Střípky lásky HP/SS

1.kapitola - Setkání s osudem

Doufám, že kapitolu náležitě okomentujete. Kapitolu věnuji všem, kteří stejně jako já zbožňují Severuse Snapea. Nejsem si jistá, nakolik se mi povede jedinečný Severusův cynizmus, tak jeho postavu berte prosím trošku s nadhledem...
Harry Potter stál před hlavními dveřmi vedoucími na Ministerstvo kouzel. Jistě, mohl čekat uvnitř, vždyť tam pracoval, nebylo by to nápadné. Ale on nechtěl. Nechtěl aby jej někdo viděl, jak se doprošuje muži, který měl být dnes propuštěn z Azkabanského vězení. Ani nevěděl proč vlastně nechce, aby lidi věděli, že on, 'Chlapec, který zabil Pána zla', musí prosit za odpuštění, že nevěřil 'muži, který nezradil'. Ale nechtěl. Ještě nebyl připraven na veřejnou potupu.

Mladík se opřel o bílou zeď přízemní budovy. Kdesi v hlubokém podzemí se teď odehrávalo poslední sezení, které mělo rozhodnout o propuštění Severuse Snapea. A chlapec nepochyboval, že jej propustí. Důkazy byly víc, než jasné.

Potter otevřel Snapevu složku. Jako bysrozor k ní měl přístup.

Identifikační číslo: 1372566/671318
Jméno: Severus Tobias Snape
Zločin: Vražda 1.stupně
Trest: Azkaban - doživotí

Následoval stručný popis Snapeova života a několik fotografií odsouzeného. Snapeův životopis znal Harry zpaměti, stejně jako seznam profesí. Nemělo cenu, číst si to všechno znova. Rozhodně ne, když chce Snapea prosit o odpuštění.
Zaklapl desky složky. Už se ve Snapeovo soukromý hrabal dost.

Před pěti lety padl Pán zla. Za další dva roky byl dopaden Severus Snape a uznán vinným za vraždu Albuse Brumbála. Jiné činy mu nikdo dokázat nemohl, ale na základě Harryho svěděctví, jej odsoudili právě za vraždu někdejšího ředitele Bradavic. Za další dva roky našel Potter něco, co nečekal. Brumbálovu ztracenou myslánku, na kterou se Snape při soudním přelíčení odvolával. Myslánku v té době nikdo nenašel a Snape byl poslán do Azkabanu. A teď po dvou letech se objevila, aby vypověděla své tajemství.
Rok trvalo, než se mezi jednotlivými soudními tahanicemi ujasnila pravda. A dnes, po pěti letech od pádu Pána zla, po třech letech vězení, měl být Severus Snape s konečnou platností propuštěn.

Harry se ohlédl k bráně. Doufal, že už jim to nebude moc dlouho trvat, začínalo být podezřelé, že zde už hodinu stojí. Mudlové, kteří budovu neviděli, si ho měřili podezřívavým pohledem a těch pár kouzelníků, kteří snad nevěděli o koho se jedná na něj koukalo, jakoby se rozhodl Ministerstvo vykrást.

***
Konečně se hlavní dveře Ministerstva kouzel otevřeli a na denní světlo vyšel černovlasý kouzelník. Nejistě se rozhlédl kolem, jakoby snad ani nemohl uvěřit tomu, že je na svobodě. Jeho pohled padl na mladíka, který k němu teď zamířil. Na tváři bývalého profesrova lektvarů se objevil jeho, tak typický úšklebek. V strhaném, potemnělém obličeji však již nevypadal tak nebezpečně.

Harry si Snapea pozorně prohlédl. Obyčejný, místy potrhaný hábit, který mu nepochybně přidělili při jeho propuštění, na něm visel. Kouzelnákovo tělo pod ním bylo nepochybně hodně pohublé. Černé, místy jemně prošedivělé, dlouhé vlasy spadaly v mastných pramíncích kolem Snapeovi bledé tváře. Uhrančivé oči dávali nazřetel všechno hrůzu, kterou si muž prošel a kterou nedával najevo.

"Pottere, chcete snad něco," dlouho nepoužívanému hlasu chvíli trvalo, než našel správnou dávku nenávisti. "Já..." černovlasý mladík najednou nevěděl jak dál. Tak dlouho si tenhle okamžik připravoval. Tolik bezesných nocí, kdy vzpomínal a kdy se za všechno obviňoval. Teď ale, jakoby mu všechna slova vypadla z mysli.

Černé oči vyčkávavě hleděli na mladíka. Severus mu to rozhodně nemínil usnadnit.
"Já... Chtěl bych se vám omluvit," Potter sklopil hlavu k zemi. Takhle si to rozhodně nepředstavoval.
"Omluva se přijímá," Snape mladíka obešel a zamířil pryč.
"Co..." Harry udiveně zvedl hlavu. Další věc, kterou nečekal.

On mě tady jen tak nechá? Nic víc, jen 'omluva se přijímá'? Ale to přece... A co si čekal?

"Snape, počkejte," chlapec doběhl bývalého profesora.
"Chcete snad ještě něco Pottere," uhrančivé oči se opět zabodli do mladíka.
"Chtěl jsem se omluvit," vyhrkl Harry.
"Omluvil jste se, omluva se přijímá, co víc chcete. Moje díky za to, že jste mě dostal ven?" ušklíbl se Snape.
"No... Třeba," lehce zmateně.
"Pottere, asi zapomínáte na to, že to VY jste mě tak dostal," odsekl Snape a zase se otočil k odchodu.

"Kam půjdete?" ozval se najednou mladík, který jej opět dohonil.
"Co..?" Teď byl zmatený Severus. Nad tímhle se nezamýšlel, teď chtěl být prostě jen co nejdál. Co nejdál od Ministerstva. Od ministra. Od toho zatraceného, vlezlého Pottera.
"Ptal jsem se kam půjdete. Totiž... Máte kam jít? Já, že... Asi nemáte kam jít, tak... Prostě..."
"Vymáčkněte se Pottere, nemám na to celý den," to samozřejmě nebyla pravda. Měl spousty času.
"Mohl byste jít ke mně."
"Cože?!"
"No, mohl byste jít ke mně. Bydlím sám a tak jsem myslel..."
"Myslel, Pottere?"
"Ano já. Chtěl jsem se vám omluvit a nabídnout..."
"Nemáte nic, co byste mohl nabídnout," skočil mu opět do řeči Severus.
"Chtěl bych vám pomoci," konečně dokončil myšlenku černovlasý mladík.
"Nepotřebuju milodary, Pottere," zavrčel Snape a opět se otočil k odchodu.
"Počkejte. Prosím... Já jen. Nechtěl jsem vás tím urazit, ale..." mladík se opět rozběhl za rychle se vzdalujícím kouzelníkem.

***
Harry se přemístil na Příčnou ulici. Nepochyboval, že tu na Snapea někde narazí. Musel ho najít, když už se mu ztratil v davu mudlovského Londýna. Musel si přece vyzvednout své peníze. Ne snad, že by jich Snape měl nějak moc, přece jenom mu většina jmění byla zkonfiskována na základě odsouzení, ale něco málo přece jen měl. V trezoru u Gringotových, kteří Ministerstvu odmítali vydat jakékoliv peníze, které střežili, byť se jednalo o peníze smrtijedů.

Vešel do sněhobílé budovy. Několik skřetů si jej změřilo ostražitým pohledem. Bez většího povšimnutí přešel kolem nich. Rychle se rozhlédl po hale.
Černovlasího kouzelníka zaregistroval hned. Rozešel se k němu. Nemohlo mu uniknout, že se Snape nad něčím rozčiluje. Skřet za přepážkou mu jen úsečně odpovídal.

Severus se otočil v momentu, kdy byl Harry už úplně u něj. Znechuceným pohledem jej sjel.
"Přišel jste se mi posmívat Pottera?!" nenávistné zavrčení.
"Ne já... Co se stalo?"
"Nevydají mi peníze, když to potřebujete vědět, ale to jste jistě už věděl," odsekl bývalý profesor. Obešel černovlasého mladíka a zamířil k východu.
Potter spěchal za ním. Teď už si nemohl dovolit, aby mu Snape zmizel. Taky by ho již nikdy nemusel objevit.

"Počkejte. Jak to, že vám ty peníze nedali?" chytl staršího kouzelníka za loket a zabránil mu tak pokračovat v chůzi.
"Neopovažujte se na mě sahat, Pottere!" Severus vytrhl ruku s mladíkova sevření.
"Proč vám nedali vaše peníze?" zopakoval chlapec svůj dotaz, nehledě na očividnou zlost bývalého profesora.
"Proč, Pottere?! To bych se měl ptát já vás! Protože jsem propuštěný vězeň, proto, Pottere! Přístup k trezoru budu mít až rok po propuštění! Jste teď spokojený?!" Snape odstrčil zaraženýho mladíka a pokračoval v cestě pryč z banky.

Harry si jen povzdech a spěchal za ním.

"No tak, stůjde... Já... Kam teď půjdete, když nemáte peníze?"
Černovlasý kouzeník se zastavil. S neproniknutelným výrazem se otočil k mladíkovi spěchajícímu za ním.
"Co tím chcete říct?"
"No, mohl byste jít ke mně. Totiž já... Neberte to jako milodar, ale než vám tajy vaše peníze a tak..."
"Pottere, myslím, že jsem řekl jasně, že k vám nepůjdu, to radši budu spát pod mostem, než u vás!"
"Ale já... Chtěl bych vám pomoct," namítl už zoufale mladík.
"Nepotřebuju ničí pomoc, Pottere. A už vůbec ne vaší!"
"Ano, jistě, já vím, ale... Prosím. Nemáte kam jít a já..."
"Ne, Pottere, to vy nemáte kam jít, když se vnucujete propuštěnýmu trestanci," ušklíbl se Snape.
"Možná máte pravdu," tiše odvětil mladík.
"Vidíte, Pottere, jděte si zachraňovat svět, nebo někoho, kdo to potřebuje a mě nechte na pokoji. Už jste toho v mým životě napáchal dost!"
Severus se samolibě ušlíbl a pokračoval v cestě, schlíplého mladíka nechavajíc stát za sebou.

***
Černovlasý mladík si seděl v křesle. S ruce svíral sklenku kvalitní irské whisky, občas si usrkl, nevnímaje jejích chuť. Byl příliš pohlcen ve svých myšlenkách.

Stále se vracel do dnešního setkání. Nemohl uvěřit tomu, že se mu nepodařilo Snapea přemluvit. Před tím, kdykoliv si jejich rozhovor představoval, tak se mu to podařilo. Nechtěl, nemohl, si připustit, že by byl tak lehce pokořen. Vždyť Snape dal přednost ledové krajině před ním.

Opět se napil. Ani si neuvědomil, že pomalu dopíjí láhev. Položil sklenku na stůl. Nevnímal, že se zatím sama doplnila další várkou alkoholu.

Rozhlédl se po místnosti. Až teď si uvědomoval ten chlad, který tady byl. Nic na tom nezměnil oheň plápolající v krbu, ani několik svíček, které místnosti dodávali krásné tlumené světlo. Místnost byla chladná, odtažitá. Jak by taky ne. Nikdo tady celý dny nebyl. Harry přišel jenom na noc, aby se zde vyspal, ráno zase odešel a víc se o dům nestaral.

Nábytek tu měl od doby, kdy se nastěhoval, takže byl místy již sedžený a opotřebovaný, ale o to se mladík nestaral. Nepotřeboval mít všechno nové.
V době, kdy ještě žila Hemiona, tu měl i pár květin. Ty už ovšem uvadly a shnily. Sem tam se ještě v domě vyskytovaly, ale v dezolátním stavu.

V domě nebyl žádný obraz, žádný koberec, nic, co by mohlo nějak navozovat příjemnou, domácí atmosféru. Podle černovlasého mladíka to byly jen zbytečné lapače prachu a ty on nepotřeboval.

Ale teď jak se tak, lehce zamlženým pohledem, rozhlížel po pokoji, zjistil, že mu to chybí.
Chybí mu přítomnost lidí ve životě. Ano, v práci se s lidmi stýkal, ale to byli kolegové, vězni, pracovníci na ministerstvu. Nebyli to přátelé, rodina...

Harry sice nikdy nepoznal tu pravou rodinu. Ale měl přátele a ti mu to dostatečně vynahrazovali. Jenže pak zemřeli. Zemřeli a jemu nic nezůstalo. Jen práce a tenhle extrémně tichý dům na kraji Londýna.

Rozechvělou rukou zvedl sklenku a opět se napil. Mysl mu pomalu obestírala sladká nevědomost alkoholu.

Kdesi zazvonil zvonek. Smaragdové, zastřené oči se pomalu, nechápavě zadívali směrem, odkud se zvuk ozval. Zvonek se opět rozdrnčel.

Černovlasý mladík se nejistě zvedl s křesla. Do jeho znavené mysli konečně dorazila informace o původu zvuku.
Vydal se ke dveřím. Nebyl zvyklý, že by na něj někdy někdo zvonil. Jeho sousedí si zvykli jej nevyrušovat. Stejně to byli vesměs mudlové. A o ty Harry už před dávnou dobou přestal stát. V tomhle ohledu se z něj pomalu začal stávat zatvrzelým odpůrce.

Cestou několikrát zakopl o krámy ledabyle pohozené kolem. Nikdy se neobtěžoval nic uklízet, proč by to taky dělal..?
Konečně se dostal ke dveřím. Roztržitě je otevřel.

Rozechvěle se držel otevřených dveří a hleděl do černých očí člověka, který si jej dovolil vyrušit.
Poslední komentáře
25.07.2010 00:21:02: Natrafila som náhodou na poviedku a začiatok sa mi naozaj páči, idem sa začítať.
08.02.2008 20:15:54: No... to je... velmi zajímavé. :) Jdu se mrknout na další a zjistit, jak to pokračuje...
20.09.2007 19:30:00: moc pěkné....tajemné a sladké:)
20.09.2007 15:16:46: cuca: To bys ráda věděla, co... XD No to se uvidí, proč tam Harry Severuse chtěl.. ;)
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.