Světy LM/RW

8.Kapitola - Večeře a po ní

Sešli dolů do haly.
Náhle se Ron zarazil.
„Co je?“ zeptala se El.
„Já... já tam ne-nemůžu,“ vykoktal zděšeně Ron.
„Ale no tak Rone, otce se nemusíš bát,“ uklidňovala ho Elen.
„A co ti přesně řekl, jak to, že mě pozval na večeři, to je divný.“
„Není na tom nic divnýho, řekla jsem mu, že s tim klukem, kterýho napadl, chodim,“ odpověděla klidně.

„Cože?“ nevěřil Ron tomu co mu právě řekla.
„Nebo ty nechceš? Myslela jsem, že je to vzájemný,“ znejistěla Elen.
„To jo, ale já nevěděl, že jsi tak, prostě jsem si nic neřekli a nic,“ rychle odpověděl Ron.

„Takže, chceš se mnou chodit?“ usmála se opět El.
„To bych měl asi říct já ne?“ zrudl Ron.
„To nevadí,“ šeptla.

Než se stihl Ron vůbec z pamatovat z toho, že vlastně chodí s Elen se sestrou Draca a s dcerou smrtijeda, přistoupila k němu a něžně ho políbila na rty.
Nevěděl jak se má zachovat, El byla první holka, se kterou se líbal.
Odstoupila.

„Jsem první,že jo,“ usmála se.
„J-jo,“ zrudl opět.
„To je dobře, ty jsi taky muj první,“ dostala lehce růžový nádech.
„Vážně?“ podivil se.
„Jistě. Co sis myslel, že jenom proto, že jsem Malfoyová, tak musim mít na každým prstě pět kluků?“ nechápala Elen.
„Ne, to ne, ale Draco přece řikal, že jsi měla toho kluka Thomase ne?“ snažil se Ron vysvětlit své mínění.
„Ano to jsem měla, ale než jsme si stihly dát i blbou pusu tak ho otec zabil.“
„Promiň,“ šeptl Ron.
„Nic se neděje,“ odvětila.

„Tak co jdete?“ ozvalo se z jídelny.
„Jdeme?“ otočila se na něj Ele.
„Jo,“ vydechl Ron a cítil, jak na něj opět padá tíha.
To už ho, ale Elen chytla za ruku, propletla si prsty jeho a vykročila.

Vešli do překrásné jídelny.
Ron ze začátku předpokládal, že bude v tmavých barvách, ale jídelna byla ze světle béžového dřeva a čtyřech mramorových sloupů v rozích místnosti, po kterých se obepínali popínavé květiny.
Uprostřed jídelny byl monumentální stůl z dubového dřeva, v čele stolu seděl Lucius Malfoy, po jeho pravici seděla Narcisa, vedle ní Draco.
Byly zda dvě volná místa, po Luciusově levici pro Elen a vedle Elen pro Rona.
V druhém čele stolu židle chyběla, ale Ron si domyslel kdo tak asi sedívá.

„Překvapen?“ šeptla mu El do ucha a odváděla ho na místo.
Elen se posadila na své místo vedle otce a Ron vedle, sedl si a nervózně se rozhlížel kolem.

„Takže, ty chodíš z mojí dcerou?“ zeptal se Lucius.
Ron rychle pohlédl na Elen a poté krátce přikývl.
„Fajn, tím pádem se, prozatím, omlouvám za to napadnutí v předsíni,“ pokračoval Lucius, přejížděl přitom pohledem z Rona na El.
„Ale pokud mojí dceři nějak, jakkoliv ublížíš, tak tě zabiju,“ nepříjemně se usmál.
„Tati, no tak sotva jsme spolu začali chodit a ty ho už děsíš,“ usmála se El na otce.

„Musí vědět do čeho jde, ne?“ ozvala se Narcisa mile, ale bylo vidět, že jí na tom s kým její dcera zrovna chodí, příliš nezáleží.

„A co s Dracem, jak s tim vycházíš?“ pokračovala Narcisa panovačným tonem.
„No ce-celkem do-dobře,“ vykoktal Ron a doufal, že to Draco nepokazí.

„Opravdu? Draco je to tak?“ obrátila svou pozornost na syna.
Draco chvíli mlčet, potom krátce koukl na Elen.
„Jistě matko, že je to pravda,“ odpověděl.
„Tak to je dobře,“ usmála se Narcisa a bylo vidět, že až toto jí přesvědčila, aby Ron hned nezabila.

V ten moment se v jídelně objevily skřítkové s talíři na podnosech.

Položily před Rona stříbrný talíř a pokračovali v dalším roznášení.
Po chvíli už měli všichni talíř s jídlem a skřítci se opět vypařily.
Lucius jako první odklopil pokličku nad jídle a postil se do večeře.
Ostatní následovali jeho příkladu a také odklopili pokličku.

To co Ron spatřil by nikdy nedal jako jídla k sobě.
Na talíři, kromě spousty mudlovských jídel typu sushi, zde byli i kouzelní tvorové jako Glumbumble (našla jsem to na stránkách o HP, takže to není můj nápad, a cosi co vypadalo nepoživatelně,už kvůli mírnému chvění,které to vydávalo.
Ron se pomalu pustil do krabých klepítek a nenápadně pozoroval ostatní u stolu.

Po chvíli, kdy už si Ron myslel, že se ho nikdo nebude na nic ptát a on se pouze v klidu nají a odjede domů, se ho Lucius začal opět ptát.

„Slyšel jsem, že prý chodíš do Nebelvíru.“
„Ano, to chodím,“ zmohl se Ron na větu.
„Tak je potřebná odvaha ne?“ ptal se opět Lucius.
„To asi jo, aspoň se to říká,“ pomalu vydechoval Ron, aby nezačal koktat a nebylo moc vidět jak je nervózní.
„Tak tam by se ten náš strašpytel Draco nedostal,“ rozesmál se.

„A co já?“ zeptala se nevině Elen.
Malfoy chvíli uvažoval a pak prostě odvětil.
„No, ty se tam možná máš možnost dostat, ale jelikož jsi z rodu Malfoyů, tak budeš určitě ve Zmijozelu.“
„Ale pokud se dostanu do Nebelvíru, tak to nebude vadit?“ rýpla si ještě El.
„No hlavně, že to nebude Mrzimor, nebo Havraspár,“ řekl ještě Lucius a tím tato debata byla u konce.

Po večeři, po které se začalo Ronovy dělat pomalu zle se odebrali do salonku.
Tak se mu sice nechtělo, ale Elen ho přesvědčila rázným polibkem a všoupnutím do dveří.

V salonku mu byl doslova vnucen nějaký alkoholový koktail.
„Ale já nepiju,“ ohradil se.
„Tak se to musíš naučit, zvláště pokud hodláš chodit z mojí dcerou,“ odpověděl mu Malfoy a dolil mu do koktailu vodku.

Chvíli ho ještě Lucius nutil do hovoru, ale po chvíli to vzdal a nechal ho v Elině společnosti.
„Tátovy se líbíš,“ pronesla po chvilce.
„Co?“ nechápal Ron.
„Jo, táta se takhle normálně nechová, ale zdá se, že si tě začíná oblibovat.“
„No to je teda něco, oblibuje si mě Smrtijed,“ zamumlal Ron, na kterého už pomalu začínal působit alkohol.
„Ale no tak má to hodně výhod,“ usmála se El.
„Ano? Jaký?“ podivil se Ron.
„Nezabije tě a budeš papat takový moc dobrý večeře,“ zachichotala se Elen.

„Večeře? No tak o tom se nedá mluvit jako o dobrým jídlu,“ prohlásil.
„My máme, ale dobrý večeře to jenom dnes se chtěla mamka vytáhnout a poručil exotický jídla, jinak jíme normální,“ smála se už dost nahlas El.

„Co se děje? Čemu se směješ Eleanor?“ podivil se Lucius a spolu s Dracem přicházel blíž.
„Ronovy nesedla večeře,“ smála se.
„Opravdu tak to se ani nedivím, kdo by taky chtěl jíst takový blafy,“ pronesl tlumeně Malfoy, aby ho neslyšela manželka.

Ron pomalu upíjel smíchaní alkohol a poslouchal rozhovor.
Náhle se mu zatmělo před očima a cítil jak klesá k zemi, na poslední chvíli ho někdo zachytil, potom už nic nevnímal.

„Co je mu?“ slyšel hlas odněkud zdálky.
„No nejspíš mu nesedli všechny ty věci za dnešek.“
„Nějakej choulostivej, ne?“
„No víš tati, on měl nedávno otřes mozku, potom se přenášel, pak si na něj zaútočil a ta večeře s alkoholem na kterrj není zvyklej.“
„A co s nim uděláme?“
„Musíme ho probrat a pak zjistit, jak mu je.“
Ron pomalu opět přestával opět vnímat.

Pomalu se začal probírat, rozeznával věci kolem sebe.
Zjistil, že je opět v žlutém pokoji.

„Rone!“ vrhla se k němu Elen.
„Co se stalo,“ promluvil ztěžka.
„Zkolaboval si, táta se tě snažil probrat kouzlem, ale nějak to nefungovalo a Draco taky nevěděl jaký lektvar by ti mohl pomoci, tak tatík zavolal Severuse.“
„Snapa?“ vyděsil se Ron.

„Jo, Rone, Snapa, víš táta byl dost vyděšený. Myslím, že nechtěl ublížit dalšímu klukovy s kterým chodim, tak zavolal Severuse a řekl mu že je to dost akutní.“

„A Snape přišel?“ podivil se Ron.
„Jistě, proč by nepřišel, ale tvářil se dost divně, když tě spatřil.“
„Tak to se ani nedivím, nejsem jeho oblíbený žák,“ uchechtl se Ron.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se.
„Den,“ zněla stručná odpověď.
„Den? Já musim domů, mamka se bude bát,“ vyhrkl a začal se zvedat.
„Tak to máš blbý brouku, ale teď domů nemůžeš.“
„jak to?“ podivil se.

„Zlato, víš jak na tebe působí přenášedlo, když jsi po úraze.“
„No a? Já musim domů,“ začal skoro vzlykat Ron a pomalu si vybavoval matky rozezlenou tvář až ho uvidí.

„Rone, Severus nařídil, že než se vrátí, tak máš zůstat v posteli a pak tě prý odveze domů,“ uklidňovala ho.
„Jak, odveze?“ nechápal.
„No autem přec.e“
„Snape má auto?“
„No on auto nemá, ale má řidičák, tak se otec nabídl, že mu auto půjčí.“

„Není tvůj táta nějaký divný?“
„Ne, proč?“ nechápala El.
„No nejdřív mě pozve na večeři, kde se semnou normálně baví, potom mě nalívá pitím, pak zavolá Snapa, když je mi blbě a teď najednou půjčí auto k mýmu odjezdu?!“ nedocházeli Ronovy souvislosti.

„No tak za prvý se chce otec předvést, že je taky dobrý rodič, potom pro mě prý chce to nejlepší a prý jsi se mu docela zamlouval,“ usmála se na něj.
„Jak to víš?“ zeptal se.
„No jak asi, jsem se ho zeptala, taky mi to nějak nesedělo zvláště k němu.“

Chvíli bylo ticho a potom se ozvala něžně Elen.
„Víš vůbec o tom, že spolu chodíme a ty jsi mi nedal ani malou pusinku?“ zaškaredila se naoko.
Usmál se na ni, natáhl ruku a vtáhl jí k sobě do postele.
Spojili své rty v něžném, hluboké a velice zamilovaném polibku.




V Doupěti:
„Mami táta se vrátil,“ ozval se Fred z předsíně.
„Tak co už je tu Ron?“ zeptal se své ženy,když k ní došel.
„Není a zajímalo by mě jak se k nám dostane.“
„No jo vlastně dneska se přesunujeme do řádu,“ vzpomněl si pan Weasley.

„Ahoj tati, co v práci?“ ozvala se ode dveří Ginny a vcházela do kuchyně, za ní přiběhl Harry.
„Dobrý den,“ pozdravil spěšně a sedl si vedle Ginny.
„Harry, drahoušku máš už sbaleno?“s tarala se paní Weasleyová. „Jistě,“ odpověděl Harry.
„Tak co tati, je něco nového?“ vyzvídala Ginny dál.

„V práci ne, ale Snapa nám prý dnes řekne nějakou důležitou věc, kterou podle něj nikdo nečekal, svolal kvůli tomu půlku řádu.“
„Vážně?“ podivila se paní Weasleyová.
„Ano, a prý obzvlášť mi by jsme tam měli být,“ přitakal své manželce pan Weasley.
„Tak dobrá, jsem zvědavá co může chtít.“

„Děti odneste si kufry do auta odjíždíme,“ zavolala do předsíně na dvojčata.
„A co Ron?“ zeptal se Harry.
„Bude se k nám muset dopravit sám,“ odpověděla paní Weasleyová víš nabroušeně než původně zamýšlela.

Nasedli do auta a vyrazili směr Londýn.
Žádné komentáře
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.