Střípky lásky HP/SS

23.kapitola - Nevyzpytatelné cesty Osudu 1/3

Je tady další kapitola. Nějak se mi nedaří nic dovést v blízké době do konce, ale u této povídky bych měla mít tak třicet kapitol a tím to snad ukončit, tak snad mi to vyjde.
Komentáře potěší... ;o)
Harry Potter seděl v potemnělé cele. Znal jí až příliš dobře, právě sem zavíral všechny ty, které kdy chytil. Tady byli před tím, než byli odsouzeni na dlouhodobý či doživotní pobyt v Azkabanu.
Harry nepochyboval o tom, že i on bude patřit mezi ty odsouzené. Nikdo se ho ani nesnažil vyslechnout, pochopit, zjistit, co se mohlo stát.
Pokud už si tedy mysleli, že on je tím vrahem, že on zabil svého kolegu a podle mnohých i milence. Proč se nesnažili zjistit důvod?
Prostě jej sem jen hodili a dál se o něj nezajímali. Občas sice přešel někdo po osvětlené chodbě, obdařil jej nenávistným pohledem. Nepochybně se těšíce na moment, kdy bude Potter zcela legálně odsouzený a tím ztratí jakékoliv nároky a oni, bystrozoři, si na něm budou moci vybít svou zlost.
Sem tam promluvil některý z vězňů, kteří na rozdíl od něj čekali, až za ně někdo zaplatí kauci a oni budou moci vyjít ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu, cítil teplé doteky slunce...

Povzdechl si.
Pomalu se smiřoval s tím, že jej už bude vítat jen brána Azkabanu.
Doufal, že Neville nemá žádné problémy s tím, že jej tam skrýval. Nebo Severus. Snad neudělá žádnou hloupost. Teď měl přeci možnost jít dál, tak jak si přál. Nemusel se o něj již starat, mohl odejít a začít žít po svém. Začít znovu.

Harry nepochyboval o tom, že právě to Severus udělá. Možná k němu mohl něco cítit, ale to právě v tomhle momentu nebylo důležité. Severus musel žít! Potterovi v rozpoložení, ve kterém se nyní nálezal, nezáleželo na tom, že třeba jednou, kdyby se mu nějakým podivným zázrakem podařilo vylézt ven, by na něj nikdo nečekal.
Možná... Ale ne. Severus nebyl jako on. On by na něj čekal do skonání věků. Ale Snape? Ten ač se poslední dobou choval přímo ukázkově, tak byl stále tím prokletým profesorem lektvarů, na kterého si pamatoval.

Harry skoro začal propadat zoufalství. Příliš zabředával do nepohodlných myšlenek. To nemohl. Na zoufání si bude dost času až kolem něj budou tucty mozkomorů. Až si na něm ostatní vězni budou vybíjet nespokojenost, nespravedlnost. To, že to byl právě on, kdo je do vězení dostal. Až bystrozorové navštíví temné zdi Azkabanu a v návštěvní místnosti si s ním budou hrát...
Ne! Musel myslet pozitivně.

Nějak se to vysvětlí. Musí! Severus něco udělá... Snad... A pokud ne... Hmm... Mohla ho hřát aspoň myšlenka toho, že právě černovlasý muž třeba někde našel své štěstí a právě proto se už o něj nezajímá. Ano. To by bylo pěkné. Nepřipadal by si tak naprosto ztraceně, zoufale. Nestáhl by sebou na úplné dno i toho, kterého tolik miloval.

Láska.
Mohl tomu tak říkat? Znal definici tohoto slova, citu.
Být ochoten zemřít pro toho, koho milujeme. Být schopen nechat jít toho, koho milujeme, proto aby on mohl být šťastný, aby mohl milovat. Dávat a nechtít brát.

Slabě se pousmál.

To možná zvládne. Nemá na vybranou. Nechá Severuse jít, aby mohl někde jinde, s někým jiným, najít svoje štěstí, svojí lásku, svůj osud...

***

Severus seděl na lavičce v parku nedaleko od budovy Ministerstva kouzel.
Snažil se vymyslet nějaký plán. Jenže co mohl udělat. Byl zoufalý.
Dokonce už i zašel dovnitř. Snažil se aspoň zjistit, co s Harrym je. Co se s ním bude dít dál.
Dozvěděl se jediné. Potter je v cele předběžného zadržení. Soud, jako obvykle, když se jedná o vraždu bystrozora, nebo jiného vysoce postaveného kouzelníka, proběhne ještě ten den.
Nezbývalo než čekat jak ten dopadne. Podle úškelbků bystrozora, kterého se na mladého milence ptal, to měl Harry předem prohrané.

Zdá se, že svým nevybívavým chováním si nadělal mnoho nepřátel ještě v době, kdy ani nebyl bystrozorem. Za bystrozorskou kariéru, ač nepříliš dlouho, to bylo ještě horší. Vypadalo to tak, že Potter často obcházel zákony, vytvářel si své vlastní interpretace. To mu nyní rozhodně nepomůže
Mnoho lidí má na něj zlost a teď mají jedinečnou příležitost, jak mu to vrátit.

Čekání. Jak moc Severus nesnášel čekání.
Pomalu padala tma. Věděl, že soud již proběhl, s největší pravděpodobností bez Harryho přítomnosti, stejně tak, jako tomu bylo v době, kdy měl před soudem stanout on, Severus.

Povzdechl si.
Pomalu se zvedl z lavičky. Ztěžklým krokem zamířil k budově ministerstva. Poslední úřednící právě odcházeli z práce. Nyní zde zůstane jen pár hlídačů a bystrozorů, kteří budou dohlížet na převoz vězňů do Azkabanu.

Dříve, než vůbec stačil dojít ke schodišti vedoucímu k hlavnímu vchodu se dveře otevřely.
Ven se vyvalil dav lidí. Několik reportérů, kteří v zítřejším tisku podají krátkou stručnou zprávu o tom, že byl zadržen vrah bystrozora. Nikdo se ani nezmíní o tom, kdo oním údajným vrahem je.
Jistě, byla by to senzace, stejně jako když po nich pátrali. Ale ministerstvo si to z nějakého podivného, Snapeovi neznámého důvodu nepřálo.

Deset bystrozorů mezi sebou vedlo tři vězně.
Tváře dvou z nich pro Severuse byly cizí, neznámé. Ale ta poslední. Sklezlý, zoufalý obličej. To byl on, chlapec, kterého miloval. První člověk, kterého opravdu upřímně miloval a první, kterému věřil, že miluje i on jej.

„Uhněte! Z cesty!“ Bystrozorové mávali výhružně hůlkami. Vláčeli ze schodů vězně nedbaje na to, zda některý z nich kloptýně, zda upadne.

Smaragdové oči se setkaly s černým, nejistým pohledem.
Harry se slabě pousmál, snaže se Severusovi dodat odvahu, kterou snad poprvé za celý svůj život neměl.

Snape se slabě otřásl.
Pohled těch očí jej spaloval. Harryho úsměv mu do jeho vlastních očí vháněl slzy.
Z těžka polkl.
Nikdy nebyl nijak přecitlivělý, nikdy nebylo proč být. Ale teď. Když si uvědomil, že nejspíš napořád přišel o jediné štěstí, které kdy měl. Srdce se mu roztřáslo zoufalstvím, pořádkou. Prohrál na vlastním osudem? To ne! Takhle to nemohlo skončit. To nešlo.

„Harry...“

Bystrozoři hrubě strčili vězně do přípravených aut. Sami nasedli. Několik z nich ještě vrhlo na Snapea posměšný pohledm. Dva nevrle odpověděli na několik otázek od reportéru.

Bylo to příliš rychlé, než aby Seveurs mohl cokoliv udělat.

Auta odjela. Harry odjel. Jeho Harry... Byl pryč a nebyla zde skoro žádná naděje na to, že by se mohl vrátit.

Snape si přitáhl hábit blíž k tělu.
Roztřásl se. Snad zimou, snad osaměním, které na něj začalo doléhat.

***

Azkaban.
Jedno z nejhrůznějších míst na světě. Nikdo se sem nechtěl dostat, i když všichni věřili, že právě tohle místo je to pravé pro odsouzené, pro splodinu lidstva.

Na příliš malém ostrůvku, který byl vlastně jen výběžkem skály z moře, stála obrovská temná věž.
Na skále nebyl žádný přístav, žádná cesta, kterou by sem bylo možnost přijít, nebo odejít. Po válce se zdejší obrana zlepšila. Zamezilo se možnosti toho, že by někdo mohl opět utéci.
Vězni se sem již nedopravovali na lodi, jak bývalo zvykem. Ale na břehu, několik mil od Azkabanu, se sem přenášeli spolu s bystrozory pomocí přenášedel. V Azkabanu se nebylo možné přenést, jedině přenášedlo fugovalo jako cesta tam i zpět.

Azkaban měl velké množství pater. V těch několika horních, kde ještě bylo možno mít normální okna, žili strážní, kteří zde museli nějaký čas přespávat, přeci jen by bylo příliš nákladné, aby se tu střídaly směny jako noční a denní. V dalších patrech měli své kanceláře.
Pak již začínala okna mizet. Tři patra cel měla ještě drobná okénka, kterými sem tam prosvitlo nějaké to světlo. Mizivý paprsek si sem nacházel svou cestu.

V neustále rozbouřeném moři nebylo možné mít okna již níže. Vlny stále omívaly zdi věže.
Žádné dveře ven, žádný východ. Dvě patra byla pod povrchem, zde však už cely nebyly. Jednalo se spíš o technická a bezpečnostní opatření. Sem se měli ukrýt strážní v době, kdy by se na Azkaban rozhodl někdo zaútočit. Zde by přečkali, než by přišla pomoc.
Poslednímu patru, tomu úplně dole, vybudovanému hluboko se skále, se však i strážní vyhýbali.
Nejen že to bylo spolu s úplně horním větrným patrem druhé schromáždiště mozkomorů, ale temný zákeřný labyrint nebyl místem vhodným k relaxaci, místem pro zábavu.
Něco temného tady přebývalo. Jakoby se sem stahovalo všechno zlo, které v Azkabanu bylo.
Mozkomoři zde stráceli svojí poddajnost. Stávali se neovladatelními. Častokrát se stalo, že právě v těchto místech napadli a vysáli duši nejednomu strážnému.
Vězni sem přístup neměli.

Úplně nahoře, tam kde se vítr stával ohlušujícím, bylo mezi zdmi vybudováno něco, čemu se s trochou fantazie dalo říkat nádvoří.
Na tohle jediné místo mířila všechna přenášedla. Zde na nový náklad vězňů již čekalo několik strážných a mozkomorů.

Právě zde o několik hodin později stanul i Harry Potter.

***

Černovlasý mladík se roztřeseně rozhlédl kolem. Cítil vlhkost, beznaděj, strach, ale i zlo, nenávist, krev. Všechno to vystupovalo ze zdí vězení. Všechno to je zde vítalo.

Harry byl v Azkabanu jednou jedinkrát. Ještě v době kdy studoval na bystrozora. To však ještě nebyla zavedená nová pravidla. Budovat byla ve stavu rozkladu. Rozbouraná, poničená. To se i jí poznamenala válka.
Teď to však nedobytná pevnost.

Pozvdechl si. Začínalo to opravdu 'skvěle'.

Harryho jediným štěstím bylo, že se od dob, kdy byl v Bradavicích, naučil aspoň trochu ovládat.
Aspoň nějak zamezit tomu, aby na něj mozkomorové tak intenzivně nepůsobili.
Nebylo to sice mnoho. Až bude ve své cele, až bude každý den muset naslouchat jen svým vlastním myšlenkám... Bude to horší a horší.

***

Slunce pomalu vycházelo, aby uvítalo další nový den.
Teplé paprsky se prodíraly krajinou, ohřívaly nocí ztuhlou zem.

Daleko na širém rozbouřeném moři bylo mnoho lidí, kteří to neviděli. Kteří nemohli vidět.
Někteří již šílení, pološilení. Někteří apatičtí, kteří ač měli tu možnost kousek popojít, vysoukat se k malému otvoru, který měl představovat okno, to neudělali. Už je to nezajímalo.

Harry seděl ve své cele. Jeho jediným štěstím bylo to, že v dnešní době měl Azkaban málo stálých vězňů. Měl tak celu sám pro sebe a nemusel se ještě setkat s nikým koho sem poslal.
Nevěděl, že začal další den. Snažil se to odhadnout podle času, který mohl v temné cele strávit. Ale to šlo příliš těžko. Těch pár chvil mu přišlo až příliš nekonečných.

Byl v jednom z těch spodních pater, kde okna již nebyla. Kde nebylo vlastně nic. Jen temnota a vlhkost. To jak vlny pomalu ale jistě nabourávaly kamenné stěny a dostávaly se dovnitř.

Tiše seděl. Zíral na chodbu, kde občas proplul mozkomor. Viděl jej jasně, na chodbě bylo pár loučí. Jejich plamen se vždy při průchodu mozkomora zatřepetal, až se zdálo, že už už zhasne.
Světlo do cely nedosáhlo. Možná to tak bylo lepší.
Harry nikterak netoužil potom, aby zjistil co všechno se v jeho cele nacházelo. Věděl mnoho o zdejších praktikách, aby si to dokázal představit.

Mrtví vězni se dřívě pohřbívali venku, ale to nyní již nešlo, nebylo kde. Moře pomalu ujídalo skálu.
Těla se tak posílala rodinám, pokud tam nebylo, mohlo se stát, že se na tělo zapomnělo. Že zůstalo ležet cele, kde pomalu chátralo, hnilo.

Množství brouků, červů, much a krys, nic z toho Harry nechtěl vidět. Nechtěl mít tu jistotu, že to tady je. Nechtěl, aby to bylo pravé. Stále ještě mohl doufat, že má aspoň trochu toho štěstí a dostal jednu z těch lepší cel. I když...

Smutně si povzdechl.
Zatím to nebylo tak hrozné. Zatím mu nikdo nevěnoval pozornost. Doufal, že to tak zůstane.

„Severusi...“

Po tváři mu stekla osamělá slza. Vztekle jí setřel. Nemohl plakat. Nemohl propadat beznaději. Může ještě věřit. Musí...
To, že Severus byl na ministerstvu, to mu dodalo pár kapek naděje. Několik vteřin štěstí.

V zámku zarachotil klíč.
Poslední komentáře
08.12.2008 17:46:04: Malika: Jé, jsem ráda, že Tě opět vidím na své stránce, už jsem se obávala, že na mě ti "staří" čten...
07.12.2008 19:28:58: tak jsem se na tebe zase přišla podívat. a teď mám problém, protože nevím co je tu od mé návštěvy za...
02.12.2008 22:27:58: Skvělá kapitola, děkuji za pokračování...smiley${1}smiley${1}
01.12.2008 13:48:29: Tedy skvělá kapitolka, doufám, že bude co nejdřív pokráčko.. úplně se děsím toho co nebo kdo bude za...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.