Světy LM/RW

15.Kapitola - Návrat

Prudké přistání přišlo poněkud nečekaně.
Ron se ztěžka zvedal se země, rozhlédl se. Stál na nádraží v Prasinkách.
V ruce pořád svíral hada s řetízkem, nyní si jej bezmyšlenkovitě dal kolem krku a vykročil směr Bradavice.


V Brumbálově pracovně se zatím začali scházet nebelvírská trojka spolu s Ginny a sourozenci Malfoyovi. Netrpělivě přecházeli po pracovně, když konečně přišel Brumbál, usmál se na ně.
„Tak už nám může říct, kde je Ron?“ zavrčel Harry.
„Počkáme ještě na profesora Snapa,“ klidně odvětil ředitel.
Harry s Ginny se na něj jen nevraživě podívali, ale neřekli nic.

Po době, která jim přišla nekonečná, se otevřeli dveře a vešel Snape.
Něco nesrozumitelně zamručel na Brumbála a posadil se proti němu.
„Dobrá, slečno Malfoyová, řekněte nám o všem co se děje u vás doma,“ vyzval Eleanor Brumbál.
„Ale, já nevim, totiž jestli to je dobrý vám to říkat,“ zalykala se El.
„Hele, tohle sme už jednou řešili!“ vyjekla na ni Ginny.
„Jo, jo já vím, ale stejně…,“ bránila se Elen.
„Mluvte,“ přerušil jí nevrle Snape.
Elen, která do teď stála si sedla na poslední volné místo ke stolu, omluvně pohlédla na Draca, kterému nezbylo než si sednout na parapet, stejně neměl v úmyslu poslouchat, vždyť o tom věděl víc než Elen, tak k čemu by mu bylo její vyprávění?


Už byla pomalu tma, Ron byl jen vděčný, že ještě není zima a sníh, ale i takhle začal pomalu promrzat.
Po pár metrech za vesnicí začal tlumeně klít, že si nevzal teplejší oblečení, přece jenom na severu byl podzim dost chladný.

Konečně spatřil před sebou Bradavičkou bránu, už si myslel že samou únavou nedojde, přece jenom měl poslechnout Luciuse, když mu říkal ať si odpočine a až pak vyrazí.
Únava ho pomalu zdolávala, ale uvědomil si že musí dojít až do hradu, přece jenom Malfoy řikal že ho už hledají.


Elen si jen tiše vzdychla, zvolna se nadechla a chtěla se dát do vyprávění té ohavné historie rodu Malfoyů, když v tom se od okna ozval Draco.
„Myslim, že tvoje vysvětlování už nebude nutné,“
„Proč myslíš?“ začal se opět vztekat Potter.
„Můžete se zeptat rovnou Weasleyho,“ odpověděl klidně Draco a ukázal dolů z okna.
Všichni se hned k němu nahrnuli, venku, kus před hradem spatřili temnou postavu.
I přes tmu, která se pomalu rozprostírala po školních pozemcích všichni bezpečně poznali Rona.

Šestice studentů okamžitě vyběhla z ředitelny a hnala se zrzkovi naproti.
Nikdo z nich si neuvědomil, že za nimi se ženou další kroky, kroky profesora lektvarů.


Ron už pomalu usínal, nohy už skoro neovládla šel spíš jen setrvačností.
Kdyby měl ještě tu sílu nejspíš by do něčeho kopnul, při pomyšlení na měkoučkou postel v sídle Malfoyů, nebo na krásnou postel z nebesy v Nebelvírský věži.

Harry k Ronovi doběhl první, právě včas.
Weasleymu se podlomili nohy a nebýt Harry, který ho zachytil, skončil by na zemi a na to aby se zase postavil už neměl sílu.
Potter se ho snažil udržet, když k němu doběhli i zbývající studenti.
„Polož ho,“ chytila Hermiona Rona z druhé strany.
„Co? Na zem?“ podivil se Harry.
„Ještě neni zima nezmrzne, ale takhle ho do hradu nedostaneme, musíme ho probrat,“ odpověděla Hermiona.
Tak Rona položili na zem a shlukli se kolem něj.
„Jak ho chcete probrat?“ zeptal se Draco a zvědavě si ho prohlížel.
Ještě než mu stihl někdo odpovědět, nebo než vůbec stihl někdo něco udělat s Ronem.
Ozval se za nimi vzteklý hlas.
„Uhněte!“ odstrčil né zrovna něžně Snape Ginny.
Profesor se sklonil k Ronovy, z hábitu vytáhl zelenou lahvičku, odšrouboval uzávěr.
Chyťte ho,“ vyzval Pottera po své pravé ruce.
Harry se sehnul ke kamarádovi, nadzvedl mu hlavu a nedůvěřivě se zadíval na Snapa.
Ten pomalu nalil několik kapek tekutiny Ronovi do úst.
Nejdřív se nic nedělo, potom se zrzkovi mírně otevírat oči, několikrát zamrkal až se mu zaostřil zrak na Snapa.
Snape k údivu přihlížejících pomohl Ronovi vstát.
Ron se ještě mírně zakymácel, ale pak už zůstal poměrně rovně stát.
„Dobrý?“ zeptala se opatrně Hermiona.
„Jo, myslim že jo, jenom sem děsně unavenej,“ řekl ještě pořád zamlženým hlasem Ron.
„To se běžně stává, když vám někdo příliš dlouho prohlíží myšlenky,“ pohlédl na něj zkoumavě profesor.
„Hmmm…,“ zamumlal Weasley a uhnul očima před Harryho pohledem.

„Měli bysme jít dovnitř,“ ozvala se Ginny po chvíli trapného ticha.
Cestou do hradu si všichni nervózně prohlíželi Rona, ale nevypadalo to jako by jim chtěl něco říct, tak se taky neptali.

Ve vstupní síni se od nich oddělili Malfoyovi a Snape a tak dál pokračovali jen Harry s Ginny a Hermionou a o dost velký kus před nimi šel Ron, vypadalo to že se už celkem probral, ale neuvěřitelně hnal do nebelvírské věže.

Když za nim ostatní dorazili, v společenské místnosti nebyl, Harry se vypravil podívat do ložnice.
„Spí,“ odpověděl dívkám na tázavé pohledy.
„Tak se ho zeptáme ráno,“ řekla Ginny , jako by se chtěla ujistit,že to chtějí taky.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ zamyslela se Hermiona.
„Cože?“ nevěřil Harry tomu co mu právě řekla.
„No třeba má Elen pravdu, třeba když se ho budeme vyptávat tak mu to ublíží víc než takhle,“ vysvětlovala Hermiona.
„Ale co když potřebuje pomoc,“ vyhrkla Ginny.
„Tak nám to řekne sám,“ pohlédla na ně smutně Hermiona.
„Poslyšte, mě se to taky nelíbí, ale budeme muset brát v úvahu, že se tam třeba stalo něco co nám Ron nebude chtít říct, tak holt se budeme muset smířit s tím, že to nebudeme vědět,“ ukončila rázně Hermiona, zvedla se a šla také spát.
Ginny se jen podívala na Harryho, věděla, že ani on to nechce nechat tak jak řekla Hermiona, ale taky věděla, že se stím budou muset smířit, protože jak řekla Hermiona Ron jim to říct chtít nemusí.

Uběhl týden, školní předměty, přestávky i volný čas, který trávili společně venku.
To všechno se zdálo být jako dřív, ale Harry, Hermiona i Ginny cítili, že něco je jinak, něco se změnilo.
Dovědět se co se měli v pátek po vyučování.

„Ty někam jedeš?“ podivil se Harry, když v pátek odpoledne našel Rona uprostřed balení menšího batůžku.
„No totiž, jsem někam pozván,“ pohlédl na něj nervně kamarád.
„A kam?“ chtěl vědět Potter.
„K Malfoyům,“ sklonil poněkud zahanbeně hlavu Ron.
„Jak to? Vždyť Malfoy ani Eleanor se nikam nechystají, nebo snad ano,“ chtěl vědět Harry.
„Ne, oni nikam nejedou,“ téměř zašeptal Ron.
„Tak to potom nechápu kam jedeš ty?“ zaraženě si prohlížel zrzka.
„Já ti to potom možná vysvětlím,“ zvedl hlavu Weasley.
„Proč ne teď.“
„Nejde to, Harry prosím, já ti to řeknu až pak,“ téměř brečel Ron.
„Ala… době, jak myslíš,“ pokrčil nezvykle klidně rameny Harry a vydal se najít Malfoyovi, u kterých doufal, že najde vysvětlení.

Ron pomalu kráčel po cestě vedoucí do Prasinek, na zádech nesl batoh s nejnutnějšími věcmi.
Byl už za branou Bradavic, když se mu brož na krku rozpálila.
Udiveně ji vzal do ruky, když se opět zapnulo přenášedlo a jeho přeneslo přímo před sídlo Malfoyů.

„Už jsme se začínal bát že nepřijedeš,“ ozval se nad ním známí hlas.
Ron zvedl hlavu, spatřil nad sebou Luciuse Malfoye.
Vteřinu na to ho už silné ruce zvedali ze země.
„Manželka odjela k sestře, takže to tu máme celé pro sebe,“ tajemně se na něj usmál Lucius.
Ron se mimoděk otřásl, ani nevěděl proč sem vlastně jezdil, něco ho táhlo.
Věděl jediné, teď to tu bude muset přežít až do neděle.
Tiše vzdychl a vydal se po mramorových schodech za Malfoyem a za svým batůžkem, který se nějakým zvláštním způsobem ocitl v Luciusově ruce.
Žádné komentáře
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.