Střípky lásky HP/SS

14.kapitola - Osudný smrtijed

Tak na přání většiny... Víc jak měsíc, já vím, jsem nenapravitelná. ;o)
Harry Potter...

Harry Potter...

Harry...


Stále si to opakoval. Věděl, že není možnost, aby tak rychle zapomněl na své vlastní jméno. Ale v neprostupné tmě si nemohl být ničím jistý. V hlavě měl prázdno.
Byl zde již nějakou dobu. Měl hlad, žízeň a prahl po informacích. Netušil jak dlouho tady byl zavřený. Nepochyboval o tom, že to je již pár dní. Netušil jak dlouho hotady nechají. Nebo nechá? Bylo víc těch, kteří jej drželi..? Netušil. V nevědomosti byl od doby, co ho sem strčili. Netušil, proč.
Proč tady má být? Čekal, mučení, týrání, vydírání, strach... Ale tohle. Tohle bylo horší.
Nemohl nic dělat. Nemohl se bránit. Čemu taky, temnotě..? Připadal si neužitečný. Jen seděl a nemohl nic. Nijak přispěk ke své záchraně.
A tak jen seděl. Pomalu hladově, žíznil a zapomínal.

Harry Potter...

Bál se, že čím déle tady bude, tím více bude zapomínat. Hlad a žízeň jej připraví o rozum. Měl strach z toho, že tady zemře. Sám, opuštěný, zapomenutý...
Kdyby aspoň věděl, že jeho věznitelé tady někde jsou. Kdyby někde uvnitř měl tu jiskru naděje, že jej jenom sledují a snaží se jej dohnat do kouta. Ale on nevěřil.
Pomalu si začínal zoufat. Zapomněli na něj. Hodili jej do temné díry a nechali jej napospad osudu.
A osud přijde a nebude přívětivý. Zasáhne jej pomalu, ale tvrdě. Kousíček po kousíčku si jej bude brát, bude jej užírat, až z něj nezbyde nic, než jej troska a i tu si vezme... Osud...

Severus. Už ani nad tím nepřemýšlel. Ne, nebylo mu jedno, co se s ním stane. Doufal, ještě stále doufal, i když nevěřil, že jej Severus hledá. Že dělá něco proto, aby jej zachránil. Ale bylo tomu tak? Opravdu by bývalý smrtijed nastavoval kůži pro někoho, jako byl on..?

Harry Potter...

Plynul čas. Hodina za hodinou. Den za dnem. Umíral, věděl o tom. Věděl, že když se odsud nedostane, tak zemře. Zemře dehydratací. Možná, pokud bude mít štěstí, tak přijde jeho věznitel a zabije jej sám. Nedoufal...

Severus...

Jak rád by ho teď měl u sebe. Jak rád by ležel v jeho náručí. Jak rád by... Jak rád by jenom byl a jak rád by věděl, že u něj je někdo, kdo si přeje s ním být...
Chtěl Severuse. Přál si, aby se tma projasnila, aby z ní vystoupila ta jediná temná postava toho, po kom toužil.
Jméno... Nebylo důležité. Nebylo podstatné kým byl. Hlavní bylo, co si přál a jediné jeho přání směřovalo k muži, který jej opustil...

***

Severus kráčel lesem. Mezi stromy prosvitovaly sluneční paprsky. Obyčejný mudlovský les. Občas tudy projelo nějaké auto vášnivého houbaře, či chataře, který si krátil cestu.
Nic neobvyklého se tady nedělo.

Snape by vypadal jen jako obyčejný turista či výletník. Kdyby ovšem nebyl oblečen v černém dlouhém hábitu a v ruce křečovitě nesvíral hůlku.
Avšak v lese stejně nebyl nikdo, kdo by se nad jeho vzhledem pozastavil. Těch pár aut projelo kolem příliš rychle, než aby jim nějaký muž ulpěl v paměti.

Sešel z cesty. Pomalu procházel kolem houštin, hlouběji do lesa. Paprsky si i sem ještě našli cestičku, ale pozvolna jich ubývalo.

Věděl kam jde. Neznal to místo, nikdy jej neviděl, ne zvenku. Ale věděl kde je. A hlavně! Věděl, kdo tam na něj bude 'čekat'.
Jediný článek. Kdyby jej jen našel dříve...
Ani si nechtěl představovat, co musel Harry zažívat. Co ve spárech šíleného smrtijeda byl nucen snášet. Žije ještě...STOP... Ne, nesmí nad tím takhle uvažovat. Musí myslet pozitivně.
Pozitivně. Nikdy tak nemyslel. Většinou vše viděl černě. Jako Harryho a jeho noční toulky. Jako Harryho city. Jako vše, co se týkalo Harryho zatracenýho Pottera!

Mělo mu být jasné, že je to on. Že únoscem černovlasého mladíka je právě tento přisluhovač Pána zla. Ale jak mu to mělo dojít. Jak jej jen mohlo napadnout, že zrovna jeho propustí. Smrtijeda, který byl natolik šílený, zlý, zvrhlý...

Severus se zimničně oklepal. Stačila vzpomínka na zrůdné činy muže, který držel chlapce, kterého si on tak rychle oblíbil.
Musel Harryho najít. Musel mu pomoci... Musel...
Prvotně musel doufat, že mladý bystrozor bude v pořádku a pak... Pak se uvidí.

Zlostně zaklel.
Věděl, že smrtijedův úkryt je někde tady. Navštívil jej jedinkrát, ještě ke všemu se zavázanýma, ale to neznamenalo, že není schopen najít cestu. Musí...
Nemohl se přeci plést. Ne. Cítil stopu magie, sice nepatrnou, ale přec.

Vzpomněl si na noci strávené v Azkabanu. Vzpomínal na všechny ty kletby a způsoby mučení, které vězni sesílali a vymýšleli pro 'Chlapce, který přežil'. Tehdy jim nevěnoval pozornost, sám měl na Nebelvíra vztek. Ale teď.
Všechno se mu to vybavilo. Vše tak živé, tak reálné... Nemohl uvěřit tomu, že si na to nevzpomněl dřív, vždyť právě on, smrtijedi, kterého tak nesmyslně propustili, sliboval Nebelvírskému zachránci krutou pomstu.
Nikdo mu to nevěřil, jistě. V Azkabanu se řekne tolik věcí, tolik... Jenže ještě nikoho z těch, kteří slibovali pomstu, nepustili na svobodu. Tak proč nyní, proč jeho?

***

Tma... Čistá, neproniknutelná tma... Všudypřítomná tma...
Pomalu začínal mít pocit, že až uvidí světlo, tak oslepne. Ovšem uvidí ještě někdy světlo? Spatří hřejivé slunečné paprsky?
Netušil... Co vlastně věděl..?
Mozek mu pomalu vypínal. Z nedostatku jídla a tekutin mu přestávalo pracovat tělo.
Jak to bylo dlouho, co nic nejedl, nepil... Pár dní. Pět? Neměl by už být mrtvý..? Netušil... Nevěděl jak dlouho trvá, než tělo zcela odumře na nedostatek potřebných látek. Tušil jen, že to už nebude dlouho trvat.

Ležel na chladné zemi. Neměl sílu pohnout rukou, natož se zvednout.
Nevadilo mu to. Stejně už skoro nic necítil. Jen tu žízeň... Tak moc by si přál aspoň pár kapek vody, pár životodárných doušků.
Kdyby teď někdo přišel. Kdyby se jej nyní někdo pokusil proklít. Nebránil by se. Bylo by mu to jedno...
Jenže nikdo nepřicházel.

Harry Pot...

Harry...


Jméno. Ano, stále má jméno, byť skoro již zapomenuto.
Silou vůle se snažil udržet při smyslech. Hodinu od hodiny to bylo těžší a těžší...

***

V dálce jí spatřil. Polorozpadlou chatrč. Dřív to mohla být pěkná lovecká chatka, ale postupem času zchátrala.
Zamířil k ní. Netušil zda zde budou, jen doufal. Věřil svému instinktu. Navíc pochyboval, že pomatený smrtijed měl tolik možností kam zavlési svou oběť.

S napřeženou hůlkou zamířil k chatě.
Několikrát stavbu obezřetně obešel, pozorně naslouchaje zvukům zevnitř.
Doufal, že se nespletl. Kam jinam by jej šel hledat, kdyby tady nebyl..? Netušil... Neměl zdání o tom, jak únosce přemýšlí. Jak zvažuje další tah.
Musel to risknout, zvlášť když došel až sem.

Zamířil ke dveřím.

***

Jak se jmenoval? Nevěděl... A bylo to důležité? Bylo vůbec ještě něco důležité?
Ne...

Zkusil pohnout prsty na ruce, jen aby se ujistil, že ještě žije. Že není jen odumřelá schránka. Že v něm ještě zbyl nějaký ten kousíček, nějaká nevybraná zásoba energie.
Nešlo to.... Tiše zasténal.

V puse cítil olověnou pachuť krve, která mu líně vytékala z rozpraskaných rtů. Nemohl je navhlčit, nebylo jak. Neměl už ani slin, kterýma by zvlášnil svá ústa. Jazyk měl přilepený na patro. Skoro nemohl otevřít oči. Ale to nevadilo. Co by viděl. Jen depresivní tmu všude kolem.

***

Musel jej zabít! Musel... Ale i přes svou zlobu. Přes svou neutuchající nenávist k Vyvolenému chlapci. K mladíkovi, který zabil jeho Mistra, jeho Pána! I přes to všechno se musel krotit. Nemohl tam jen tak jít a zabít ho. Ne... Bylo by to příliš snadné. Příliš rychlé.
Musel si ho vychutnat.

Nejdříve zvažoval různý druhy mučení.
Ano, Crucio by bylo účinné, avšak Potter na něj již byl zvyklý, aspoň se tomu tak zdálo. Co tedy mohl udělat, aby to bystrozora ranilo, aby jej to pomalu ničilo.
Napadlo jej několik možností. Od těch, které již použil až přes ty, které vymysleli ke konci války a nikdy neměli možnost je vyzkoušet.
Chtěl unést Snapea. Chtěl donutit Pottera, aby se díval na utrpení svých blízkých.
Ale vadilo by mu to? Ne! Potter by se oklepal a šel by dál, tak jako tomu bylo vždy...

To ne. Navíc on nechtěl zabít Snape. Měl s ním několik nevyřízených účtů a na ty smrt byla příliš mírná.
Teď měl šanci Snape vytrestat, aspoň do té doby, než na něj bude mít čas. Mohl z povzdálí sledovat jeho marnou snahu o nalezení zlatého chlapce. Znal Snapea dobře, věděl, že kdyby mladíka neměl aspoň trochu rád, tak by u něj nestrávil tak dlouhou dobu. A to ani v případě, že neměl kam jinam jít. Nepochyboval, že tedy bývalý profesor lektvarů svého malého nebelvíra opravdu zbožňuje. Trochu jej potrápí. Ano. Potrápí Snapea tím, že mu vezme to nejcennější, co po svém návratu z akzabanu získal. Tak to bylo správné.
Ale co s Potterem... Co s malým bastardem, který si dovolil zničit mu život. Co s někým, který se nebál smrti, kterému nevadila bolest. Bylo tomu tak, nevadila mu bolest..? Nechtěl to zjišťovat. Ne, že by neměl žaludek. Ovšem neměl příliš času. Znal Snapea a nepochyboval, že Pottera dřív nebo později najde. Osobně doufal, že později... Ale až jej najde, tak je nechá. Ano, nechá je, aby si vzájemně olízali své rány a pak udeří znova.
Co zatím s Potterem?
Ranit jej tak, jak by to nejméně čekal. Co by vadilo někomu jako je on..? Věděl.
Potěšeně se usmíval od doby, kdy černovlasého mladíka hodil do sklepní místnosti a kolem něj rozprostřel matoucí kouzlo. Sice by to i tak bylo účinné. Potter sám ve tmě, ovšem v momentě, kdy nemá možnost najít dveře, najít potencionální východ, bude to horší. Sice neznal Pottera tak dobře, on sám se s ním střetl jen párkrát. Od svého Mistra však měl víc, než dost informací.

Rozhodl se jej jít skontrolovat.

***

Procházel chatrší. Vypadalo to, že zde nikdo není. Ovšem zdání může klamat, jak se již tolikrát přesvědčil. Musel to zde celé prohledat. Kousek po kousku. Nesměl ztrácet naději.

Přešel jediné patro, které stavba měla. Zamířil k jedněm z posledních dveří. Věděl kam vedou. Sklep. Ne takový na jaké byl zvyklý. Tohle byl vlastně jen obyčejný sklípek, kde se snad dříve uskladňovala masa z lovů.
Nyní však byl prázdný. Nebo snad ne?
Otevřel dveře a pomalu sestupoval po schodech dolů.

***

Harry ležel na zemi. Chladný vzduch cirkuloval kolem něj. Nevnímal jej. Nevnímal už skoro nic. Ztěžka dýchal. Bolel ho každičký sval v těle.
Nevěděl, co se děje. Ztrácel víru, že jej ještě někdo zachrání. Bylo mu jasné, že ještě chvíle, ne den... Hodiny, možná ani to ne. A bude mrtvý. Zemře, nebo zešílí, to už vyjde na stejno.

Zaskřípaly dveře. Zdálo se to jakoby z dálky. Harry sebou nepatrně trhl. Slyšel ten zvuk. Nejdříve si jej nedovedl k ničemu přirovnat, pak mu to však došlo. Někdo otevřel dveře. Ale jaké dveře? Nepamatoval si, že by tohle místo nějaké mělo.

Blížily se k němu tiché kroky.
Někdo si vedle něj klekl, cosi říkal. Nerozumněl slovům, ani nevěděl kdo to je. Oči nechával zavřené, neměl sílu je otevřít. Co na tom záleželo, kdo přišel.
Docházely mu síly.
Další slova, která nechápal. Kdo je to, kdo na něj mluví, co říká..? Netušil a v momentálním stavu mu to bylo více-méně jedno.



Pozn.: Já vím, ještě stále jsem vám to neřekla, ale příště už určitě... ;o)
Poslední komentáře
05.04.2008 16:23:43: hezkéé foufám že brzo bude další kapčasmiley${1}
01.04.2008 17:22:27: Severina: No jo, cuca se vytáhla... smiley Vlkodlak? Ale to snad ne... Ty já nemám moc ráda... Na mazl...
31.03.2008 22:52:57: chjo sem si přečetla ten dlouhej koment od cucy a zapomněla jsem, co jsem chtěla napsat já :( jo už ...
30.03.2008 14:16:26: Tuhle povídku miluju. Rychle dalsi kapcu,please. :o) http://pooky10.blog.cz/
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.