Amor firme ut misos HP/LM

24.kapitola -Salus? 2/2

Varování: 12+


Černovlasý mladík seděl ve svém pokoji.

S mírným úsměvem se rozhlížel kolem. Byl spokojený, pro tenhle jediný okamžik byl spokojený, i když stále ne šťastný. Ale měl vše co potřeboval, zatím.

Dostal se od Brumbála, to bylo hlavní, co bude potom, na tom nezáleželo. Teď chtěl žít aspoň pro jednou jen současností. Nestarat se o to co bylo ani co bude. Na budoucnost už vůbec nechtěl pomyslet. Obával se toho co bude.

Bál se návratu do školy. Jistě, byli tam lidé, kteří by jej nezradili, ale co by zmohli proti Brumbálovi? Ředitel měl příliš velký vliv na to, aby se mu dalo jen tak postavit. Obával se toho, co se stane až se do školy vrátí, až tam nebude žádný Lucius aby mu pomohl.

 

Lucius... Věřil mu, ano, věřil plavovlasému kouzelníkovi. Věřil tomu, že ho má rád, možná i miloval, jak tvrdil. Ale pochyboval, že mu to vydrží. Nemohl se o něj přeci stále starat, aristokrata to dříve či později začne nudit a co s ním bude pak? Opustí jej? Nechá jej svému osudu, co se stane..?

Ne. Nechtěl přemýšlet nad budoucností...

 

"Harry..?" Lucius jemně zaklepal na dveře.

"Jak se cítíš?" sedl si na postel vedle chlapce, opatrně se dotkl jeho ramena. Mladík lehce ucukl. Malfoy se zamračil. Ještě stále nevěděl, co se v Bradavicích stalo, co Brumbál jeho chlapci udělal. Možná pro něj bylo lepší to nevědět.

Ovšem to jak se Harry choval. Jak nemohl snést skoro žádný dotyk. Jindy zas propukal v náhlý pláč a vystrašeně se tulil v Luciusově náručí.

Malfoye to znepokojovalo. To však bylo málo proti tomu jak se cítil, když viděl jak Harry mluví sám se sebou. Aspoň to tak vypadalo z jeho pohledu. Až po pár dnech mu došlo, že tam musí být něco, na co mladík mluví. Něco, co jej dokázalo naštvat i rozplakat, ale co to bylo netušil.

 

Zkusil z Harrym na tohle téma mluvit, jediný čeho se dočkal bylo však jen mlčení.

Potter mu nebyl schopen odpovědět. Nebyl mu schopný říct co se děje, s kým mluví, ani co se stalo.

Lucius začínal být opravdu zoufalý.

Snažil se. Tak moc se snažil, aby se Harry cítil v bezpečí, možná šťastný. Viděl však jak jeho snaha přichází vniveč a on s tím nemohl nic udělat.

 

"Dobře," strohá odpověď, jako vždycky v těchto dnech.

"Víš, že jsem tady pro tebe. Chci ti pomoc, víš."

"Jo."

"Harry, prosím, dovolit mu přiblížit se k tobě," zoufale.

Odpovědí mu byl jen mírný úsměv.

 

Malfoy s povzdechem odešel z pokoje. Potřeboval se s někým poradit, potřeboval zjistit co má dělat, aby ses ním Harry začal bavit, aby mu začal věřit.

 

***

 

Černovlasý mladík se dál rozhlížel po pokoji, skoro tomu ani nemohl uvěřit, je tady, je v bezpečí.

Pousmál se.

Je u Luciuse a Luciuse jej miluje, nebo to aspoň říká a to zatím stačí.

 

„Hlupáku,“ znuděný hlas.

„Co chceš?“ Potter se zamračeně otočil na růžového tvora. Neviděl ho po celou tu krátkou dobu, co byl opět v Malfoy Manor. Doufal, že se už neobjeví, že zmizel, že to byl jen sen, jen fikce.

„Nemiluje tě, jak by mohl,“ škodolibě se usmál.

 

Potter se jej rozhodl ignorovat, i když z předchozích zkušeností věděl, že to dost dobře není možné, ale aspoň na chvíli, třeba mu dá pokoj. Nepotřeboval slyšet to, co mu chtěl říkat. Věděl že v hodně věcech má pravdu, ale to neznamenalo, že jej musí poslouchat.

Tvor si mezitím s lehce rozverným úsměvem sedl na stůl přímo naproti posteli a tím i naproti Harrymu. Zářivě se na něj usmál, pak se zaujatým výrazem začal studovat své nehty.

 

„Měli bychom odejít,“ začal po chvíli opět, stále však koukal na své nehty, jakoby ho rozhovor s chlapce m vůbec nezajímal.

„Cože?“ Harry byl zmatený. Tvor už se o něčem podobném vyjadřoval v Bradavicích, ale tam samozřejmě těžko mohl odejít. Ale teď a tady, proč by měl odcházet? Lucius mu přeci nic neudělal. Potřeboval Luciuse, celou tu dobu si přál, aby se k němu mohl vrátit, tak proč by teď měl odcházet?

 

„Přeci si opravdu nemyslíš, že by tě mohl milovat, že by mu na tobě záleželo? Cítí zodpovědnost, to je vše,“ tvor seskočil ze stolu, začal přecházet po místnosti.

„Ne! Mýlíš se, vůbec ho neznáš. Lucius mě má rád, proč by to jinak dělal, proč by se snažil, proč by si mě bral?!“ zatvářil se vítězně.

„Proč? Přišel o ženu a syna, neměl se o koho starat, tak si našel tebe.“

„Ne, ne, ne. Mlč už! Lucius takový není!“ přitiskl si dlaně na uši.

„Copak by vážně mohl stát o někoho kdo se chová tak nevyzrále, tak uboze,“ vyprskl mu tvor do tváře.

 

Černovlasý mladík se tiše rozvzlykat. Uvědomoval si jak vypadá uboze, jak směšně. Bylo mu jasné, že s někým jako je on nemůže chtít mít nikdo co dočinění. Tak proč by měl chtít Lucius, proč právě on. Krásný, bohatý aristokrat. Má přeci na víc. Proč by měl stát o ubohého Nebelvíra, o trosku chlapce, který neměl přežít.

 

„Opustí tě hned jak bude mít příležitost. Hned jak za tebe nebude cítit zodpovědnost. Vyhodí tě na ulici. Nechá tě napospas světu. Tak, venku, mezi všechny ty Brumbály, Vernony, Kristiány,“ ušklíbl se tvor.

„Ne... Lucius by to nikdy neudělal. Lucius ne,“ tichý pláč.

„Hlupáku. On už to přeci udělal. Nebo si opravdu myslíš, že tě nemohl z Bradavic, z Brumbálova vlivu nějak dostat, že tě toho všeho nemohl uchránit? Jak jsi naivní,“ posmíval se mu tvor.

„Nemohl. Brumbál je moc silný, má příliš velký vliv. Lucius nemohl nic dělat,“ zvedl zrak k tvorovy.

„Hmmm... A kdo se teď mýlí? Je to Malfoy. Ten Malfoy, který dokázal Brumbála dostat ze školy, ten Malfoy, který dokázal tahat za nos celýho Brumbála i s Voldemortem. Proč by nemohl zvládnout takovou malichernost?“

„Já... Já nevím, nevím,“další slzy.

„Já ti řeknu proč. Nechtěl. Nechtěl tě tady, nechtěl se o tebe starat, prostě nechtěl. Až mu budeš zase na obtíž a nebude tady žádný Brumbál, ke kterému by tě strčil, vyhodí tě na ulici,“ krutý smích.

„Ne...“

 

„Harry..?“ odevřely se dveře.

 

***

 

Lucius se odletaxoval ke Snapeovi. Nevěděl kam jinam jít. Severus byl do celé té záležitosti zainteresovaný a dalo se teda očekávat, že pro něj bude mít nějakou užitečnou radu, snad. Navíc několik let učil děti, musel mít nějakou zkušenost s podobnou situací.

Možná nebude zrovna nadšený z toho, že mu má zase pomáhat, ale Lucius doufal, že se již Snapeův názor na Nebelvírského chlapce aspoň o něco zlepšil. Přeci jen proč by se jinak tak snažil mu pomoci dostat chlapce od Brumbála.

 

„Co zase chceš?“ nevrlý hlas jej přivítal hned po příchodu.

„Potřebuji pomoc.“

„Co taky jiného. Že bys někdy přišel jen tak, to ne,“ zamračeně.

„Jde o Harryho. Nevím co dělat,“ přešel Snapeovu výtku. Nezdržoval se ani zbytečnýma řečma kolem, nemělo by to cenu, Severus vždycky zjistil, že měl nějaké postraní úmysly.

 

„Tak mluv, nebo tady na mě budeš jenom zírat?“

„Nevím co s ním je. Skoro se semnou nebaví. Někdy mě ani nevnímá,“ s povzdechem si sedl do křesla.

„Je v šoku,“ poznamenal nevzrušeně Snape.

„Ne, to není jenom to. On... S někým mluví,“ ztišil hlas.

„Sám se sebou?“

„Ne. To bych možná i pochopil, nebo bych aspoň věděl na čem jsme, ale on... S někým mluví, jako by někdo byl vedle něj, někdo, kdo mu odpovídá,“ zděšený jen tou představou.

Snape se zamračil.

„Myslíš na démona?“

„nevím, třeba mu Brumbál něco udělal, proklel ho,“ nejistě.

„Proč by to dělal,“ nedůvěřivě.

„Je to Brumbál! Co já vím proč dělá různý věci.“

„Nemyslím, že by udělal něco takového. Potter je přeci jeho zlatý chlapec, neublížil by mu.“

„Opravdu? Copak si neviděl jak Harry vypadal?“ nevěřícně.

„Neproklel by ho! Brumbál nepoužívá černou magii,“ rozhodně.

„Jak to můžeš vědět? Chci abys to zjistil.“

„Co? Mám jít za Brumbálem a zeptat se ho, nebo co po mě chceš?!“

„Vyznáš se v černé magii lépe než  já. Chci abys  Harryho otestoval.“

„Mám ho otestovat na démony?“ nevěřícně.

„Ano.“

„Luciusi, to je zbytečný, říkám ti, že mu Brumbál nic neudělal. Akorát ho magicky vyčerpáš, to chceš? Vždyť by pak nemohl minimálně týden kouzlit. S tím nikdy nebude souhlasit.“

„Nevěděl by to.“

„Co? Ty mu ani neřekneš, co s ním hodláš dělat? To pak chceš jeho důvěru, když se k němu budeš chovat takhle?“ ušklíbnutí.

„Potřebuji mít jistotu.“

„Ne. Já to neudělám. Možná to Potterovi vadit nebude, když bude týden bez kouzel, ale mě to vadit bude! Nemůžu týden nekouzlit, co když mě zavolá Brumbál, co mu řeknu? Že jsi chtěl zjistit jestli tvého drahého manžela neproklel a já musel provést rituál? Opravdu si myslíš, že mi pak bude ještě věřit? Ne!“

„Severusi,“ zoufale. Potřeboval Snapeovu pomoc. On sám se o provedené kouzla mohl pokusit, ale jen těžko mohl předpokládat, že by bylo úspěšné, pak by stejně musel zasáhnout Severus, kdo ví, co by se mu místo odvolání případného démona podařilo vypustit. Ne, musel to udělat někdo zkušený a to byl v tomhle přeci jen Snape.

 

„Zapomeň na to. Neudělám to, v žádným případě.“

„Severusi. Co když mám pravdu?“

„Co když jí nemáš?!“

„Musíme to zkusit, zjistit to, prosím.“

„Co?“

„Prosím, pomož mi,“ zkroušeně.

„Malfoy se nesnižuje k prošení,“ úšklebek.

„Potřebuji, abys to udělal, udělám cokoliv.“

„Uděláš cokoliv, protože nemáš jinou možnost, nebo proto, že ti na něm tolik záleží?“

„Záleží mi na mě, Miluji ho, Severusi. Prosím, nemůže mi ho něco vzít.“

„Dobrá, ale pokud to není démon, budeš si s tím muset poradit sám,“ škodolibě.

Plavovlasý kouzelník přikývl na souhlas.

 

***

 

Byl zpět v Malfoy Manor.

Byl spokojený, opravdu spokojený. Šlo to dobře, na to, že musel prosit Snapea. Důležité však bylo, že mu nakonec pomůže. Jistě, nebude pro něj ani pro Harryho příjemné, když nebudou moci týden kouzlit, ale jinak to bohužel nešlo.

Lucius se docela divil, že Severus tak rychle souhlasil, přeci jen ho to dost omezí. Nebude moci dělat žádný z lektvarů, které potřebují magickou složku, takže žádný z těch obtížnějších, které tak rád míchal.

Nebude si moc ani jen tak někam vyjít, stále zde bylo riziko, že by jej mohl někdo napadnout a bez hůlky by byl prakticky bezmocný.

Malfoy předpokládal, že Snape po ten týden zůstane na Malfoy Manor, v blízkosti jeho a jeho hůlky.

 

Přešel k Harryho pokoji. Věděl že je stále uvnitř, za posledních dobu jen málokdy odešel z místa kde jej zanechal.

 

Otevřel dveře. Hned uslyšel mladíkův hlas. Zoufalý tón, ve kterém mluvil, ho děsil. Stejně tak jej vyděsily slzy na Harryho obličeji.

Co se mohlo stát.

 

„Harry..?“ přispěchal k němu.

„Co se stalo?“ přivinul si jej do náruče.

 „Neopustíš mě, že ne?“ vzlykavě.

„Ne, jistě že ne, proč bych to dělal? Harry, řekni mi, co se děje?“ otíral slzy z chlapcových tváří.

„Nevyhodíš mě?“

„Harry, jsi moje všechno, nechci o tebe přijít, neopustím tě a ani tě nevyhodím. Prosím, řekni mi co se stalo?“

„Říkal, že mě nemáš rád, že mě pošleš pryč,“nechal se pevněji obejmout.

„Kdo to říkal?“ nejistě.

„On...“ mladík ukázal směrem ke stolu. On tam stále vyděl nepěkně se šklebícího růžového tvora.

„Ale, Harry... Tam nikdo není,“ Lucius zmateně přejížděl pohledem z Nebelvíra ke stolu.

 

 

 

Poslední komentáře
12.08.2008 16:53:23: Kiki: no nevím zda je právě to důvod toho že Severus pomáhá, myslím, že budu muset začít dělat větší...
12.08.2008 16:52:41: zuzik: no ono dost dobře není jak by na to mohli přijít, i když nemyslím, že jsou oba tak naivní, ab...
12.08.2008 16:50:27: Lis: no právěže ta depresívnost je na tom komická... :D tedy, dokážeš si představit Severusův výraz ...
12.08.2008 13:25:38: Já chci, aby Sev s Luciem přišli na to, co Brumbál dělal s Harrym a pak ho co nejlépe pomalinku, po ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.