Střípky lásky HP/SS

25.kapitola - Nevyzpytatelné cesty Osudu 3/3

Bylo mi řečeno, že nemám upozorňovat na své vlastní chyby, tak vás opět požádám, abyste na ně upozorňovali vy! Hej, třeba taková Frox tuhle povídku čte (netuším zda je už u této kapitoly) a nekomentuje a to prý proto, aby nemusela psát negativní komentář na chyby apod. Ale já bych ráda takové komentáře viděla a byla tak schopná podle toho to změnit, zlepšit...
Varování: 12+
Ležel na zemi. Nevnímal čas, který pozvolna běžel kolem něj. Nevnímal hluk vln, které narážely na stěny jeho cely. Nevnímal těžké kroky dozorců, kteří sem občas dali nějaké to jídlo, vodu... Jediné co vnímal, byl strach.
Neuvěřitelně se bál. Bál se noci, i když tady dny i noci splývaly v jedno. Bál se momentu, kdy stráže, bystrozoři, odejdou, kdy nastoupí na šichtu mozkomoři. Bál se jich, tak moc se jich bál. Bál se toho, co přinášeli. Bál se toho, co uslyší, uvidí... Po všech těch letech kdy i on sám tolik lidí zabil, mučil, ve víře, že to jinak nejde, že právě tam může porazit zlo. Až teď si uvědomoval, že zlo neporazil. Zlo stále žilo. Žilo tady, za zdmi Azkabanu. Žilo v těch temných stvořeních, která toto místo obývala. Žilo v něm...

V noci, nebo spíš v době, kdy Azkabanu vládla temná monstra, se blížil další Harryho děs.
Amycus Carrow si navykl poslední své úspory rozházet za to, že měl volný přístup do Harryho cely.
Volný. Vlastně tak volný ne. Bystrozoři s tím nechtěli mít nic společného. Ale peníze, byť převedené z účtu smrtijeda, jim byly dobré. Mozkomoři tak měli nařízeno nevšímat si, až se do Harryho cely bude někdo blížit. Ano, mohli si peníze vzít sami, vždyť Carrowův účet byl stejně zablokován jako všech smrtijedů. Ale tím, že peníze převedl on sám, to byl čistý převod. Nemohl si nikdo najít nic, za co by případně, třeba při změně řežimu, mohl odsoudit je.

Harry netušil, kolik již uběhlo dní od okamžiku, kdy poprvé spatřil vlhké zdi Azkabanu. Netušil, jak dlouho byl již nucený tady přežívat a nebyl schopný odhadnout, jak dlouho to ještě bude schopen vydržet.
Nechápal, jak Sirius a Severus byli schopní zde přežít tak neuvěřitelně dlouho. Mohl jen doufat, že se jim nedělo to samé co jemu. U Siriuse si byl celkem jistý. V době, kdy byl on zavřený byl ještě Azkaban skoro celý místem mozkomorů a ty nebylo možné podplatit. Ale co Severus? Musel zažívat to samé co on? Vždyť mnoho smrtijedů mi nevěřilo a ani to, že byl spolu s nimi uvězněný nezměnilo jejich názor na to, že Snape zradil jejich Mistra.

Matně vnímal, že má zbytky oblečení promáčené. Nebylo divu, přípoj jakoby každým dnem více a více užíral zdi věznice. Skulinami ve zdech prosakovalo více vlhkosti, i když možná se mu to jenom zdálo, možná z toho začal pomalu šílet. Jisté však bylo, že na zemi bylo několik velkých zakalených kaluží. Sem tam vodou proběhla nějaká krysa, ale nebylo to tak částé jako v suchých celách nahoře. Tady se temnota více projevovala a zvířata se raději držela dál.

Harry ležel v jedné z těch louží. Neměl dost sil na to, aby se dokázal zvednou, dostat na chátrající kavalec. Neměl dost sil na nic. Možná kdyby jej pár dní nechali, mohl by se aspoň trcohu schopit.
Ne, nebylo to jen fyzické. Psychika jej pomalu dostávala. Ztrácel naději, že se někdy dostane pryč. Že někdy opět uvidí něco jiného kromě zdí Azkabanu, démonských pláštích mozkomorů a děsivých očí jeho trýznitelů. Mohl ještě snad doufat, že uvidí Severuse?

Celé tělo ho svědilo. Jeho mysl naplňoval obraz toho jak jej pomalu obrůstá všudypřítomná plíseň.
Jeho tělo bude pohřbeno v podhoubí a nikdo si toho ani nevšimne. Ano, opravdu začínal šílet.
Nemohl už ani přemýšlet. Obrazy v jeho hlavě byly stejně temné jako skutečnost. Žádné krásné vzpomínky, žádné sny, žádná naděje.

Vnímal čůrky, které mu stékaly po zádech, nebyl si však jist zda se jedná o vodu či o krev. Nechtěl ani vědět jak teď může vypadat. Pravda, jeho obličeji se Carrow vyhýbal, i přesto měl vyražené minimálně tři zuby. Možná rozbité čelo, matně si vzpomínal na ránu do hlavy, která jej oslepila.
Bylo divné, že právě obličeji si vyhýbal, vždyť právě tam mu mohl nejvíce fyzicky, viditelně, ublížit. Jenže zdálo se, že Carrowovi jde o úplně jiné ubližování...

Harry se s vypětím posledních sil přetočil na záda. Začínal mít obavu, že v jiné pozici by se v blízké době mohl v louži slané vodu utopit. Tiše zaúpěl. Po tváři mu stékaly slzy bolesti, ponížení, bezmoci.

Netušil, co bude dál. Měl snad jen čekat na smrt. Tiše snášet rány osudu a pak jen jít... Odejít.
Nikdy si o sobě nemyslel, že je zbabělec. Ovšem teď, v tomhle pohledu, v takovémhle stavu. Ano, právě teď si ze všeho nejvíce přál zemřít.

Nikdy dřív, když jej uvěznil Voldemort tohle nepocítil. Ano, tam také cítil strach, bolest, nenávist.
Ale měl naději. Měl jistotu, že dříve či později jej někdo najde a dá vše do pořádku, nebo minimálně jeho tělo. Že bude mít přátele, kteří dají do pořádku jeho duši, že bude moci žít...
Co měl teď? Jedinou jistotu, smrt.

***

Severus Snape seděl v tichu svého prázdného bytu. Přemýšlel. Přemýšlel o tom, jak moc je osud nevyzpytatelný. O tom, jak on si všechno zbytečně zkomplikoval. Přemýšlel o sobě, o svém životě, tom co vždycky chtěl udělat, ale dřív k tomu buď nebyl čas, nebo bylo mnoho jiných věcí, které bylo potřeba udělat přednostně. Přemýšlel o své práci, o Fénixově řádu, o smrtijedech. O tom, jaký směr by měl dát svému životu nyní, když je třeba začít od začátku.
Přemýšlel také o Harrym, ano, hodně přemýšlel o Harrym. O tom, co mu dal, co pro něj znamenal. Co pro něj znamená....

Možná spolu mohli být šťastní, někdy, jinde, v nějaké jiné realitě... Proč se jen všechno muselo tak zkomplikovat? Proč projednou nemohl žít normální život s normální partnerem? Vždyť on už nechtěl nic jiného, než moci zestárnout a spokojeně dožít. Jenže nebylo mu to přáno, proč? Proč? Proč?

Stále další a další otázky a žádné odpovědi. Nebyl nikdo, kdo by mu poradil, kdo by mu pomohl.
Byl na to sám, ostatně jako vždy, když šlo do tuhého. Jenže teď nešlo o něj, poprvé za mnoho let mu záleželo i na někom jiném, musel si poradit i za někoho jiného. Něčí život ležel na jeho bedrech.
To sice nebylo nic vyjímečného, jako špeh měl na strarosti mnoho životů. Jenže to bylo něco jiného.
Oni byli jen jména. Jen čísla... Harry byl jeho, jenom jeho. Poprvé měl někoho jenom sám pro sebe.
Někoho, kdo mu byl schopný dávat vše takovou měrou, že ani on k tomu nemohl zůstat chladný.
Ne, musel si to přiznat, vlastně přiznal si to již dávno, miloval toho zatraceného zelenookého mladíka. Miloval i nenáviděl.

Miloval jeho úsměv. Šibalskou jiskru v jeho očích. Lehce pootevřené rty, když nemohl něco pochopit. Výraz, který na něj vrhal pokaždé, když mu řekl některou ze svých sarkastických poznámek. Miloval i ty neposedné vlasy, ač tak podobné těm, které měl jeho dávný rival. Miloval tu natolik rozdílnou povahu, než měl on sám...

Nenáviděl ten fakt, že se nechal chytit. Že se tak hloupět nechal zavřít. Že nebyl schopný při prvním útoku Dolohova se ubránit, že jej hned na místě nezabil. Že... Ne, on nenáviděl sám sebe. Za to, že své srdce nedokázal uhlídat.

Byl rozhodnutý. Ještě si to možná nepřiznal, ale musel o tom vědět již nějakou tu dobu. Možná od chvíle kdy Harryho odvezli do Azkabanu a jeho nová noční můra začala mít nový obraz.

Nemohl s tím nic udělat. Nemohl. Neměl dost sil. Nebo se jen vymlouval, aby měl už konečně klid?
Nevěděl, nechtěl to vědět... Možná mohl vyzkout, jenom zkusit něco udělat. Jenže co? Co?!

Ještě stále mohl žít. Mohl jít a zůstat jen svůj. Žít jen sám pro sebe, spoléhat se na sebe. Pak, za nějaký čas, zemřít sám. Ale mohl být spokojený. Ne šťastný, ale spokojený. Nemusel už se do ničeho pouštět. Mohl odejít do ústraní. Dolohov, ministerstvo, každý jiný smrtijed, kterého propustí z Azkabanu, to všechno mu mohlo být volné. Nemusel by se starat.
Krásná představa... Zapomenout. Možná chvíli truchlit, ale s vědomím, že stejně nemohl nic udělat.
Nemohl tomu zabránit.
Za pár dní, déle to jistě trvat nebude, by si přečetl krátkou zprávu o tom, že v Azkabanu zahynul Harry Potter. A možná by se o tom noviny ani nezmiňovaly. Pak už by neměl na výběr, nebylo by cesty zpět. Byl by sám, osamělý, ale žil by. Měl by jistotu života...

***

Otevřel oči.
Již nebyly tak zářivě zelené, jako bývaly kdysi. Ne, nyní je zakalila šeď.

Netušil jak dlouho spal, nebo spíš spočíval na mezníku mezi vědomím a bezvědomím. Netušil kolik je hodin a možná to tak bylo i lepší, pak by čas plynul ještě pomaleji.
Trhavě se nadechl. Šlo to dost těžce, nejspíš měl zpřelámáno několik žeber. Nadechoval malými doušky, nechtěl aby mu žebro propíchlo plíci. Ano, chtěl zemřít, ale až příliš se bál osamocené smrti...

Na chodbě zaslechl kroky.
Tichý šlapot se až příliš hlasitě zarýval do jeho mysly. Fantazie pracovala na plné obrátky. Viděl mnoho dalších způsobů mučení. Mnoho další bolesti a ponížení, kterou mu ten, který se blíží, přichystá až vkročí so dveří jeho cely.

Necítil chlad, který tu byl obvykle cítit, když bystrozorové odešli. Znamenalo to, že jeho fantazie měla pravdu. Blíží se Carrow. Nebo snad dnes někdo jiný? Mozkomoři přijdou, ale až v moment, když smrtijed odejde, kdy po něm zbude jen nenávist, bezmoc, zoufalství, slzy a krev...

Kroky se občas zastavily. Snad vyčkávaly. Snad jejich nositel věděl o tom, že jim tady někdo naslouchá. Že ten někdo tají dech strachem, že již nyní se třese děsem z věcí příštích.
Opět se rozešly. Neúprosně se blížíly k Harryho cele. Neměly ani kam jinam. Tam dál byly povětšinou jen prázdné cely, nebo posledních pár zoufalců, kteří každým dnem zemřou. Příliš slabí, než aby ještě zajímali mozkomory, příliš zešlí, než aby zajímali kohokoliv dalšího. A pak..? Tam dál už byla jen temnota. Chodba s přímé klesání a pak... Kdo ví...

Kroky se zastavily u dveří Harryho kobky. Věděl to, nemohl natočit hlavu tak, aby zjistil zda třeba nezahlédne podedveřmi špičky bot. Ale věděl to. Cítil cizí přítomnost.

Dveře se otevřely. Strach jej pohltil.

Chvíli trvalo, než si uvědomil co vidí. Mohl to být sen? Spal? Nebo snad se nějakým zvráceným zkoušením osudu všechno ještě víc pokazilo? Nechápal to, jak to bylo možné, copak..? Ne, to ne
Určitě spal. Ale co když, co když...
Několikrát zamrkal. Třeba jej jen šálil zrak.

„Seve...“ chrapot vyšel z jeho úst dříve, než jej stihl zastavit.

Co to mělo znamenat? Zkouší na něj snad nějakou novou léčku? Chtějí jej ještě více zranit, zostudit, ponížit..? Netušil. Oči se mu zalily slzami. Skoro ani neviděl když k němu černovlasý muž zamířil.
Poslední komentáře
21.01.2009 16:53:45: Tak na tuhle kapitolku jsem přišla až dnes (nějak mám poslední dobou napilno) a už se nemohu dočkat ...
21.01.2009 13:36:06: Uvidíme, dámy. Tedy já už jí mám rozepsanou, ale záleží na tom, zda se zítra dostanu na své pc, nebo...
20.01.2009 17:52:09: Ano, ano, k této povídce xD
17.01.2009 11:37:26: Dooobře, díky za odpověď, budu se těšit...smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.