Amor firme ut misos HP/LM

34.kapitola - Moc nad námi 2/2

Varování: 18+
Dalšího dne stál Harry ve dveřích Luciusovi ložnice. Jejich ložnice! Mladík se slabě pousmál. Když se ráno probudil, hned si nevzpomněl na to, co mu Malfoy předchozí noc navrhl. Vlastně v tu chvíli jej jen uchvacoval pohled na ještě spícího plavovlasého kouzelníka.
Lucius mu svou otázku, se sotva postřehnutelným napětím, zopakoval, snad se bál, že v denním světle mladík změní názor.

Tak tady teď Potter stál a sledoval pána domu, jak mění svou vlastní velkou ložnici na místo pro dva. Jak kouzlem vytváří nové skříně pro svého manžela, jak se je snaží zakomponovat do ostatního nábytku.

Po chvíli bylo hotovo.
Těch pár věcí, které Harry vlastnil již bylo uloženo ve skříních a na policích, stejně jako množství oblečení, které mu během prázdnin stihl Lucius nakoupit.

Brzy byl již čas na snídani a na to, aby opět čelili ministerské úřednici.

„Počkej,“ Lucius chytl mladíka za ruku právě, když vycházel z ložnice. Harry předpokládal, že teď se ještě v rychlosti najedí a pak... Pak snad předvedou spokojený pár, kterým až na pár malých nedostatků jsou, a uvidí to i svět kolem nich.

Smaragdové oči se zadívaly do stříbrný, lehkým vzrušením rozšířených zorniček.
„Já... Myslel jsem, že--“
Pán domu udiveného chlapce umlčel polibkem.
„Luciusi, co to--“
„Nová společná ložnice si zaslouží trošku zaučit, nemyslíš..?“ nevinný úsměv.
„No, já--“ Potter slabě zčervenal.
„Co zkusit akustiku nového místa...“ zaševelení.
„Luciusi... Nemůžeme, ministerstvo--“
„Nezáleží na ministerstvu. Chci tě...“ zavrnění. Slabě kousl mladšího kouzelníka do lalůčku.
„Luciusi,“ zasténání.

Plavovlasý kouzelník odmanipuloval zelenookého chlapce k posteli. Lehce jej na ní schodil. S chtíčem si prohlížel rudolícého mladíka sedícího na posteli. Přivřel oči, vidě, že se Harry chystá zvednou, zaprotestovat.
Políbil jej. Toužebně zajel rukou pod Nebelvírovu košili. Nepatrně se usmál, když slyšel Harryho steny, vycházející do jeho úst.

„Potřebuju tě...“

„Luciusi..“ zasténání. Plavovlasý kouzelník rozevřel mladíkovu košili. Povalil jej na postel. Lačně jej políbil na bradavku. Rukou zajel pod kalhoty, mezi Harryho nohy. Jemně dřel chlapcův penis. S rozkoší naslouchal Potterovým vzdychům.
Zvedl hlavu, zadíval se na mladíka pod sebou. Zelené oči zavřené, rudé rty, spodní skousnutý mezi zuby tak, aby co nejvíce tlumil vycházející steny.

Plavovlasý muž se sám pro sebe spokojeně usmál. Věděl, že má v posteli toho nejúžasnějšího člověka, kterého měl možnost potkat. A co víc, byl tady s ním dobrovolně.
Láska... Lucius jí do teď nezažil. Ale teď, tady... Harry. Jeho Harry... Tak krásně to znělo, o to lépe, že to byla pravda...

„Miluji tě, můj malý krásný Nebelvíre,“ rukou mu vjel do vlasů, vášnivě jej políbil.
Zelené oči se otevřely. S lehkým neuvěřením hleděly na muže nad sebou. Jistě, už mnohokrát mu říkal, že jej miluje a že pro něj znamená všechno, ale dřív to tak neznělo. Ovšem teď. Teď už tomu snad i mohl věřit.

„Luciusi, já--“
„Pššš...“ ruka opět sjela přes hrudní mezi mladíkovy nohy.
„Co když někdo přijde.“
„Kdo by chodil...“
„Já--“
„Nechceš to..?“ Lucius si nejistě skousl ret.
„Já... Chci.“ přitáhl si k sobě Luciusovy rty. „Miluji tě,“ zaševelil do polibku.

***

Severus Snape naštvaně odstoupil ode dveří, za kterými právě probíhalo něco až příliš intimního.
Něco, co on mohl mít, ale nedokázal si toho vážit. Teď to viděl, v těch slovech, gestech,. Teď, když už to nemohl mít...

Nechtěl, aby o něm věděli, aby si mohli být jistí, že je slyšel, viděl. Proč taky. K čemu by to bylo.
On už by stejně nezískal zpět to, co mu bylo upřeno.

Někdo zvonil.
Teď... Teď, když on byl tím jediným, který zvonek mohl slyšet. Ano, mohl jít a zaklepat na dveře ložnice. Jenže to ho jaksi nenapadlo. Možná mu pomstichtivost až příliš zaslepila rozumné uvažování.

Došel do haly. Ještě na okamžik zauvažoval, kdo by to mohl být. Úplně zapomněl na to, že právě v těchto dnech jsou manželé na tomto sídle pod dozorem. Možná by mohl říct skřítkům, aby otevřeli.
Nikdo by o jeho přítomnosti nemusel vědět. Vypařil by se jako pára nad hrncem a nepřipadal by si jako nemravný šmírák.

Otevřel.

„Přejete si,“ udiveně zíral na ženu před sebou. Ani ona na tom nebyla lépe. Nejistě si jej prohlížela, uvažujíce o tom, kdo to je.
„Přišla jsem za panem Potterem a panem Malfoyem.“
„Kdo by to byl řekl, když jste na Malfoy Manor,“ nevrle.
„Kdo jste?“
„To bych se měl ptát já, nemyslíte?“
„Cože?“ naštvaně.“
„Severus Snape, stačí? Takže, kdo jste?“
„Já tady vykonávám práci,“ odsekla úřednice.
„Práci?“ Snape znejistěl. Že by na něco zapomněl.
„Ano, mám zkontrolovat, zda je společný život pana Pottera s panem Malfoyem možný.“
„Uhm... Tak asi pojďte dál,“ nejistě poodstoupil ode dveří.
„Děkuji,“ úsečně.

„Tak, nechcete něco k pití, třeba?“
„Nesnažte se být milý, nejde vám to. Co tady děláte?“
„Já? Co je vám do-- Jsem rodinný přítel,“ zamračeně.
„Samozřejmě, jak jinak.“
„Neposadíte se?“ dovedl úřednici do obývací místnosti.
„Ne, raději bych mluvila s pány Malfoyem a Potterm,“ zkřížila ruce na prsou, dávaje tak svému vzezření více důrazu.

„Myslím, že to právě teď není možné,“ nedočkavé zamlaskání.“
„Není možné? Proč? Nejsou tady?“
Právě v ten moment se z horních paterk ozval jakýsi neiditenfikovatelný zvuk. Snape protočil oči v sloup.
„Takže tad yjsou. Nevidím důvod, abychom za nimi nešli. Nemyslíte?“
„Hmmm...“ následoval úřednici do horních pater.

Snape šel po schodišti jako na popravu, bylo mu více-méně jasné co bude následovat až žena otevře dveře. Nebyl si jistý, jak daleko za tu chvíli pár došel, ale podle zvuku, který byl dolů slyšet, to nebude nic mravného.

Úřednice naprosto nic neočekávaje otevřela dveře. Severus nenápadně nakoukl za ní.

„Oh, Merline!“ žena si přitiskla dlaně na ústa.

V místnosti byl naprostý chaoz. Ložní prádlo bylo rozmeteno po celé podlaze. Na posteli na zádech nahý Potter, nohy zaháklé o Luciusova ramena. Plavovlasý kouzelník měl na sobě stejný nedostatek oblečení jako jeho společník. Prudce oddechoval a tvrdě přirážel do Pottera, který jen spokojeně předl.

V momentě, kdy úřednice vykřikla, zareagoval Lucius vcelku pohotově, i když v dané situaci již trochu pozdě. Strhl sebe i Harryho z postel, tak aby na ně již nebylo vidět. Sám vykoukl, jen aby se ujistil, kdo stojí ve dveřích.
Zmatený Potter se snažil ještě zahalit částí prostěradla.

„Myslím, myslím, že počkám dole,“ úřednice urychleně vycouvala ze dveří.
„Skvělý,“ zavrčel Potter. Našel svojí hůlku, mávnutím se oblékl.
„Půjdu za ní, pokusím se to nějak urovnat, i když--“ nejistě pokrčil rameny a vyběhl za úřednicí.
Lucius se také oblékl. Až teď si všiml Snapea, který ještě stále stál na místě.

„Věděl si to?“
„Co?“
„Věděl si, že jsme tady! Věděl si co děláme! Nebo se snad mýlím?“ naštvaně zamířil k černovlasému muži.
„Ne...“
„Proč si jí to dovolil?“
„Měl jsem jí snad držet?“
„Ano! Neměl si jí sem pouštět! Víš co to teď bude znamenat...“
„Copak? Seberou ti Pottera. Vezmou ti tvojí drahou hračku? Ale no tak, přeci si pořídíš zase rychle novou.“
„Vypadni!“

Snape zamířil pryč s místnosti. Bylo mu jasné, že přestřelil. Netušil, co to do něj vjelo, prostě mu slova jen tak přišla na jezyk. On za to vlastně ani nemohl. Ale musel jít, kdyby zůstal a ještě něco řekl, což by nepochybně udělal, Lucius by ho byl schopný zabít.

Harry mezitím doběhl do obývací místnosti, kde již přecházela udivená úřednice.

„Já, já... Omlouvám se za to, co se tam stalo. My jsme nemysleli, že by mohl někdo přijít. Mysleli jsme, že uslyšíme zvonek a... a... Je mi to líto. Ale určitě jsme nechtěli, aby se tohle stalo. Aby to nějak ovlivnilo... Aby se stalo cokoliv,“ Harry měl na krajíčku. Nevěděl, jak ženě vysvětlil, že to byl omyl. Vlastně ne. Nebyl to omyl. Oni byli manželé a tohle manželé dělají, samozřejmě. Ale před úřednicí z ministerstva kouzel! Neměli. Co když to berou jinak. Co když řeknou, že ho Lucius znásilnil. Co když...

„Neomlouvej se.“
„Ale já...“
„Není se za co omlouvat,“ popošla k mladíkovi.
„Nechtěli jsme, abyste to viděla, abyste si myslela, aby--“ zmlk, uvědomil si, že to co říká přestává dávat smysl. Zvláštní, když sem běžel věděl přesně co řekne. Teď se slova vypařila.

„To přeci není nic špatného. Vlastně... Bylo to úžasné!“
„Cože?“ zmateně na úřednici hleděl.
„Bylo to fantastické. Většinou, když dělám tuhle práci, tak se lidé snaží dávat všemožně najevo, jak se milují, jak jim na sobě záleží, jak se potřebují. Ale všechno je to tak unylé. Tak fádní, obyčejné.
Když jsem tam, chodí kolem sebe, jakoby se sebe báli, jako by se štítili. Jakoby si mysleli, že jakmile se dotknou, políbí, že je za to zavřeme. Za to vy dva. Byli jste tak živočišní, plní lásky, oddanosti, vzájemnosti... Perfektní. Myslím, že vás vztah již nepotřebuje nijak dál překontrolovávat. Takže my se dnes vidíme naposledy, pane Pottere. Ministerstvo již nemá důvod váš vztah s panem Malfoyem dále zkoumat a kdyby se snad opět ozvaly nějaké hlasy proti vám, věřte, že nyní již jim nebude vyhověno. Odpusťte, že jsme vás teda rušila. Nashledanou, pane Pottere,“ s úsměvem se rozloučila.

Harry se zmoženě posadil do nejbližšího křesla. Nedokázal uvěřit tomu, co právě slyšel. On si myslel, že to co úřednice viděla bude nějaký problém, přinejmenším. Ale jak se zdálo, akorát jim to pomohlo. Kdo to mohl vědět?
Tenhle fakt aspoň trochu překryl jeho stud, že jej někdo viděl v tak intimní chvíli. Mohl jen doufat, že to úřednice nebude nikde moc rozebírat. Počkat. Vlastně... Sakra. Viděl je ještě Snape. Teď si matně vzpomínal na to, že kolem něj proběhl.
No co, ten se s tím snad nějak smíří.

„Harry, Harry! Slyšíš mě,“ Lucius s ním jemně třásl. Nějakou tu chvíli již seděl u křesla a snažil se s mladíkem promluvit, ten jej však zdálo se, že vůbec nevnímal.
„Já... Jo, slyším.“
„Co se stalo? Kde je?“
„Odešla...“
„Odešla... Sakra. Byla hodně naštvaná? Co říkala? Co se bude dít?“
„Vlastně. Ne, nebyla naštvaná. Říkala, že už nepřijde a že--“
„Nepřijde? Ale--“
„Prý už to neí potřeba. Prý je jí jasné, že je náš vztah plnoprávní a plnohodnotný a prostě naplněný, no a že nás už ministerstvo nebude otravovat,“ slabě se usmál.
„Vážně? Ale to... To je skvělé!“ nadšeně mladíka políbil.
„To je,“ usměv.
„Takže teď už bude klid,“ oddechl si plavovlasý kouzelník.
„Ano bude...“

„Nebuď si tím tak jistý...“





Pozn.: Uhm... Tak Bradavice zaše nevyšly, možná příště. Radši už nebudu nic slibovat.
Poslední komentáře
21.01.2017 21:18:47: Jsem myslela, že se manželství, které bylo završeno nedá anulovat, evidentně je to v kouzelnické spo...
26.12.2008 18:11:33: úžasné proste geniálna povídka,úplne ju žerem,prosím keď sa dá čo najskôr pridaj ďalšiu kapitolku pr...
24.12.2008 23:41:46: smileyMám záchvat smíchu a nevím proč, u téhle povídky asi první, bylo to perfektnísmileyTa úřednice mě ...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.