Světy LM/RW

3.Kapitola - Zpátky v Doupěti

Objevil se u sebe v ložnici,nikdo tam nebyl, ale ze zdola slyšel hlasy.
Rozhodl se sejít dolů,vždyť byl bůhví jak dlouho pryč a oni o něm ani nevěděli.

Pomalu scházel dolů, přece jenom ho ta hlava ještě trochu bolela a to ani raději nemyslel na to jak by bolela kdyby ho Malfoy neléčil, sice si to nechtěl přiznat, ale Malfoy mu vlastně zachránil život, sice k tomu víc přispěla Eleanor, ale u Draca to bylo něco neočekávaného. Holt je vidět, že pro sestru udělá cokoliv.

Byl dole, stál pod schody a naslouchal odkud přichází hlasy. Nakonec usoudil, že nejspíše z obýváku.
Nerozmýšlel se a zamířil tam.

Větší rozruch by už ani nemohl způsobit.
Sotva totiž vstoupil ohlédlo se na něj spoustu očí, nejen jeho rodiče a sourozenci, ale i spousta lidí z řádu, jako třeba Tonks a i pár které neznal.
Všichni na něj vyjeveně zírali, nemohouce se pohnout, natož ho oslovit.

„Rone?“ ozval se hlas ode dveří. To vstoupil Brumbál.
„Dobrý den,“ pozdravil Ron všechny a ti se pomalu vzpamatovávali.
„Rone, proboha, kde jsi byl?“ vyskočila paní Weasleyová.
„Ale mami mě se nic nestalo a to kde jsem byl není snad tak důležitý né?“ snažil se zahladit Ron, který se již nahoře ve svým pokoji rozhodl, že jim nepoví kde byl a hlavně s kým byl.

„RONÉ!“ vrhla se k bratrovy Ginny, která právě přišla a za ní samozřejmě přiběhla dvojčata.
„Roné, kde jsi byl? Víš jak jsme se tě nahledali?“ ozvali se sborově.
„No totiž...já... jaksi... jsem...“ nevěděl Ron co říci.
„Myslím, že není důležité, kde Ron byl, ale je hlavní že je zpět a v pořádku,“ rozhodl Brumbál ukončit jejich vyzvídání.

„Myslím, že zde už nejsme nic platní, když se pohřešovaný našel. Co myslíš Molly?“ usmál se na ni Brumbál, ale Ron si všiml jak na něj mrkl.
„Né to už asi opravdu né,“ rozhodla ještě poněkud rozhozená paní Weasleyová a vyprovázela je ke dveřím.
Jakmile byli zase všichni doma, rozhodl pan Weasley:
„Rone je dobře že už jsi doma, samozřejmě nám nemusíš říkat kde jsi byl, ale vsadím se že již máš určitě hlad,“ mrkl na něj.
A Ron nemohl než souhlasit.
Paní Weasleyová jen cosi zabručela a zmizela v kuchyni.

Ještě si chvíli povídali, ale tématu okolo jeho zmizení se všichni taktně vyhnuli.

Za chvíli byla večeře a usedli ke stolu.
Zatímco jedli začala Ginny mluvit. Dost se rozhovořila, vždyť poslední den vůbec nemluvila, jaký měla o bratra strach, ale nyní když je zpět mohla zase žít naplno.

„Rone ty to ještě nevíš, ale zítra přijede Harry, bude rád že tě vidí, ono se totiž celkem rychle rozneslo, že jsi zmizel. A za týden jedeme všichni opět na základnu řádu do Siriusova domu,“ domluvila a pohlédla na bratra co on na to.

To mu se sice líbilo, že přijede jeho nejlepší kamarád, ale to že pojedou do toho domu ani omylem.Měl totiž v plánu použít přenášedlo a dostávat se za Eleanor, ale moc dobře věděl že v tom domě to půjde těžko. Ven se sice přenese, ale dovnitř to už nejde, bude muset se přenést před dům a potom dovnitř dveřmi a to hrozilo, že ho někdo chytí, začal se ale uklidňovat myšlenkou, že přece má minimálně ještě týden.

„Tak Rone co na to říkáš?“ zeptala se ho trochu sklesle Ginny,které samozřejmě neušlo jak se zatvářil když se to dověděl.
„Jo super to je už se na Harryho těším,“ řekl Ron a pomalu odcházel k sobě do pokoje.

Už byl pod schody,když zaslechl z kuchyně hlasy.
„Mami co to s nim je takhle se nikdy nechoval?“ ptal se Ginnin hlásek.
„Nic drahoušku to bude určitě ještě tim šikem, vždyť nevíme kde byl, a teď už jděte spát zítra přijede Harry,“ řekl hlas paní Weasleyové.
Ron dělal co mohl, aby byl nahoře dřív než vyjdou z kuchyně.
Otevřel dveře do svého pokoje a padnul vyčerpaně na postel.

BUCH!
Probudil ho hluk jak něco v domě spadlo. Posadil se a rozhlédl se kolem, když se ujistil, že u něj v pokoji to nebylo, rozhodl se jít se podívat po domě.

Vyšel na chodbu a zaslechl hlasy, nerozuměl co říkají, ale poznal v nich svého otce a svojí matku.
Věděl, že by to neměl dělat, ale zvědavost mu nedal.
Odběhl do pokoje a vytáhl od někud ultra-dlouhé uši od George a Freda.

Přistoupil k zábradlí a zpustil je dolů,druhý konec si dal do ucha.
A už slyšel hlas své matky jak právě říkal
„Arture, jak můžeš být tak klidný, vždyť nevíme co mu je, nevíme kde byl a ni s kým byl a co mu nedej bože udělali,“ chrlil hlas paní Weasleyové jednu věc za druhou.
„No tak Molly uklidni se vždyť je v pořádku, doma. Byl tu přece Brumbál a kdyby s ním něco bylo tak by nám to přece řekl né?“ otázal se pan Weasley.
„Ale Arture, když já se o něj bojím, víš jak jde do všeho po hlavě. Všude vleze jen, aby se vyrovnal Harrymu i když na to nemá.“
„Molly, tím chceš říct, že náš syn si neporadí ve stejných situacích jako Harry?“ zeptal se pan Weasley.
„Ano Arture to přesně tvrdím, je to totiž ještě dítě a nemá dost zkušeností. Harry k tomu byl bohužel předurčen, ale Ron ten ne, můžou ho kdykoliv zabít, na něj nebudou brát ohledy.“
„Ale Molly, to snad přeháníš, ne?“ znovu se jí snažil uklidnit pan Weasley, ale marně.
„Arture co když je někdy chytí Smrtijedi? Tak co potom, i kdybyho nezabili tak by se nikdo z řádu nehodlal obětovat pro kluka co pro ně nic neznamená, Harryho toho zachrání, ale co Rona?“ vyšilovala dál paní Weasleyová.

Tohle už Ronovy stačilo, na náladě mu to rozhodně nepřidalo, vytáhl si provázek z ucha a začal jej namotávat zpět.
Otočil se k odchodu, ale v tom mu bránila osoba, kterou by tady rozhodně nečekal.

„Eleanor?“ vydechl nevěřícně.
„Co ty tady?“ dodal když se trochu zpamatoval z prvotního šoku.
„Doma to vře a mě už přestávalo bavit to jejich dohadování, za chvíli to už totiž nebude jenom slovní to už budou lítat kouzla a tak sem uznala za vhodný zmizet tam odsud,“ vysvětlila.
„A co že zrovna sem?“ neodpustil si Ron.
„Stýskalo se mi,“ odpověděla z neviným úsměvem.
„Tak radši pojď ke mně tady by na nás mohl někdo narazit,“ neurčitě ukázal směrem dolů.
„Jo to chápu, promiň,ale slyšela jsem co říkali, když sem okolo šla,“ začala a dostala stejně růžový nádech jako její bratr pokud byl v nepříjemné situaci.
„To nevadí, alespoň vim co si o mě myslí,“ usmál se on na ni.
Teď už mu bylo úplně jedno co slyšel,byl a tady ona a to bylo hlavní.

„Potřebovala bych někde přespat,ráno bych vypadla to už bude doma klid,“ zeptala se ho po chvíli co na sebe pozorně koukali.
„Jo, klidně můžeš u mě,“ řekl Ron a zčervenal.
„Děkuji ani nevíš jak jsi mi pomohl, mohla bych se ještě osprchovat?“ zeptala se Eleanor.
„Jistě Eleanor, ty můžeš cokoliv,“ vypadlo z něj dřív než se stihl zarazit.
„Díky,“ usmála se na něj a zapadla do koupelny, ale ještě než zavřela dveře prohodila:
„A říkej mi Elen, nebo El, ale hlavně né Eleanor je to děsně škrobený.
„Dobře El,“ poznamenal Ron s rozpaky.
Pohodlně se uvelebil na posteli a naslouchaje tekoucí vodě čekal na Elen.
Žádné komentáře
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.