Světy LM/RW

21.kapitola-rozhodnutí

„Severusi, nemyslím, že tohle je vhodný okamžik,“ zarazil Snapea Brumbál. Profesor se na něj nechápavě podíval, pak pouze pokrčil rameny a ztichl.
„Harry, slečno Grangerová, pane Malfoy, myslím, že je nejvyšší čas, abyste šli do postele,“ rozhodl ředitel a i přes námitky Nebelvírů je vyhnal ze své kanceláře.
Potter se nasupeně ohlédl za Malfoyem spěchajícím pryč, pak se s povzdychem otočil a zamířil, spolu s Hermionou, do Nebelvírské věže.

Draco dorazil do ložnice, uříceně si lehl na postel, celou cestu sem běžel, kdyby náhodou ho měl Potter v úmyslu zastavit a zpovídat.
Ležel na posteli, zíral na nebesa nad postelí a uvažoval, zde má či nemá jet domů. Nepochybně by tam narazil na svého otce s Weasleym. Nakonec se rozhodl zůstat v Bradavicích, přece jen, kdyby odešel již dnes, bylo by to víc než nápadné.

Mezitím dorazil Lucius Malfoy s chlapcem v náručí do již známé ložnice. Položil opět bezvědomého mladíka na postel a sedl si vedle něj. Věděl, že udělal hloupost, ale bylo to silnější než on. Potřeboval se o někoho starat ano, přesně to potřeboval, potřeboval někoho milovat, někoho ochraňovat. Možná, že Potter není jediný kdo má ochranitelský komplex.
Doufal, že se Ron probere, přece jenom jeho špatná imunita a k tomu přenášení, to nebyla dobrá kombinace.
Čekal hodinu… hoch se stále neprobouzel. Lucius věděl, že by měl někoho zavolat, někoho, kdo se v tomhle vyzná. Bude muset přemluvit Snape, ale na to za ním bude muset jít.
Povzdychl si, musel zavolat svého syna, aby tu s Ronem počkal, než se vrátí, snad spolu se Severusem. Doufal, že Draco bude ve své ložnici, aby ho jeho sova nezastihla někde mezi lidma. Došel k oknu a vypustil sovu, teď ještě pár hodin bude muset čekat, než sova doletí do Bradavic, vyhledí Draca Malfoye, předá mu dopis a než se Draco přenášedlem přenese domů.
Lucius si sedl zpět na postel, složil hlavu do dlaní a přemýšlel. Ani nevěděl jak, usnul.

Probudilo ho až nesmělé zatřesení. Zvedl zrak a spatřil nad sebou stát svého syna. Mírně zmateně se rozhlédl kolem. Ležel na kraji postele, kam položil Rona. Chlapec, stále v bezvědomí, ležel kousek od něj, tiše oddechoval. Lucius se podíval zpět na Draca.
„Tak jsem tady… cos potřeboval?“ snažil se Draco o vyrovnaný tón, bráníc si pohlédnout na zrzavého mladíka.
„Potřebuju, abys tu s Ronem chvíli počkal. Pohlídal ho,“ zamračil se na syna Malfoy.
„Jak dlouho? Musím se vrátit do školy. Pokud někdo zjistí, že tam nejsem, můžou s toho být problémy,“ špitl Draco, vycítil otcovu špatnou náladu a nerad by ho poštval proti sobě.
„Jak dlouho bude potřeba,“ zasyčel vztekle Lucius a zvedal se k odchodu.
„Hlídej ho, pokud se probere, tak ať se mu NIC nestane,“ s tím vyšel ze dveří a zamkl za sebou.
Draco si jen povzdychl. Přičaroval si židli, sedl si a pohlédl na spolužáka.
Věděl, že otec má slabost pro mladíky, ostatně dokázal to už, když měla Eleanor svého bývalého přítele. Při vzpomínce na sestru Draca bodlo u srdce. Měl jí rád,  i když byla tatínkova holčička. Rád se s ní škádlil, rád si s ní povídal. Těšil se, jak budou společně chodit do školy, jak budou společně provokovat a trápit Pottera a jeho kamarádíčky. A teď je to všechno ztraceno. Neměl pomáhat otci. Kdyby se tu prve neobjevil, mohla jeho sestřička ještě žít.
Dracovi s oči vytekly dvě třpytivé slzy, svezly se po tvářích a spadly na ruce složené na klíně.
Snažil se na to nemyslet, rozhlédl se po místnosti. Normálně se v otcově ložnici neměl potřebu nikterak zdržovat, ale teď když už tu musel být, si to tu aspoň prohlídne. Dracův pohled spočinul na Ronovi. Zašklebil se na ležícího mladíka. To on mohl za smrt jeho sestry. Kdyby jí nesváděl, nemusel se jeho otec do něj zbláznit. Všechno mohlo být jako dřív, než jim jejich život kompletně převrátil Weasley. Draco nepochyboval, že kvůli tomuhle mladíkovi jeho otec udělá, to samé co udělal s Eleanor, i s Narcissou, jeho  matkou.
Zamračil se na bezvědomého mladíky. Náhle v ruce držel hůlku a k zrzavému chlapci se s nebezpečným výrazem v očích přibližoval.

Někdo rozrazil dveře.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ rozzuřeně se, k Dracovi, přiřítil Lucius, se Snapem v závěsu.
„Já… já sem…“
Lucius mu vytrhl hůlku z ruky.
„Řekl jsem snad jasně, že ho máš hlídat. Máš podivnou představu, o tom, co to znamená.“
„Ale já…“ snažil se Draco obhájit.
„Vrať se do Bradavic,“ řekl pouze Lucius a mrštil po synovi hůlku. Draco vyděšeně pohlédl na profesora lektvarů, ten jen mírně  přikývl. Malfoy mladší popadl přenášedlo a v mžiku byl pryč.

Lucius přešel k Ronovi, zběžným pohledem zjistil, že se na jeho stavu nic nezměnilo. Snape přešel k nim.
„Pomoz mu, co je s ním?“ promluvil po chvíli Malfoy.
„Nejsme léčitel, měl by se vrátit na ošetřovnu,“ zamračil se Snape a uvažoval jak mladíka s téhle situace dostat.
„Ne.“
„Ne…?“
„Ne, nevrátí se na ošetřovnu, přines nějaký lektvar nebo něco,“ rozhodil bezděčně rukama Lucius.
„Luciusi, opakuji, já nejsem léčitel. Mohl bych mu přinést nějaký lektvar, ale není jistý, nakolik by mu pomohl.  Chceš mu pomoct, že, tak mi ho dovol dopravit na ošetřovnu.“
„Přines nějaký lektvar a pomoz mu tady.“
„Ale Luciusi…“ snažil se Snape.
„Žádné, ale, prostě mu pomůžeš tady!“ s konečným důrazem řekl Malfoy.
„Brumbál ví o tom, že si zabil svojí dceru. Taky ví o tom, proč tu máš toho mladíka. Nemáš šanci se schovat, půjdou po tobě. Myslíš, že ti Weasleyovi nechají svého synáčka?“ rozhodl se jít na to od jinud Snape. Lucius se zamyslel.
„Máš pravdu, tady nás najdou. Přines ten lektvar, pomoz mu… a pokud potom s tebou bude chtít jít, tak může.“
„Opravdu? Necháš ho jen tak jít?“ ujišťoval se profesor.
„Když bude chtít, tak ano, nemám proč bych ho tu měl držet.“
Severus Snape se bez dalších řečí otočil a vyšel ze dveří. Neuběhlo ani deset minut a byl zpět s fialovým lektvarem v ruce.
„Pomůže mu to,“ zajímal se Malfoy, zatím co Snape lil do bezvědomého mladíka svůj lektvar.
„Dočasně určitě, ale má totálně rozhozenou imunitu, takže pokud opravdu nestojíš o to, aby šel na ošetřovnu, tak zajisti, aby se mu nic nestalo. To znamená, žádná kouzla, už vůbec ne kletby. Rozuměl si?“ naštvaně se otočil na Luciuse Snape.
„Jistě,“ odsekl Malfoy.
„Za jak dlouho to začne působit?“ staral se ještě a prohlížel si Rona.
„Každou chvíli. Já tu počkám a odvedu si ho, až se vzbudí.“
„Co když nebude chtít.“
„Bude, proč by nechtěl, myslíš snad, že tu zůstane s tebou?“ udiveně se na Luciuse podíval Snape.
„Jistě,“ lehce se pousmál Lucius.

V tichosti čekali, až se chlapec probudí. Uběhlo pár minut, od mladíka se ozvalo slabé zasténání. Pomalu otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Po chvilce jeho zrak spočinul na Malfoyovi, za nímž stál Snape. Chlapec sebou nepatrně cukl.
„Pane Weasley, vnímáte mě?“ odstrčil Snape Luciuse a přešel k posteli blíže.
„A-ano,“ vyděšeně.
„Dobrá, teď, pokud teda chcete, vás přenesu do Bradavic,“ mluvil dál Severus.
„Já…“ Ron se podíval na plavovlasého muže za zády profesora. Lucius nepatrně zakroutil hlavou.
„Zůstanu tady,“ tiše ze sebe vysoukal zrzek.
Snape se nebezpečně obrátil na Malfoye, jeho gesto postřehl.
„Děláš blbost Luciusi a ty to víš. Brumbál tu toho hocha nenechá. Ale jak myslíš, pokud budeš potřebovat zase pomoc, tak za mnou nechoď. Nepotřebuju mít kvůli tvé nerozvážnosti potíže,“ zasyčel vztekle Snape, otočil se a s prásknutím dveří odešel.
Poslední komentáře
22.08.2007 14:03:15: Lumi: Tuhle povídku mám v plánu nejpozději v září dopsat...
21.08.2007 17:59:09: skvělé, nevím co jiného dodat jen bych chtěla vědět, jestli bude v brzké době pokračování *smutně k...
22.05.2007 19:16:43: ani nevíš jak mě překvapuje, že u povídky svběty máš tak málo komentářů! Vždyť je skvělá... Přečetla...
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.