Světy LM/RW

1.Kapitola - Zranění

Bylo krásné slunné prázdninové ráno.
Ron a Ginny si právě vyšli na palouk za jejich dům,chtěli se trochu procvičit ve famfrpále než přijede Harry (měl přijet už za pár dnů).
Nasedli na košťata a vylétli vzhůru. Chvíli jen tak poletovali,ale potom Ginny rozhodla, že je na čase se trochu protrénovat.
Vzali tedy připravené tenisové míče (nemohli famfrpálové ty by jim mohli uletět).

A začali je po sobě házet.
Z počátku bylo vše v naprostém pořádku, ale potom nějak Ron nevychytal jednu střelu a spadl z koštěte.

Ginny se za ním hned sletěla a hned se k němu vrhla.
Ron byl v bezvědomí, Ginny ještě chvíli bezradně stála, ale potom se rozeběhla směrem k domovu.

Asi po pěti minutách doběhla k domu.
Vrazila do vrátek a poté rovnou do domovních dveří.

Uvnitř v kuchyni spatřila právě zbuzená paní Weasleyová svoji uřícenou dceru a jen zabědovala: „musíte se s Ronem pořád tak honit? Něco si z toho uženete!“
„M-m-mami…“ vykoktala udýchaně Ginny.
„No tak Ginny uklidni se. Co se stalo?“
To už tu byl i pan Weasley.
„Ginny, drahoušku, hezky se uklidni a řekni nám co se děje? A kde máš Rona?

„O to právě jde, mi jsme lítali tam na palouku a on spadl z koštěte!“ vykřikla Ginny.
„O bože Arture musíme hned za nim!“ vyjekla paní Weasleyová a hnala se za Ginny, která už zase běžela zpět za Ronem.
Pan Weasley chvíli uvažoval a pak jako by mu došlo co se právě dozvěděl přemístil se za nimi.

Ocitl se na palouku, kde právě paní Weasleyová lamentovala Ginny: „tak kde je, kde že si ho nechala? Tak Ginny mluv!“
„No tak Molly uklidni se! A ty Ginny mluv,“ prohlásil pan Weasley.
„No já ho nechala přímo tady u košťat, ale teď tu není,“ vzlykala Ginny.
„To vidíme i bez tebe,“ utrhla se na ní paní Weasleyová.
„No tak Molly, Rona určitě najdeme, třeba mu nic nebylo a už doma,“ snažil se jí uklidnit pan Weasley.
„Dobrá jdeme tedy domů, ale jestli ani tam nebude tak musíme informovat Brumbála,“ prohlásila již klidnější paní Weasleyová.

Dorazili domů a začali volat: „Roné! RONE!! Jsi tu? RONE!!“
Ale ozvalo se jim pouze mručivé: „co by tu dělal Ron? Je přece na palouku s Ginny.“
To promluvili právě vzbuzení Fred a George.
„Frede, George pojďte dolů je to nutný “zvolala paní Weasleyová, která už pomalu zase začínala propadat depresi.

„Mami co se děje?“ to už přiběhla oblečená dvojčata.
„Ron se ztratil.“ začala vzlykat paní Weasleyová.
„Tati co se děje?“ nechápali dál.

„Ginny a Ron si byli zalétat na palouku,“ začal vysvětlovat pan Weasley
„Ron spadl z koštěte a než pro nás Ginny doběhla a mi sní tam zpět. Tak už tam nebyl.“ dořekl a smutně se podíval na vzlykající manželku a třesoucí se Ginny.
„A co budeme dělat? “začal se ptát Fred.

„Zavoláme Brumbála ale jak je mi známo tak ten je nyní mimo dosah. Musíme počkat do zítra,“ odpověděl pan Weasley očekávaje nejhoršího.
Taky, že ano. Jakmile to dořekl paní Weasleyová se rozkřičela: „Ale to už může být pozdě! Co když mi do tý doby Ron umře?!“ vykřikovala a propukala v další záchvaty vzlykání.
„Molly teď se nedá nic dělat musíme počkat na Brumbála,“ snažil se pan Weasley, ale moc to nepomáhalo.




Mezi tím u Rona:
Probral se po a snažil se rozhlédnout kolem sebe, což vůbec nebylo snadné, jelikož ho děsně bolela hlava.
Pokusil se vstát, ale nohy ho stěží udrželi. Sedl si tedy na postel v které se nevěda jak objevil a zamžoural skelnýma očima kolem sebe.

Rozpoznal, že je v nějaké místnosti se žlutými stěnami.
V tom uslyšel zvuk, chtěl se znova postavit, ale zabránily mu v tom čísi ruce.

„Neměl by si se nyní ještě zvedat,“ promluvil sametově jemný hlas, který ještě nikdy neslyšel„ dost jsi si namlátil, ale nemělo by to mít trvalé následky, můj bratr totiž dovede vyléčit dost dobře tak by ti to mělo pomoci, ale neměl by jsi létat pokud to neumíš“ a vzápětí se ozval ten nejkrásnější zvonivý smích, jaký kdy Ron slyšel.
Chtěl se tajemné dívky ještě na něco zeptat, ale nestihl to, neboť znovu upadl do spánku.

Probudil se opět po pár hodinách a zjistil, že již vidí (aspoň tak jako dřív). Rozhlédl se kolem a zjistil, že je v malém žlutém pokojíku, kromě postele na které ležel tu byl ještě stůl, židle, křeslo a pár poliček s knihami.

Opět se pokusil vstát, jakmile jeho nohy dopadly na zem zjistil, že je pod ním krásný zelený koberec proplétaný stříbrem. Od dveří se opět ozval ten překrásný hlas, který si tak dobře pamatoval.

Vzhlédl a spatřil to nejkrásnější stvoření jaký si kdy dovedl představit. Byla to dívka,vysoká i stará asi jako on, měla krásné plavé dlouhé rovné vlasy, stříbrné oči, alabastrovou pleť a ta nejúžasnější ústa jaké kdo kdy viděl. V něčem mu, ale někoho stále moc připomínala, až příliš.

Vzápětí se za nim ozval hlas
„Doufám, že už si v pořádku, rád bych tuto místnost zase používal.“
Otočil se a zjistil, že kouká do tváře Dracu Malfoyovy.
„No tak Draco, nebuď tak nabubřelý! Ron je přece náš host. Chovej se k němu vlídně!“ usmála se dívka.

„A abych nezapomněla,asi máš otázky, ale ty nech až na potom teď se najez,“ ukázala na talíř na stole, kterého si předtím ani nevšiml.
„Jo a mimochodem já jsem Eleanor a Draca už asi znáš.“
„Tvoje jméno znám, řekl mi ho Draco,“ zarazila ho když už otevíral ústa.
„Přijdeme až se najíš,“ a spolu s Dracem odešla.
Ron se jen velice rozpačitě přesunul ke stolu a pustil do jídla.

Nemohl se dočkat, až přijde kráska a bude si sním povídat.V tu chvíli mu bylo jedno, kde je a s kým, hlavně, že je zde ona.
Žádné komentáře
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.