Amor firme ut misos HP/LM

16.kapitola - Reditio domos 2/2

Jestli to tam půjde dál, tak budou zase všude limity. A proč jsou? Jistě, nemuselo by mi nijak vadit, že komentáře nepíšete, vždyť přeci vím, že sem chodíte a čtete. Ale přeci jenom komentář, to je něco osobnějšího. Nějaké vyjádření a třeba i to jedno slovo, prostě je to nějaké ocenění za nějakou práci. Takže bych byla moc ráda, kdybyste je zase začali psát.

Oki. Limit 20 komentářů.

Jak ho to jenom mohlo napadnout! Vrátit se. Taková pitomost! Mělo mu přeci být jasný, že s tím nebude souhlasit, tak proč se ptal? Chtěl ho snad naštvat? Nebo si opravdu myslel, že by on, Harry, mohl souhlasit a jen tak se sbalit a jet pryč?

Nechápal to. Nechápal Luciuse, ani jeho chování.

 

Naštvaně kopl do kamene, který mu ležel v cestě.

 

Před Hodinou se s Luciuse lehce pohádali, rozhodl se proto vyklidit aspoň na chvíli pole, a hlavně! Pokud se Lucius rozhodne odjet, tak mu nebude nic bránit a Harry si rozhodně nepřál, aby ho tady nechal, samotného…

To rozhodně ne.

 

Musel se teda pokochat místním okolím, ovzduším, prostě vším, co mu mohlo za pár dní zmizet v šedi jeho „obyčejného“ života.

Jak se jen nechtěl vracet.

 

Věřil, že Lucius jej chvíli nechá, určitě usoudí, že musí být aspoň na chvíli sám.

 

Šel dál. Nerozhlížel se kolem. Bylo mu jedno, kdo jej uvidí, kdo uslyší jeho nadávky, vždyť tady stejně skoro nikdo neuměl anglicky. Ale to bylo dobře, vždyť hlavně proto sem chtěl jet.

Co záleželo na tom, že ani on nerozuměl němčině. Hlavně, že tady měl klid. Žádní kouzelníci, žádní angličani, vlastně skoro žádní. Ještěže s tím prvním si tedy mohl být jist, aspoň si to tedy myslel.

 

Dosedl na balvan nedaleko moře. Zahleděl se do dálky. Pomalu se začínalo stmívat. Slunce zapadlo již před nějakou dobou, tak jej nyní následovaly i ty poslední zbytky světla.

Povzdechl si.

 

Dnešek… Nemělo se to stát. Neměl dovolit, aby se takhle rozčílil. Měl se ovládat! Jenže nemohl. Teď si to rozházel. Lucius, jediný komu začínal věřit… Ne, nevěřil mu, ještě ne, na to bylo příliš brzy. Ale věřil. Doufal. Přál si, aby jej zvládl ochránit. Tak moc se bál zůstat sám. Hlavně po návratu do Anglie.

 

Po tváři mu steklo několik osamocených slz. Vzpomínky na domov, na zem, kde vyrůstal a kde to tak nenáviděl. Nechtěl se tam vrátit, tak moc nechtěl. Kdyby to šlo, zůstal by tady, navždy…

Nešlo to. Nešlo, musel se vrátit a čelit posledním démonům, kteří mu ještě zbyli. Jakoby jich už tak nezvládl zabít, zničit, víc než dost.

 

***

Lucius si v duchu nadával. Jak mohl!

Měl se ovládnout. Nechat Harryho, aby si to promyslel, třeba by pak změnil názor. Ale on ne, musel jej přesvědčovat. Musel naléhat, hledat argumenty. Proč? Proč se en tak moc chtěl vrátit, vždyť na něj tam nic nečekalo.

Spíš se divil, že chlapec zpět nechce, jistě, bylo tam dost věcí, lidí, kteří jej nepřijmou nadšeně, ale i tak. Měl tam přátele, tak na co ty vytáčky?

Nechápal to. Nechápal a možná ani chápat nechtěl. Aspoň ne v tom momentu, kdy se snažil mladého Pottera přesvědčit o nejlepší volbě a to návratu do Anglie.

Nechápal, jak si Harry mohl myslet, že on by tady, na tomhle nicotném ostrově, nebyl raději, než v Anglii, než v zemi, která jej bude nenávidět ještě více, než doteď. Vždyť to byl on, kdo jim vzal jejich národního hrdinu. Kdo si dovolil dotknout se Zlatého chlapce. Jistě, už to udělalo mnoho lidí před ním, většina dokonce i bez mladíkova dovolení, ale na tom nezáleželo. Vždyť o tom ani většina lidí nevěděla a ti co to věděli..? Vše bylo v rámci, nebo vše, pro lid, vše během války… Tak by jistě reagoval Brumbál.

Brumbál. Co jen mohl Harrymu udělat, že se jej nyní tak bojí. Co? Tušil a doufal, že špatně.

Ne, raději nemyslet. Promluví si o tom s chlapcem až bude čas, až mu bude více věřit až…

Prostě jindy.

 

Dnes… Ano. Několik hodin poté, co Harrymu řekl o tom, že by bylo dobré se vrátit do Anglie se o tom zmínil opět.

Harry právě opožděně obědval, vlastně by se to dalo nazvat večeří. I když v Harryho případě jeden nikdy nevěděl. Někdy byl schopný jíst stále a jindy, nedostal do sebe za celý den nic. Lucius tenhle styl neschvaloval, ale těžko by si dovolil něco říct, aspoň ne v momentech, kdy Harry propadá špatným náladám.

Jako třeba dnes…

 

Jen se zmínil. Neřekl, že by měli jít. Ano, snažil se přesvědčovat, ale neřekl, že se vrátí. Dal Harrymu možnost. A on, co udělal on?! Ječel na něj, že se už rozhodl, že jej s tím jen obeznamuje. Ale to nebyla pravda. Luciuse opravdu zajímal chlapcův názor a pokud se vracet nechtěl, tak se nevrátí, ještě mají pár dní.

 

Rozhodl se tím nyní nezabývat. Nechá Harryho, aby si užil těch několik posledních dní. Sice mu neřekl přesný důvod, proč se chce vrátit, ale to taky nechá na jindy.

 

Venku se začínalo stmívat.

Plavovlasý kouzelník se zamračil. Chlapec tu ještě nebyl.

Byla to tak hodina od doby, co odsud utekl. Lucius se rozhodl jej nechat vychladnout, ale nyní. Bylo už dost pozdě a nechávat jej samotného někde venku, ve tmě, v cizí zemi. To nemohl.

Oblékl si tenký hábit a vyšel z pokoje. Nedělal si hlavu s tím, co na to řeknou mudlové. Podle toho, co na sobě na tomhle ostrově nosili oni si ovšem nemyslel, že by si všimli, že on má něco zvláštního.

Vlastně celá Evropa byla pro Luciuse poněkud moc uvolněná, co se týká oblékání. Byl zvyklý na usedlé mudly v Anglii, kteří by si klepali na hlavu, kdyby vyšel ven v hábitu. Ale tady si tak nějak zvykl, že nikdo na nic nekouká a co se týká oblečení, tak to už vůbec ne.

 

Vyšel z hotelu. Netušil kam jít nyní. Kam mohl jít Harry? Lucius věděl, že ostrov není tak velký, pouhých pár kilometrů. Před pár dny byl donucený ho s Harrymu celý obejít. Upřímně se divil, že jim to zabralo jen necelý půl dne. Vyšli k ránu a na oběd již byli zpět ve městě a to cestou Harry ještě zdržoval, když mu ukazoval různé mudlovské nástroje.

 

Lucius se usmál.

Takového Harryho měl rád. Veselého, bezstarostného chlapce, který je nadšený ze sebemenší věci. Mladíka těšícího se z maličkostí, z drobných kousků štěstí. Bylo jasné, že to bylo především proto, čím si prošel.

Ale v ty momenty, kdy byl šťastný, veselý… Lucius v něm viděl jiného člověka. Někoho, koho si přál probudit napořád, na delší čas, než pár okamžiků. Většinu času byl Harry sice veselý, ale zkušenému pozorovali nemohli uniknout lehké rozdíly. Nucené úsměvy. Předstírání nadšení. I když Harry byl v předstírání víc, než dobrý.

 

Plavovlasý kouzelník si umanul, že zbaví Harryho život všeho, co jej dělá nešťastným. Sice jej na dně ještě neviděl. Těch pár momentů, když ještě byli v Anglii nepočítal, věděl, že to ještě nebylo zcela to nejhorší, co se může stát, až Harry zkolabuje. Až jeho psychika bude natolik oslabena, že to již nevydrží. Luciusovi bylo jasné, že pak nebude stačit tu jen být. Být pro něj…

 

***

 

„Opět tak sám…“ zaševelil hlas za chlapcem.

Harry sebou vylekaně trhl. Otočil se. Nikoho neviděl. Ani si nevšiml, kdy se tam zešeřilo. Co zešeřilo, byla tma, neprostupná tma.

Zaznamenal pohyb.

 

„Kdo..?“ Otočil se po zašustění. Někdo si s ním hrál.

Skoro vykřikl, když se čísi ruka dotkla jeho ramene.

 

„Ale, ale, snad by ses nebál. Kdepak máš svého ochránce..? Nebo, že bys tu dneska byl zcela sám?“ hlase se uchichtl.

Harry otřásl. Poznal kdo to je. Jak to, že to nepoznal dřív, vždyť nikdo jiný se tu s ním takhle nebavil. Nikdo jiný nevěděl, že je tady s Luciusem, aspoň tedy nikdo, kdo uměl anglicky jako rodný angličan…

 

„Tak co pěkného mi povíš?“ Sedl si vedle něj a i přes Harryho chabé protesty si jej k sobě přitáhl.

„Pusť mě!“

„Nebraň se mi, víš, že to není nic platné…“ Zasmál se.

„Prosím… Lucius--“

„Není tady, nemysli si, že to nevím,“ ostře jej umlčil.

„Co chceš?“ Pokusil se vymanit z náručí.

„Tebe, co jiného.“

 

„Nechej mě!“

 

Kristián se však jen usmál. Nehodlal si nechat ujít tuhle jedinečnou příležitost. Příliš dlouho, ano, již příliš dlouho jej nechal na pokoji. Příliš dlouho odolával své touze. Příliš dlouho nechával tohohle krásného, nevinného chlapce napospas muži, který si jej očividně nezasloužil.

Aspoň tomu tak nasvědčovaly sotva zaschlé slzy na Harryho tvářích.

Ne snad, že by mu na něm záleželo, ale na ukojení chtíče bylo potřeba najít něco, čím to ospravedlnit. Aspoň on to něco potřeboval, nemyslel si o sobě, že je násilník. Zatím…

 

„Pusť mě! Prosím…“ Harry slabé zakňoural, když cítil jazyk druhého chlapce, kterak mu začal jemně kroužit po krku.

„Chceš mě, vím to, tak se tomu nebraň,“ zaševelil Kristián.

„Nechci.“ Zavrčení.

„Ale ano, chceš. Neříkej mi ,že si vystačíš jenom s tím chlapem. Není pro tebe dost dobrý…“ Hrubě si přivlastnil Harryho rty.

„Ne!“ Odstrčil jej od sebe, zděšeně si otíral rty, snad chtěl setřít nechtěný polibek.

 

Kristián se usmál.

 

Zvedl se ze země a přistoupil k chlapci, který se zdál být lehce mimo. Co s ním jen udělá jeden polibek. Samozřejmě netušil, že je to tím ,že ještě před pár okamžiky byl Harry ztracený v nepříjemných myšlenkách, že se většina těch vzpomínek týkala právě toho, co se chystal udělat. Netušil, ani nemohl, avšak zajímalo by ho to, kdyby to věděl…

 

***

 

Plavovlasý kouzelník nervózně přecházel po pokoji. Vrátil se sem, prohledal celé město a Harryho nenašel. Doufal tedy, že se již vrátil, že se snad minuli.

Jak jen se mýlil.

 

Teď však nemohl nic dělat, jen čekat. Jak nesnášel čekání!

Zvláště, když nevěděl, co se děje. Netušil, zda jej chlapec nepotřebuje. Nebyl si jist, co se děje.

Nenáviděl nevědomost!

 

Konečně. Konečně zaslechl skřípot dveří, tiché cinkání zámku.

Vrhl se z ložnice do pokoje, ve které měl nyní být Harry.

 

Na prahu se zarazil. Stačil mu jediný pohled na mladíka. Pohled do jeho tváře, do očí, které pozbyli lesku. Bylo mu jasné, že se něco stalo. Něco zlého, něco, co harrymu ublížilo. Co mu hodně ublížilo!

 

„Harry… Co se stalo..?“ Vrhl se k němu. Právě včas. V dalším okamžiku se mladíkovi podlomily nohy a nebýt zásahu Luciuse, skončil by na zemi.

 

„Harry?!“ Vyděšeně jen sevřel v objetí.

 

„Chci… Chci jet domů,“ tiché vzlyknutí. Přitulil se k Luciusovi, který jej mezitím vzal do náruče.

„Harry, co se stalo. Co?“ Byl zoufalý, nevěděl, co má dělat. Jak jednat.

„Prosím…“ Chlapec se zalykal slzami.

 

„Dobře, vrátíme se domů. Ano, vrátíme. Zítra. Teď si musíš odpočinout.“

 

S mladíkem v náručí zamířil do ložnice. Černovlasý vystrašený uzlíček stále plakal. Luciusovi to trhalo srdce.

Ano, chtěl se vrátit, ale ne takhle. Co se jen stalo? Co?

 

 

Pozn.: Psáno na bratrovo pc, tak to omluvte, ale vážně má strašnou klávesnici a mě se na ní píše strašně špatně... To, co se stalo mezi Harrym a Kristiánem bude v další kapitola, takže o to rozhodně nepřijdete, jen se to tam pokusím nenásilně vložit. ;o)

Poslední komentáře
24.04.2008 14:48:52: Jantar: Jasné, pochopila jsem tě... smiley Seven: No jo, nemůže si užívat všechno. Ale ono na dovolen...
24.04.2008 14:29:22: Ten málem neviditelný text v tom okně mě jednou zabije.Doufám ,že jsi pochopila ,že se jedná o bonbo...
24.04.2008 14:27:15: Mani cvíš ,že mě to napadlo ,když tak čtu jak Harry je slaďoučký jako bonkonek a každý si chce na ně...
23.04.2008 19:55:18: kláásmné těším se na pokračko chudáček harry chce se mi blečet smiley${1}smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.