Střípky lásky HP/SS

21.kapitola - Nevzpírej se Osudu 1/2

Jsem si vědomá toho, že někomu, no možná většině, vadí, když je díl takhle rozdělen na dvě i více částí, ale jinak to udělat opravdu nejde. Nemám tolik času, abych mohla psát kapitoly delší, no název se většinou vztahuje až k té druhé části...
Zase se to nějak rozbíhá, pokusím se to nějak ustálit, abych u této povídky nešla dál jak k 30 kapitolám, snad se to povede.
Obrázek je Reese Witherspoon, teď má představovat naší dospělou Lenku. Původně jsem měla představu spíš na Lisu Kudrow, ale ta je přeci jen o dost starší, než má být teď Lenka.
No a jsem nucená udělat to i tady. Limit: 15 komentářů.
Varování: 18+
Upozornění: hranice je hlavně tomu, jak se Harry chová, sice by mohla být níž, ale nechci nikoho nechat na pochybách. Žádný sex.
Plavovlasá žena ve spánku spokojeně zapředla. Tmavovlasý muž jí majetnicky objal a přitáhl blíže k sobě.
Sám pro sebe se spokojeně usmál, když se k němu žena přitulila. Jak jen mohla být tak naivní a myslet si, že by k ní mohl smrtijed něco cítit? Nebo možná byla naivní on, vyvrhel společnosti, když si myslel, že by jí mohlo pohánět něco jiného, než touha po pomstě, po chuti krve, Potterovi krve.

Dnes za ním přišla s pár novinkami, nebylo to nic převratného, rozhodně nic, co by Dolohov již nevěděl, ale přesto všechno si ženu vyslechl.
Dlouho do noci spřádali plány na to jak nejúčinněji zabít Pottera a stejně tak zneškodnit Snapea. Nakonec se dohodli jen na jednom, Potter musí skončit v Azkabanu, bylo jedno zda Snape přežije, aspoň té ženě na tom nezáleželo. Antonin si na zrádci svého Mistra chtěl svou pomstu vykonat sám.

Vše, ne snad poprvé, stvrdili vášnivým sexem.
Ne, rozhodně se nemilovali, ale společná touha po krvi je přeci jen spojovala, a sex? Jen něco, čím se mohli zabavit, čím jeden nad druhým dávali najevo svojí moc, nadvládu, dokazovali tak sami sobě, že oni nejsou těmi, kteří se nechájí tím druhým řídit.
Žádné polibky, žádná předehra, jen čistý sex. Přesto vždy zůstali v jedné posteli. Ona spící a on přemýšlející o svém jednání.

Dolohov, ač byl posedlý jediným, tak stále musel nad tou ženou uvažovat.
Jen tak zahodí všechno co má a jde za ním, proto aby se pomstila? Mohlo v tom být něco víc?
Věděl, že jej ovládla, nedával to najevo, ale jistě to ona musela taky poznat. Ne snad tak, jako to uměl Pán zla, ale přec. Musle se k ní v myšlenkách stále vracet, uvažovat nad jejím jednáním.
Ne, nemiloval jí. Nedělal si ani naděje, že by ona mohla milovat jej. I když... Bylo by to jistě něco jiného než doteď. Něco nového...

Potřásl hlavou.
Jak mohl nad něčím takovým vůbec uvažovat? On? Nejlepší, nejvěrnější zabiják Pán zla! Ne! Něco tak přízemního muselo jít mimo něj.
Ve svém věku už si nemohl dovolit pochybovat nad sebou, vřítit se do něčeho takového.
Jen to jedno bylo důležité, podstatné. Zabít Pottera, je jedno jak dlouho to bude trvat a zničit Snapea, ano! Snažil se veškeré své myšlenky upnout jen na dva uprchlíky.

Plavovlasá žena se probudila.
Lehce ze sebe setřásla ruku, nyní již spícího, muže. V rychlosti se oblékla. Nemohla zde být dlouho, ač by možná i chtěla. Musela ale jít, nikdo si nesměl povšimnotu toho, že není tam, kde má. Nikdo jí nesměl postrádat, i když jen málokdo by si v této době něčeho všiml.

***

Uběhlo několik dní.
Severus byl stále naštvaný, často to docházelo tak daleko, že mladšího černovlasého kouzelníka prostě ignoroval, dokud Harry neudělal něco, čím by si ho aspoň na chvíli opět naklonil.

Potter z toho začínal být zoufalý. Věděl, proč se tak Severus chová. Ale netušil, co s tím může udělat.
Jistě, měli by jít jinam, někam kde budou sami, kde se bude vše mezi nima moci ujasnit, někde kde se mu Severus nebude bát otevřít, říct co cítí, co by rád.
Tenhle dům. Ne, ten za to nemohl, to ti lidé v něm.
Samozřejmě byl Nevillovi i jeho manželce vděčný za to, že je tady nechali, že neudělali nic, čím by jim dali najevo, že mají odejít, i když jim to nepochybně již také nebylo příjemné, tohle narušení jejich soukromí.

Jenže Severus se tady začal měnit. Uzavíral se do sebe, před světem kolem, před lidmi, před ním. Harryho to neuvěřitelně deprimovalo. Měl rád Nevilla, jeho společnost, jeho ženu i Lenku, která k nim tak často chodila. Ale přeci jen to bylo něco jiného, než když se k němu Severus choval přívětivě, mile, láskyplně.
Od doby co Harrymu začalo být lépe a začal se chodit bavit s ostatními obyvateli domu se s ním Severus odmítal bavit, nepolíbil jej a když to zkusil Harry, jen jen stroze odbyl. Dokonce se jej odmítal i dotknout. Žárlil snad tak moc? Co si myslel, že jej Harry podvádí snad s někým z domu?
Nebelvír netušil, nemohl tušit, Snape se s ním o čemkolik odmítal bavit.

Museli pryč. Někam, ale kam, neměli kam jít.
Harry si povzdechl. Seděl sám v pokoji, který zde se Severusem obývali. Netušil, kde by Snape mohl být, nejspíš někde v domě, aspoň v to mladík doufal. Nevill byl v práci a jeho krásná manželka ráno oznámila, že jde navštívit nějakého svého příbuzného.

Připadal si naprosto ztracený.
Celou svou bystrozorskou kariéru hledal právě ty, kteří utíkali, unikali spravedlnosti a teď? Co z něj bylo teď? Nyní sám byl ten, kterého chtěli zatknout, poslat do Azkabanu. Neuměl si ani představit co by se stalo, kdyby ho bystrozoři našli. Azkaban. Znělo to tak děsivě. Mozkomoři... To ještě nebylo to nejhorší. Smrtijedi!
Všichni ti, které poslal za mříže tam byli, čekali... Věděli, že jej dřív nebo později chytí, aspoň Harry si to myslel.
Děsil se okamžiku, kdyby se tohle mělo stát. Nemohl by tam přežít déle, než pár hodin, o to by se jeho spoluvězni jistě postarali...
Ne. Nesměl nad tím uvažovat. Nemusí se to stát. Ne, když chytnou-- Chytne! Severus s tím přeci neměl nic společného, už tak jej do toho zatáhl víc, než bylo potřeba.Až chytne Dolohova, až ho předhodí ministerstvu, až očistí své jméno... Pak bude moci jít zase spokojeně dál.

Opravdu? Bude pak všechno jako dřív? Jenže chtěl to? Chtěl aby bylo všechno jako dřív? Dřív přeci neměl Severuse... Nedokázal si představit, co by dělal, kdyby o něj přišel, kdyby byl opět sám.

***

Snape vešel do místnosti. Pohledem vyhledal Harryho, slabě se ušklíbl, když viděl výraz nejistoty v mladíkových očích.

Potter se náhle odhodlaně postavil, došel ke dveřím a postavil se kousek od nich, tak aby Severus nemohl odejít, kdyby si to náhodou usmyslel.

"Měli bychom si promluvit," začal mladík.
"Není o čem," zavrčení.
"Myslím, že je. Co se děje?" snažil se neznít moc zoufale.
"Nic." Snape se zastavil uprostřed místnosti, víc nenávistně, než měl v úmyslu, hleděl na mladíka před sebou. Nenávist neměla být namířena na něj, i když teď se to tak muselo zdát. Harry se slabě otřásl.

"Nebavíš se semnou, vyhýbáš se mi," lehce obviňující tón.
"Nemáš snad dost jiné společnosti, Pottere? Nemůžeš mít všechno!"
"Ale já... Nechci všechno. Nechci jinou společnosti!"
"Opravdu? Hmm... Možná by ses podle toho měl taky chovat," ušklíbnutí.
"Severusi--"
"Není žádné 'Severusi', pane Pottere," uštěpačně.
"Co se děje?" zoufale.
"Nic!"
"Severusi, já přeci... Myslíš si, že s nima něco mám?" spásná myšlenka.
"Je mi jedno co s kým máš, Pottere. Je to jen a jen tvoje věc, proč bych se měl o to starat?"
"Ne! Severusi, přece--"
"Nemáš nic lepšího na práci, než mě ubýrat o můj čas?" netušil, kde se v něm vzalo tolik zloby proti Nebelvírovi.
"Ale-- Myslel jsem, že já a ty--"
"Není žádné 'já a ty', Pottere!"
"Proč? Bylo to přeci pěkné..."
"Opravdu? Tak to vážně netuším, kde jsme v tom momentě byl já, protože na něco pěkného si opravdu nevzpomínám," zavrčení.
"Severusi--"
"Přestaň!"

"Proč tady teda zůstáváš, když už o mě nestojíš..?" zoufale se snažil o normální tón.
"Máš pravdu, proč tady zůstávám. Odcházím," zamířil ke dveřím. Ve východu mu však stále bránila Potterova postava.
"Ne! Severusi, prosím... Miluji tě.... Nenechávej mě tady, Severusi..." odhodil veškerou přetvářku.
"Něco si namlouváš, Pottere. A teď odstup, ať mohu odejít."
"Ne..."
"Vypadni od těch dveří!"

"Proč to děláš? Já tě přece miluju," zoufale.
"Nesnáším tě!"
"Severusi..." mladík se lehce roztřásl.
"Nenávidím tě, Pottere."
"To není pravda!"
"Jsi jen přítěž, nenávidím tě!" už v momentě kdy to řekl si přál, aby slova nikdy neopustila jeho rty. Nechápal to, nechápal sám sebe. Jak mohl být tak krutý? Proč od sebe chlapce odháněl, proč teď, když ho mladík tolik potřeboval. Miloval ho, ano, a teď měl jistotu, že Harry miluje jeho, tak proč...

"Harry," začal. Bylo už pozdě, mladý Nebelvír se otočil a vyběhl z pokoje. Severus ještě mohl spatřit několik slz na chlapcových tvářích.

***

Harry seděl v rohu místnosti. U nohou mu ležela prázdná láhev od Ohnivé whisky. Další, již také zpola prázdnou, láhev měl v ruce.
Zastřeným pohledem hleděl před sebe. Utápěl se v myšlenkách.

Neměl v plánu se opít. Vlastně neměl v plánu ani začít pít. Jenže nějak to přišlo, samo.
Když utekl od Severuse, potřeboval se uklidnit. Najednou se ocitnul v Nevillově knihovně, ani nevěděl, že tam má alkohol.
Vzpomíny byly zamlžené, nevěděl co dělal, jakoby se neovládal. Poháněla jej jen zlost, vztek na sebe samého. Zoufalstvé, beznaděj.
Potřeboval Severuse a on jej odmítl.

Severusi...

Letax, letax a pár flašek alkoholu, vražedná kombinace.
Myslel si, že se jen málo napije, jen aby zahnal žal. Ale pak... Ani netušil jak, ocitl se tady. V jeho pouštěném domě. V domě, který měl být jeho domovem, ale vlastně byl jen místem, kde přespával. Sám... Opět se cítil tak neuvěřitelně sám.
Napil se.

Nikdy si o sobě nemyslel, že je natolik zoufalý, natolik závislý na Snapeovi, aby jej jeho slova mohla tak moc rozhodit. Ale teď věděl, že si jen něco namlouval.
Potřeboval ho, tak moc ho potřeboval.
Chtěl cítit mužovu pevnou náruč. Jeho chlácholivý hlas, uklidňující slova. Nežné i žhavé polibky. Potřeboval Severuse...

Tiše zavzlykal.
Alkohol spouštěl reakce, které by si normálně nedovolil. Nemohl by. Je přeci bystrozor! I když právě jej každý považuje za zkorumpovaného. Nemohl si zoufat, nemohl brečet jak malé děcko, kterému sebrali hračku.

"Severusi..." zaševelil. Bylo to spíš jako mantra, než aby opravdu chtěl, aby zde nyní starší kouzelník byl. Ne, nemohl jej vidět v tomto stavu. Harry si i přes alkoholový opar uvědomoval jak musí vypadat zbědovaně. Severus by o něj nemohl stát, kdyby jej takhle spatřil. Ovšem stál o něj ještě?

Opět pil. Neříkal, že už nebude? Nesliboval to právě tomu, pro kterého se zde nyní opíjel? Jistě, jenže co jsou slova, když činy jsou pokaždý stejné, stejně zvrácený, zoufalý...

"Severusi..." další a další slzy stékaly po jeho tvářích. Nevnímal je. Nevnímal nic kolem sebe, jen svůj neutuchající žal. Napil se. Pramínek alkoholu vytekl z jeho úst, stekl na již tak špinavé triko. Nevšímal si toho. Bylo to vzdálené, nepodstatné.

"Severusi..." zavřel oči.
Prázdná láhev vypadla z jeho ruky. Harry otevřel oči. Najednou se v něm nahromadil vztek. Na sebe, na Severuse, na ministerstvo, které si neumí sjednat pořádek, na Dolohova, který se rozhodl pomstít svého Mistra, na život, na svět.

Roztrpčeně vzal do ruky prázdnou láhev a vztekle jí mrštil o protější zeď. Střepy dopadaly na zem a v mladíkové očích se opět nahromadily slzy.
Trhavě, hystericky se rozeštkal.

Netušil jak dlouho tam seděl, svět šel kolem něj a on jej nevnímal.
Pomalu zvedl hlavu, zadíval se na zem před sebou. Stále ještě byl příliš malátný, příliš opilý. Ale začínalo mu to aspoň trochu myslet jasně.
Namáhavě se zvedl ze země. Dobelhal se k hromádce střepů. Musel tady trochu uklidit. Sice to bylo zbytečné, ale jeho mysl se k tomuto bodu pevně upnula.

Začal sbírat střepy, ani jej nenapadlo použít magii.

"Harry!"

Potter sebou trhl, otočil se.

"Severusi..." ani nevnímal, že sevřel ruce pevně v pěst a tím se mu do dlaně zarylo několik střepů. Nejistě hleděl na muže před sebou. Nechápal to, kde se tady vzal? Proč přišel?
Starší kouzelník popošel k mladíkovi před sebou. Jediným hodnotícím pohledem přejel pokoj kolem sebe. Zastavil se na láhvi kousek od Harryho, pak na několika střepech na zemi. Nakonec spočinul zrakem na mladíkovi před sebou. Neušlo mu, že se Potter lehce třese.
Zamračeně sjel pohledem k mladíkovým rukám spuštěným podél Harryho těla. Z jedné líně odkapávaly kapičky krve.
Severus si povzdechl, došel k Nebelvírovi.

"Harry," jemně jej chytl za ruce. Mladík byl jako v tranzu, tupě hleděl na člověka před sebou, nechápaje jeho přítomnost.
"Harry, slyšíš?" zatřásl s ním.
"Severusi..."
"Ano, správně. Teď mi pěkně ukaž co se ti stalo," lehce mu rozevřel sevřené prsty. Opět si pozvdechl. Mladík měl v levé dlani zapíchnuto několik střípků z rozbité láhve, naštěstí nic vážného. Přesto si Snape zničeně uvědomoval, že za to mohl on.

Opatrně začal ošetřovat mladíkovu dlaň.
"Severusi..." byla to pravda, byl tady?

Snape si v duchu nadával. Neměl být na chlapce tak tvrdý. Neměl si na něm vybíjet svou zlost, svou vlastní zoufalost. Po době, která již strávil v Harryho přítomnosti mohl tušit, že si mladík většinu problémů kompenzoval alkoholem. Jenže to si Snape stejně nechtěl přiznat. Potter přeci nemohl mít problémy s pitím, nepil přeci tak často.
Rychle tuhle myšlenku zahnal. Tohle teď nebylo prvořadé.
Nejdřív odsud Harryho musí dostat, byl zázrak, že se to tady ještě nehemžilo bystrozory, nebo že se tady přinejmenším neobjevil Dolohov.
O čemkolik dalším si promluví až Harry bude plně vnímat a až si Severus bude jistý, že nehrozí, že by se situace mohla opět takto zvrtnout.

"Pojď, vypadnem odsud," přitáhl si Nebelvíra k sobě. Vlastně ani nevěděl, jak se sem mladík dostal, on sám se přemístil, ovšem věděl, že Harry tenhle typ cestování nemá moc rád a ještě k tomu, pokud začal pít už u Longbottoma doma, tak by to ani nezvládl. Letax, hmm... Netušil, že ho Longbottom má.

Spolu s pomalu klimbajícím mladíkem se přemístil nedaleko domu, ve kterém nyní pobývali.

***

Potter se pomalu probouzel.
Pokusil se otevřít oči, ale bolest hlavy jej zcela ochromila.
Co se stalo, co včera mohl dělat?

"Vypij to," někdo mu lehce přitlačil na rty skleněný flakónek. Poslušně vypil obsah. Bolest postupně mizela.
Po chvíli otevřel oči. Zahleděl se na postavu nad sebou.

Severusi...

Mladíkovi se postupně začaly vybavovat vzpomínky na minulý večer. Co se stalo pak? Jak to, že byl tady. Jak to, že tady byl s ním...

"Severusi," znělo to skoro plačtivě, Potter si sám za to v duchu vynadal.
"Promiň."
"Co..?" zmateně.
"Promiň, já... Choval jsem se hloupě, to co jsem řekl, nemyslel jsem to tak. Jestli mi můžeš odpustit," Snape jej lehce pohladil po tváři.
"Nemáš mě rád..?"
"Harry... Miluji tě," zaševelil, snad se bál, aby jej neslyšel nikdo jiný.
"Ale tys říkal--"
"Vím co jsem říkal. Harry, promiň mi to," byl zoufalý, nevěděl jak mladíka přesvědčit o tom, že právě teď mluví pravdu.

Potter jen strnule kývl hlavou.
Nechápal to, proč se Snape každou chvíli choval jinak, reagoval jinak.

"Možná-- Možná bychom odsud měli odejít," začal Nebelvír.
"Co? Myslel jsem, že nechceš..?"
"Chci! Prosím, odejděme někam jinam, pryč, sami."
Snape se slabě pousmál. Právě v tohle doufal celou dobu, že zmizí v momentě kdy se Harry uzdraví. Byl rád, že právě nyní to navrhl sám Harry s zdálo se, že to není jen návrh, ale že si to opravdu přeje.

"Dobře, půjdeme."
"Teď..."
Obsidiánové oči jeho partnera se rozzářily. Jen pokývl hlavou.

Harry se pomalu zvedl z postele. Sledoval Severuse, který se okamžitě pustil do balení toho mála věcí, co měli.
Zamračeně se zadíval na odvázanou dlaň. Co se sakra včera stalo?

Už měli sbaleno. Stačilo jen odejít.
I přes touhu být co nejrychleji co nejdál bylo Snapeovi jasné, že se ještě minimálně jednou bude muset setkat s Longbottomovýma, aspoň aby se Harry rozloučil. Navíc jim, nebo aspoň Longbottomovi, dlužili díky.

Vycházeli z pokoje, když se náhle domem ozvala ohlušující rána.
Ve spodním patře někdo zakřičel.

Oba kouzelníci měli hned v rukách hůlky.

"Vím, že jste tady, vylezte, nebo to tihle zemřou!" ozval se domem zesílený hlas Antonina Dolohova.
Harry se lehce otřásl. Snape jej k sobě na okamžik přivinul. S odhodlaným výrazem zamířili do spodního patra. Vstříc osudu.



Pozn.: Nejsem i jistá zda jsem se už o mozkomorech zmiňovala? Nechce se mi teď procházet zpětně všechny ty kapitoly, tak pokud někdo víte o tom, že jsme dřív o nich napsala něco jiného, tak mi to řekněte teď, pak už to budu muset nechat jak to je teď.
Poslední komentáře
15.10.2008 19:01:29: smiley${1}nepžežiju a ne a ne smiley${1}
09.10.2008 13:52:50: Nikdo: Ale přežiješ. smiley Maya: Děkuji. No uvidíme ještě toho mám moc, co bych ráda taky v blízké d...
08.10.2008 19:17:37: smiley${1}smiley${1}smiley${1}já to nepžežijuuuuuuuuuusmiley${1}smiley${1}smiley${1}
05.10.2008 13:57:09: To jsou překvapení. Zase jsme se trošku pohli z místa. Je to super... jen tak dál a s další kapitolk...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.