Střípky lásky HP/SS

17.kapitola - Osudné štěstí v neštěstí

Dlouho nebylo, tak je teď, snad si ještě pamatujete o čem to bylo. Ten obrázek si zvětšete, je to moje představa Nevillovy manželky, jinak, je to Rose Mcgowan, ale to pro nás není podstatné…

Plavovlasá žena seděla naproti Severusovi, nohu přes nohu, rychle s ní komíhala, přitom s přísným výrazem a našpulenými rty hleděla na dvojici mužů před sebou. Snapea tímto chováním neuvěřitelně znervózňovala a vytáčela. Nevěděl, co má dělat. Má se jí věnovat? Ptát se jí na něco? Vždyť on se snažil hrát na Longbottoma známého a kdyby zjistila, co vlastně, že nejen, že on není Longbottomův přítel, ale že je tím, koho Seville nejspíš nejvíc nesnáší. Že on je jeho noční můrou z dětství… Co by udělala? Nepochybně by je vyhodila na chodník před barák, vypadala na to šíleně dost.

Jak si vůbec mohl Longbottom vzít něco takového? Kdyby se nad tím Severus víc zamyslel, zjistil by, že je žena povahově hodně podobná jemu, jen ženskou podezíravostí více nepříjemná…

 

„Takže vy se znáte ze školy?“ panovačný tón.

„Ano.“ Nechtěl se namáhat s tím, aby jí cokoliv vysvětloval.

„Na spolužáka vypadáte starý,“ přimhouřila oči.

„Nejsem jeho spolužák, učil jsem ho,“ povzdych.

„Opravdu?“

„Harry s Long-Nevillem chodil do třídy, byli i ve stejné koleji.“

„Koleji? To jako..?“

„Ve škole. Ve stejném--“ marně hledal slova, kterými by vysvětlil Bradavické kolejní rozdělení.

Naštěstí to nebylo nutné. Nedaleko se otevřely dveře a domem se rozlehl, jakoby opatrný, Longbottomův hlas.

 

„Lauro..? Jsi doma?“ dotyčný nejspíš ihned rozpoznal, kde paní domu je, neboť se ozval dusot kroků, načeš do dveří vstoupil Neville Longbottom.

„Lauro, nestihl jsem...“ zasekl se. Jeho oči spočinuly na muži, který seděl naproti jeho ženě.

 

„Co to..?“ zadíval se na manželku.

„Říkal, že tě zná, hned jsme si myslela, že to není pravda,“ ušklíbla se.

„To ne, známe se. Jen...“ znejistěl.

„Lauro, mohla bys..?“

„Co?!“ vyštěkla.

„Jen. Rád bych si s prof--Snapem,“ nejistě se zadíval na muže v černém. Nebyl si jist, jak jej má před ženou oslovovat, ani nevěděl, kolik a co jí Snape řekl. Co tady vlastně dělal?

 

„Lauro, prosím.“

„Neříkej mi tak,“ zavrčela, ale zvedla se. Byla zvědavá, kdo jsou oni cizinci a proč s tím její manžel dělá takové drahoty. Přeci před sebou neměli žádná tajemství, tak co mělo tohle znamenat?

 

„Dobrá, Lauren, mohla bys nás zde prosím chvilku nechat o samotě,“ trpělivě.

„Fajn,“ uraženě vyšla z místnosti.

 

„Jste si jist, že víte, jak se jmenuje?“ ušklíbl se Snape, sleduje odcházející ženu.

„Jmenuje se Lauren Longbottomová,“ zamračil se na muže před sebou.

„Lauren má opravdu jen málo co dočinění s Laurou, ale to vám nepochybně uniklo.“ Ani se nezarazil nad tím, že od Longbottoma chtějí laskavost, nemohl si odpustit si do něj nerýpnout.

„Jmenuje se Lauren Laura Longbottomová, když to potřebujete vědět. Co tady chcete?!“ začala mu docházet trpělivost.

Snape náhle zkrotl jako beránek.

 

„Něco bychom od vás potřebovali...“

„My, jako..?“

„Jako já a Harry.“

„Harry..? Harry Potter?“

Snape poodstoupil, teprve nyní si Neville mohl všimnout černovlasého muže, ležícího na pohovce.

 

„Co se mu stalo?“ přikročil k němu.

„Není to vážné, ale potřebuje nějaké lektvary a... Potřebovali bychom pár dnů někde zůstat.“

„Co?“

„Lektvary. Neříkejte mi, Longbottome, že žijete s mudlama tak dlouho, že jste na všechno zapomněl.“

„Jistěže ne,“ odsekl.

„Lektvary mám, jen bude problém je sem dostat, i když možná ne...“ nejistě se poohlédl směrem ke kuchyni, kde nyní byla jeho žena.

„A to druhé..?“

„Nevím, kam byste mohli jít,“ pokrčil rameny.

„Spíš jsem myslel, že bychom mohli...“

„Zůstat tady?“ zděšeně.

„No tak, Longbottome, nejsme už ve škole. Tady se mě nemusíte bát.“ Poněkud nevraživě jej ujistil Snape.

„O to nejde. Ale moje žena... To asi nepůjde.“

„Merline, Longbottome, snad si doma umíte dupnout. To jste se ve škole nic nenaučil?“

„Naučil jsem se přežít vaše školní tresty,“ zamumlal.

„Skvělé. Tak teď jděte a oznamte ženušce, že tady nějakou dobu zůstaneme.“

„Nemyslím, že to...“

„Jděte a řekněte jí to. Nebo toho pro vás Harry udělal málo?“ pokusil se zahrát na city.

 

Longbottom se opravdu zvedl. Nepěkným pohledem si snapea změřil. Zamířil do kuchyně. Černovlasý muž si nepatrně oddechl. Aspoň něco zvládl, snad... Pousmál se. Shrnul několik pramínků z Harryho čela. Ještě to bude těžké, ale snad aspoň na těch několik dní by mohli mít zázemí...

 

Neville se ve dveřích ohlédl. Neptal se, nepřišlo mu to správné. Hlavně Harryho již nějakou dobu neviděl, nemohl vědět, co dělá, s kým... i když Harry a Snape, no osud je nevypočitatelný. Akceptoval to. I když jej zajímalo jak se mohlo stát, že zrovna oni dva se dali dohromady.

Viděl něžnost s jakou Snape odhrnul Harryho vlasy. Viděl ten podivně smutný úsměv na tváři člověka, o kterém se ve škole tradovalo, že nemá city. Teď viděl, že je má. Cítí, lásku, strach, bolest... Bylo příjemné vědět, že i někdo takový jako Snape tohle cítí, o to lepší bylo to přímo vidět, ač to trochu zasahovalo do cizího soukromí. Ale o něco více to Snapea stavělo do pozice člověka...

 

***

 

Seděli v obýváku. Stále. Longbottom jim sice nabídl jakýsi pokoj pro hosty, ale Snape se nejprve chtěl ujistit, že Harry bude schopný se tam dopravit. Nebo spíše, že bude v silách jeho těla přetrpět další přesun.

 

Neville přinesl nějaké lektvary, povzbuzovací, pár hojivých a k Snapeovu údivu i doplňující. V normální kouzelnické domácnosti by mu tyto lektvary nepřišly divné, ale Longbottom žil s mudlou, mezi mudlama. Bylo poněkud zvláštní, že měl doma lektvary a že je podle všeho používal.

 

Napadlo jej, že teď, když je Harry jakžtakž stabilizovaný, ještě než jej přenesou do pokoje, který jim Longbottom vyhradil, mohl by se zeptat. Několik otázek jej pálilo na jazyku od doby, co vkročil do tohoto domu.

 

Od doby, co Longbottom mluvil se svou ženou, jí Severus naštěstí neviděl. Nemohl ovšem přeslechnout křik linoucí se z kuchyně, když jí Neville oznamoval, že zde zůstanou. I když se zdálo, že kdyby paní Longbottomová řekla „ne“ on jde a vyhodí jen, bez jakýchkoliv dalších debat. Žena se ale nechala přesvědčit. Nyní dělala uraženou. I když Snapeovi bylo příliš jasné, že je zvědavá, než aby byť jen doufal, že by měl to štěstí a nějakou dobu jí nemusel vidět. Z té ženy šel chlad. Nepříjemný, mrazivý pocit, který v něm vyvolávala mu někoho připomínal. Vzhledem, možná jen barvou vlasů, arogantností a podivnou noblesou mu připomínala Narcissu Malfoy, i když ta byla přeci jen o něco víc sofistikovaná.

Jen něco, něco neuchopitelného mu na Nevillově ženě vadilo a to jí viděl chvilku. Možná bude vědět Harry, na lidi měl přeci jen o něco lepší odhad, nebo spíš, dokázal pojmenovat to něco, co je na nich zvláštního...

 

„Vaše žena o tom ví?“

„O čem?“ zvedl zrak od Harryho, kterému před okamžikem podali pár lektvarů a on nyní klidně oddechoval na pohovce.

„O tom co jste,“ zavrčel Snape.

„Kouzelník?“

Starší muž jen převrátil oči v sloup, natvrdlost jeho bývalého studenta se nezměnila.

 

„No... Nejsem si jistý.“

„Řekl, nebo neřekl jste jí to, co na tom není jistého?“

„No, ano, ale, nejsem si jist, zda mě pochopila.“

„Myslíte, že vám nevěří?“ ušklíbl se Snape.

„Možná,“ pokrčil rameny.

 

Snape se dál nevyptával. Longbottom nebyl zrovna ten typ, který by demonstroval magii kdykoliv mu nějaký mudla nevěří. Navíc se zdálo že mu zase tolik nezáleží na tom, co si jeho žena myslí, aspoň o magii.

 

„Proč jste si jí vzal?“

„Cože?“ nechápal.

„Proč jste si jí, prosalazara vzal? Vždyť vy a ona, to je jako Nebelvír Zmijozel, prostě úplně rozdílní lidé.“

„Vy a Harry jste Nebelvír a Zmijozel.“

„Ona je příšerná,“ zavrčel.

Neville na něj chvíli hleděl. Pak pokrčil rameny. Snapeovi se tohle gesto začínalo zajídat. Copak se z Longbottoma stal takový flegmatik?

„Je krásná,“ řekl po chvíli.

„Krása není všechno. Nedokážu si představit, jak vy jste si mohl najít takovou ženu v mudlovském světě.“

„Na tom nezáleží. Je to moje žena. Tak se k ní tak i chovejte. Ne, počkat, chovejte se k ní lépe.“

Snape na něj s úžasem hleděl. Opravdu mu na té plavovlásce záleželo? Vždyť ona se k němu chovala naprosto hrozně. Kdo ví, třeba Longbottomovi vyhovovalo být ve vztahu ten submisivní.

 

Dopravili Harryho do pokoje. Snape jej starostlivě uložil do postele. Nevadilo mu, že se Longbottom dívá, i když cítil jeho pronikavý pohled, možná to bylo trochu nepříjemné. Ale Snape věděl, že je důležité, aby mladík pochopil, co k Harrymu cítí. Bude pak jejich souznění lepší.

 

„Vy a Harry... Ne. Na to se nebudu ptát,“ zakroutil hlavou, když se na něj Snape otočil.

„Co se vám stalo?“

„Jak to myslíte?“

„Proč se schováváte a proč je Harry v tomto stavu?“

„Longbottome, vy... Nečtete Denního věštce?“

„Sám jste dnes podotkl, že žiju s mudlama, myslím, že není třeba vysvětlovat, že tak opravdu žiju. Hůlku mám ve skříni a už nějakou dobu jsem jí nemusel vytáhnout. Lektvary mám jen ze zvyku. Takže..?“

„Hledají nás,“ s povzdychem. Bylo mu jasné, že dříve, nebo později by se to provalilo. Nejpozději v momentě, co by se Harry probudil. Určitě by svému dávnému kamarádíčkovi všechno vybrebentil.

 

„Kdo vás hledá?“

„Masový vrah, ministerstvo, možná ještě někdo další. Na tom nezáleží, postaráme se o sebe, jen co bude Harry v pořádku,“ dodal rychle, když viděl, jak Longbottom zbledl.

„Co jste udělali?“

„Nic.“

„Nic? Jistě a proto vás hledá ministerstvo.“

„Možná jste to přeslechl, ale předtím ministerstvem byl ještě vrah. Jde po nás. Tedy spíš asi po Harrym, Dolohov.“

„To je ale smrtijed, má být v Azkabanu, ne..?“ zmateně.

„Longbottome, já tam mám být také a vypadám snad na to ,že bych byl někde zavřený? Tedy kromě vaší druhý ložnice,“ ušklíbnutí.

„Co to má..?“ pomalu od Snape odstupoval.

„Dost věcí se změnilo od doby, co jste mimo kouzelnickou společnost. Nemyslíte si ale doufám, že se nějak změnil Harry. Stále je to váš přítel, nebo se pletu?“ V duchu se zasmál, když Longbottom záporně zakroutil hlavou.

„Dobrá, tak si můžete být jistý, že když je tady on a když on je schopný se semnou přinejmenším bavit, tak vy to zvládnete tady. Tím pádem by vám mohlo být i jasné, že já v tento moment opravdu nejsem nebezpečný. Je vám to jasné, Longbottome? Možná by bylo s vysvětlováním lepší počkat až se Harry probere,“ s povzdychem si sedl na kraj postele, na které ležel černovlasý mladík.

Neville téměř nezřetelně kývl na souhlas. Ten muž v něm stále budil hrůzu, ale někde uvnitř věděl, že mu může věřit. Odešel z místnosti, nechávaje ty dva samotné...

 

 

 

Poslední komentáře
04.07.2008 13:19:48: Prava.smrt: Děkuji smiley${1}
03.07.2008 21:50:09: smiley${1}hezké jako všechno smiley${1}
27.06.2008 13:32:59: Jantar: No jo, asi bych měla k této povídce přidávat častěji.. Děkuji za komentář..smiley${1}
24.06.2008 15:05:45: Tahle kapitola byla zajímavá .Jsem zvědavá jestli se dovím ,proč jsi napsala ,že je nevill ženaty s ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.