Světy LM/RW

17.Kapitola - Když nechceš, tak přece nepij

Ron si pomalu sedal v neznámé posteli.
Neměl zdání kde je, ani jak se sem dostal, matně si vzpomínal na včerejší večer,na to jak přes slib, který si dal, opět pil.
Ztěžka se zvedl, přidržoval se postele, strašně se mu motala hlava, místnost se s ním točila.
Snažil se v rozmazaných skvrnách rozeznat dveře, věděl, že pokud nenajde do pár vteřin záchod, nejspíš pozvrací tuhle postel.

Po jeho levé straně se jedny dveře otevřely, vyrazil k nim. Pořád se motal, ale nutkání zvracet bylo silné, donutilo ho se do dveří za kterými tušil koupelnu rozběhnout.
Málem smetl osobu vycházející z koupelny, ale nevšímal si toho, přece jen i pro tu osobu bylo lepší ho nezdržovat, pokud nechtěla spatřit jeho včerejší večeři.

Lucius Malfoy právě vycházel z koupelny, když se kolem něj prohnal motající se zrzek. Zvědavě se za ním ohlédl, ale to už ho zarazili přibouchnuté dveře, které mu bránili v průchodu do koupelny.

Lucius se rozešel ke skříni, rozhodl se trochu obléci než se jeho společník vrátí z koupelny.
Přece jen tušil, že následující rozhovor by byl o to nepříjemnější, kdyby byl neoblečen.
Oblékl se, z koupelny se pořád ozývali dávivé zvuky, rozhodl se, že má dost času zajít k Dracovi do pokoje a vzít tam něco Ronovi na sebe.
Přece jen mu v noci nesundal šaty zrovna šetrně, vlastně bylo skoro na cucky.

Po několika minutách se vrátil do své ložnice s několika kusy Dracových šatů v ruce.
Rozhlédl se po pokoji,dveře do koupelny byly pořád zavřené, Ron tam tedy ještě byl.

Opatrně přešel ke dveřím a mírně zaklepal.
Nic se neozvalo, vzal za kliku, bylo zamčeno.
Vytáhl hůlku a jednoduchým kouzlem odemkl.
Vedle záchodové mísy seděl o zeď opřený chlapec, oči měl zavřené, mírně se třásl, prudce oddychoval.
Lucius k němu přešel.
„Neměl by si sedět na zemi, nastydneš a to by nebylo dobrý,“ sklonil se k němu.
Ron prudce otevřel oči, když se ho chtěl Malfoy dotknout, ucukl, bokem silně narazil do toaletní mísy.
„No tak, já ti nic neudělám,“ rozhodl se zmírnit Lucius.
Zrzek si ho nedůvěřivě prohlížel, bál se ho, nevěděl co se stalo v noci, ale vzhledem k tomu, že sobě nic neměl a jak si vzpomínal tak Malfoy taky ne, když kolem něj běžel do koupelny, dokázal si to domyslet.

Lucius mu mlčky podal oblečení a vyšel z koupelny.
Ron počkal, až za ním zapadnou dveře, potom se opatrně postavil a oblékl na sebe Dracovi šaty.
Hlavou se mu honilo spoustu myšlenek, ale jedna jediná převyšovala ostatní, nikdy už nepít, jo tahle myšlenka ho nemusela ani napadnout stačilo se sledovat.

Sotva se dooblékl udělalo se mu zase zle a jen tak tak se stihl sklonit k záchodové míse.
Malfoy opět otevřel dveře a když zjistil, že Ron rozhodně nemá sílu na protestování, počkal, až ho přejde zvracení a pak ho i přes slabé protesty donesl zpět do postele.

Ron se slabě zatřásl při pomyšlení co se asi dělo v noci na téhle posteli.
Nevěděl jak se má k Malfoyovi chovat, co říct. Ale Lucius to vyřešil za něj, bez slova, bez náznaku čehokoliv vyšel z ložnice a nechal ho tam samotného.
Chlapec neměl sílu uvažovat co se dělo, popravdě to ani vědět nechtěl, chtěl zpátky na hrad, do Bradavic, tam nemusel nad vším furt uvažovat a rozhodně mu tam nehrozilo, že by se opil jako včera a druhý den by měl neskutečnou opici.

Myšlenka na spánek ho ani nenapadla, přišel nějak sám, Ron se jen otočil na druhý bok a zničehonic opět spal.

Lucius Malfoy mezitím přistoupil v obýváku ke krbu.
Do ohně vhodil hrst letaxu.
„Snape!“ neobtěžoval se do krbu strčit ani hlavu, prostě to pronesl do prostoru.
Snape na druhé straně to musel nepochybně slyšet, protože za pár chvil se už přiřítil krbem do Malfoyova sídla.
„Co je?“ zeptal se nevrle a zvedal se ze země,kam ho krb vyhodil.
„Potřeboval bych lektvar proti silný opici,“ zašklebil se na Snapa Lucius.
„Nevypadáš jako by tě bolela hlava,“ přeměřil si ho zvídavý pohledem profesor.
„To opravdu nebolí, ten lektvar neni pro mě,“ objasnil Malfoy.
„Opravdu a pro koho je?“ upřímně se podivil Severus.
„Do toho ti nic není,“ odsekl Lucius.
„Měl by sis dávat bacha, Brumbál se za chvíli doví co děláš s jedním z jeho studentů,“ varoval ho zamračeně Snape.
„Nic se nedozví, pokud mu to nepovíš,“ odfrkl Malfoy.
„Kdy sem dostaneš ten lektvar?“ zeptal se Lucius.
„To neni problém,“ ušklíbl se profesor a vytáhl z jedné z vnitřních kapes hábitu malou tmavou lahvičku.
Malfoy po ní už natahoval ruku, když Snape ještě dodal.
„Neměl by si toho do toho chlapce lít tolik, mohlo by mu to oslabit imunitní systém.“
„Ale jdi, víš kolik jsme toho vypili mi, když jsme byli na škole,“ odbyl ho Malfoy.
„Ale to byl jiný lektvar, ten už se používat nemá, byl moc slabej, tenhle je silnější, ale nesmíš mu toho dávat moc.“ snažil se Snape.
„Neměj péči, přece nejsem blbej,“ vzal si Lucius skleničku s lektvarem.

„Luciusi, varuju tě nepřeháněj to!“ zamračeně ho sledoval Snape.
„Jo já vím, nemam mu toho lektvaru dávat moc,“ ušklíbl se Malfoy.
„Tohle teď nemyslím a ty to víš, uvědomuješ si co by se stalo, kdyby na to přišel Brumbál? A to mu to nemusim vůbec řikat já, stačí, když ten hoch řekne Potterovi co se tu dělo a ten hned běží za Brumbálem sám.“

„No jo, no jo, tak už jdi. Mam ještě nějakou práci.“ postrkoval ke krbu Snapa Malfoy.
„Neměl by přece jen jít Weasley se mnou?“
„Ne neměl ještě musíme něco probrat, kdyby něco tak tě stejně zavolám tak už jdi,“ vrazil profesorovi do ruky květináč s letaxem.
Snape se naposledy mírně vyčítavě otočil na Malfoye, vhodil prášek do ohně v krbu a odletaxoval se pryč.

Lucius se taky otočil, ale jen proto, aby mohl vyjít z místnosti.
Zamířil s lektvarem rovnou do ložnice.
Otevřel dveře, mírně ho udivilo, když našel Rona opět spícího.
Pokusil se ho probudit, když slabě zasténal na znamení, že je vzhůru, otevřel Malfoy sklenku z lektvarem a hrubě její obsah vlil chlapci do pusy.
Tohle Rona úplně probudilo, v ústech cítil odpornou hořkou pachuť, pokusil se to vyplivnout, ale Lucius mu na pusu pevně přiložil ruku a donutil ho lektvar spolknout.

S odporem hořkou tekutinu spolkl, Lucius s uspokojením sundal ruku z Ronovi pusy.
„No vidíš, že to jde,“ usmál se na něj.
Ron se na něj nechápavě podíval, potom ucítil jak se mu po těle rozlévá příjemný pocti, hlava ho náhle přestala bolet, svět se s ním zastavil.
Konečně se rozhlédl po pokoji, už ho viděl z cela zřetelně, ne jen jako rozmazané šmouhy.

Cítil pod sebou mírné prohýbání postele, otočil se, zjistil, že se k němu Malfoy přibližuje.
Prudce se zvedla, až teď si konečně uvědomil to co se z největší pravděpodobností v noci stalo, vyděšeně se na Luciuse podíval.

Malfoy byl už taky na nohou a pomalu se k Ronovi blížil.
Ron se znovu rozhlédl po pokoji kam by mohl utýct, jedny dveře vedly do koupelny to věděl, tak ty druhé museli vést na chodbu.

Pokusil se k nim rozeběhnout, ale Malfoy ho chytl za ruku a prudce přitáhl k sobě.
„Kam myslíš, že jdeš?“
„Pryč, tohle sem vám nedovolil... tohle to nejde,“ rozklepal se Ron.
„Vážně a proč si tedy včera přijel?“ podivil se Lucius.
Ano o tomhle Ron už přemýšlel, proč přijel, proč se sem vracel?
„Vidíš, chtěl si to tak teď tu nedělej naštvaného,“ usmál se Malfoy, když chlapec neodpovídal jen sklesle pozoroval podlahu.
„Ale né takhle,“ šeptl zrzek.
„A co ti brání teď?“ ušklíbl se Lucius.
„Já mam holku, chodim, přece s Elen, tohle nejde, to jí nemůžu udělat,“ zvedl zrak od podlahy Ron.
„A co když žádná Elen není, co potom bránilo by ti něco?“
„Cože?“ nechápal Weasley.
„Čistě teoreticky, kdyby žádná Eleanor nikdy neexistovala, tak by to šlo?“ zajímal se Malfoy.
„No, ještě pořád jste smrtijed a...,“ nedořekl chlapec.
„Ale jdi, to přece problém není, pokud nejsi Potter a to ty opravdu nejsi,“ zamračil se Lucius nad takovou odpovědí.

Ještě chvíli se navzájem propalovali pohledy, Malfoy pevně držíc Rona za zápěstí.
„Už se budu muset vrátit na hrad,“ sklopil opět zrak Ron, ani nevěděl proč se nemůže dívat do očí Luciuse Malfoy, když odchází,ale něco mu v tom bránilo.
„Dobrá, dám ti přenášedlo, ale něco za něco,“ rozjasnil se opět Luciusův obličej.
„Za co?“
„Za polibek.“
„Cože?“
„Ano, ale pořádný, žádná letmá pusinka na tvář, prostě pořádný polibek,“ přiblížil se Malfoy.
Ron jen mírně vytřeštěně sledoval blížící se Luciusův obličej, potom jen tiše vzdychl.
Zavřel oči, na ústech cítil Luciusovy teplé rty, silné paže ho chytili kolem boků.
Nemohl jinak něco ho nutilo, připadal si jak figurka s kterou někdo pohybuje.
Něco ho přinutilo dát Malfoyovi ruce kolem krku a polibek opětovat.
Mírně pootevřel rty, Luciusův jazyk se dostával do jeho pusy, kdykoliv dřív by mu tahle situace přišla absurdní a směšná, ale teď, když to prožíval cítil se kupodivu lehce, jako by konečně udělal něco co doopravdy chtěl.

Po chvíli se od sebe konečně oddělili, Ron roztřeseně oddychoval, Malfoy se jen usmíval.
„Věděl, jsem, že v tobě něco je, jen to dostat napovrch,“ pustil chlapce z objetí, otočil se ke stolku a vytáhl odtamtud přenášedlo.
„Doufám, že si na mě zase někdy uděláš čas,“ podal mu přenášedlo.
Ron jen něco neurčitě zamumlal, pořád ještě vedle z právě prožitého polibku, chytl se přenášedla a nechal se přenést zpět do školy.

K Ronově překvapení se tentokrát neobjevil nikde v blízkosti Prasinek, ale uvnitř Bradavic, přesněji v Nebelvírské věži v ložnici pro šestý ročník u své postele.
Poněkud ho to zmátlo, myslel si, že se do Bradavic nejde přenést, aspoň Hermiona to do nich pořád hustila.

Zvedl přenášedlo se země, kam při dopadu Ronovi vyklouzlo a dal si řetízek s broží hada opět na krk.
Rozhlédl se, v ložnici ještě všichni spali, na tom nebylo nic divného, přeci jen byla sobota a každý se chtěl trochu prospat.

Pohlédl na budíka, bylo půl osmý.
Byl unavený, rozhodl se, že půjde taky ještě aspoň na chvíli spát, byť třeba neusne.
Neobtěžoval se svlíkáním, lehl do postele, a i když o tom dost pochyboval v zápětí usnul.
Žádné komentáře
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.