Amor firme ut misos HP/LM

30.kapitola - Vir, qui scio nimis exigue 2/2

Doufám, že aspoň trochu oceníte fakt, že tuhle kapitolu píši již napodruhý, minule se mi celá smazala, navíc jí dneska dopisuji s bolavými prsty... Vím, že tam je dost věcí k vysvětlování, no doufám, že se mi je podaří v další a dalších kapitolách vysvětlit, pokud byste ale něco opravdu chtěli vědět, tak opět platí ptát se v komentářích. Jinak, je mi jasné, že nemáte rádi Růžováka, ani to co se momentálně s Harrym děje, ovšem je to psychické a to jen tak zmizet nemůže, takže se s Růžovákem ještě nějakou tu chvíli potkávat budeme, přeci jenom v Harryho světě zatím uběhlo tak málo času, no u nás už je to víc jak rok... ;o)
Limit u této kapitoly je 15 komentářů.
"Co sis myslel děláš? Co sis sakra myslel, že zmůžeš?!" Snape zuřil.
Lucius si už už myslel, že bude mít možnost jít, zkusit něco zjistit. Být s Harrym sám. Bohužel, nic z toho se nestalo.

Právě teď byli v obývací místnosti Malfoy Manor. Z Bradavic odcházeli mlčky, až to vypadalo, že Severus si zachovává naprosto lhostejný klid, zdánlivý klid...
Sotva dosáhli Luciusova sídla, začal se opravdu projevovat. Zuřil, neuvěřitelně zuřil.

Plavovlasého kouzelníka, který postával opodál lektvaristy, by možná mohlo těšit, že nyní to není on, na koho je ječeno. Ovšem fakt, že obětí Severusovy zloby byl mladý Nebelvír, nebyl zrovna povznášející.
Harry se krčil vedle Luciuse, občas na něj hodil prosebný pohled, snad doufal, že mu manžel pomůže. To by však čekal marně.
Lucius, ač by to rozhodně nahlas nepřiznal, byl zvědavý co Harry v Bradavicích vlastně pohledával. Jistě, Severus měl určitou teorii, ale jedno byla teorie a něco jiného byl fakt, který jim může říct právě jenom Harry.
Navíc bylo přeci jen pohodlnější nechat Severuse, aby se vykřičel, pak aspoň nebude tak nesnesitelný, a Harryho aby pod nátlakem řekl, co chtěl a Lucius z toho vyšle jaho ten dobrý. I když dobrý..? Přeci jenom to, že nezasáhne a nechá Snape, aby jeho manžela psychicky zdeptal není zase tak moc pozitivní.
Mohl jen doufat, že si toho Harry nevšimne, nebo že si to pod vlivem dalších událostí neuvědomí.

"Tak?!" Snape pomalu ztrácel trpělivost.
Z počátku se zdálo, že se mladík nebude mít k odpovědi. Pouze stál, hlavu sklopenou.
Pochvíli si tiše povzdechl.
"Já... Nevím..." pohlédl na Luciuse. Ten stále jen stál vedle něj, možná se snažil dodat mu psychicou podporu, to Harry netušil. Začínalo mu silně iritovat, že jeho manžel nechá Snape, aby si na něm vyléval zlost. Ale co mohl dělat? Mohl mu něco říct, určitě, ale před Snapem? Copak to šlo? Nemohl se dočkat doby, kdy Snape odejde a konečně je nechá jejich osudu.

"Nevíš?! Tak já ti řeknu proč jsi tam šel, šel jsi se pomstít! Není to snad pravda?!" Snape popostoupil k Harrymu.
"Já... Ne, to ne... Já jen... Nevím, nevím proč..." zmateně. Opravdu mohl mít Snape pravdu, ale to přece... Věděl kam jde, ale teprve teď mu začínalo docházet proč tam šel, nebo snad ne? Jakoby ho předtím táhla nějaká síla, něco, co opravdu toužilo po pomstě a bylo tomu jedno zda přitom zemře nebo ne. Jediné na co byl schopný myslet, když šel do Bradavic, bylo to všechno, co mu Brumbál udělal. Neuvědomoval si svojí zranitelnost. Nevěnoval pozornost tomu, že momentálně nemá sovjí moc. Kdyby na to přišlo, tka v rozpoložení, ve kterém se nacházel by dokázal Brumbála zabít i ručně, pokud by jej k sobě ředitel nechal natolik přiblížit.
Ovšem s jeho perverzním pohledem by ot jistě nebyl zase takový problém. Trochu by se přemohl a pak... Pak by se zbavil jedné z nočních můr.

"Jste si jistý, pane Pottere?" řekl to úplně stejným tónem, jakým na něj mluvil v hodinách lektvarů. Harry se lehce zachvěl. Ani si neuvědomil, že se zamyslel a že na něj Snape i Lucius nejistě hledí. I když u Snape to spíš vypadalo jako vypočítavý úšklebek.

Severus si všiml Potterova pohledu. Viděl jak mu pomalu došlo, co řekl i vědomí toho, že má pravdu. Trochu se zamračil, když mu došlo, že si mladík plně neuvědomoval, co v Bradavicích dělal. Ovšem to nebylo důležité. Udělal to a musel nést následky, i když rozhodně nebyly tak hrozné, ničivé, jako v případě, že by se mu jeho 'mise' podařila, nebo kdyby jej přitom chytl někdo jiný...

"Já... Mrzí mě to," znělo to téměř plačtivě.
"Harry, to přece... Vždyť se nic nestalo," Lucius si k chlapci urychleně přiklekl. Něžně sevřel jeho ramena, úpěnlivě mu hleděl do očí.
"Mrzí mě to... Nechtěl jsem nikomu ublížit--"
"Nikomu se přeci nic nestalo!" Malfoy výhružně pohlédl na Snape, aby se snad neopovážil cokoliv říkat.

Plavovlasý kouzelník si byl jistý, že měl zasáhnout dřív. Viděl přeci v jakém je Harry rozpoložení, měl ho ochránit, ať už to znamenalo jenom někam odsunout Severuse, nenechat ho na mladíka řvát. Nebelvír byl příliš citlivý, příliš nestálý, aby mu mohli jen tak něco vyčítat.

Snape si znechuceně ofrkl.
Lucius byl poslední dobou přílši útlocitný.

"Promiň..." Harry se zalykal. Nechápal se. Nedokázal ovládat své emoce, nevyznal se ve svých citech. Už skoro ani nevěděl kým je.
Otočil se a dříve, než stihl kdokoliv zareagovat, utekl z místnosti.

"Harry!"

Mladík slyšel Luciuse, kterak na něj volal, aby se vrátil. Slyšel jej, ale nemohl. Nemohl se vrátit, nemohl vidět zlomyslný úšklebek na tváři profesora lektvarů, ani zřejmé zklamání na v šedých očích svého manžela. Nemohl, nechtěl...

***

Doběhl do svého pokoje. Pěvně za sebou zabouchl dveře. Na okamžik zalitoval, že nemůže kouzlit, aspoň by tak měl jistotu, že sem nikdo nečekaně nevtrhne. Ale co, na tom teď nezáleželo. Nikdo se sem jistě hned tak nepožene.

"Říkal jsem ti to," líně se ozval hlas z postele. Harry se prudce otočil. Na posteli ležet onen růžový tvor. Potter tiše zaklel, doufal, že se ho již zbavil a ono ne.
Tvor ležel na zádech, pokrčené nohy, jednu přes druhou, horní nohou lehce pohupoval. V ústech měl jakousi slánku, rozvážně jí přežvykoval. Na Harry se ani nepodíval, sledoval nebesa nad postelí.

"Co?!" vztekle se na tvora osopil. Chtěl být sám, všechno si v klidu promyslet a teď? Jak měl sakra uvažovat? Jak to měl celé vyřešit... Povzdechl si. Neviděl žádné východistko z nynější situace.
"Nestojí na tvojí straně."
Harry vůbec nechápal na co naráží. Pak si najednou vzpomněl, najednou se mu všechno vynořilo v mysli. Uvědomil si nad čím tvor přemýšlí, co má na mysli. Lucius...
"Lucius jen..."
"Ne! Nezabránil Snapeovi, aby se do tebe navážel. Nechal ho a proč?"
"Možná jen... Chtěl vědět, co se stalo, měl strach," celkem logicky vyvodil.
"Ano, byl zvědavý a proto ti nepomohl, nebránil tě. Co je za manžela?" sarkasticky.
"Je skvělý! Šel pro mě do Bradavic!" to, že pro něj Lucius přišel bral Harry jako naprosot úžasnou věc, povzneslo jej to. Byl spokojený. Pro tenhle okamžik Luciusovi pevně věřil. Nikdo a nic nemohlo jehno názor změnit. Jedině snad sám Lucius a něco, co by mohl udělat. Harry jen doufal, že se tak nestane, příliš Luciuse potřeboval.

"Šel pro tebe z povinnosti."
"Ne! Miluje mě!"
"Nemiluje, jen potřebuje cítit, že má nad někým moc, snaží se tě ovládat!"
"Lžeš!"
"Jsi tak zaslepený..."
"Nebudu tě poslouchat!" pevně si přitiskl dlaně na uši. Nechtěl slyšet nic z toho, co mu tvor chce říct. Věděl to, všechno to věděl, ale copak s tím mohl něco udělat. Nevěřil tomu, ne doopravdy, ale něco, něco tam bylo, něco co jej zatěžovalo, co mu nedalo klidu.

"Harry?" Lucius neočekávaně vstoupil do pokoje.
Mladík se poplašeně otočil. "Luciusi..." spustil ruce podíl těla.
"Co to děláš? Jsi v pořádku?" nedůvěřivě si chlapce prohlížel.
"Ano, jo, jsem, jistě," roztěkaně se rozhlédl po místnosti, tvor tady již nebyl. Mladík se lehce zamračil, kam zmizel? Nikdy mu přeci nedělalo problém být ve stejné místnosti jako další lidé...
"Potřebuješ něco?"
"Chtěl jsem se ti omluvit," sklíčeně. Opravdu jej mrzelo, že se mladíka nezastal hned, jenže nemohl. Harry by mu nikdy neřekl pravdu, ne snad že by nechtěl, ale možná nemohl, nevěděl jí. Bylo jistější nechat Severuse a jeho zkušenosti, aby se pokusil něco udělat, zjistit.
"Omluvit..?" nechápal. Za co se mu chtěl omlouvat, vždyť přeci nic neudělal. Vzápětí mu to došlo, slova, která říkal tvor, začalo to do sebe aspoň trochu zapadat.

"Nic se nestalo," slabě se na Luciuse pousmál, chtěje jej ujistit, že to myslí upřímně.
"Ale stalo, neměl jsem Severuse nechat. Je mi to líto, to všechno, to co se posledí dobou děje. Harry..." s povzdychem si sedl na mladíkovu postel.
Potter jej nejistě sledoval, o čem to jen mluví?
"Měli bychom si promluvit?"
"Promluvit?" strach sevřel mladíkovo srdce. O čem si mohl chtít Lucius promluvit? Vadí mu co se děje? Jistě, jak si vůbec mohl jen pomyslet, že by to staršímu kouzelníkovi nevadilo. Chtěl se jej snad zbavit? Chtěl se snad rozvést?
Slabě se otřásl. Co by se s ním stalo, kdyby se Lucisu rozhodl, že toho má dost, že jej nepotřebuje, že se ukvapil, když si jej k sobě bral? Vrátil by se, ale kam?
Vždyť on neměl kam se vrátit, neměl nic... Bradavice. Ano, tam by mohl být, jenže s Brumbálem? Ne! To v žádném případě.

"Sedni si, Harry," pokynul mu na místo na posteli vedle sebe. Mladík si rozechvěle přisedl.
Chvíli mlčky seděli vedle sebe. Plavovlasý kouzelník si chlapce tiše prohlížel, vzápětí si slabě povzdychl, měl strach z toho, co by mohl slyšet, ale zeptat se musel. Byl přeci Malfoy! Nemohl se bát něčeho jako byly city, i když by měly být raněny.

"Děje se něco?"
"N-ne," vyplašeně se na Luciuse zadíval.
"Dobře. Harry... Harry, vím že se něco děje, jen nevím co, já... Rád bych ti pomohl, ale nevím jak," zmoženě.
"Já-- Nic se neděje," pohlédl k zemi.
"Neumíš lhát," slabě se pousmál Lucius.
Černovlasý chlapec tiše seděl na posteli, zrak sklopený k zemi, nechtěl vidět cokoliv by se mohlo odrážet v očích jeho partnera.

"Nelíbí se ti tady?"
"Co?"
"Nelíbí se ti tady..? Nebo spíš... Nelíbí se ti v tomhle vztahu, v tomhle manželství? Vím, že to nemáš lehké, byl jsi do toho vmanipulován a... Ale myslel jsem, že spolu docela dobře vycházíme," povzdechl si Lucius.
"Ale já přeci--"
"Nechci ti nijak ubližovat, tak pokud bys--" odmlčel se, nechtěl to říct, ale za tu dobu, co Harryho více poznal zjistil, že mu více záleží na mladíkově spokojenosti, než na tom, jak se v tom případě bude mít on sám. Harryho blaho pro něj bylo prvořadé.
"Pokud chceš, můžeš odejít. Třeba za svými přáteli, nebo někam, kam bys chtěl--"
"Chci být tady!" zděšený jen tou představou.
"Vážně..?"
"Ano!" měl strach, že jej Lucius vyhodí, že teď řekne něco v tom smyslu, že on si nepřeje, aby tady byl, že má lepší věci na práci, než se o něj starat, než... Proč by se jej jinak na tohle ptal, pokud to nebyl důvod, aby jej nějak nenápadně odverboval pryč? Ale on nechtěl! Nechtěl jít nikam jinam, chtěl zůstat tady... S Luciusem...

"Myslel jsem, že tady nejsi rád, že... Něco se děje, já jen-- Rád bych věděl co," Malfoy byl bezradný jako nikdy.
"Nic se neděje," na důraz záporně zakýval hlavou.
"Dobře, ale řekl bys mi to, ano?" ujišťoval se.
"Jistě," pevně sevřel rty.
"Harry... Chtěl bych, aby se to bylo aspoň jako v Německu," přivinul k sobě černovlasého mladíka. Potter lehce zamrkal, než mu došlo co má Luciu na mysli. Ano, dovolená na Usedomu, ta byla skvělá. Sice i ona měla pár negativních stránek, ale co v jeho životě nemělo. Jenže tam byl klid, byli tam v takové pohodě, tak spajeti... Dokonalé souznění. Mohlo se ot ještě vrátit, mohli si být ještě někdy bližší? Možná... Až se tohle všechno vyřeší. Až bude mít jistotu, že se nemusí vracet do Bradavic, že není žádný Brumbál, který by nad ním měl moc. Že jej přátele neodvrhnou až zjistít za koho se provdal až... Až někdy.

"Jo..." šeptl, přitiskl se k pevnému tělu staršího muže.



Pozn.: He, osnova pro tuhle kapitolu měla ještě o tři body víc, no nějak to nevyšlo, stále říkám, že takhle povídka bude mít v konečném důsledku nějak moc kapitol. Trochu kratší, ale musela jsem to tak ukončit, jinak by konec byl dost useklý a to by vám asi nebylo moc po chuti.
Poslední komentáře
19.10.2008 21:35:40: smiley${1} šup šup. bylo to super.
18.10.2008 19:53:27: smiley${1}smiley${1}smiley${1}tohle taky nepžežijůůůůůůůůůů smiley${1}smiley${1}smiley${1}
18.10.2008 19:20:42: Jsem bapnutá jak kšandy jak to bude pokračovat. Tak lidi komentujem šup !! smiley${1}
15.10.2008 22:50:05: smiley${1}tohle bych přečetl ještě jednou, sle až smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.