Střípky lásky HP/SS

28.kapitola - Překážky Osudu 2/2

Varování: 15+
Severus kráčel temným Azkabanským sklepením. Do těchto míst již skoro ani nedoléhaly zvuky zkázy Azkabanu. Nebyly zde žádné zoufalé steny, volání o pomoc, prosby... Bylo zde jen ohlušující ticho. Ticho, chlad, nejistota...
Z toho, co o těchto místech Severus slyšel by si byl pomyslel, že místo jako je toho. Místo, které se skoro dotýká samotných pekel, by mělo sála horkem, okolní vlhkost by se měla odpařovat. Vzduch by měl být nedáchatelný...
No nebylo tomu tak. Severus se skoro třásl zimou. I když třeba to nebylo okolním chladem. Třeba to bylo obavou o chlapce, kterého se tak zoufale snažil najít.

Kužel světla z jeho hůlky dopadal na kamenitou zem. Tak rychle, nečekaně se vše kolem změnilo. Již nebyl v kamenné chodbě, skoro se zdálo, jako by procházel tunelem jen tak od oka provrtaném v zemi. Stěny jistě drželo mocné kouzlo před tím, aby se nedrolily, neb byly jen z tmavé hlíny. Žádné podpěry, nic takového v tunelu neexistovalo.
Severus zatím neměl čas nad tím uvažovat. Jeho myšlenky byly jen u mladíka kdesi v temnotě před ním. Kdyby se však nyní zastavil a rozhlédl se kolem. Jistě by si uvědomil to velké riziko vstupu do těchto prostor. Nebylo to jen nebezpečí temných sil, které zde kdesi tiše odpočívaly a čekaly na svojí jedinečnou příležitost. Byla to praktická možnost sesuvu. Pak by všichni v tunelu zůstali zasypání... Pohřbení za živa.
Tohle však nyní lektvarista nevnímal. Jistě, všiml si změny okolí, ale nemohl nad tím uvažovat. Možná později... Až bude mít svého chlapce u sebe, až bude řešit to, jak se odsud dostanou, až...

Severus věděl, co bude dělat pak, až Harryho najde. Samozřejmě ještě nevěděl, že černovlasý mladík není sám a že skoro není schopen pohybu, i když to prakticky odtušil. Ostatní vězni by mladíka nenechali jen tak jít, aniž by si s ním aspoň trošku nepohráli.
Ovšem tušil, že něco není zcela v pořádku. Tušil, že ještě něco se musí stát, než budou moci jít v poklidu domů a řešit ty méně závažné věci...

Jistě, ještě toho měli příliš mnoho k řešení. I když Severus doufal, že se Harry neunáhlí a nechá ostatním událostem volný průběh. Ostatně proč by se oni dva měli zajímat o to, co se děje s okolním světem. Přeci nemuselo vždycky všechno být na bedrech černovlasého mladíka, nebo snad ano..? Ne, Severus byl rozhodnutý udělat cokoliv, aby se Harry vyhnul dalším nepříjemným povinnostem, které by na něj mohla kouzelnická společnost ukládat.
Mohli by odjet. Aspoň tak si to Severus plánoval. Měli dostatek peněz, aby mohli začít někde znova. Jen stačilo k tomu přemluvit i Harryho... Vlastně... Třeba to nebude takový problém. Třeba mladý Potter po tu dobu, co byl zavřený v Azkabanu na kouzelnickou společnost zanevřel. Vždyť právě ti byrokrati, kterým stále jen pomáhal, jej zavřeli do vězení, aniž by si pořádně vyslechli jeho obhajobu...

Severus potřásl hlavou. Potřeboval mít jasnou mysl. Nemohl nyní uvažovat nad tím, co bude. Všechno bylo tak nejisté... Nyní měl před sebou jasný cíl. Najít svého zlatého chlapce, odvést jej z tohohle pekla a pak... Kdo ví...

Pokračoval v cestě podzemím. Nepotřeboval se nijak zvlášť rozhlížet. Nepotřeboval složitými kouzly zkoumat magické ovzduší, aby mu bylo jasné, že tohle místo je temné, zlověstné.
Chtěl být pryč.

Nejspíš za to mohla léta, která trávil ve sklepení Bradavického hradu, nejspíš jen instinkt, který si zbytřil roky kdy pracoval jako zvěd. Každopádně jeho všechny smysly náhle bily na poplach. Někdo byl předním. K někomu se závratnou rychlostí blížil. Jen doufal, že se nemýlí a že se nic temného neblíží k němu.
Třeba, když bude mít štěstí, už za chvíli bude s Harrym...

***

Chvílemi vnímal a chvílemi si nebyl jistý, co je a co není skutečné. Přestával tušit kde je a snad to pro něj bylo i lepší.
Ano, ve chvílích, těch prchavých chvilkách, kdy opět nabyl vědomí a kdy si dokázal uvědomit součastnost, věděl, kde se nachází. Avšak bylo to až příliš děsivé, příliš temné, než aby dokázal své vědomí v této situaci ustálit na příliš dlouhou dobu...

„Měli bychom ho probrat, budeme postupovat rychleji,“ zavrčel čísi hlas nedaleko Harryho. Potter opět slabě vnímal. Nebyl však schopný se ani nepatrně pohnout. Možná to tak bylo lepší. Kdyby o sobě dal vědět, jen by na sebe mohl přilákat hněv rozlícené plavovlasé ženy.
„Dej mu ten lektvar. Tos měla ostatně už na začátku. K čertu, dělat takovouhle práci napůl... Ženská proradná!“

Harry i přes otupělé smysly slyšel zašustění hábitu, kterak v něm někdo cosi hledal. Nedlouho poté mu ke rtům byla přiložená lahvička s lektvarem. Neměl dost sil, nby se vzpouzel. Vlastně teď už mu to bylo jaksi jedno. Pokud se nyní rozhodnout jej zabít, co nadělá... Třeba to tak bude lepší. Mít to už všechno za sebou. Zbytečně netrpět. Nemuset se starat...

Kdosi mu kouzlem pomohl polknout lektvar.

Jeho smysly se náhle přiostřily. Jako by se probral po dlouhém spánku a nebyl ještě zcela probuzen. Jeho bolavé tělo bylo otupělé a on vlastně ani nebyl schopný vnímat bolest. Snad někam odešla. Mohl jen doufat, že se nevrátí... Ovšem jak znal své štěstí, bolest se vrátí v ještě větší míře.
Lektvar jej neměl uzdravit. Jen na chvíli oddálit jeho utrpení.

Nyní už byl schopný i vnímat kde a je a s kým je.
Jistě, jak jen mohl zapomenout? Byl snad až na tolik pohroužen do svého nitra, do svého osobního pekla, že si ani nevšiml kde byl?
Nechápavě se rozhlédl po okolí. Pro jednou s hrůzou nevnímal své dva společníky. Viděl jen svět kolem. Nepropustnou temnotu ze které sálalo zlo.
Až teď si uvědomil, že byli daleko za sklepením Azkabanské věznice.
Jaké šílenství sem mohlo jeho věznitele dohnat?

„Postav se!“ vyštěkla plavovlasá žena.
Potter pracně odtrhl zrak od mlhavých obrysů stěn tunelu. Viděl nyní v matném světle hůlky Dolohova, kterak stojí opodál, nedůvěřivě se dívá do tmy dál do tunelu. Vypadal, jako by zvažoval další krok.
Lenka stála vedle Harryho. Hůlkou jej s nebezpečným výrazem popoháněla k tomu, aby se zvedl. Snad i ona cítila temnotu, která se pomalu plížila do jejich srdcí. Zlo, které se snažilo odkrojit část jejich duše.
Harrymu bylo jasné, že lektvar, který aspoň pro tuto chvíli pomohl mu nebyl podán z jiných než čistě sobeckých důvodů. Smrtijed se svojí společnicí už prostě jen chtěli být pryč a k tomu potřebovali, aby jejich vězeň šel sám a mohli tak postupovat rychleji.

„Jdeme!“ zavelela Láskorádová. Dolohov již mezitím vstoupil do černoty kolem. Potter namáhavě šel za ním. Plavovlasá žena s ostražitým výrazem poslední.

Nyní, když jej nesužovala bolest a jeho mysl již nebyla tolik otupělá. Mohl se Harry zamyslet nad svojí situací. Netušil kam jdou. Možná kdyby věděl, mohl by vymyslet nějaký plán. Něco, co by mu mohlo z této prekérní situace pomoci. Jenže jak se mohl bránit? Sám...
Neměl hůlku a těžko si jí opatří v temném tunelu, který jej obklopoval. Možná, kdyby se otočil a rychle jí vytrhl Lence, tak by měl nějakou šanci. Ale co pak? Mohl se vrátit? Kam... Do Azkabanu? Co tam? Nebo mohl pokračovat směrem, kterým mířil Dolohov. Jenže netušil, kam ta cesta vede. Snad ani Dolohov sám to nevěděl. Aspoň z jeho nejistého výrazu se tak dalo usuzovat. Harryho by zajímalo co si asi Smrtijed myslel, že před nima je a zda Lenku varoval před tím, že netuší, jak se z Azkabanu dostanou. Třeba by se k němu plavovlasá dívka tak rychle nepřidávala.

Po chvíli, když si byl jistý, že se bolest jen tak nevrátí, že mu Lenka podala dostatečně silný lektvar, aby aspoň několik hodin mohl normálně fungovat, se začal zajímat o okolní svět. Jeho bystrozorským výcvikem zbystřené smysli jej varovaly před tím, že za nimi v temnotě směrem k Azkabanu se něco děje. Někdo je sledoval. Netušil, kdo to může být. Netušil ani, zda Smrtijed nebo jeho společnice o jejich pronásledovateli vědí. Lenka určitě ne, byla jen přítěží kterou si Dolohov dobrovolně k sobě uvázal. Jenže smrtijed měl přeci jen podobný výcvik jako bystrozor. Jistě všechno v Azkabanu nezapomněl. I když... Jejich pronásledovatel, ať už jím byl kdokoliv, se pohyboval nanejvíš obezřetně.

***

Snape zhasl hůlku. Nyní si byl již jistý, že Harry není sám. Netušil, kdo s ním jde a nevěděl, zda ti dotyční představují nějaké nebezpečí. Ale vzhledem k tomu, že s ním mířili z Azkabanu a tam již nějakou dobu nikdo, kdo na Pottera neměl spadeno, nebyl, dalo se počítat s tím, že i nynější Harryho společnost je nebezpečná.

Pohyboval se nyní v naprosté tmě. Ovšem tunel před ním vedl nyní zcela rovně a on v dálce před sebou viděl pohybující se světlo čísi hůlky.
Šel opatrně, aby jej nikdo nemohl vidět ani slyšet. Přesto se však pohyboval rychleji, než lidé před ním. Za chvíli již skoro trojici kouzelníků dohnal. Ke svému zděšení také zjistil, kdo je to spolu s Harrym ve temném sklepení.

Dolohov a ta proradná Havraspárská holka. No, aspoň to s nimi již vyřídí jednou pro vždy a po konečném odchodu s celé téhle země, která jde od desíti k pěti, se o ně již nebude muset starat.

Nejraději by Láskorádovou na místě zabil. Ovšem věděl, že smaragdováé záře, kteoru smrtící kletba vydávala by si Dolohov jistě všiml. A on potřeboval být nenápadný. Nechtěl se se smrtijedem střetnou v přímém boji. Dolohov byl až příliš šílený. Mohl by použít destrukční kouzla, která by tenhle tunel jednou pro vždy zasypala.

Omráčil tedy plavovlasou dívku jedním ze snad až příliš lehkých kouzel. Tak rád by jí pořádně zmučil, hlavně za to, jak se jim vetřela do přízně a pak tak nechutně zradila. Věděl, že Harryho tahle zrada trápila. On jí přeci věřil! Opět jen další člověk, který si s jeho chlapcem zahrával...

***

Ocitli se na rozcestí. Dolohov zůstal neurčitě stát mezi dvěma chodbama, každá vedla jiným směrem.

„Kudy?“ posvítil do jedné i do druhé chodby. Opět vypadaly naprosto stejně. Ničím se nelišily.
„Lenko, ptám se--“ Dolohov se zmateně rozhlédl kolem. Světlo z jeho hůlky nyní dopadlo na Harryho tvář.
„Kde je?“
„Co..?“ Potter zmateně zamrkal. Neurčitě se otočil. Zůstal skoprněle hledět do temnoty za sebou.
„Co si s ní udělal?!“ Dolohov k němu naštvaně přešel. Ne, nezáleželo mu na tom, co se s plavovlasou dívkou stalo. Ovšem způsob, jak to mohl Potter udělat jej mátl. Potřeboval mít jistotu, vědět, že má navrch, že má vše pod kontrolou. Navíc stále bylo jistější jít s někým, kdo věřil jeho věci, kdo mu v případě nebezpečí mohl aspoň nějak pomoci, koho on mohl obětovat...

„Nevím kde je.“
„Lháři! Cos s ní udělal? Kde je její tělo? Zabil jsi jí, že? Potter, malý vrahounek... To se dalo očekávat. Máš někde hůlku?“
„Co..? Já--“ nedořekl. Prudká rána pěstí jej srazila k zemi.
„Proč bych se s tebou měl dál obtěžovat. Ukončíme to jednou pro vždy tady, co říkáš? Krásná zapomenutá smrt hluboko pod mořem.“ Pozvedl hůlku. Věděl, že jeho původní plán měl trhliny, i když by si to před tím nijak nepřipustil. Jenže nyní se ty trhliny začínaly stále více zvědšovat a on si již nebyl jistý, co by dokázal snést.

Kdesi v dálce, hluboko v tunelu se začínaly ozývat výkřiky. Od Azkabanu se k nim blížil dav rozvášněných vězňů, kteří teprve před chvíli objevili možnou cestu úniku z opuštěné pevnosti.
Dolohov zaklel. Doufal, že bude mít trochu víc času, než se sem přižene horda krvelačných odsouzenců.

„Sbohem, Pottere. Ani tvé tělo nebude moci nikdo najít. Slyšíš je? Až najdou tvé, bohužel již mrtvé, tělo, rozdrásají jej. Každý si nepochybně bude chtít vzít nějaký ten suvenýrek. Ovšem tu poctu zabít tě budu mít jen já,“ zlověstný úsměv. Harry klečel na zemi. Z úst mu vytékal pramínek temně rudé krve. Věděl, že teď je konec. Proč se tomu vlastně divil? Vždyť na smrt byl již připravený od svých jedenácti let. To když se dozvěděl, že právě po něm jde Lord Voldemort...
Přikrčil se, zavřel oči v očekávání věcí příštích. Dolohov máchl hůlkou.

„Avada kedavra!“ Zelený záblesk proťal temnotu.

„Harry, jsi v pořádku?“ kdosi se k němu sklonil, jemně jej vzal za ruku, vytáhl jej na nohy.
„Harry...“
„Seve... Severusi..?“ nejistě si jej prohlížel. „Co se stalo?“
„Dolohov přecenil své síly,“ zamračeně kopl do mrtvého těla ležícího u jeho nohou.
„Jsi skutečný?“ Stále tomu nemohl uvěřit. Kde se tady vzal? Jak to bylo možné..?
„Samozřejmě...“ Jemně jej políbil. Prsty zamračeně setřel krev, která mu ulpěla na rtech. Pozorně si mladíka před sebou prohlédl. Nevypadal vůbec dobře. Potřeboval ošetřit, mnoho léčivých lektvarů. To, co mu nyní nemohl poskytnout. Bude to muset počkat až se odsud dostanou.
„Můžeš chodit?“ Opatrně.
„Jo... Dali mi nějaký lektvar, skoro nic necítím, ale nevím jak dlouho bude působit,“ povzdech. „Co se vlasntě stalo... Kde je Lenka?“
Severus kývl hlavou hlouběji do tunelu.
„Mrtvá..?“ Věděl, že nebyla právě tou kouzelnou osůbkou, jakou si jí pamatoval. Ale přeci jen... Nevěděl nakolik si zasloužila zemřít.
 „Ne... Ovšem jak tak slyším vězně v dálce, jistě každým okamžikem bude. My sami bychom si měli pospíšit, pokud se tady s nimi nechceme potkat,“ zamračeně. Hluk za nimi jej silně znepokojoval.
„Dobře...“ Rád by sice věděl o všem co se stalo. Chtěl by si nějak vyjasnit, jak je možné, že Azkaban zůstal nehlídaný, že se tam každý mohl dostat, že... Ale to počká. Samozřejmě, že to počká. Bolest v jeho nitru se začala pomalu probouzet. Musí se dostat pryč, než se opět naplno projeví.

„Kudy..?“ Pohlédl na Severuse pohledem, který dával najevo, že je mu zcela oddaný, že zcela věří jeho úsudku.
„No... Budeme to muset risknout.“ Chytl Harryho kolem pasu a zamířil tunelem, který dle jeho úsudu snad mohl vést k pevnině. Pokud se nemýlil, tak mohlo trvat ještě tak hodinu, maximálně dvě, než se dostanou na pevninu, kde snad bude tunel ústit. Pokud jdou špatně.. .Kdo ví kam dojdou, co potkají. Přeci jen zvěsti o podzemí nemohly být natolik legendární. Někde tam v dálce se skrývalo čisté zlo.
Ne. Severus věřil svému instinktu. Jdou správně, snad... Snad vězni za nimi zamíří druhým tunelem. Do chřtánu temnoty.


Pozn.: Lach... Je to uspěchané..? Nejsem si jistá, ale přišlo mi, že to až příliš protahuji. No každopádně ještě pár kapitol a pak konec. S touhle povídkou už musím skončit, nedá se nic dělat. Přeci jen jsem zjistila, že mě čeká ještě poměrně dost kapitol k Amor firme ut misos a to ani nemluvím o Hořkosladkých chvílích, které jsou stále někde u začátku... Tahle povídka je hrozná. Áno, uvědomuji si, jak je stupidní, naivní a naprosto neduchaplná. Ale co nadělám. Dopíšu jí a pak si opravdu oddechnu. Navíc jsme zjistila, že se mi zase nepodařilo zachovat prvotní směr povídky, opět se řítíme jinam, všimli jste si? Mno, každopádně třicítka je krásné číslo a já bych to tam mohla ukončit, což..? Tedy máte ještě pár kapitol na vyjádření vašich pocitů a třeba dotazy o to, co jsem pozapomněla dostatečně vysvětlit a bylo by to ještě třeba... Někdy po velkých prázdninách, to je tak kolem září, snad budu mít čas, abych všechny povídky prošla, opravila a k závěru doplnila pár plků o tom, co jsem zapomněla... ;o)
Milovaný Antonín je mrtvý, doufám, že jej náležitě opláčete... No, tedy, pochybuji o tom. Tak si jej uctím sama. Škoda ho, chlapce, tak dobře sloužil svému Mistrovi. Mno, co se dá dělat. Třeba někdy příště se s ním opět potkáme. Samozřejmě v další skvělé, temně tragické roli. ;o)
K té vzdálenosti Azkabanu od pobřeží. Hmmm... Za hodinu se ujde tak kolik, deset kilometrů? No, takže Harry byl tak hodinu v bezvědomí, hodinu šel a ještě dvě hodiny. To je dohromady čtyřicet kilometrů od pobřeží. To musí stačit. Nechci, aby v podzemí strávili zase tak dlouhou dobu.




Poslední komentáře
27.04.2009 00:02:50: Stýská se mi po pokráčku. Kéž už vyjdou z tunelu...
12.03.2009 18:55:21: Manio, čím zkaženější, tím lepší smiley Co my víme, třeba se pod slupkou arogantnosti skrývá romantik ...
12.03.2009 16:53:28: Jsem tak ráda, že tu přibyla další kapitolka - díky! A navíc tak hezoučká :) Konečně Severus Harryho...
12.03.2009 13:06:20: Lea Mell: slaďoučká jednorázovka? Mnó já nevím, takhle kazit Severuse..? smiley Jé, ale tak dobře, asi...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.