Amor firme ut misos HP/LM

22.kapitola - Dehonestamentum

Zneuctění
Přemýšlela jsem a myslím, že s touto povídkou to na 30 kapitol dotáhnu, možná víc, ale 30 určitě...
Vím, že jsem říkala, že tam nebudu psát moc o tom, co Brumbál Harrymu dělal, ale něco málo z toho tam být musí, abyste pak dokázali trošku pochopit, jak se potom Harry cítil. Oh, z Harryho zase dělám chudáčka, ale nemůžu si pomoc.
Upozornění: 18+
Varování: znásilnění, násilí, krev, psychický nátlak... Vše ve vzpomínkách, ale přesto...
Harry seděl na posteli. Po tváři mu teklo několik osamělých slz. Netečně hleděl před sebe do šera, které v místnosti panovalo. Nevnímal jej, stejně tak ani chlad, který jej obklopoval.
Stále byl v šoku z toho, co se dělo. Nemohl, ne, on nechtěl věřit tomu, co Brumbál dělal. Stále doufal, že je to nějaký omyl, sen, kouzlo. Snažil se přesvědčit sám sebe, bohužel to nepomáhalo. Příliš dobře si byl vědom toho, že chová ředitele Bradavic je jen a jen jeho vlastní.

Byl tady již několik týdnů, toho si byl vědom. Čím déle zde totiž byl, tím jakoby si Brumbál více myslel, že mu patří, že má nárok na to, co s ním dělal.
Potter pomalu přestával doufat. Ještě v něm hořel malinký plamínek naděje, že třeba někdy, za chvíli, možná, že otevřou dveře. Že jej někdo odvede pryč. Ne někdo. Když zrovna nebl zcela mimo z toho, co s ním dělal Brumbál, nebo nebyl pod vlivem žádného kouzla, představoval si jak pro něj přichází Lucius.
Jenže naději pomalu udusával ředitel školy. Stále častěji chodil sem dolů. Stále častěji vyžadoval věci, které se chlapci příčily, stále častěji...

Harry nechápal. Nemohl pochopit. Jak jen bylo možné, že si toho nevšiml dříve. To byl opravdu tak slepý? Vždyť pokud měl někdo takové touhy, tak to přeci nemohl tak dobře krýt. Ano, Brumbál byl výborný čaroděj, jistě by se dokázal zbavit pár nepohodlných svědků. Ale stejně, škola plná dětí mu byla vydána napospas a nikdo ani netušil, co se zde možná odehrávalo?

Potřásl hlavou. Proč by to měl řešit zrovna on. Nebyl přeci předurčen k tomu, aby svět zbavoval dalších a dalších temných sil. Proč prostě jen nemohl jít a být šťastný?
Ne. S Brumbálem ať si poradí někdo jiný, on bude spokojený pokud se odtud dostane, pak už to nebude jeho starost.
Cítil nepatrnou výčitku za to, že mu bude jedno, co se na hradě bude dál dít, zda si Brumbál nenajde jinou oběť. Ale už prostě nemohl dát žít s tím, aby každého zachraňoval. Neměl na to. Psychicky to již nezvládal.

A pak najednou.
Přišlo rozčarování. Už žádná naděje, žádná představa toho, že by sem někdo přišel, že by mu někdo pomohl. Nic.
Jen odevzdání.

Přišlo to ze dne na den. Najednou již nevěřil, že někdo dělá něco na jeho záchranu. Najednou tady nebylo čemu věřit. Vždyť proč by se měl někdo starat o to, co se děje s ním. Přátelé nepochybně věřili Brumbálovi, možná Ron mohl něco tušit, ale ten by se řediteli školy rozhodně na odpor nepostavil. Snape? V žádném případě. Už takhle ho měl plné zuby, ještě aby hledal způsob na to, aby jej dostal do bezpečí. Nepochybně se vzniklou situací neuvěřitelně bavil.
Lucius... Copak vážně věřil tomu, že někdo jako je Lucius Malfoy, vznešený aristokrat, by mohl stát o někoho jako byl on? Obyčejný kluk, který vyrostl u mudlů, vždyť ani nebyl čistokrevný kouzelník.
Nepochyboval o tom, že pro Lucius byl jen hračkou. Možností, jak se na chvíli zabavit. Ale teď. Byl čas jít dál. Nechal svou hračku, svou použitou hračku, jiným.
Možná že se chvíli o něco snažil, vždyť to byl Malfoy a ti nedávají to, co je jejich jen tak. Ovšem Brumbál. To byl přeci jen nebezpečný protivník. To i Lucius skloní hlavu a půjde dál, vždyť po světě běhá tolik krásných mladých lidí, kteří by za jeden dotyk, za jednu noc, dali kdo ví co.

Další a další chmurné myšlenky napadaly chlapcovu mysl.
Snažil se jim bránit, ze začátku. Jenže už neměl sílu. Už to nezvládal. Nebránil se. Nechal myšlenky aby jej naplnily.

***

Lucius začínal být zoufalý.
Ještě pár dnů. Pár hloupých dnů, než se případ obnoví, než začne nové líčení.
Netušil, proč to trvá tak dlouho. Říkali přeci, že je možnost obnovit proces a znovu uvažovat o tom, kde bude Harrymu lépe.
Napadlo jej pár možností, proč se tak neděje. Jediné, které se chytil, byla ta, že na něj ministerstov zanevřelo, že mu Harryho nevrátí, že proces neobnoví, že...

Severus jej uklidňoval. Vysvětloval mu, že za to může Brumbál, který měl na ministerstvo velký vliv. Ale jak tomu mohl věřit. Co když není šance na to, aby měl svého zlatého chlapce zpět?

Miloval ho. Už si to nebál přiznat. Miloval černovlasého Nebelvíra.
Těch několik týdnů, co spolu strávili, zdálo se to tak dávno, byly to úžasné dny. Ano, měli nějaké neshody, ještě ty záležitosti kolem mudly, ale jinak, bylo to úžasné.
Nebo dny na Malfoy Manor, dny kdy byl Harry veselý, šťastný...
Lucius si to zprvu nechtěl přiznat, ale bylo to i jeho šťastné období.

A teď by měl připutit, aby mu Harryho navždy vzali? Nemohl. Ano, až Harry dospěje, tak je zde naděje, že by se vrátil zpátky, ale to bylo za tak dlouho. Co bude do té doby?
V hlavě se mu odehrávalo několik scénářů. Nebyly šťastné. Vždyť kdo ví, co se s Harrym děje. Kdo mohl vědět, jak na tom potom bude. Zda vůbec bude schopný tak dlouho snášet různá příkoří.

Chtěl mít svého chlapce tady, chtěl ho ochraňovat před celým světem. Chtěl mu šeptat sladká slůvka, uklidňovat jej, chtěl... Ale nemohl. Proč se vždycky objevil někdo, kdo jeho štěstí zničil.
Nebo ničil Harryho štěstí a on byl jen náhodná oběť..?

***

Zíral před sebe. Kolem něj byla neprostupná tma. Louče, které pokoj ozařovaly byly nyní pohaslé. Byl to trest od Brumbála za to, že odmítal spolupracovat a on byl tím pádem na něj pokaždé používat kouzlo, aby jej podrobil. Možná že ředitel doufal, že když je zde již tolik dní, že bude hodný a bude spolupracovat, ale mýlil se.
Ať byl chlapec jakkoliv otupělý, stále si chtěl zachovat aspoň svou čest. Navíc ať věřil čemukoliv, nemohl dovolit, aby jej někdo jako Brumbál ovládl.
Vzpíral se, i když nevěděl, jak dlouho ještě bude moct.
Bylo mu na zvracení pokaždé, když ředitel vstoupil do dveří, bylo mu zle pokaždé, když místnosti opouštěl a zanechával jej s dalšími črámy na duši. Nemohl ale dovolit, aby mu bylo zle ze sebe samého, nemohl dovolit, aby to, co po něm Brumbál chtěl, dělal dobrovolně...

Nevnímal tmu. Myslí byl jinde.
Vzpomínal.
Zavřel oči. Viděl před sebou usmívajícího se plavovlasého muže. Viděl stříbřité oči, které se na něj dívaly tím kouzelným způsobem, jakoby právě ony měli říkat ty sladká slůvka lásky.
Nechtěl si dovolit myslet na to, co nemůže mít. Ale Lucius... Bylo to něco, co aspoň na pár okamžiků měl. Co mu bylo dovoleno mít jen pro sebe.
Věřil, ano v těch chvílích věřil, že jej Lucius miluje. V okamžicích, kdy jej plavovlasý kouzelník tiskl v náručí, kdy mu šeptal slůvka něhy, nebo když motýlími polibky líbal jeho líce, cítil se být milován.

Nechtěl otvírat oči. Nechtěl být v kruté realitě. Bylo to tak povznášející, aspoň na chvíli se cítit jinde.

Dveře zaskřípěly.
Chlapec sedící na posteli sebou lehce trhl. Ne, ještě ne. Ještě se nenechá vytrhnout ze slastného objetí. Ještě ne....
Něco, snad vánek se přehnal kolem.
Nezdálo se mu to?

Otevřel oči. Dveře byly zavřené. Nezdálo se mu to. Několikrát zamrkal. Stále stejná tma.
Nahmatal hůlku. Tu ještě Brumbál nezískal.
Bál se jí používat, byla to jistota, možnost. Nechtěl, aby mu ji ředitel sebral. Byla to poslední věc, která jej ještě jakž-takž držela nad vodou.
Mávl s ní. Svíčka nedaleko se rozhořela. Nechtěl rozsvěcet louče, bál se, že by je nestačil zhasnout, až by se Brumbál blížil.

"Harry," ozval se hlas z pravé strany, od stolku. Poznal ten hlas, ten jediný na něj tady mluvil, ten jediný jej provázel posledních několik dní. Nechtěl se otáčet.
Nechtěl s ním mluvit.

***

Pamatoval si na první okamžik, kdy jej uviděl.

Ležel na břiše na posteli. Ruce měl svázané pod hlavou. Byl nahý, stejně jako vždycky, když se Brumbál rozhodl si s ním 'trošku užít', jak sám říkal.
Byl pod kletbou, která se nepromíjí, stejně však si vše uvědomoval, jen vzpírat se nemohl.

Tiše ležel. Po tvářích mu stékaly slzy ponížení, zoufalství, snad i studu. Nepřítomně hleděl před sebe. Snažil se odpoutat od toho, co Brumbál dělal s jeho tělem.
Ale něco. Něco upoutalo jeho pozornost.

Zaostřil. Někdo tam byl. Někdo další byl v místnosti, kde byl nucený žít. Někdo...
Najednou to viděl. Stálo to opodál. Růžové, tak metr vysoké stvoření oblečené v čemsi, co s trochou fantazie mohli být modré kalhoty. Vypadalo to jako podivná deformace člověka.

Se zaujetím to zíralo na scénu na posteli. Několik kroků to popošelo. Kleklo si to v místech, kde měl Harry obličej. Usmálo se to. Harrymu se tak odhalila řada žlutých ostřích zoubků.
Mladíkovo znepokojení rostlo. Brumbál si ničeho nevšímal, pokračoval v tom, co sem přišel dělat.

Když pak ředitel odešel a chlapce zde zanechal, stejně zlomeného jako vždy, tvor k němu promluvil. Harry nevnímal slova, možná jim tehdy ještě ani nemohl rozumět. Netušil, co to je, ani proč to tady je. Důležité bylo, že se to od té chvíle objevovalo stále, někdy když tady byl Brumbál, někdy když Harry propadal zoufalství, bylo to tady, kdykoliv už začínal doufat, že se mu to jen zdálo, že to byla hloupá halucinace.

***

"Jdi pryč." Neotáčel se. Nemusel to znovu vidět. Už mu to sice nenahánělo ten strach, jako na začátku, ale cosi špatného z toho vyzařovalo. Nechtěl být v přítomnosti toho tvora. Ale nějak vycítil, že když tady bude on, návštěvy Brumbála se omezí.
Ředitel tvora sice neviděl, nebo aspoň nikdy nedal najevo, že jej vidí, ale nějak na něj i tak musel působit.

Otočil se. Doufal, že už tam nebude.
Mýlil se.

Tvor seděl na stolku, nohy křížem, houpal s nima v rytmu písničky, kterou si právě začal tiše notovat.
"Proč jsi tady?" lehce zoufale.
"Potřebuješ mě," přestal zpívat a seskočil ze stolu.
"Ne..."
"Ale samozřejmě, že ano. Nebo se ti snad líbí být tady sám. Rád se necháváš šukat od toho dědka?" udiveně.
"Ne..." sklopil zrak k zemi. Bylo příliš bolestivé to slyšet, znělo to tak... Znělo to jako pravda. Vždyť to tak muselo vypadat. Neudělal nic, aby se bránil, ano, nadával, křičel, mlátil kolem sebe, ale marně. Proč nepoužil hůlku? Copak nebyl tím, kdo přemohl Voldemorta? Proč se Brumbálovi nepostavil?
Nemusel to přeci snášet. Měl hůlku!

"Myslel jsem si to," kousavě poznamenal tvor.

***

"Luciusi?" Snape se přenesl do Malfoy Manor. Právě dostal odpověď z ministerstva. Otevřel jí, samozřejmě, i když byla adresovaná na Luciuse. Přeci mu nemohl předat něco, aniž by věděl, co přesně v tom je, musel se přeci připravit na to, jak bude reagovat.

Plavovlasého muže objevil v ložnici. Ležel na posteli a zíral do stropu.

"Přišla ti pošta," bez zbytečných slov kolem mu podal úřední obálku.

Stříbrné oči přelétly přes dopis, zvedly se k Snapeovi.

"Pozítří. To máš dost času se dát trochu dohromady," poznamenal.
"Máme šanci?" nejistě.
"Samozřejmě. Odkdy Malfoy pochybuje o svých šancích?" s neuvěřením.
Lucius se chabě pousmál.
"Dobře..."
Poslední komentáře
22.07.2008 18:30:41: Senna: Vše se dozvíte. Tak myslím, že je tady úchylný každý druhý (první) takže to nebude problém, j...
21.07.2008 19:56:58: Jo a ještě jsem si vzpoměla..Co je to za toho malýho divnýho bastarda, co se tam objevil? A co je to...
21.07.2008 19:54:20: Já z toho mám apsťák..Kdy? Kdy bude dalši kapitola?!Teď jsem si to musela cely přečist znova a pořad...
20.07.2008 23:31:32: hafo mega bomba, ještě ještě smiley${1}
 
©2007-2017 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.