Amor firme ut misos HP/LM

35.kapitola - Bradavice 1/2

Jak již název napovídá, konečně se pohneme o trošku dál.

Všimli jste si, jak moc se povídka odklonila od původního plánu, kdy byl Harry jen a jen majetkem-hračkou ve hře Brumbála a Luciuse? No, zdá se že Malfoy vyspěl. ;o)


Severus Snape seděl nenadšeně ve svém kabinetu v Bradavické škole čar a kouzel. Pomalu ser chystal na příjezd studnetů. Mělo to být již dnes. Již dnes se mělo to neuspořádané rozvýřené hejno dravých nevychovanců vrátit do prostorů školy a jemu tak měl skončit ten krásný, ale krátký čas odpočinku.


Vlastně se Severus těšil. Ne, nikdy by to nepřiznal a to ani sám sobě. Jenže to, že tady opět budou lidi, studenti. Že to tady opět bude žít. Znamenalo to, že on nebude muset uvažovat nad tím, jak všechno opět dokonale podělal. Nebude muset uvažovat nad Luciusem, nad jeho slovy...

Pravda, bude se muset snažit vyhýbat Potterovi, který nepochybně do školy i přes zjevný odpor dorazí. Kéž by tomu tak nebylo. Mladý Nebelvír by mu určitě nechyběl.

Jenže co bylo horší, on se o nepochodlného mladíka bude muset postarat. Hlídat, zda mu někdo neubližuje, zda se kolem něj nerojí příliš mnoho nebezpečí, zda... Zda se od něj ředitel drží dál.

Nemusel by. Opravdu by nemusel, to věděl moc dobře. Jenže ten pocit, že Luciusovi něco dluží byl neuvěřitelně silný.


Lucius... Ten tady přeci také bude. Jistě si bude svého malého prince hlídat. Dávat na něj pozor. Ovšem nebude tady stále. Naštěstí pro Severuse. Netušil, jak by přežil další dny, týdny, sledování milujícího se páru. Ten okamžik v jejich nyní již společné ložnici mu stačil na celý život a ani pak nebude schopný se z toho dostatečně vzpamatovat.


Severus se roztržitě postavil. Zamířil ven ze sklepení. Bylo na čase, aby se připravil na blízký příjezd studentů. Musel nasadit svou pověstnou ledovou masku, kterou poslední dobou tak často odkládal, když jej přepadl pro něj toliko neznámý smutek, pocit osamění. Jak jen nesnášel Pottera, neboť to on byl toho všeho vinen. On a ten zatracený Brumbál se svým nepochopitelným chtíčem po mladém masíčku. Stejně tak Lucius a jeho vzrácené srdce, které si dovolilo být jen a jen pro černovlasého ufňukance.

Nenáviděl je všechny, ale ještě víc nenáviděl sebe. Za svou slabost. Za svou pýchu. Za to, že nedokázal dál včas najevo své city k plavovlasému kouzelníkovi a tím o něj navždy přišel.


Mohl se zbavit Pottera. Mohl to udělat stejně snadno, jako celý život všechny přesvědčoval o své nedotknutelnosti. Jenže k čemu by to vedlo. Luciuse by stejně nezískal. Akorát by zabil jeho srdce, jeho duši. Znal plavovlasého aristokrata příliš dobře na to, aby dokázal odhadnout jeho reakce. Každý den přeci celé léto vídal ty šedé oči naplněné touhou, láskou... Bohužel ne k němu, ale k chlapci, který si tyhle právě probuzené city nejstaršího žijícího Malfoye nezasloužil...


Vyšel ze sklepení. Postraním průchodem vešel do Velké síně, která se již začala naplňovat halekajícím davem nezkrotných nedochůdčat, která mu po zbytek roku měla otravovat vzduch.


***


Několik hodin před tím stál Harry na nádraží devět a tři čtvrtě. Plavovlasý kouzelník s nebezpečným výrazem postával vedle něj. Rukou spočíval na mladíkově rameni, dávaje mu tak pocit bezpečí.

Lucius byl v tenhle moment schopný zabít na místě kohokoliv, kdo by se na jeho mladého manžela byť jen špatně zadíval.


Malfoy věděl, že teď musí Harryho na nějakou tu chvíli opustit. Jistě, bude jej vídat o víkendech, jenže ty byly tak krátké, tak vzdálené. Nemohl přeci svého manžela mít pro sebe jen na dva vyhrazené dny v týdnu? To bylo příliš příznivé.

Podle poslední dohody, se kterou, nyní si to vyčítal, souhlasil. Mohl Harryho vídat každý víkend, Harry každý víkend měl vracet na Malfoy Manor. Samozřejmě pokud se mu bude chtít. Lucius mohl kdykoliv navštívit svého manžela v Bradavicích, pokud tím nenaruší výuku.

Domluvili se s Harrym, že jej nechá první týden se se vším vypořádat, že jej tedy uvidí až o víkendu. To nebylo příliš uspokojivé, ovšem co Lucius nadělal. Doufal, že kdyby se ve škole cokoliv dělo, tak by mu Harry dal vědět.

Stále se obával jej tam pustit. Jistě, nebyl již malým dítětem. Vždyť porazil Pána všeho zla! Jenže... Jenže Brumbál se zdál být větším nebezpečím, než kdokoliv, kdo kdy žil a bude žít. Navíc se zdálo, že se proti němu Harry jen tak nepostaví, i kdyby se jej ředitel rozhodl zabít. Musel teda tedy být on, Lucius, aby něčemu takovému zabránil.

Navíc děti v Bradavicích. Všichni ti studenti, to byla další věc, které Luciuse děsila. Neuměl si představit, že by se mocný kouzelník jakým Harry byl, postavil proti vedle něj bezbraným studentům. To by je raději nechal, aby mu ubližovali. Možná ještě s vědomím toho, že si to zaslouží. Ano, Lucius svého manžela znal dost dobře. Sice ještě mnoho a mnoho částí jeho duše zůstával skryto, ale to pro teď důležité věděl. Věděl, že mladík potřebuje někoho, kdo by ny něj dával pozor, kdo by jej chránil, kdo by jej miloval.


„Musím už jít,“ promluvil po chvíli Potter, když se podíval na hodinky a zjistil, že se vlak za chvíli bude mít k odjezdu.

„Já vím,“ povzdech.

„Miluji tě...“ zaševelil mladík.

„Já tebe, můj drahý.“ Přitáhl si k sobě chlapcův obličej. Vřele jej políbil na rty.

„Opatruj se. Cokoliv se bude dít, tak mi napiš, ano?“ skoro si vynucoval slib Lucius.

„Jo.“

„Harry, myslím to vážně!“

„Já vím. Neboj, umím se o sebe postarat,“ nejistý úsměv.

Lucius si povzdechl. Ještě jednou políbil svého mladého manžela. Pomohl mu nandat kufr do vlaku.

O chvíli později, právě když si Harry hledal vhodné volné kupé a Lucius tak neměl na nástupišti co na práci, všiml si rudovlasé rodinky, která se právě, jako vždy na poslední chvíli, přihnala.


„Pane Weasley, mohl bych s vámi mluvit?“ popošel blíž k rodince, pohled upřený na Rona, aby bylo všem zřejmé, že opravdu netouží po rozhovoru s některým ze starším chlapců, kteří zde byli vyprovodit školou povinné sourozence, ani po Arturu Weasleym.

„Ehm... Jo,“ Ron se ohlédl na rodiče, kteří Malfoye probodávali nepěknými pohledy.


Malfoy s rudovlasým hochem poodstoupil o kousek dál, tak, aby je nemohl nikdo poslouchat.


„Chtěl bych, abyste mi psal, co se v Bradavicích děje,“ začal Lucius.

„Proč? Nebude psát Harry?“

„Nejsem si jistý, zda by mi napsal všechno, chápete?“

„Ehm...“

„Chci, abyste mi napsal, kdž s Harrym nebude všechno v pořádku, jasné? Pokud mu bude někdo, kdokoliv, ubližovat. Už tomu rozumíte?“

„Jo. Ale proč by to někdo měl dělat?“ nechápal Ron.

„Proč? Ale no tak, neříkejte, že si už nepamatujete, jak reagovala slečna Grangeová,“ ušklíbnutí.

„Ale ostatní--“

„Napíšete!“

„Dobře,“ povzdych.

„I kdyby se jednalo o učitele, nebo ředitele, jasné?“

„Proč by ale--“

„Weasley!“


Rudovlasá rodina se po nich se znepokojením podívala.


„Dobře, tak já napíšu, když se něco bude dít, i když si nemyslím, že to bude potřeba, jo?“

„Skvělé. Už byste asi měl jít, aby si vaše drahá rodinka nemyslela, že vás chci naverbovat, jako dalšího smrtijeda,“ zavrčení.

Ron protočil oči v sloup a zamířil zpět k rodině. Vlastně nechápal, proč jsou jeho rodiče proti Malfoyovi tak zaměření. Teď navíc začali smýšlet o Harrym podobně jako Hermiona. Že se buďto zbláznil, nebo jej Lucius oblbnul. Což byla podle něj blbost. Stačilo mu chvíli vidět ty dva pohromadě, aby pochopil, že se opravdu milují. Ač to u Malfoye bylo hodně nečekané.


O chvíli později se vlak dal do pohybu. Lucius s podivným pocitem deja vu zamával Harrymu. I když si vedle těch nadšených uslzených tváří rodičů připadal poněkud nepatřičně.


Červnovlasý Nebelvír seděl v kupé vedle podivně zamlklého Rona. Bylo divné, že sem ještě nedorazila Hermiona ani nikdo jiný z jeho přátel, ale raději to neřešil. Možná by se mohl zeptat Rona. Ostat rád by se jej zeptal na víc věcí. Třeba, co s ním probíral Lucius, i když to tak nějak tušil. Ovšem všiml si taky, že o chvíli později, těsně před tím, než se vlak dal do pohybu, tak rudovlasý mladík potkal pár lidí z jejich koleje, no nezdál se být nadšený tím, co mu řekli.

Harry by se tak rád zeptal. Ovšem obával se toho, co by se mohl dozvědět.


„Kde je Hermiona?“ už to nedokázal vydržet. Docela rád by si s dívkou promluvil, zjistil, zda má stále ten svůj šílený názor.

„V prefektském kupé. Vlastně, měl bych tam taky za chvíli zajít, ale...“ nejistý pohled.

„To je dobrý, klidně běž,“ mávl rukou ke dveřím. Bylo mu jasné, že jej tady Ron nechce nechávat samotného. Ale jemu to přeci nevadilo. Byl zvyklý na to být sám. Navíc možná by měl bez Ronovy přítomnosti možnost zjistit, co se děje, že se s ním nikdo nechce bavit.


O několik hodin později seděl sám v potemnělém kupé.

Nakonec se ani nikoho na nic ptát nemusel. Když vyšel o chvíli později, co Ron odešel do uličky, zaslechl, jak se o něm baví několik studentů.

Jak se zdálo, většina měla stejný názor jako Hermiona a to, že zešílel. Jiní jej nejspíš považovali za nástupce Voldemorta, proto se k němu podle jejich doměnek tolik má někdo takový jako je Malfoy.

No a ostatní si jednoduše mysleli, že Potter už neví roupama co dělat, tak spí se smrtijedama.

S povzdychem se vracel do kupé. Nechtěl ani vědět, kdo si o něm tyhle nelicotivé věci myslel. Mohlo mu přeci být jasné, že návrat do školy neproběhne zrovna hladce. No co, byl na různé pomluvy už zvyklý. Tohle nebylo nic nového. Tak si na něj budou chvíli ukazovat. Budou jej třeba nesnášet, bát se ho. To všechno už zažil.

Jenže teď to bylo přeci jen o něco těžší. Mezi těma, kteří jej považovali za blázna byla i Hermiona. Naštěstí mu zbyl aspoň Ron. Neuměl si představit, co by dělal, kdyby i rudovlasý mladík najednou stál proti němu. To by se asi otočil a vrátil se zpátky k Luciusovi...


V kočáře, který je měl odvést do hradu už seděl s Ronem. Zrzavý mladík se tvářil neuvěřitelně naštvaně. Většinu cesty nadával na tupost všechn svých spolužáků. Nemusel se již přetvařovat. Bylo mu jasné, že Harry již zná názor studentů Bradavic.

I když se nezdálo, že to je zatím potřeba, utěšoval jak sebe, tak Harryho, že to všechny za chvíli přejde. Přeci když si mysleli, že je Harry Zmijozelů dědic, tak jim to taky tak dlouho nevydrželo.

Potter se jen obával, kdy přijde nějaký chytrák, který si spojí tehdejší fámu s dědicem Zmijozela s tím, že nyní je manželem dávného smrtijeda...


***


Severus seděl na svém místě.

Pohledem přejížděl přes známé tváře studentů. Nezajímaly jej. Na chvíli se zastavil u Nebelvírského stolu. Nemohl si nevšimnout Pottera, který upřeně hleděl na prázný talíř před sebou, ani toho, jak mu Weasley neustále něco tiše říkal. Stejně tak viděl, jak se od Chlapce, který zabil Pána zla, odvracejí ostatní žáci Nebelvíru. Grangerová, která nikdy nechyběla, když byl Potter nablízku, seděla až na druhém konci stolu a vrhala na dvojici Potter/Weasley nevraživé pohledy.


Žáci prvních ročníku byli pomalu zařazování. Nejistě se usazovali na své místa, do svých kolejí, po dlouhý čas vlastně domovů.


Konečně Brumbál povstal. Ježe než začal, zbývalo představit nového profesora.


„Rád bych vám představil nového profesora Obrany proti černé magii. Prosím přivítejte Kristiána Abuse. Věřím, že s ním budete všichni vycházet.“


Sálem se ozval zdvořilý potlesk.

Někteří si až teď všimli mladého hnědovlasého usměvavého kouzelníka, který seděl za profesorským stolem.


Snape převrátil oči vsloup. Osobně nového učitele neznal. Vlastně ani nestál o to, aby jej poznával. Nový profesor byl jen o něco starší, než žáci sedmých ročníků. Co by si s ním asi tak měl vykádat?


Čeho si ovšem Snape všiml byl Potterův pohled.

Černovlasý mladík při pohledu k profesorskému stolu zbledl, v očích se mu zračil děs.


Možná by nebylo od věci, kdyby se Severus překonal a napsal Luciusovi. Aspoň by se třeba něco nového dozvěděl...

Poslední komentáře
04.02.2009 14:20:48: Já vím, jen se držím hesla, že nenávist má blízko k lásce :))) Nemám ráda povídky, kde někdo umírá,...
04.02.2009 13:11:01: Fleur: Komu že do postele? Tak to vážně nehrozí, Severus ho přece nesnáší. smiley Obětí Brumbála, no t...
03.02.2009 17:42:52: Bože, ať tě to ani nenapadne smileysmiley Ale mohla bys ho strčit třeba do postele Sevimu, to by mi neva...
03.02.2009 15:48:43: Fleur: Kterého blbouna mám nechat umřít? Harryho? možná časem. smileyJá vám přeci říkala, že se Kristi...
 




©2007-2016 Mania Dardeville. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of Mania Dardeville.