Smrťáci DM/RW

16.Kapitola - Vězení

Ron s Dracem byli zalezlí v jedné polorozpadlé mudlovské budově.
Venku se to hemžilo, jak smrtijedy, tak bystrozory a členy řádu.
„Brumbál ještě neví o tom, že jsme teď u smrtijedů co?“ zeptal se Malfoy a nepatrně poposedl.
Seděli pod oknem a nenápadně pozorovali situaci venku.
„No pokud mu to neřekl Snape, tak to neví,“ přisvědčil Ron.
„Tim pádem o nás nikdo z řádu neví a my máme o starost víc,“ zašklebil se Draco.
„To jo,“ vzdychl Weasley.

„Bacha!“ strhl Draco na stranu Rona, právě včas, než se na místo, kde ještě před pár vteřinami stál zřítil kus zdi urvané kouzlem přicházejícím z venku.
„Tady, už nebudu ani chvíli,“ vyhlédl z trosek okna Malfoy.
„A co chceš dělat?“ zeptal se poněkud vyděšeně Ron.
„Jdeme odsud,“ popadl Draco Rona za ruku a vtáhl ho do jediné místnosti, která byla ještě jakž takž v celku.
„Ale to se Voldemortovi moc líbit nebude,“ zarazil zrzek Malfoye, který právě sahal po přenášedlo, které tu nechali.
„Na to mu seru, taky nebudu,“ otočil se na něj odhodlaně blonďák.
„Jdeš nebo co?“ pohlédl na něj Malfoy a chystal se chytit jediné možné dopravy odsud.
„Tohle si ještě odskáčeme,“ vzdychl Ron, ale taky se chytl přenášedla.

Za pár nekonečných minut už pod nohama cítili pevnou půdu..
Nečekaný náraz na zem Rona srazil na kolena.
Draco to ustál a právě pomáhal stát i roztřesenýmu zrzkovi.
Když, už oba stáli pevně na nohou, začali se rozhlížet po místnosti v které skončili.
„Tohle není to místo odkud jsme se přenášeli,“ konstatoval Ron.
„Ty jo, to by mě nedošlo,“ odsekl Malfoy.
Ron se něj udiveně podíval, nechápal co se to z Dracem poslední dobu děje, začínal být dost nevraživý.
„Co se děje?“ zeptal se po chvíli a dál si Draca prohlížel.
„Nic,“ odvrátil se od něj blonďák.
„Draco, sakra řekni mi co se děje!“ začínal histerčit Ron.
„N-nic se neděje,“ odpověděl kamsi do zdi Malfoy.
„Draco,“ prudce ho otočil k sobě Ron, „Co se děje, měl bych to vědět, nejsme zrovna v situaci, kde by jsi měl mít tajemství,“ pokračoval mírněji Weasley.
Malfoy neodpovídal, ovšem Rona, který mu v šeru místnosti viděl jen z části do obličeje, udivilo, když na Dracovo obličeji spatřil slzy.

„Dračku, co je?“ něžně ho chytl, tak aby mu viděl do očí.
Malfoy zatřásl hlavou, setřel si slzy a nuceně se usmál.
„Věř mi nic se neděje.“
„Seš si jist?“ hleděl mu do očí Ron.
„Jistě,“ sklopil zrak k podlaze Draco.

Weasley chtěl něco dodat, když se na druhé straně místnosti ozval skřípavý zvuk otevírání dveří.
Do místnosti se při jejich otevření dostal slabý proud světla.
Vstoupila osoba, za ní jich šlo ještě několik.
Dveře se zavřeli a místnost se opět ponořila do šera, jedna z osob pozvedla ruku z hůlkou a rozžehla po obvodu místnosti pochodně.
Ve světle se Ron podíval pozorně na postavy v pláštích.
Věděl, že to jsou smrtijedi, ale nebyl mezi nimi ani Snape ani Lucius Malfoy.
První z těchto temných postav poznal, nešlo jej přehlídnout, byl to Lord Voldemort.

„Vidím, že jste se, už vrátili,“ poznamenal svým jedovatým hlasem a dost nenávistně si je měřil rudýma očima.
„No totiž… mi jsme...,“ zarazil koktavou Dracovu odpověď paprsek světla, který ho odhodil proti zadní zdi, po které se svezl a zůstal ležet na zemi.
Ron se za ním chtěl rozběhnout.
„Ale ne, pane Weasley, vy nám tu máte co vysvětlovat,“ zarazil ho Voldemort.
Ron se tedy zastavil, nervózně pozoroval Draca, který se začal pomalu zvedat.
„Vy i pan Malfoy byste si měli uvědomit, že k nikomu nejsem shovívavý, ani k smrtijedům, ani k bradavičkám studentům, už vůbec ne k vám. Z vás chci mít špičkové bojovníky, mám k tomu své důvody, proto na vás budu přísnější, než na smrtijedy,“ propaloval Rona pohledem pán zla.
Weasley jen mlčky vyděšeně pozoroval smrtijeda, který se blížil k malátně se zvedajícímu Dracovi.
„A nyní, kde proč jste utekli z boje?“ upoutal Ronovu pozornost Voldemort a jeho otázka.
„No totiž, mi jsme si mysleli, že tam je, no hodně smrtijedů a že to zvládnou i bez nás tak jsme, tak jsme,“ neurčitě mávl rukou Weasley.
„Jistě, takže vás napadlo, že vás na akci kam jsem vás poslal není třeba,“ ušklíbl se Voldemort.
„No…,“ nevěděl Ron jak dál.
Jeden ze smrtijedů mezi tim přistoupil k stále se marně zvedajícímu Dracovi, popadl ho za loket a dost nevybíravě ho strčil k zrzkovi, ten ho jen z obtížemi chytl před tím, než by dopadl na zem.

„Myslí, že vám prospěje vyzkoušet si naše vězení a pár mučících metod,“ zašklebil se Voldemort,  „třeba si potom rozmyslíte neplnit přímý rozkazy,“ otočil se a vyšel bez jedné ohlídnutí z místnosti ponechávaje je na starosti deseti smrtijedům.

Přední smrtijed pozvedl hůlku a jediným mávnutím si přivolal hůlky Rona a Draca, ti jen bezmocně sledovali, jak jejich neděje mizí v rukách přisluhovače pána zla.

Smrtijedi se nebezpečně přibližovali, Ron i Draco věděli co přijde, vždyť už mnohokrát viděli nebo slyšeli o mučících metodách pána zla a jeho poskoků.
Smrtijedi pozvedli své hůlky a společně vypálili na neozbrojenou dvojici bolestivou kletbu.
„Crucio,“ nesl se sálem výkřik mnoha smrtijedů, který v zápětí zanikl v křiku napadeného páru.

Po několikátým zásahu zakázanou kletbou Ron pomalu přestával vnímat, věděl že tohle ještě není konec mučení. Voldemort chtěl, aby si za trest vyzkoušeli celé mučení a to znamenalo dost dlouhou bolestivou dobu v držení smrtijedů.

Když, už ani jeden z chlapců se nezmohl na křik, přestali být pro smrtijedy zajímavý.
Dva smrtijedi popadli Rona za ruce a táhli ho studenou sklepní chodbou do vězení.
Ron jen slabě vnímal jak jím mrštili do cely a za ním vtáhli blonďatého hocha.
Pak už nebyl s to vnímat cokoliv.

Po několika hodinách Rona probudilo tiché volání jeho jména, otevřel oči, nad sebou spatřil Dracovu vyděšenou tvář.
Malfoy mu opatrně pomohl vstát, Ron se slabě zakymácel, než se udržel jakž takž na nohou. Draco měl s kletbou crucio své zkušenosti, už z domova, proto mu nedělalo zas tak velký problém dostat se z jejích následků, ale na Rona byla tahle kletba použita podruhé, proto nebylo divu, že ze sebe jen tak nemohl setřást její účinky.

„Dobrý?“ zeptal se opatrně Draco, pozorně si prohlížejíc Rona, který stál opřený o zeď se zavřenýma očima a ztěžka oddechoval.
„Jo,“ otevřel pomalu oči a rozhlédl se kolem.
Stáli v poměrně malé cele určené pro zajatce, nebylo tu vůbec nic, žádný nábytek, žádné hadry, prostě nic jen kamenná podlaha, kamenné zdi a kamenný poměrně nízký strop. Nebylo tu žádné okno, světlo vycházelo jen z jedné jediné pochodně, nebyly tu mříže, jen pevné dřevěné dveře.

Ron si s povzdechem sedl na studenou zem.
„Jak dlouho tu budeme?“ pohlédl nahoru na Draca.
„Nevim, ale nejspíš si na nás vyzkouší ještě nějaký kouzlo,“ sedl si Malfoy vedle zrzka.
Ron na něj vyděšeně pohlédl.

Mlčky seděli v objetí vedle sebe, upřeně sledovali dveře v hrůzném očekávání příchodu smrtijedů.
Kdyby měli v cele okno věděli by že je už sobota večer, ale takhle mohli jen odhadovat jakou dobu už tiše sedí.

V zámku dveří se ozval skřípavý zvuk odemykání, dovnitř vstoupili tři smrtijedi.
Beze slova přistoupili k vyděšené dvojici na zemi, hrubě chytili Rona za ruce a vytáhli ho ze dveří.
Draca, který jim v tom chtěl přece jen zabránit, držel třetí a po odtažení zrzka mrštil Malfoyem o zeď.
„Buď rád, že jde on a ne ty,“ zabouchl smrtijed dveře.

Dracovi nezbylo, než čekat, až se vrátí smrtijedi a přivedou Rona zpět, věděl, že ho nezabijí, ale přece jen nemohl přenést přes srdce představu mučení chlapce, kterého miloval.
V duchu si nadával, neměl Rona do toho zatahovat, kdyby nebylo jeho Voldemort by se o Ronovi nikdy nedozvěděl.
Teď mu nezbylo, než čekat a doufat, že se jim podaří jejich plán, který se měl uskutečnit po vánocích.
Žádné komentáře
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.