Světy LM/RW

14.Kapitola - Tajemství

Seděli v ředitelně, Draco, Elen, Ginny, Hermiona i Harry seděli na křeslech naproti Brumbálovi, Snape netrpělivě přecházel kolem.
„Dobrá, tak co se tedy stalo?“ zeptal se Brumbál mírně El, která se jakž takž uklidnila a byla schopná mluvit.
„To já totiž, mi s Dracem. No, není to jistý ale…,“ začala El.

„Možná byste mohli říct Brumbálovi o tom co jste si špitali ve vlaku,“ obrátil se na ní zuřivě Harry.
„No jo vlastně, vy jste to očekávali, a nezabránili jste tomu,“ vykřikla Ginny a kdyby jí v tom nebránila přítomnost profesora a ředitele, asi by se na Malfoyovy pěkně rozječela.
„Jak… jak to víte vy jste nás slyšeli?“ podivila s Elen.
„Jo slyšeli,“ promluvila Hermiona poprvé od opuštění Velké síně.
„A Ron? Ten nás taky slyšel?“ zeptala se opatrně Eleanor.
„Samozřejmě že taky, byl s námi přece v kupé,“ odsekla jí Ginny.
„Tak proč potom odjížděl k nám na tu oslavu?“ chtěl vědět Draco.
„Myslíš si že je Ron takovej zbabělec, aby ho vyděsili takový řečičky?“ odfrkl si Harry.
„Možná by bylo lepší kdyby ho vyděsili,“ ozval se vztekle Snape.
„Co tím myslíte?“ zaútočil Potter.
Profesor se už chystal mu něco odvětit, když Brumbál, do teď poslouchajíc jejich rozhovor, zvedl ruku, aby ho umlčel.

„Slečno Malfoyová, myslíte, že byste nám to mohla vysvětlit?“ zeptal se.
„Já… já nevim možná, ale třeba když se Ron vrátí tak to nebude nutný, potom by mu to spíš uškodilo než pomohlo,“ pohlédla mu zpříma do očí.
„Dobrá,“ začal Brumbál a jediným pohledem umlčel Hermionu, která chtěla něco namítnout
„počkáme do večeře, potom nám, ale všechno vysvětlíte a my uděláme náležitá opatření.“
„Ale Brumbále, myslíte, že je dobré to takhle odkládat?“ podivil se Snape a Harry s ním pro jednou musel souhlasit, nebylo by lepší kdyby jim to Malfoyová řekla hned?
„Ne, Severusi to si opravdu nemyslím,“ ukončil debatu Brumbál.

„Možná byste teď mohli jít do svých společenských místností, do večera je ještě dost času,“ dal jim lehce najevo,že tím je tento rozhovor u konce a oni mají odejít.
Všichni se tedy zvedli a rozešli se do svých kolejí.
„Jestli se Ronovi něco stane, tak si to s vámi potom vyřídím já,“ zavrčel ještě Harry, když míjel sourozence Malfoyovi.
„Nelíbí se mi to, vůbec se mi to nelíbí,“ hartusila cestou do Nebelvíru Hermiona.
„Mě taky ne, ale snad Brumbál ví co dělá a Ronovi se nic nestane,“ vzdychl Potter.
„Už aby se vrátil,“ špitla Ginny a měla co dělat, aby zase nebrečela.



Mezi tím v sídle rodiny Malfoyů:
Ron ležel na posteli, ani nevěděl kolik času už uběhlo od doby co se za Luciusem Malfoyem zavřeli dveře a tím ho uvěznili v týhle místnosti bez oken, kde jediný přínos světlu dávali svíčky rozestavěné všude kolem.

Ron si téměř neslyšně vzdychl, věděl o čem by měl přemýšlet, proto ho tu taky Malfoy nechal, ale on se prostě nemohl přinutit na to myslet.
Vždycky když mu k tomu zabloudili myšlenky, začal se buď šíleně řechtat nebo začal propadat do šílený deprese a ani jedna z jeho reakcí by se určitě nelíbila Malfoyovi, kdyby to slyšel.

Byl celkem zvědavý co se stane až Lucius přijde, ale taky měl strach, nevěděl jak bude Malfoy reagovat pokud ho odmítne, a co když ho donutí nějak neodmítnout nebo co když se stane to nejhorší? Co když zjistí jeho tajemství?
Tahle představa pro něj byla ještě noční můrou už skoro rok.
Najednou se mu v mysli opět objevil uražený stín, který přelétl přes Malfoyů obličej, když ho od sebe odstrčil, měl zase co dělat aby se nezačal smát.
Ležel a vydýchával odeznívající smích, když v tom zarachotil v zámku klíč.
Jako by zapomněl dýchat, upřeně pozoroval hýbající se kliku.

Dveře se pomalu otevřeli a vešel Ronův věznitel.
„Tak co jak se daří?“ začal sametově Lucius Malfoy.
„Jde… jde to,“ odpověděl pořád ještě v šoku Ron.
„Doufám, že jsi si promyslel můj návrh,“ posadil se do rohu postele.
Ron se urychleně zdekoval do opačného koutu.
„Jaký návrh?“ začal hrát na blbého Ron i když moc dobře věděl o co jde.
„Myslel jsem, že jsem to vyjádřil dost jasně, ale pokud ne, tak to mohu zopakovat,“ začal se přibližovat blíž k Weasleymu.
„To není nutný, myslim, že jsem to pochopil,“ zarazil ho spěšně zrzek.

„Výtečně, tak jak si se rozhodl?“ zajímal se Lucius,tentokrát to byl zájem nehraný.
„No já jsem o tom uvažoval a no nějak sem se nedopracoval k závěru,“ vytáčel se Ron.
„Ale to je špatný, to znamená že to budu muset zjistit jinym způsobem,“ zamračil se Malfoy a pomalu se zvedal.
„J-ja-jak?“ rozklepal se opět Weasley.
„Nebo nebude to bolet, aspoň myslim,“ odtušil blonďák.

Lucius Malfoy vytáhl hůlku a namířil jí na zkoprnělého Rona.
„Legilimens,“ pronesl tak známá slova a bez větších obtíží pronikl do chlapcovo myšlenek.
„Sice se říká, že se nedá najít přesně ta myšlenka, kterou člověk hledá,“ slyšel Ron Malfoyova vzdálená slova, před očima mu jako film běžel jeho život jeho zážitky.
Nikdo na něj ještě tuto kletbu nepoužil, nevěděl jaký to je pocit prázdnoty, neschopnosti s tím cokoliv udělat.
„Ale je kouzlo, které právě tu hledanou myšlenku vyšle na povrch,“ pokračoval Lucius.
„A tam si jí jen odchytnu i s pocity a vším v ní zaznamenaným, neboj nebude to trvat dlouho, tato vzpomínka není nijak vzdálená,“ prohlásil Malfoy a dál pokračoval v prohledávání Ronových vzpomínek.

Náhle se změť rozmazaných vzpomínek zastavil a on společně s Luciusem Malfoyem byl schopen spatřit hledanou vzpomínku.
Byl v ní on, seděl na posteli, na týhle posteli, někdo se k němu nakláněl. Právě v ten moment si uvědomil co to je za vzpomínku, co se v ní stane. Nechtěl tam Malfoye pustit, nechtěl aby spatřil jeho myšlenky na tenhle okamžik, ne Lucius Malfoy to neměl vědět. Kdyby chodil minulý rok na hodiny nitrobranu věděl by jak se má bránit, ale takhle to znal pouze od Harryho a to mu v týhle chvíli moc nepomohlo.

Mohl jen bezmocně pozorovat jak se Malfoy pomalu dobírá toho co neměl vědět, toho co Ron skrýval a rozhodně si ani v těch nejhrůznějších představách si nepředstavoval, že se to někdo dozví a zvláště tímhle způsobem.
Opět pocítil ten samý pocit, vyděšení, ohromený, ale i něco jinýho v tom prchavým okamžiku bylo a to něco stačilo Luciusovi, aby si potřebné domyslel sám.
Jediným mávnutím zrušil kouzlo.

Ron, který na to nebyl připraven se po zádech zřítil z postele.
Omámeně ležel na podlaze snažíc si uvědomit co se stalo.
Malfoy se spokojeným úsměvem přešel k němu a pomohl mu na nohy.
Ron se mu vytrhl, ale opět zavrávoral a nebýt Luciuse skončil by zpět na kamenné podlaze.
„Odpočiň si,“ opatrně ho položil do postele.
„Ale…,“ chtěl začít Ron.
„Nic neříkej, odpočiň si musíš se vrátit do Bradavic, psal Draco prý je po tobě sháňka,“ pohladil ho po rezatých vlasech,Ron se snažil od něj odtáhnout.
„To co jsem spatřil v tví mysli, to nezapomenu, příští víkend si o tom promluvíme,“ šeptl mu do ucha.
„Na stole je přenášedlo, odnese tě do Prasinek,“ ukázal Malfoy směrem k dřevěnému stolu.

Ještě jednou se k němu sklonil a podruhý za ten den ho políbil na roztřesené rty.
„To abys na mě za ten týden nezapomněl,“ usmál se a odešel z kamenné místnosti.
Ron počkal ještě chvíli potom co zavřel dveře a pomalu přešel ke stolu na kterém ležela jediná stříbrná brož(s hadem jak jinak) s řetízkem.
Zvědavě jí vzal do ruky a v ten moment ucítil známe škubnutí za pupíkem a byl magickou silou tažen pryč.
Žádné komentáře
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.