozorům šlo. Proč tam, ale nechali ty mladé nezkušené bystrozory s kterýma by si poradil i začínající smrtijed? Na ministerstvu je mohla strana dobra dostat. Kdyby tam ovšem byl Fénixův řád, tak proč to neudělali? Všechny tyhle otázky se Malfoyovi honily hlavou, když si náhle všiml změny Lordova kázání.

„Mezi námi je špeh,“ nebezpečně se zatvářil Voldemort.
„Pane, to je nemožný,“ prohlásil Avery, čímž si vysloužil Mistrův hněv v podobě Crucia.
„Samozřejmě, že je tu špion. Dokonce již vím, kdo to je,“ rudé oči se nebezpečně zablýskly.
„Pane?“ otázala se Bellatrix.
„Dolohove,“ otočil se náhle Pán zla na smrtijeda po Luciusově pravici.
„Pane já…“
„Řekni, co ti slíbili, za to, že zradíš mě a mé věrné?“ ušklíbl se Voldemort.
„Mistře…“
„TICHO! Opovážil ses zradit, myslel sis snad, že mě můžeš oklamat. Vím o všem, co se mezi smrtijedy děje. Nebo sis myslel, že když vím o tom, že má věrná Bellatrix podvádí svého manžela s Macnairem. Když vím o tom, že věrný Lucius si doma opatruje zrzavého kolouška. Opravdu sis myslel, že si nevšimnu, že se stýkáš s někým ze strany dobra? MYSLEL SIS TO?!“ zuřil Lord Voldemort.
„Ne, pane…“ tiché, však natolik zřejmé přiznání.
„Teď uvidíš, co se stane zrádcům…“ ušklíbl se Pán zla.
„Hoďte ho do hladomorny, než se rozhodnu, jak ho odměním za jeho nerozhodnost ve volbě strany. Smrtijedi se chopili Dolohova, který jen nevěřícně zíral, že prozatím unikl.

Bylo už pozdě v noci, když se Pán zla rozhodl smrtijedi propustit do domovů. Lucius se přemístil do letního sídla.
Všude byla tma, něco však nebylo v pořádku.
„Lumos,“ šeptl. Spatřil to. Všechno bylo rozházeno. Hromady knih naházených na sobě, sklo rozsypané po zemi, police, šuplíky, vše vysypané. Malfoy jen nevěřícně zíral. Jak se mohli dovědět, kde je letní sídlo? Proběhlo mu hlavou. Něco jiného tuhle myšlenku však rychle vystrnadilo, něco, co zcela zabralo místo jakékoliv jiné myšlence. RON! Kde je?
Lucius se rozběhl po domě, ve všech místnostech byl stejný nepořádek, avšak hledaný mladík nikde. Malfoy se zoufale vydal ke krbu. Poslední možnost, kde by mohl být. Hůlkou vykouzlil oheň. Vhodil do krbu letax, vkročil dovnitř a zároveň vyřkl adresu Snapeova domu.

„Tati…“ lekl se Draco, když se Malfoy náhle objevil v krbu.
„Je tu?“
„Ano, ale…“ nestihl mladý Malfoy doříct, když se kolem něj prořítil Lucius.
„Kde?“ otočil se netrpělivě na svého syna. Draco jen ukázal ke dveřím vedoucím do pokoje, kde ležel Ron, pod dohledem Snapea. Malfoy vtrhl do dveří. Na prahu se zarazil. Zbledl, když spatřil bezvědomého chlapce na posteli.
„Co se stalo?“ otázal se Snapea.
„Netuším, to zjistíme, až se probere,“ kývl směrem k chlapci na posteli.
„A to bude kdy?“
„To taky nevím. Podařilo se mi zmírnit horečku, ale pořád nevím, co na něj použili za kouzlo.“
„Pomoz mu, prosím.“
Snape zvedl pohled od chlapce a prohlédl si plavovlasého muže. To, co viděl ho udivilo. Viděl už Luciuse Malfoye v různých situacích, ale ještě nikdy se netvářil takhle vyděšeně.
„Měl by sis taky odpočinout. Slyšel jsem, že na ministerstvu to neproběhlo podle plánu,“ povzdychl si Severus a pokusil se Malfoye vystrnadit ze dveří.
„Slyšel?“ podivil se Lucius, přece jenom Snape se od událostí v Bradavicích ještě neukázal na žádné schůzce smrtijedů.
„Od Belly.“
„Jistě, to mě mohlo napadnout,“ ušklíbl se Lucius.
„Tak jdi, když se něco změní, tak tě zavolám.“
„Zůstanu u něj,“ prohlásil odhodlaně Malfoy.
„Fajn,“ opět si povzdychl Snape, s Malfoyema se nedalo hnout, když se pro něco rozhodli...
„Zavolej mně hned, jak se jeho stav, byť i nepatrně, změní,“ s tím se otočil a vyšel z pokoje, zanechávaje za sebou vyděšeného muže a bezvědomého chlapce.
Žádné komentáře
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.