Amor firme ut misos HP/LM

31.kapitola - Obyčejný svět 1/2

Pěkné, zjistila jsem, že jsem chtlěa nějak navazovat na minulou kapitolu a už nevím jak, to je špatné. No takže jinak, aspoň snad trochu poposkočím v ději dopředu... I když minimálně.
Věnováno: Blackie
Harry ležel na posteli, zasněně hleděl z okna, přemýšlel.
Posledních několik dní, vlastně to bylo víc, než jen pár dní, ale jemu přišlo, že to uteklo neuvěřitelně rychle, bylo skvělých, prostě skvělých.
Lucius se mu věnoval, choval se tak někdy až moc sladce, ale Harrymu dělala tahle přízeň neuvěřitelně dobře. Magie se mu již v plné síle vrátila, mohl se tak aspoň odreagovávat procvičováním kouzel v době, kdy zrovna Lucius neměl moc času, což bylo málokdy. Zdálo se, že si jeho manžel opravdu vynahradil většinu svého času jen pro něj.
Severus se dvojici vyhýbal v momentě, kdy se mu vrátila magie tak se strohým rozloučením odcestoval zpět do svého domu.
Harrymu to pochopitelně nevadilo, už ho poněkud omrzelo stále koukat na nevraživý výraz profesora lektvarů.
Další pozitivní věcí byl prostý fakt, že tvor, ať už to bylo cokoliv, Harry neměl potřebu to blíže zjišťovat, se ty poslední dny držel zpátky a v přítomnosti Luciuse už se nevyskytoval vůbec. To Harryho potěšilo, přeci jen byl pak stále na rozpacích, když z jedné strany slyšel od Luciuse jak moc jej miluje a nadruhé straně mu tvor dával jasné důkazy o opaku. Nyní, bez tvora, si mohl dovolit víc než snít.

Dnes, týden před začátkem školního roku, se Lucius rozhodl, že je načase, aby se přestali skrývat.
Musí jít mezi lidi, byť by to mělo být jen na Příčnou ulici nakoupit pro Harryho školní potřeby.
Potter se těšil. Přeci jen být stále zavřený mezi několika zdmi, ač to bylo velmi prostorné sídlo, nebylo nic pro něj. Potřeboval prostor. Místo, kde by mohl být mezi lidmi, ale nemusel by se jim věnovat.
Někdy jej už unavovalo stále dělat jak má skvělou náladu, jak je spokojený, i když to zrovna nebyla pravda. Jenže zničený výraz, který se pokaždé, když zjistil, že je Harry nešťastný, mihl na tváři, mladíka donutil, aby se před starším kouzelníkem co možná nejdokonaleji přetvařoval.
Nechtěl vidět tu beznaděj, zoufalství, raději bude trpět uvnitř, soukromě, než aby ničil i Luciuse.
Netušil, že bývalý smrtijed je přeci je o dost zkušenější, aby jeho milostivou lež prokoukl.

Ovšem Lucius neměl potřebu mladíka do čehokoliv nudit. Doufal, že až bude potřebovat, až bude chtít, přijde sám. Bylo přeci jen důležité, aby on ukázal, že za ním přijít může. Teď zbývalo jen čekat a to Malfoy uměl, byť jej to stálo dost nervů usmívat se na manžela, když viděl, že on spokojený není. Neptat se ho, co se děje, zda něco potřebuje. Viděl nepokoj v mladé tváři. Nechtěl být za toho, kdo otravuje. I když byl Harry mladší, byl to jeho manžel, než syn, musel se k němu podle toho chovat.

***

Plavovlasý kouzelník stál v přijímací hale Malfoy Manor.
Lehce netrpělivě čekal až se k němu připojí mladší z kouzelníků, kteří v tomto momentě sídlo obývali.
Měli namířeno na Příčnou ulici. Teda, namířeno. Vyrazit měli již před půl hodinou, což Lucius se svou zoufalou snahou po přesnosti nesl dost nelibě.
Nechtěl na Harryho volat, nechtěl na něj naléhat, počká, vždyť nákupy nikam neutečou. Jistě, chtěl to mít za sebou a být pryč, než se na ulici vyhrnou davy kouzelníků. Pro Harryho by nebylo dobré, kdyby si na něj právě teď začal někdo ukazovat.
Lucius chtěl mít také jistotu, že se vyhnout Harryho spolužákům.

Věděl, že mladý Weasley vzal zprávu o jejich manželství dobře. Ale jak budou reagovat ostatní?
Malfoye to trápilo. Zoufale chtěl mladíka ochránit od všeho špatného, od narážek, vulgarit, nesnášenlivostí. Věděl, jací umějí lidé být a rozhodně tomu Harryho nechtěl vystavit.
Bohužel mu nic jiného nezbývalo. Harry se s tím dříve či později potká, vždyť za týden jede zpět do Bradavic, tam jej nebude moci ochraňovat.
Možná bude lepší, když si něco vyslechne nyní, když pozná co má očekávat, když právě teď jej Lucius ještě bude moci ochránit.

Bradavice. Kdyby to záleželo čistě na něm, tak by tam Harryho nepustil. Jakkoliv by zařídil, aby tam mladík nemohl, nechtěl. Jenže tušil jak moc mu záleží na jeho přátelích, že by je neopustil.
Ale Bradavice. To se rovnalo Brumbál!
Lucius netušil, co od starého kouzelníka může očekávat. Měl obavu z nadcházejících dní. Snad se mu podaří nějak si vydobít přístup do školy a možná i právo, aby Harry jezdil na víkendy domů.
Jistě, byla zde možnost, že by Lucius žil v Bradavicích a Harry s ním. Ale ne, to nechtěl. Nemohl být stále pod dozorem.

Malfoy se slabě usmál.
Po schodech k němu mířil černovlasý mladík. Tvářil se poněkud nejistě. Tušil, co ho může na Příčné čekat. Přesto se však těšil. Konečně mezi lidmi. Konečně aspoň trochu volný.
Snad ani nemohl spočítat kolikrát si přál moci jít jen tak ven, projít se, proletět na koštěti. Ale okolnosti se přes tyhle prázdniny tak moc zvrtly, že to bohužel nebylo možné.
Třeba ale, mohl by Lucius přemluvit, ještě má před sebou týden.
Opětoval Luciusovi úsměv.

Lucius jej lehce objal.
Vyšli ze dveří. Na Příčnou ulici se chtěli přemístit. Harrymu sice tenhle typ cestování příliš nevyhovoval, ale lepší, než Letaxem. Aspoň zde není riziko, že se někde ztratí.

***

Odpolední slunce zalévalo dlouhou, klikatící se ulici.
Na poměrně již pozdní hodinu byla Příčná ulice plná, ale tady se tomu snad ani nedalo divit. Stále byl někdo, kdo prodával a stále bylo dostatek zákazníků, kteří potřebovali to či ono.

Lucius se prorval davem, který se kupil podél místa, kam se lidé přemisťovali. Tiše si pro sebe zanadával, nedokázal pochopit jejich myšlení, věděli přece, že právě zde je to nejfrekventovanější, samozřejmě včetně letaxové sítě, a přesto zde stály fronty lidí, kteří nic nepotřebovali. Jen prostě byli zvědaví kdo je tady a kam jde.
Za ruku za sebou, možná trochu majetnicky, táhl Harryho.
Chtěl být hlavně co nejdál od všech těch čumilů. Slyšel jejich projevy, viděl jak si na ně ukazují. Bylo to samozřejmé, přesto nepříjmené.

Musel dostat Harryho někam kde to bude o něco lepší. Rychle nakoupí, doufal jen, že se mladík nebude chtít nikde zdržovat.
Podle výrazu na mladíkově tváři mu ovšem bylo jasné, že zdržování opravdu neplánuje.

O něco dál to bylo lepší. Mohli zvolnit tempo. Nikdo si na ně neukazoval. Sem tam někdo zavadil pohledem o nesourodou dvojici, dál si šel však po svém. Každý nakupoval a každý chtěl být pryč z chumlu všech těch okolo.

O hodinu později stále ještě procházeli krámky a hledali vše potřebné do Harryho dalšího školního roku.
Malfoy se tvářil čím dál tím více nevrleji. Upřímně doufal, že se nákupy nijak neprotáhnou, ale hodina? Hodinu chodit po krámcích, snažit se mezi davem lidí najít to, co potřebovali, pak se procpat k pokladně a zase ven, to byl přeci jen nadlidský výkon. Aspoň pro někoho jako byl on.
Aristokrat! Nemohl jen tak lítat po krámech.

„Harry,“ zastavil se na plácku, kde zrovna nebylo moc lidí.
„Děje se něco?“ hleděl kamsi za Luciuse. Malfoy se ohlédl. Nepatrně se ušklíbl. Famfrpálové potřeby, takže další zdržení.
„Co kdyby ses šel podívat kam chceš a já to dokoupil?“ navrhl. Původně chtěl něco zcela jiného, ale těžko mohl odolat tomu zasněnému, fascinovanému pohledu, kterým mladík propaloval krámek s košťaty.
Úžasný úsměv, kterým jej Harry obdaroval předtím, než odběhl do krámku mu stál za všechno to trápení, které ještě bude mít, než sežene všechny potřeby do lektvarů a další množství věcí, které nestihli oběhnout.

***

„Harry? Harry! Harry, počkej,“ kdosi volal za mladíkem, který se právě zastavil před vitrínou s vystaveným novým typem závodního koštěte.
Otočil se, rozhlédl se po davu lidí, kteří stejně jako on, fascinovaně hleděli na koště.

„Harry,“ hnědovlasá dívka jej chytla za ruku a otočila čelem k sobě.
„Hermiono,“ lehce udiveně.
„Je skvělé tě vidět. Jsme tady s Ronem na nákupech, teda já nakupuju a on sedí v cukrárně. Pojď, popovídáme, neviděla jsme tě celé prázdniny, jak bylo?“ Dříve, než mohl Potter jakkoliv zareagovat odtáhla jej od obchodu a než se nadál seděl před cukrárnou.

Rudovlasý mladík jej s mírným úsměvem pozdravil.
Něco tady nehrálo, to bylo Harrymu hned jasné. Stačilo vidět Ronův otrávený výraz a podivné nadšení, kterým Hermiona oplývala.

„Harry,“ začala hned jak se oba posadili.
„Slyšela jsem, co se stalo. Je to strašné. Nepochopitelné! Ale dá se s tím něco dělat. Našla jsem si to v--“
„Hermiono, počkej, o čem to mluvíš?“ nechápal. O čem mohla slyšet? Přeci nikdo nevěděl nic co se mu stalo, nebo mohlo stát. Co mohlo být tak děsivé, že se o to jeho kamarádka začala zajímat. O Brumbálovi nikdo nevěděl, tím si byl jistý.
„No přeci o Malfoyovi!“
„Co?“ Pohledem přejel z Hermiony na Rona, ten jen převrátil oči v sloup.
„Celý léto jí vysvětluju jak to bylo, neposlouchá mě,“ omluvně pokrčil rameny zrzavý mladík.
Potter si pozvdychl.

„Samozřejmě, že neposlouchám. Tohle není možné! Jak bys to mohl jen tak udělat, dobrovolně?“ naštvaně se podívala na Rona, jakoby on mohl za to, že se Harry nechal zmanipulovat.
„Hermiono--“
„Ne! Není důležité, jak se to stalo. Podstatné je, že se s tím dá něco dělat,“ opět získala původní nadšení.
„Ale--“
„Tady je to všechno napsané,“ vytáhla knihu z tašky, kterou do té doby měl Ron u nohou.
„Stačí, abys řekl Brumbálovi, že--“
„Hermiono!“ okřikl jí Ron.
„No co, stejně je to nejspíš pravda. Harry, ty si přeci rozumný. Mě jde jenom o tvé dobro...“
Potter dívku nechápavě sledoval. Netušil kam směřuje, co se mu snaží říct.

„Neudělal si to dobrovolně,“ rozhodně.
„Hermiono, já tam byl. Věř, že Harry to udělal dobrovolně,“ ujišťoval jí Ron, když se Potter nezmohl na slovo.
„Ne! Možná ano, ale ne vědomně!“
„Co..?“
„Harry, to je přeci Malfoy, víš, viď? To je ten, který ti tolik ublížil. Měl bys jít za Brumbálem a říct mu, že--“
„Hermiono, prosím,“ Harry zavřel na okamžik oči, snaže se uklidnit dostatečně na to, aby byl schopný vše kamarádce vysvětlit.

„Harry! Je to Malfoy!“
„Já ho miluju...“
„Cože?“
„Miluju ho,“ pokrčil rameny, bylo to tak přirozené.
„Ne! Ne! Ne!“
„Hermiono,“ klidnil jí Ron.
„Tohle ne! Jsi omámený kdo ví čím. Tohle nemluvíš ty, tohle nejsi ty! Co s tebou udělal, co?!“ naklonila se přes stůl k Nebelvírovi, prstem mu na důraz svých slov šťouchala do hrudi.
„Hermiono...“
„Přestaň,“ okřikla Rona.
„Ty to tak necháš? Ještě si jim byl za svědka! Je to tvůj kamarád! Jak jen můžeš, vždyť ho to zničí! Copak nevidíš jak vypadá?!“ vřískala na Weasleyho.
„Hermiono, prosím, to co říkáš není pravda,“ Harry se snažil o klidný tón. Ano, věděl, že nebude úplně snadné přesvědčit všechny své přátele o správnosti toho co udělal. Ale že zrovna Hermiona to bude brát takto, to opravdu netušil. Mohla mu nadávat za to co udělal, odsuzovat ho, ale že si o něm myslí, že jej jen obětí Luciusových intrik. To přeci... Ne, to nebylo možné.
Přesto však se mu kdesi vzadu v hlavě ozval slabý hlásek, který jej přesvědčoval o opaku, o pravdivosti Hermioniných slov.

„Harry...“ Lucius vyšle zpoza rohu. Zamračeně přejel skupinku před sebou pohledem. Neunikla mu napjatá atmosféra.
„Půjdeme.“
„Ano,“ mladík se zvedl. Ještě poslední pohled hodil na zuřící dívku, doufaje, že neřekne nic, čeho by později mohli všichni litovat. Také nechtěl, aby Lucius věděl o tom, co si Hermiona myslí.
Pohledem se pokusil domluvit s Ronem, doufaje, že se dívce ještě pokusí domluvit. Nebylo by zrovna příjemné, kdyby v Bradavicích všechny přesvědčila o své pravdě. Nechtěl tam být za chudinku, nechtěl Luciuse stavět do toho špatného světla.

Nechal se od Luciuse obejmout. Odvést pryč.



Pozn.: Áno, nic moc jste se nedověděli, ale snad aspoň to málo...
Poslední komentáře
23.10.2008 18:10:55: Děkuju za věnování smiley${1} Fajn kapitola těšim se na pokračování smiley${1}
22.10.2008 15:19:13: Mission: Páni, jsem nadšená. No jo, já vím, říkala jsi to, že ti tam vadí, ale tak ještě chvilinku t...
22.10.2008 14:59:28: Zase jsem se nechala prekecat na komentar, ale co bych pro nasi Manii neudelala ze? smiley Vis ja se t...
21.10.2008 21:17:34: smiley${1}tak tohle už pžežiju, jsem na tebe pyšný smiley${1}
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.